Premiér Benjamin Netanyahu sice během své cesty po Evropě přijímá gratulace k 70. výročí založení státu Izrael, ale pravý cíl jeho návštěvy je jasný: přesvědčit zdejší lídry, aby po USA rovněž odstoupili od jaderné dohody s Íránem. V pondělí se setkal s německou kancléřkou Angelou Merkel, v úterý má naplánované jednání s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a ve středu bude hovořit s britskou premiérkou Theresou May.

Při setkání s Angelou Merkel Netanyahu zdůrazňoval především rizika, která podle něj dohoda s Íránem přináší. Řekl, že sice může momentálně omezit íránský nukleární program, ale zároveň dává islámské republice v řádu příštích let legální možnost obohacovat uran. „Výměnou za neobohacování uranu pro jednu jedinou bombu dnes bude Írán moci obohacovat neomezené množství uranu za 7 či 8 let a vytvořit tak 100 či 200 bomb,“ prohlásil Netanyahu při společné tiskové konferenci s Angelou Merkel. Zmínil také, že dohoda rušící ekonomické sankce proti Íránu umožňuje financovat zemi její zahraniční aktivity, jako je vojenská přítomnost v sousední Sýrii či v Jemenu.

https://www.youtube.com/watch?v=w1Si0i2LxFY

Žádný z těchto argumentů však nepřináší nic nového. Podobná slova použil už Donald Trump, když se minulý měsíc rozhodl od dohody odstoupit, aniž změnil názory evropských leaderů, kteří za dohodou pevně stojí. Netanyahu vsadil na dokumenty, které nedávno získala izraelská tajná sužba Mosad a jež mají dokazovat, že Írán před rokem 2003 využíval svůj jaderný program s jasným cílem - získat nukleární zbraně. To je v rozporu s tím, co íránská oficiální místa tvrdila při podpisu dohody před dvěma lety.

Podle vyjádření experta na šíření nukleárních zbraní Benjamina Hautecouvertura pro list Le Monde však mohou mít tyto dokumenty v Evropě opačný efekt, než Netanyahu zamýšlí: „Tyto dokumenty mohou naopak posílit pozice obou stran, tak jak je známe dnes. Zatímco Donald Trump se díky nim může utvrdit ve svém názoru, Evropanům dokumenty připomenou, že od ledna 2016, kdy dohoda začala platit, to byla právě ona a její povaha, jenž chrání mezinárodní komunity od podobných lží ze strany Íránu.“

To vše v situaci, kdy Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE), která má na starost dohlížení na implementaci dohody v Íránu, potvrdila, že získala přístup všude, kam se chtěla dostat, a žádné porušení dohody nezaznamenala. Írán navíc nadále trvá na tom, že jejich nukleární program je budován s čistě mírovými účely. Evropa je tak odhodlaná udržet íránskou dohodu v platnosti a návštěva izraelského premiéra v Berlíně podle všeho skončila neúspěchem.

Během tiskové konference tak Angela Merkel zdůraznila, že se sice s Netanyahuem shodnou na cílech, jako je zabránění íránskému vojenskému jaderného programu či odsouzení íránské intervence v Sýrii – ale shoda na prostředcích, jak těchto cílů dosáhnout, možná není. Merkel věří, že cesta ke kontrole íránského jaderného programu vede skrze společná a neústupná vyjednávání.

Dá se očekávat, že podobné stanovisko zaujme i Emmanuel Macron a Theresa May. Kancelář francouzského prezidenta dokonce již oznámila, že Francie bude trvat na pokračování v dialogu s Íránem. Evropa je momentálně ve fázi vyjednávání možnostech, jak udržet dohodu v platnosti i po odstoupení Spojených států. A Netanyahu to podle všeho nezmění.

Oded Eran, někdejší izraelský velvyslanec při Evropské unii, nicméně pro New York Times připomíná, že by Netanyahu mohl dosáhnout u evropských představitelů aspoň příslibu k práci na detailech, které podle Izraele v dohodě chybí. Jde například o raketový program či datum, kdy mají skončit restrikce jaderných aktivit. A zejména Eran věří, že Evropa bude slyšet na stažení Íránu ze Sýrie.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Jak informovalo již dříve Denní menu, u amerického Nejvyššího soudu se loni rozhodoval mimořádně zajímavý spor mezi coloradským cukrářem Jackem Phillipsem a párem gayů, kterým odmítl v roce 2012 upéct svatební dort. Phillips se odvolával na svobodu projevu a náboženského vyznání. Jeho nespokojení zákazníci Charlie Craig a David Mullins argumentovali zákony státu Colorado, které zapovídají poskytovatelům služeb odmítnout klienty na základě jejich rasy, pohlaví, náboženského vyznání nebo sexuální orientace.

Coloradské úřady daly za pravdu páru homosexuálů, k Nejvyššímu soudu pak spor dotlačil Phillips s tím, že zákonům jednotlivých států je nadřazena americká ústava a její první dodatek zaručující svobodu vyznání a projevu. A že stát by těžko nutil černošského cukráře, aby pekl „tematický“ dort bílým rasistům.  Což může znít napoprvé dobře, ale ve skutečnosti j to argument dosti na vodě – nenávistný pohled na svět, který lidi dělí na lepší a horší podle rasy, není chráněn žádnými antidiskriminačními zákony.

Reklama
Reklama

S ohledem na zmíněnou svobodu projevu Philips společně se svými právníky tvrdil, že pečení dortů je tvůrčím vyjádřením jeho názorů, a že by tedy měl mít prostor svobodně se vyjádřit. Tomu podle něj odpovídá i další práce, kterou coby cukrář odmítá: dělat výrobky obsahující alkohol i dorty s tématikou Halloweenu či „ateistické“.

Každopádně po více než roce soudci Nejvyššího soudu v pondělí konečně rozhodli a poměrem sedm ku dvěma dali za pravdu právě Phillipsovi. Jak ale píše třeba deník The New York Times, otázka, nakolik je možné odmítat služby gayům a lesbám na základě prvního dodatku americké ústavy, je dál otevřena k debatě. NYT to chápou jako logický důsledek postojů soudce Anthonyho M. Kennedyho, který dostal případ na starosti. Právě on je na jedné straně podepsán pod každým zásadním rozhodnutím soudu podporujícím práva homosexuálů, na straně druhé patří k nejzapálenějším obhájcům svobody slova.

Soud se zaměřil na rozhodnutí coloradských úřadů (konkrétně Komise pro občanská práva) a následně tamních soudů, které daly za pravdu dvojici gayů. Podle Kennedyho bylo ovlivněno „zjevným nepřátelstvím“ k Phillipsově náboženskému vyznání, které projevovalo v „nevhodných a přezíravých komentářích“ jednoho ze členů komise. „Pan Phillips měl nárok na neutrální a uctivé posouzení svého případu, toho se mu nedostalo,“ píše Kennedy. Zároveň si všímá, že komise postupovala v podobných případech rozdílně, přičemž se nejméně ve třech případech naopak zastala pekařů, kteří sladkosti s LGBT tématikou odmítli upéct.

Soud tak nedodal obecnější návod, jak v podobných případech postupovat, ani nerozhodl ústřední otázku, zda tedy mají podnikatelé právo odmítat zákazníky na základě náboženského přesvědčení. V disentním stanovisku pak soudkyně Ruth Bader Ginsburg píše, že je nedostačující, aby rozhodnutí Nejvyššího soudu stálo na několika výrocích - má tím na mysli výroky členů coloradské komise.

Zatímco konzervativní kruhy mají univerzálně radost, organizace hájící práva gayů a leseb přijaly rozhodnutí s rozdílnými pocity. Zatímco některé oceňují tu část rozhodnutí, kde soudce Kennedy ujišťuje o trvající právní ochraně homosexuálů, jiné mají obavy, že rozhodnutí povzbudí snahy omezit práva této komunity.

https://www.youtube.com/watch?v=xBo7ovI94fo

Komentátor serveru Bloomberg Leonid Bershidsky vyzývá Evropu ke klidu a k pomalosti - v tom je prý její síla. Reaguje tak na nedávná vystoupení George Sorose líčícího nutnost rychlých a radikálních reforem tváří v tvář hrozící apokalypse.

Americký finančník a filantrop  nedávno prohlásil, že v Evropě “se pokazilo všechno, co se pokazit mohlo”. Na počátku konce prý stojí reakce na ekonomickou krizi, konkrétně série úsporných opatření, která z části evropských zemí udělala dlužníky plnící ponižující programy. To vedlo k nástupu populismu (Řecko je tu příkladem par excelence). Navrch přišla uprchlická krize. Poslední hřebík do rakve pak zarazil Donald Trump se svou “destrukcí transatlantické aliance”. Evropa by podle Sorose měla projít zásadní obrodou a proměnit se v omezenější spolek zemí, které by si z její nabídky vybíraly, co je pro ně přijatelné.  Do takové společnosti by se pak ráda vrátila i taková Británie. (Tady je Sorosův projev před členy think tanku European Council on Foreign Relations).

Soros zní naléhavě, volá po okamžité akci. Evropa se prý může rozpadnout; posledním stéblem, který zlomí pověstný velbloudí hřbet, budou populisté v Itálii. Bershidsky (spolu s šéfem Morgan Stanley Jamesem Gormanem) naopak tvrdí, že síla Evropy je úplně někde jinde. Sorosův pohled je prý panikaření tváří v tvář každodenním zprávám. Z odstupu a v dlouhodobém pohledu se není čeho bát. Volání po rychlé akci je staré jako sama Unie, panikařil prý už otec zakladatel Jean Monnet, který naříkal, že Evropa na všechno reaguje tak pomalu, že bude nakonec smetena během událostí. To bylo před šestašedesáti lety.

Evropská integrace je přitom úspěšným projektem. Větší část Evropanů tvrdí, že z ní jejich země mají prospěch. Většina se na budoucnost dívá s optimismem a většina obyvatel členských zemí eurozóny je se společnou měnou spokojená. Jde o to, že je v povaze EU pohybovat se spíše tempem geologických vrstev, že je “spíše želvou než zajícem”. A když se chová podle své pomalé a rozvážné přirozenosti, je úspěšná. Bershidsky vyjmenovává i řadu promarněných příležitostí, ale to se nedá nic dělat: želva je želva.

Kdyby prý Evropa například reagovala na řeckou krizi po americku (komentátor tady ironicky používá slovo “leadership” jako rychlý a rozhodný protiklad obvyklé evropské váhavosti), odpustila by Řekům dluhy. “Takové rozhodnutí by ale posílilo krajně levicovou vládu, vytlačilo zbankrotovanou zemi z eurozóny nebo způsobilo něco podobně nedomyšleného,“ píše Bershidsky. Evropané místo toho valili problém před sebou a pomalu převychovávali řeckou vládu tak, aby přijala realitu a přistoupila na skutečnost, že vládne zemi, jež přišla na buben. Vlastně to nakonec fungovalo, Řecko letos ze záchranných programů úspěšně vystoupí.

A to je evropský princip fungování: nekonečné schůzování, zdržovací taktika, odklady, aby si země mezitím vyřešily domácí problémy (připomeňme například, že Španělsku během krize Brusel léta toleroval nedovolený schodek rozpočtu, když viděl, že v jeho čele stojí inteligentní a racionální vláda, která se zemí snaží povést těžkými časy. Španělsko je vůbec dobrým kontrapunktem k Řecku nebo Itálii).

“EU tady stále bude, až nováčci v italské vládě pochopí, že jejich možnosti volby nejsou neomezené. Stále tady bude, až si voliči v jedné zemi po druhé zvyknou na myšlenku silnějších, ale kontrolovaných migračních toků. A bude tady stále i v době, kdy Spojené státy přestanou útočit na své spojence,“ píše Bershidsky. V jeho podání je EU prostě jistota, klid, tradice, pevný bod, skála. Na věc je potřeba se dívat z odstupu a s klidnou hlavou. Hlavně žádné unáhlené tahy a “leadership”.