pondělí 18. 6. 2018

„Dva státníci, kteří si zaslouží Nobelovu cenu za mír, se nesetkali v Singapuru. Potkali se tuto neděli na břehu průzračného jezera na hranicích Řecka, Makedonie a Albánie,“ píše Edward P. Joseph, profesor na americké Johns Hopkins School of Advanced International Studies pro Foreign Policy. Myslí tím premiéry Řecka (Alexis Tsipras) a Makedonie (Zoran Zaev), kteří se sešli, aby podepsali dohodu, jež má za cíl ukončit 27 let dlouhý spor mezi oběma zeměmi o název Makedonie.

Ta se podle své vlastní ústavy jmenuje Makedonská republika. To je však jméno, které Řecko není ochotné uznat. Stejný název (Makedonie) totiž nese také region v severním Řecku a Řekové mají strach, že použití tohoto názvu by mohlo implikovat makedonské teritoriální ambice na jejich území. Navíc si Řekové s tímto slovem úzce spojují postavu Alexandra Velikého, jehož odkaz si nárokují pro sebe - a tvrdě odmítají, že by měl jakoukoli spojitost se sousedním slovanským národem. Spor o jméno státu se táhne již od roku 1991.

Právě tehdy se rozpadla Jugoslávie a dala vzniknout několika novým státům včetně současné Makedonie. Ta se v roce 1993 připojila k OSN pod jménem Bývalá jugoslávská republika Makedonie. Spor o její jméno však neskončil a způsobil, že se malý stát nemohl stát členy organizací, jako jsou NATO či Evropská unie. Všechny pokusy vetovalo právě Řecko.

Macedonia region
Tečkovaná čára ukazuje hranice makedonského regionu. Dva body představují někdejší města starověkého makedonského království • Autor: ГоранМирчевски CC-BY-SA 3.0

Celý problém vzbuzuje v obou zemích i obrovské emoce. To je vidět na demonstracích, které v únoru vylákaly do ulic Atén stovky tisíc lidí. Demonstranti tehdy požadovali, aby jméno se slovo „Makedonie“ v názvu sousední země vůbec nevyskytovalo: „Jsou to Slovani. Ne Makedonci. My jsme Makedonci. Makedonie je řecká, nikdo si to jméno nesmí vzít, nikdo ho nesmí používat,“ řekla BBC jedna z demonstrujících.

Nyní je snad řešení blíže než kdy předtím. V neděli podepsali oba premiéři dohodu, která oficiálně stanoví nové jméno země: Republika Severní Makedonie. Dohoda musí být nejdříve schválena referendem v Makedonii, jež by se mělo konat již na podzim. Pokud bude výsledek pozitivní, může proběhnout úprava makedonské ústavy - a následně by dohodu dostal ke schválení řecký parlament. Je to složitá cesta, kterou ještě musí oba státníci urazit, navíc budou čelit tvrdé kritice od nacionalistů na obou stranách; zdá se však, že jsou odhodlaní za dohodu bojovat. Zoran Zaev po podepsání dohody prohlásil, že „není cesty zpět“.

Konflikt se může na první pohled zdát trochu směšný. Joseph však připomíná, že jeho závažnost je vidět hlavně z pohledu Makedonie. Ta se potýká s tím, že hned tři z jejích sousedů zpochybňují existenci její národní identity. Bulharsko neuznává makedonštinu jako samostatný jazyk a bere ji spíše jako nářečí bulharštiny, Srbsko zpochybňuje nezávislost makedonské pravoslavné církve - a Řecko odmítá, že by vůbec existovalo něco jako ne-řecká Makedonie. Makedonie se zároveň musí vyrovnávat s početnou albánskou menšinou. Naopak pro Řecko celý konflikt nikdy nepředstavoval větší hrozbu. Právě proto je – píše Joseph - Tsiprasův přístup tak výjimečný a obdivuhodný.

Macedonian PM Zaev and Greek PM Tsipras
Makedonský premiér Zoran Zaev s řeckým protějškem Alexisem Tsiprasem po podpisu dohody ve vesnici Otesevo • Autor: REUTERS

I z pohledu západního světa je dohoda nesmírně důležitá - pro NATO a Evropskou unii. Dokazuje, že obě organizace stále mohou fungovat jako silná motivace, které dovede politické lídry ke složitým kompromisům. Tsipras a Zaev dokázali, že nadnárodní organizace jsou i dnes relevantní a jednotlivé státy nejsou to jediné, na čem záleží. Právě takový přístup podle Josepha dává velký úder nejen protisystémovým stranám po Evropě, ale také Putinovu Rusku. Navíc by tato dohoda umožňující posílenou přítomnost NATO a EU na Balkánu mohla motivovat největší tamní stát, Srbsko, k definitivnímu přimknutí se k Západu.

Nic z toho se však nestane, pokud dohoda nebude potvrzena oběma zeměmi. Právě proto je nezbytné, apeluje Joseph, aby se celý svět ozval a jednoznačně podpořil úsilí obou „mírotvůrců“. Ti vyjednáním dohody podstoupili velké politické riziko a zároveň do ní investovali mnoho času. Nyní se jim podařilo dosáhnout nesnadného kompromisu a jsou blízko k ukončení desítky let trvajícího sporu. A nebylo by vůbec od věci uvažovat o Nobelově ceně za mír, uzavírá Joseph.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Původní myšlenky byla skřípnout obchodní zájmy ruských oligarchů a dostat tím Vladimira Putina pod tlak i na domácí půdě. Částečně tento plán Spojených států a západní Evropy zafungoval, čerstvě zahájený fotbalový šampionát má však na ruskou podnikatelskou elitu úplně jiný efekt – Rusko hostí celý svět a skrz televizní práva a sponzoring přitékají do země velké částky, z nichž část putuje na účty těch, které Západ chtěl potrestat.

Jak připomíná agentura Bloomberg, Rusko kvůli fotbalovému mistrovství (které hostí poprvé v historii) utratilo přes 11 miliard dolarů na infrastrukturu. Z toho velkou část tvoří peníze na renovaci 12 stadionů a 13 letišť. Z těchto 25 staveb jich má hned dvanáct spojitost s lidmi či firmami na blacklistu Spojených států. Bloomberg shrnul tyto vazby v přehledné grafice, která ukazuje, kdo a kde na investicích vydělá.

Reklama
Reklama

Kvalitní infrastruktura je podmínkou pro to, aby si pořadatelé z FIFA zemi vybrali. Investice do betonu ovšem nemají jen tento bezprostřední dopad – jejich provozovatelé na nich budou moci dobře vydělávat i po mistrovství. Z lidí a firem, které mohou takto na fotbalu profitovat, jich je na americkém blacklistu třináct.

Nejznámějším je šestý nejbohatší Rus Viktor Vekselberg, který kontroluje letiště v Samaře, Jekatěrinburgu, Nižném Novgorodu a Rostově na Donu, kde se mistrovské zápasy budou hrát. Další sankcionovaný miliardář Gennadij Timčenko ovládá stavební firmu, která se podílela na budování stadionů ve Volgogradě a Nižném Novgorodu. V Česku známý oligarcha Oleg Děripaska má podíl ve firmě ovládající letiště v Soči. Podobné spojitosti lze najít i u staveb v Moskvě.

Sankce by teoreticky měly znamenat potíže pro jakoukoli firmu, která má obchodní zájmy v USA a která by se tím pádem neměla pouštět do žádných transakcí s Rusy a ruskými firmami na blacklistu. Na jaře kvůli tomu vznikaly dohady, zda třeba západní aerolinky mohou smět bez potíží vozit do ruských měst fotbalisty a fanoušky – což obnáší platit provozovatelům letišť a porušovat princip sankcí.

S blížícím se termínem mistrovství však dohady utichly, stejně jako kritika poukazující na to, jak sankcionované Rusko na šampionátu vydělá. Oligarchové, napojení na zakázky spojené s přípravou mistrovství, budou bezpochyby mezi jeho hlavními vítězi.

Sankce
Autor: bloomberg.com

Německo se potýká s vládní krizí, která působí jako deja vu z přelomu let 2015 a 2016. Spor se vede o žadatele o azyl, o jejich vstup do země a o to, jak by mělo Německo jednat na své hranici. Proti sobě stojí Angela Merkel a Horst Seehofer, respektive tradiční spojenci na německé pravici - CDU a bavorská CSU.

Bývalý předseda bavorské zemské vlády Seehofer je poslední tři měsíce spolkovým ministrem vnitra a minulé úterý chtěl představit nový migrační akční plán. Kancléřka, která je odpovědná za hlavní linie vládní politiky, mu to však zatrhla. Vadilo jí opatření, které by německé policii dalo právo na hranicích zastavit a nepustit dál žadatele o azyl, kteří už byli dříve registrovaní v jiné zemi EU.

Na půdě berlínského Bundestagu následoval otevřený konflikt poslanců CDU a CSU, neboť se frakce obou stran postavily za své předáky. Němečtí novináři píší, že vztahy mezi partnery na německé pravici jsou nejhorší v historii. Nedělník Welt am Sonntag informoval, že Seehofer minulý čtvrtek na uzavřeném setkání s kolegy z CSU řekl, že “s tou ženou”, myšleno Merkel, už není schopen pracovat.

Věcná rovina sporu vypadá následovně. Podle Seehofera a CSU je třeba zastavit “azylový turismus”, tedy směřování migrantů a uprchlíků do Německa, kde vidí lepší šanci na začátek nového života než v nezaměstnaností stíhané Itálii nebo Řecku. Podle Seehofera by uvedené opatření bylo naplněním platných evropských azylových zákonů, podle nichž hlavní odpovědnost leží zemi, kde byl migrant prvně registrován.

Kancléřka, kterou podrželi poslanci CDU, razí jiný pohled. Unilaterální zastavení žadatelů o azyl (tedy bez ohledu na sousedy) podle ní komplikuje hledání společného evropského řešení problému. Pokud začne Německo odmítat migranty na hranicích s Rakouskem, pak bude podobným způsobem brzy reagovat Rakousko na hranicích Itálie. V situaci, kdy se zemím Visegrádu podařilo zabránit uprchlickým kvótám, to znamená, že se nově příchozí budou opět soustředit v několika málo jižních zemích EU. Řecko a Itálie v takové situaci ztratí motivaci nové imigranty registrovat.

Angela Merkel chce proto požadovat čas na jednání s dalšími evropskými vládami, které by vedlo ke koordinovanému postupu. CSU ale upozorňuje, že názory zemí EU jsou tak odlišné, že se žádný kompromis nerýsuje. Proto musí Německo postupovat samostatně.

Kromě věcné jsou ti ale i další roviny sporu. Bavorsku na podzim čekají zemské volby a průzkumy veřejného mínění pro CSU nevypadají dobře. Hrozí jí ztráta absolutní většiny, s níž Bavorsku po většinu poválečných dekád vládne. A tvrdší migrační politikou se snaží získat zpět konzervativní voliče, kteří jí dle demografů utekli do tábora Alternativy pro Německo. Je ovšem nejasné, zda taktika nadbíhání AfD funguje: v loňských celoněmeckých volbách bavorská CSU, navzdory protimigrační rétorice ztratila více než merkelovská CDU.  A další rovina politické krize je čistě emotivní: vztahy mezi Seehoferem a Merkel jsou zkrátka od podzimu 2015 narušené.

Špičky CDU a CSU se o politické krizi odděleně radily dlouho do nedělní noci a na pondělní odpoledne nachystaly tiskové konference. Ve 14 hodin promluví Seehofer, o 45 hodin později před novináře předstoupí Angela Merkel a uvidí se, zda najdou cestu ke kompromisu, nebo bude vládní krize pokračovat. V pondělí v poledne se zdálo, že Seehofer prozatím ustoupí a dá kancléřce čas na jednání s evropskými partnery.

Možný je také kompromis, podle něhož by policie mohla na německých hranicích bránit pouze vstupu těch migrantů, jejichž žádosti o azyl již v minulosti byly německými úřady odmítnuty.

Update: Nakonec se obě strany dohodly zatím na společném řešení. CSU dá Merkel čas do konce června, aby našla shodu o migraci s dalšími státy EU. Pokud se jí to nepodaří, bude CSU požadovat, aby se okamžitě začalo s vracením migrantů přímo z německých hranic. Merkelová následně uvedla, že jednostranné kroky by mohly vést k dominovému efektu a mít negativní dopad na EU. Začátkem července chce kancléřka znovu posoudit situaci, nepovažuje ale za automatické, že by se v tom termínu začalo s vracením běženců z hranic, což v případě neúspěchu vyjednávání s dalšími zeměmi požaduje koaliční CSU. „Mám zajištěnou silnou podporu pro vyjednávání o dvoustranných dohodách s jednotlivými členskými státy EU. Ta se uskuteční před evropským summitem na konci června,“ oznámila na tiskové konferenci kancléřka s tím, že je pro ni důležité udržet CDU a CSU pohromadě.