Není to tak dávno, co se zdálo, že striktní pravidla, která v Íránu platí pro ženy, se mírně uvolňují. V posledních týdnech se nicméně ukazuje, že zprávy o jisté liberalizaci poměrů nebyly zcela přesné. Nejprve tamní úřady zatkly několik desítek žen, které si demonstrativně na veřejnosti sňaly z hlav šátky, jejichž nošení Íránkám ukládá zákon pod hrozbou pokuty, nebo dokonce vězení.

Podle úřadů prý prostovlasé ženy „narušovaly veřejnou bezpečnost“, vrchní žalobce pak jejich protesty označil za „dětinské“ a naznačil, že jsou organizovány ze zahraničí. Jako problematický se podle zkušeností řady Íránek může mravnostní policii jevit i příliš volně uvázaný šátek nebo příliš barevná či vzorovaná látka.

Nyní celosvětovou pozornost poutá případ osmnáctileté Maedeh Hojabri, kterou policie zatkla za to, že na sociálních sítích sdílela videa, kde tančí. Hojabri získala velkou popularitu zejména na Instagramu. Stačí si pustit pár jejích videí a je jasné proč – překrásná dívka na nich svůdně tančí na tradiční perskou hudbu i západní pop. Jenže stejně jako odhalená hlava, také tanec na veřejnosti mají Íránky zakázaný.  Maedeh sice tancovala doma ve své ložnici, ale videa viděly davy lidí (jedno z nich mělo skoro milion zhlédnutí). Podle íránských úřadů tak splňovala podmínky pro zatčení.

 

 

Jak upozorňuje blízkovýchodní stanice Al-Džazíra, případ v Íránu vyvolal nejen velké debaty. Další ženy na podporu Maedeh natáčejí a sdílejí taneční videa, byť z bezpečnostních důvodů jim na nich není vidět do obličeje. Dívky se zastala také teheránská fotografka, kterou za podobný „přečin“ policie zatkla společně s pěti dalšími lidmi v roce 2014.

Zatčení teenagerky, její následné doznání a omluva, které podle Al-Džazíry odvysílala íránská televize, ovšem vyvolalo mnohem masovější rozhořčení - zejména kvůli pokrytectví íránských autorit. Kupříkladu reformní klerik Mohamad Taghi Fazel Maybodi, který má blízko k bývalému prezidentu Chatámímu, upozornil, že k podobnému ponižujícímu kroku nejsou nuceni ani lidé usvědčení z reálných zločinů, třeba z korupce. „Co je větší hřích – tancovat, nebo okrádat stát?“ napsal na sociální média. „Takto to dopadá, když se náboženství dostane do rukou ignorantům.“

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

“Přesně si pamatuju na chvíli, kdy jsem věděl, že jsme na mizině. Pořád vidím mamku, jak sedí u lednice, a ten výraz v její tváři. Bylo mi šest a přišel jsem domů během školní přestávky. Každý den bylo na stole to samé: chleba a mléko. Když jste dítě, tak o tom moc nepřemýšlíte, ale hádám, že jsme si víc nemohli dovolit. A pak přišel ten zmiňovaný den, kdy jsem vešel do kuchyně a viděl mamku sedět u lednice s krabicí mléka - jenže tentokrát ho s něčím míchala. Nevěděl jsem, co se děje. Přinesla mi oběd a smála se jako vždy. Ale já hned poznal, co se děje. Míchala mléko s vodou, protože jsme neměli peníze. Nebyli jsme už jen chudí, byli jsme na mizině.”

Takhle na své dětství v Belgii okolo roku 2000 vzpomíná Romelu Lukaku, jedna z hvězd právě probíhajícího mistrovství světa ve fotbale. Dal na turnaji zatím čtyři góly a v úterý večer nastoupí do semifinále světového šampionátu proti Francii. Belgie se v něm pokusí prvně v historii postoupit do velkého finále.

Reklama
Reklama

Otec byl profesionálním fotbalistou, reprezentoval rodnou Demokratickou republiku Kongo a hrával v nižších belgických ligách. Kolem roku 2000 už jeho kariéra končila, stejně jako se tenčily rodinné úspory.  Jedním z prvních škrtů bylo odpojení kabelovky: fotbalem posedlý Romelu tak deset let neviděl zápasy Ligy mistrů, anglické ligy ani mezinárodních turnajů. Vše slyšel jen z vyprávění spolužáků ve škole, někdy se k nim chodil dívat domů.

“Když mamka tehdy míchala mléko s vodou, tak jsem věděl, že je konec, jestli mi rozumíte. Tohle byl náš život. Nic jsem neřekl, nechtěl jsem mámu stresovat, a jen jsem ten oběd snědl. Ale přísahám Bohu, že jsem si ten den dal slib. Jakoby někdo luskl prstem a probudil mě. Věděl jsem přesně, co musím udělat, a že to taky udělám. Nemohl jsem mamku vidět v tomhle stavu. Nechtěl jsem to připustit. Lidé kolem fotbalu rádi mluví o mentální síle, která je k úspěchu potřebná. A řeknu vám: Jsem nesilnější chlápek, kterého potkáte. Protože si pamatuji, jak jsme s bratrem a mamkou seděli ve tmě, elektřina byla odpojená, a modlili se, přemýšleli, věřili a věděli… že se to povede.”

https://www.youtube.com/watch?v=P4u4lCovze4

Zjistil, že profesionální smlouvu, která by pomohla rodinnému rozpočtu, může dostat v šestnácti, za deset let. A právě to bylo od té chvíle jeho cílem. “Každý zápas, který jsem od té chvíle hrál, jsem vnímal jako finále. Když jsem hrál v parku - bylo to jako finále. Když jsem hrál ve školce - snažil jsem se, jako by to bylo finále. Myslím to smrtelně vážně. Při každé střele na bránu jsem se snažil prokopnout balon. Plnou silou.”

Lukaku dřel a vynikal už v mládežnických kategoriích. Byl na svůj věk urostlý, ve dvanácti sdílel stejné kopačku se svým tátou. Vypadal tak dospěle, že rodiče soupeřů nechávali před zápasy kontrolovat jeho doklady. A on to pak jejich dětem na hřišti “nandal” s o to větší zarputilostí. Byl tak dobrý, že svou misi splnil: 24. května 2009 se dostal do dospělého týmu nejlepšího belgického klubu Anderlecht Brusel a dostal profesionální smlouvu. Bylo mu 16 let a 11 dní.

Jeho kariéra pak dál strmě stoupala. V sedmnácti debut v belgické reprezentaci, v osmnácti přestup do anglické ligy. Za belgickou reprezentaci už pětadvaceti skóroval 40krát, dal víc gólů než kdokoli jiný v historii; v anglické Premier League zase dokázal před dovršením pětadvaceti jako pátý hráč v historii vstřelit sto branek.

“Vlastně jsem očekával, že se tohle všechno stane, ale asi ne tak rychle. Brzy se na mě soustředila média a kladla na mě všechna ta očekávání. Hlavně když jsem hrál za reprezentaci. Nevím proč, ale dlouho jsem nehrál za Belgii dobře. Nějak to nefungovalo. Ale proboha, bylo mi 17, 18, 19. Když se mi nějaký zápas podařil, tak jsem v novinách četl články, které mě popisovaly jako belgického útočníka Romelua Lukaku. A když se nedařilo, tak jsem byl Romelu Lukaku, belgický útočník konžského původu,” všímá si, jak při hodnocení pořád hraje roli původ jeho předků – mezi fanoušky i sportovními novináři.

A těm, kteří namítají, že přece není správný Belgičan, posílá jasnou odpověď. “Je v pořádku, když se vám nelíbí, jak hraju. Ale narodil jsem se tady. Vyrůstal jsem v Antverpách, v Liége, v Bruselu. Snil jsem o tom, že budu hrát v Anderlechtu a budu hrát jako Vincent Kompany. Začnu větu ve francouzštině a skončím ji v holandštině, navíc ji opepřím nějakými slovy ze španělštiny, portugalštiny nebo středoafrického jazyka lingala - podle toho, v jaké čtvrti zrovna jsme.  Jsem Belgičan. Všichni jsme Belgičani, a proto je tahle země cool, nemyslíte?”

Uvidíme, zda Romelu Lukaku v úterý uspěje a belgický fotbal zažije svůj historický úspěch.

Reklama

Slovy deníku Financial Times: v Británii “v otázce brexitu tvrdá realita dohnala politiku”. Výsledkem je rezignace zastánců skutečného a nekompromisního rozchodu země s EU, ministra zahraničí Borise Johnsona a ministra pro brexit Davida Davise (spolu s několika méně důležitými figurami). Pozice premiérky Theresy May se v pondělí chvíli zdála pofidérní, o den později naopak působí nečekaně stabilně.

K pokusu o její odvolání nedošlo, situace tomu zatím ani příliš nenahrává - a před Británií se otvírá možnost jakéhosi kosmetického odchodu z EU nebo v extrémním případě úplné odvolání aktivace článku 50 a přerušení příprav na rozchod. Náladu v táboře “brexitérů” vystihují titulní stránky některých britských deníků využívající citaci z rezignačního dopisu Borise Johnsona, že “Sen o brexitu umírá”.

Noviny

Johnson (jako obvykle) situaci v posledních dnech popisoval nejbarvitěji. Krize začala eskalovat minulý týden, když Theresa May svolala vládu na výjezdní zasedání do svého venkovského sídla, kde měla představit definitivní návrh podmínek budoucího soužití s EU, který hodlá předložit Bruselu. Že se nebude líbit, bylo jasné už z toho, že zmínění ministři dopředu oficiálně nevěděli, co v něm bude (i když to samozřejmě tušili).

Do médií navíc unikaly brutální výroky úředníků z premiérčina týmu - třeba ten, podle nějž ministři, kteří se rozhodnou po předložení plánu rezignovat, “dostanou telefonní číslo na místní taxislužbu”. Premiérčino sídlo je totiž na odlehlém místě a ministři po rezignaci ztrácí nárok na služební vůz.

Návrh pak představoval onu zmíněnou srážku s realitou. Zhruba řečeno, Británie by zůstala v jakési zóně volného obchodu s EU v oblasti zboží a zemědělských výrobků. To by znamenalo, že by se nadále řídila veškerými evropskými normami. Teoreticky by je britský parlament mohl odmítnout, ale to by - jak se v návrhu praví - “mělo své důsledky”. V praxi zhroucení navrhovaného ekonomického modelu, vztyčení tvrdé hranice mezi Severním Irskem a Irskem a ukončení bezpečnostní spolupráce.

Návrh je složitější a obsahuje ještě zvláštní způsob vybírání cel, jehož technickou stránku při současném stavu technologií nelze realizovat. Ale celkem vzato, po očištění kliček a verbálního křoví, je jasné, že se Británie sune do pozice Norska - tedy že se bude řídit evropskými regulemi a nebude o ničem rozhodovat. Kritice navíc upozorňují, že se jedná pouze o východisko vyjednávání a že Evropané budou chtít ještě finanční příspěvky a volný pohyb osob.

Noviny

Theresa May “zvláštní status občanů EU” výslovně odmítla vyloučit. Tolik ke snu o brexitu a návratu britské suverenity. Dnes již bývalý ministr zahraničí označil přímo na výjezdním zasedání povinnost členů vlády propagovat návrh na veřejnosti za “leštění lejna” (polishing a turd), v rezignačním dopisu pak oznámil, že se Británie mění v evropskou kolonii. A za těchto okolností, proč vlastně vůbec nějaký brexit…

Důvodem britské kapitulace je ekonomika. Tlak britských firem, třeba výrobců automobilů zapojených do logistických řetězců natažených napříč kontinentem, je drtivý - pro příklad je možné nahlédnout do staršího menu Respektu. Britové žádnou rozumnou alternativu nenašli, nepočítáme-li tvrdý odchod bez dohody, jenž by znamenal dramatické přebudování ekonomického modelu země a kromě nejtvrdších brexitářů se ho zjevně všichni děsí.

Pokud jde o politické hledisko, připomeňme si, že ani po mimořádných volbách, konaných již po referendu o odchodu z Unie, neexistuje v parlamentu většinová podpora tvrdého brexitu - proto se také zjevně rebelující bývalí ministři a jejich stoupenci zatím nepokusili premiérku odvolat. Opozice vedená labouristy by jí naopak mohla pomoci její návrh protlačit, ale mnohem spíše se bude snažit vyvolat předčasné volby.

A právě s pomocí představy šéfa labouristů Jeremyho Corbyna ve funkci premiéra volá Theresa May své rozklížené řady k pořádku. V Británii teď vládne premiérka, která v kampani před referendem podporovala setrvání v Unii, a novým ministrem zahraničí je Jeremy Hunt, který z EU také nechtěl. Další vývoj může být ještě dramatický a v mnohém nepředvídatelný, ale v tuto chvíli stoupenci skutečného odchodu nemají žádný srozumitelný plán.

Čtěte také: Jaké jsou největší problémy brexitu v šesti bodech

Reklama