Rakouská vláda plánuje zavřít sedm mešit a vyhostit ze země až 40 imámů financovaných ze zahraničí. Jak píše BBC, Kancléř Sebastian Kurz na tiskové konferenci prohlásil, že „paralelní společnost, politický islám a radikalizační tendence nemají v jejich zemi místo“.

Kurzovi lidovci (ÖVP) vládnou v koalici s protiimigrační a protiislámskou Svobodnou stranou Rakouska (FPÖ) od loňského roku. Kurz byl už u zavedení „zákonu o islámu“, který v roce 2015 zakázal zahraniční financování náboženských skupin a vytvořil povinnost muslimských společností vyznávat „celkově pozitivní pohled na (rakouský) stát a společnost“. Teď vláda v tvrdých opatřeních pokračuje.

Ze sedmi mešit, které budou uzavřeny, jsou čtyři ve Vídni, dvě v Horních Rakousech a jedna v Korutanech. Uzavřena bude i mešita ve Vídni, která je spojována s tureckým nacionalistickým spolkem Šedí vlci - a podle vlády je provozována nelegálně. Zároveň momentálně podléhá 60 z 260 imámů vyšetřování; 40 z nich spadá pod ATIB, spolek spolupracující s tureckou vládou.

V Rakousku žije okolo 600 tisíc muslimských obyvatel, většina z nich má turecké občanství nebo turecké předky. Mluvčí tureckého prezidenta Erdogana kroky rakouské vlády na svém Twitteru již označil za “následky anti-islámské, rasistické a diskriminační populistické vlny” v Rakousku.

Ibrahim Kalin dále napsal, že opatření rakouské vlády mají za cíl útočit na muslimské spolky v zemi za účelem získání laciných politických bodů. Zároveň uvedl, že ideologický postoj rakouské vlády je v rozporu se základními právy a pravidly o společném soužití.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Filmové studio Warner Bros. připravuje volné pokračování filmu Karlík a továrna na čokoládu a pro roli Willyho Wonky zvažuje afroamerického herce Donalda Glovera, který je známý jako autor ceněného seriálu Atlanta či jako herec z nejnovějšího Star Wars filmu Solo: Star Wars Story. Bylo by to poprvé, kdy postavu Wonky ztvární jiný než bílý herec - a server BBC při této příležitosti připomněl právě případy, kdy fiktivní postavy změnily barvu pleti.

Asi nejznámější novodobou proměnou je zpodobnění Hermiony Granger v divadelní hře Harry Potter a prokleté dítě. Ta byla poprvé uvedena v roce 2016 v Londýně, kdy roli Hermiony ztvárnila britská herečka narozená ve Svazijsku Noma Dumezweni. Někteří fanoušci na obsazení reagovali rozhořčeně. Vadilo jim, že by africká herečka měla hrát roli, jež byla původně zpodobněna Emmou Watson. Autorka předlohy J. K. Rowling se však proti námitkám rychle ohradila a prohlásila, že v knihách není barva Hermioniny pleti explicitně zmíněna a že Noma Dumezweni byla vybrána jednoduše proto, že je tou nejlepší herečkou pro danou roli.

Reklama
Reklama

Dalším příkladem je role Nicka Furyho ve filmech z komiksového universa Marvel. Ten je jak v původních komiksech, tak v animovaném seriálu z devadesátých let bílé pleti, ale v sérii filmů, které odstartoval Iron Man v roce 2008, ho zpodobňuje afroamerický herec Samuel L. Jackson.

BBC zároveň připomíná mnohem starší a kontroverzní praktiku - tedy filmy a seriály, ve kterých bílí herci ztvární postavy jiné barvy pleti, čímž naplní definici tzv. whitewashingu, tedy „přebílení“ postav. Aktuálními příklady mohou být filmy Death Note, Princ z Persie, Aloha či Bohové Egypta. Obzvlášť v Hollywoodu je whitewashing předmětem mnoha debat. Tento fenomén vtipně komentuje kupříkladu televizní moderátor John Oliver a poukazuje mimo jiné na to, že nedostatek ocenění pro ne-bílé herce není jen vinou oscarové akademie, ale také Hollywoodu, který jednoduše nepřináší dost rolí pro herce jiné pleti. A když už se nějaké objeví, stejně do nich obsadí bílé herce.

https://www.youtube.com/watch?v=XebG4TO_xss

Reklama

Jste právě teď vystresovaní? Pak je na čase se seznámit s Olivií Kissper. Videa této původem české youtuberky, která žije v Kostarice, totiž vyvolávají tak příjemné pocity, že je na YouTube sledují miliony diváků. Vlastně ani není potřeba se na ně dívat, působí hlavně na uši. Světlovlasá dívka v nich šeptá, jemně mlaská, ťuká prsty na stůl, nechává dopadat kapky deště na sklo…  To vše nahrává speciálním citlivým prostorovým mikrofonem a poslech těchto nahrávek pak v posluchačích vyvolává extrémně příjemné stavy: mravenčení na lebce i v zátylku, příjemné přebíhání mrazu po zádech a jakousi zvláštní, opojnou malátnost.

Zmíněná Olivia Kissper má na YouTube skoro 300 tisíc věrných fanoušků a některá její videa mají i milion zhlédnutí. Mladé Češky si všímá server BBC - a o dívkách, které nahrávají podobná relaxační videa plná „měkkých“ zvuků, přináší pozoruhodný článek. Co je to za pocit, který v nás jejich uklidňující zvuky vyvolávají? Jde o fenomén, který má název ASMR, což se do češtiny překládá jako samostatná smyslově-meridiánová reakce. Jednodušší překlad pak zní mozkový orgasmus.

Dívek, kterým vytváření podobných videí zajišťuje slušné živobytí, podle BBC přibývá. Kromě mluvení šeptem autorky využívají při tvorbě i zvuky jako ťukání na klávesnici počítače nebo šustění různými předměty; někdy i chroupání sušenek. Specifickým podžánrem ASMR jsou pak videa, na nichž aktér předstírá, že o vás láskyplně pečuje – češe vás, čistí vám pleť nebo vyšetřuje chrup. Zklidnění není tak jednoduchý proces, videa jsou proto většinou poměrně dlouhá - trvají mezi půl hodinou až hodinu. Jejich efekt se neurovědcům zatím nepodařilo vysvětlit: Dosud jediný zobrazovací výzkum dospěl k závěru, že lidé schopní ASMR zažívat mají více propojené části mozku než ostatní. Zbytek jsou zatím spekulace, třeba ta, že podstatou ASMR může být produkce „hormonu intimity“ oxytocinu. Každopádně je však ono zklidnění v dnešní těkavé době velmi vyhledávanou komoditou.

Diváckého potenciálu ASMR videí už si všimly velké firmy, které tuto metodu začínají používat k prodeji svých výrobků. Například nábytkářský řetězec IKEA loni natočil šest videí ve stylu ASMR. Ženské ruce v nich přejíždějí po povlečené posteli a mačkají polštáře, taktilní zvuky zachycuje citlivý mikrofon a vše doprovází hypnotický dívčí hlas. Video mělo úspěch – vidělo ho 1,8 milionu lidí a prodej zboží se prý během kampaně zvedl o 5 procent.

https://www.youtube.com/watch?v=uLFaj3Z_tWw

Ještě před pár lety byl fenomén ASMR videí na YouTube spíš okrajovým žánr pro fajnšmekry, ale rychle se stává mainstreamem. Podle dat od firmy Google se zájem uživatelů internetu o ASMR neboli mozkové orgasmy od roku 2016 zdvojnásobil. Kromě IKEA ho používají i další velké značky, třeba čokoládovna Dove nebo řetězec KFC. Nicméně tvůrkyně videí prý mají ušlechtilejší motivy. „Myslím si, že lidem dnes chybí blízká, intimní pozornost, oční kontakt, zklidňující lidský hlas vytvářející atmosféru pohodlí,“ říká Olivia Kissper.

Za praotce jejich hnutí je považován už americký malíř Bob Ross, který zemřel v roce 1995. Jeho edukační televizní pořad Radost z malování, který se vysílal jedenáct sezon, měl už ve své době jednu zvláštnost – přitahoval diváky, které malování krajinek vůbec nezajímalo. Bobův hypnotický hlas naplněný vřelou sebejistotou zkušeného učitele, mlaskání štětce o paletu, slévání sytých barev v nové odstíny nebo série jemných dotyků, jimiž dodával stromům na horizontu zeleň, to vše prý diváky na gaučích uvádělo do lehce euforického transu. Od hlavy přes ramena se po páteři rozlévalo ono příjemné brnění, napětí v těle povolovalo, mysl se zklidnila. Leckdo si přál, ať Bobova slastná lekce nikdy neskončí. Na internetu se pak fenomén začal poprvé probírat v roce 2008 a od nové dekády se postupně rozvíjí tvorba videí, o jejichž autorkách nyní BBC píše.

https://www.youtube.com/watch?v=a73aorFYf5g

Anthony Bourdain byl mistr svých řemesel – zazářil nejprve v kuchyni, stal se autorem bestsellerů a uspěl i na televizní obrazovce. Ve svých pořadech a knihách hovořil o lidském údělu bezprostředně navázaném na kulturu stravování. Díky tomu naučil své fanoušky přemýšlet naprosto jinak o cestovaní, jídle i o sobě samých. Upozorňoval na práva menšin a bojoval za lepší a bezpečnější pracovní podmínky pro zaměstnance v restauračním byznysu.

Tak popisuje nejslavnějšího televizního kuchaře a propagátora pouličního jídla, rebela s vzezřením rockové hvězdy nekrolog na serveru CNN. Přináší zprávu o jeho páteční sebevraždě ve věku 61 let. Vzal si život ve svém hotelovém pokoji v Paříži, kde právě pracoval na natáčení další epizody své úspěšné show Parts Unknown.

https://www.youtube.com/watch?v=z7BOWQihC7M

Bourdain dlouhé roky pracoval jako postupně kuchař a šéfkuchař v newyorských restauracích. Senzace se kolem něj strhla ale až v roce 1999, kdy pro týdeník The New Yorker napsal fascinující text o zákulisí restauračního provozu s názvem Don't Eat Before Reading This, který předznamenal vydání knihy Kitchen Confidental na stejné téma.

Bourdain postupně stvořil vlastní cestovatelskou show Parts Unknown, která tento rok odstartovala již jedenáctou sezónu. Pořad natolik úspěšný, že za něj v roce 2013 přebíral Peabody Award pro výjimečná televizní, rozhlasová či mediální díla. Při přebírání svou práci popsal následovně: „Ptáme se na velmi jednoduché otázky: Co vás činí šťastnými? Co jíte? Co rádi vaříte? A všude na světě, kam přijedeme a položíme tyhle jednoduché otázky, dostaneme naprosto úžasné odpovědi.“

Připomeňte si při této příležitosti denní menu o  jeho show:

 

Kromě setkání s vietnamským prezidentem Truong Tan Sangem měl Barrack Obama při první návštěvě Hanoje ještě jedno dostaveníčko. Na druhý večer se vypravil do místní malé restaurace, aby si tam dal místní jídlo bun cha společně s Anthonym Bourdainem – slavným kuchařem, který ve své kulinářské cestovatelsko televizní show bourá nejeden předsudek panující mezi různými kulturami.

V obsáhlém profilu, který pro The New Yorker napsal Patrick Radden Keefe, se tento propagátor pouličního jídla a šéfkuchař se vzezřením opečované rockové hvězdy stává někým, kdo dokáže dokonale komunikovat a respektovat nejrůznější prostředí. Základní přísadou je to, že Bourdain vždy v daném kraji přijímá i jeho mravy. A tak do sebe v Petrohradu klopí panáky vodky předtím, než se ponoří do mrazivých říčních vod, popřípadě v džungli na Borneu se mu od místních dostane té cti, že může propíchnout tučné prase.

Všude, kam se hne, okamžitě naváže vztahy s místními; brzy v zapadlých uličkách objeví ty nejúžasnější restaurace a často jej lidé pozvou i k sobě domů. Ostatně i jeho plán na celou televizní show, která pod různými jmény na různých kanálech běží od roku 2002, byl následující: „Budu jezdit po světě, hodně toho sežeru a v podstatě si budu dělat, co budu chtít.“ Producenti na to překvapivě slyšeli. Od té doby Bourdain procestoval stovku zemí a natočil téměř 250 epizod.

„Pochopil jsem, jak je pro něj důležitá myšlenka, že když je něco jiné, neznamená to, že to je špatné,“ vzpomíná Bourdain v The New Yorkeru na setkání s Obamou. A to je myšlenka, s níž se dokáže ztotožnit i on sám, když si dává do pusy cizokrajné pokrmy a vybízí k ochutnání i diváky.

https://www.youtube.com/watch?v=B0st2H8cOXw

Reklama