Jedna z mnoha obav, kterou v myslích jejích evropských sousedů budí nová italská vláda, je vyhlídka na italské vystoupení z eurozóny. Obě vládní strany, Hnutí pěti hvězd a Liga (severu), považují měnu euro za příčinu domácích ekonomických potíží (v čemž mají podle některých ekonomů a komentátorů přinejmenším částečně pravdu) - a v předvolební kampani dávaly hlasitě najevo, že pokud by měly volit mezi současnou Itálií s eurem a možná prosperující Itálii s lirou, zvolí druhou možnost.

Ostatně kvůli euru současná vláda málem ani nevznikla, protože italský prezident Sergio Mattarella odmítl jmenovat ministrem financí Paola Savonu, ostrého kritika eura. Takovou možnost ústavně měl a obě vládní strany pak ze Savonovy nominace couvly. Ministrem přes státní kasu je tak Giovanni Tria. A jak píše server Politico, začal na mezinárodním reputačním poli napravovat, co se dá.

Ve svém prvním velkém rozhovoru, který dal deníku Corriere della Serra (tady je k dispozici anglické znění celého interview) vyloučil vlastně všechno, co obě strany slibovaly. Žádné debaty o opuštění eurozóny se nevedou. Naopak, vláda je odhodlaná zabránit i tomu, aby náhodou nebyla z eurozóny vyloučená - ne že by se italští partneři k něčemu takovému chystali, právě naopak.

Tria také slibuje “strukturální reformy” a pořádek v bankovním sektoru. Zkrátka všechno, co po Itálii jak věřitelé, tak ostatní země eurozóny (což je mnohdy to samé) už dlouho chtějí. Do jaké míry jsou slova italského ministra jen snahou uklidnit nervy “finančních trhů” a kolegů v Evropské radě, to se ovšem neví.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Velká Británie, Rusko, Francie, Německo, Rakousko-Uhersko a Osmanská říše. Velcí hráči, kteří v 19. století rozhodovali o osudu Evropy. Uzavírali mezi sebou nestálé aliance a s velkými obtížemi udržovali křehkou rovnováhu v systému zvaném „koncert velmocí“. Ten ale skončil se začátkem první světové války. A od 50. let minulého století vnitroevropské válce brání instituce, jako je Evropská unie. Dnes se však zdá, že mnohé ze starých mocností by se rády vrátily jako sóloví hráči. Právě před rizikem návratu starého systému varuje ve svém proevropském komentáři pro The Guardian německý právník Michael Meyer-Resende.

Až na Rakousko-Uhersko jsou podle něj všichni velcí hráči znovu ve hře a perou se o moc. Rusko v posledních letech obnovilo své teritoriální ambice a s Putinem v čele rozšiřuje svůj vliv po celé Evropě - především skrze hybridní válku a internetovou propagandu. Turecko se mezitím začíná s nostalgií ohlížet za osmanskou historií. Současný prezident Recep Tayyip Erdoğan má ambice udělat ze své země opět světovou mocnost.

Reklama
Reklama

Dodejme ještě, že za pár dní uvidíme, jestli se mu podaří obhájit prezidentský mandát – šance má velké. Hned po volbách přitom vejde v platnost úprava ústavy, která byla loni schválena v referendu a dává prezidentovi nové pravomoci. Turecko se neoficiálně vzdalo snahy vstoupit do Evropské unie a hraje nebezpečnou hru mezi Ruskem a NATO, jehož je členem. Ve výsledku však chce být především samostatným a nezávislým hráčem světového formátu.

Velká Británie se zase rozhodla upevnit svou suverenitu a opustit Evropskou unii – to je další evropský hráč, který může na mezinárodním hřišti hrát sám za sebe, říká Meyer-Resende. Francie a Německo zůstávají jako jediné z velkých mocností pevnou součástí EU. Ale i ony se v posledních letech potýkají s nárůstem extrémistických stran.

Marine Le Pen
Marine Le Pen • Autor: Globe Media / Reuters

V druhém kole francouzských prezidentských voleb z minulého roku obdržela Marine Le Pen bojující za suverenitu Francie a proti EU třetinu hlasů. Její oponent a současný prezident Emmanuel Macron je sice jednoznačně proevropský - ale i on je vlastně součástí obnovování síly jednotlivých států, míní autor komentáře. S jeho příchodem se Francie vrací do centra dění a spolu s Německem hraje stále větší roli v řízení EU.

Návratem ke „koncertu velmocí“ by však utrpěly nejen malé evropské státy jako Česká republika, které dnes mají svá práva, svůj hlas a jejich názory jsou slyšet. Největším problémem by bylo obnovení nestability mezinárodních vztahů. Během 19. století evropské státy vynaložily obrovské finanční i diplomatické prostředky, aby udržely status quo. Komentář v Guardianu jej popisuje coby jakousi nekonečnou pokerovou hrou o rovnováhu moci – kterou se stejně povedlo udržet jen do roku 1914.

Prvotním účelem Evropské unie bylo zabránit konfliktům mezi evropskými mocnostmi a ustálit mezinárodní vztahy. Po hrůzách obou světových válek bylo cílem založit nadnárodní instituci, která překoná rozmary jednotlivých vládců a zabrání další katastrofě. Jak to vyjádřil jeden z otců-zakladatelů EU Jean Monnet: „Bez lidí není nic možné, ale bez institucí nic nepotrvá.“

A to se povedlo, Evropská unie trvá. Namísto křehkých aliancí je postavena na institucích, které nelze jen tak zrušit. To je konec konců vidět i na Brexitu, který je mnohem složitější a trvá mnohem déle, než si jeho zastánci před dvěma roky mysleli. Evropská unie tak již 60 let úspěšně plní účel ochránce míru - a neměli bychom na tyto základy zapomínat.  Je pravda, že EU má mnoho problémů a že reformy jsou nezbytné, ale řešením není z EU odejít nebo ji rozpustit.

Bylo by to nesmyslné i pro velké země, které dnes zaostávají za velmocemi, jako jsou Spojené státy nebo Čína. Na počátku 20. století byly Velká Británie a Německo nejvíce industrializovanými zeměmi na planetě. Mnoho evropských států navíc mělo rozsáhlé kolonie. Dnes je situace jiná. A pokud Evropa nebude držet pohromadě, žádný stát nakonec nemá na to, aby hrál sám o sobě první politickou ligu, upozorňuje Michael Meyer-Resende. Nová verze evropské koncertu velmocí by tak připomínala spíše komorní kvintet než orchestr celosvětového významu.

Reklama

Od summitu mezi Donaldem Trumpem a Kimem Čong-unem uběhlo dvacet čtyři hodin - a je na čase podívat, jak je hodnotí svět.

List The Financial Times přichází s jasným titulkem - “Kim Čong-un v Singapuru Trumpa přečíslil”. Setkání bylo podle deníku surrealistické a Trumpova tisková konference po ukončení schůzky “pouze zvýraznila auru spektáklu hodného reality show”. Americký prezident na ní nejen slíbil ukončení společných cvičení s Jižní Koreou, ale naznačil silnou touhu stáhnout 30 000 amerických vojáků dislokovaných v Jižní Koreji.

“V tomto kontextu nelze krátké prohlášení podepsané oběma muži interpretovat jinak než jako vítězství severokorejského diktátora,“ píší Financial Times. Pokud jde o slib úplné denuklearizace Korejského poloostrova, “Donald Trump se rozhodl ignorovat skutečnost, že režim Kim Čong-una tento obrat interpretuje jako odstranění americké protijaderné ochrany Jižní Koreje výměnou za denuklearizaci severu”. V otázce sankcí deník připomíná, že Trump sice prohlásil, že je neuvolní dříve, než dojde ke hmatatelnému pokroku v odzbrojení, ale jejich vymáhání závisí na Číně a mluvčí čínské vlády v úterý “trval na to, že sankce je nutné rozvolnit jako odměnu za to, že se Severní Korea zavázala k jadernému odzbrojení”. Čína je podle deníku náramně spokojená s vidinou tenčící se americké přítomnosti v oblasti.

BBC se výmluvně ptá: “Dosáhli Trump a Kim vůbec něčeho?” Server oslovil čtyři experty - a ti se v podstatě shodují, že schůzku lze v nejlepším případě interpretovat jako možný začátek dlouhodobého procesu, který bude možné hodnotit nejdříve za rok či dva. “Společné prohlášení obsahuje dvě oddělené zmínky o úplném jaderném odzbrojení. To je sporná fráze a neznamená přesně to, co se může na první pohled zdát. Poslední věc, kterou ‘úplná denuklearizace’ znamená, je ale možnost, že by Severní Korea jednostranně odzbrojila … fráze se poprvé objevila již na jednání mezi oběma korejskými státy 27. dubna a je vágní, otevřená a ve své nejvelkorysejší interpretaci odkazuje ke globálnímu jadernému odzbrojení,” píše jeden z oslovených expertů Ankit Panda.

Čtěte také: Talentovaný člověk Kim dosáhl svého

The Guardian je ironický. “Trumpovi se skutečně podařilo dosáhnout historického průlomu - pro dynastii Kimů,“ píše komentátor Jonathan Freedland. “Potřesením rukou americký prezident upevnil Kimovu vládu nad zotročeným národem - a nedostal za to výměnou prakticky nic,” stojí v podtitulku. The Guardian neomezuje své úvahy pouze na otázku jaderných zbraní a připomíná situaci v oblasti lidských práv v Severní Koreji. “Neviděli jsme ani mechanické formální odsouzení brutality Kimova režimu… a když byl Trump tázán, zda lidská práva zmínil během vzájemných rozhovorů, odpověděl, že se o nich diskutovalo ‘krátce’. Nejpřísnější slova pro zemi, která nechala své lidi hladovět v průběhu hladomoru, jenž stál tři miliony životů, byla: ‘Je to tam tvrdé… Tvrdé je to mimochodem na spoustě jiných míst’.” Dále v textu padají obraty jako “nulová praktická hodnota dohody” nebo “ještě rozvařenější a vágnější, než jsme se obávali”.

A tak je v podstatě možné pokračovat. The New York Times píší, že “společné prohlášení bylo tak střídmé, jako byl summit extravagantní”. Komentátor The Washington Post David Ingantius pak tvrdí, že “Kimovi se povedl kouzelný trik: získal Trumpa jako partnera ve své snaze změnit obraz (Severní Koreje) z chudé, brutálně autokratické země v moderní investiční projekt”. Agentura Reuters upozorňuje, že severokorejská média vynášejí do nebe právě Trumpův slib, že nebudou pokračovat společná vojenská cvičení s Jižní Koreou, a přidávají tvrzení, že Spojené státy nabídly režimu bezpečnostní záruky a ukončení ekonomických sankcí.

Zároveň ale v Reuters jako jedni z mála přicházejí s optimistickým titulkem komentáře -  “Ať bude následovat cokoliv, summit Trumpa s Kimem je vítězství”. Dobrý pocit stojí na přesvědčení, že diplomacie není jednorázová událost, ale proces, a ten se v Singapuru podařilo nastartovat. “Je snadné den po summitu ohlašovat Trumpovu porážku a kritizovat dohodu jako vágní a postrádající jasné závazky. Kritici ale ignorují Kimovo (starší, pozn. autora) moratorium na testování jaderných zbraní a balistických raket, návrat amerických vězňů, uzavření testovací střelnice balistických raket a zničení testovacího polygonu bez toho, že by byl otevřen nový. Je snadné zapomínat, že před několika měsíci Severní Korea stále testovala jaderné zbraně, aby rozdmýchala strach z temného válečného konfliktu.“ Reuters nabádají, aby byl úspěch měřen přetrvávajícím pocitem, že válka není pravděpodobná: “Úspěchem Singapuru je závazek scházet se znova a znova; vyjednat mnohem skromnější íránskou dohodu trvalo 20 měsíců, dohody z dob studené války se vyjednávaly roky.“

Autor menu tento pohled do značné míry sdílí - ovšem s připomínkou, že laťku si bombastický Trump nasadil sám. Úplné jaderné odzbrojení Severní Koreje je již velmi nepravděpodobné. A Trumpova odvaha - když si odmyslíme ohňostroj vychloubání a dramatických gest, což není jednoduché - udělat netradiční tah a sejít se riskantně se svým protihráčem na začátku, nikoliv bezpečně na konci vyjednávání je vlastně pozoruhodná.

Reklama