Vlnu hippie idealismu vystřídaly násilné protesty, výtržnosti i střelba. Ve Francii se šplhalo na barikády, Prahu zavalily sovětské tanky, v Americe byl zastřelen Martin Luther King a válku ve Vietnamu čekala horká fáze. Britský Guardian se v textu, na němž se podílelo několik autorů, ohlíží za ikonickými uměleckými díly, která zachycují různé podoby, nálady a přelomové momenty revolučního roku 1968.

A nezačíná ničím jiným než fotografiemi Josefa Koudelky, které Guardian řadí k nejvýznamnějším fotožurnalistickým počinům dvacátého století. Koudelka v sérii Invaze fotil příjezd sovětských tanků i emoce a vzdor Pražanů. Jeho nejznámější fotografie z Václavského náměstí s hodinkami na zápěstí „zachycuje podivnou atmosféru města a celé země bezmocně ztrácející sama sebe“ - jak píše Guardian.

Idealismus květinových dětí zároveň v roce 1968 pomalu střídala jiná etapa – nikdo však ještě pořádně nevěděl jaká. Nejistota zaznívá i v písni The House at Pooneil Cornerns od americké skupiny Jefferson Airplaine. V závěru sice kapela zpívá o „odchodu všech idiotů“ a utopii s „bučícími hrdličkami a cvrlikajícími krávami“, ale kytary dál neúprosně skřípou. Svým způsobem jde o výstižnou reflexi roku 1968, píše hudební kritik Guardianu Alexis Petridis, neboť píseň nikoho neutěšuje, že všechno bude v pořádku, ale naopak se přiznává k šoku a zmatení, které ve všech události onoho roku zanechaly.

https://www.youtube.com/watch?v=9s_oAV9LtJE

Už v listopadu 1966 americký seriál Star Trek poprvé v hlavním vysílacím čase odvysílal mezirasový polibek - na krátký okamžik v něm kapitán Kirk (William Shatner) políbil Afroameričanku Nichelle Nichols alias důstojnici Nyotu Uhuru. Jakkoli krátká tahle scéna byla, kulminovala v ní desetiletí postupně měnícího se rasového soužití v USA. Právě 60. léta přinesla ve většině oblastí definitivní zákaz rasové diskriminace po právní stránce - včetně rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1967 rušícího zákaz mezirasových manželství. Rok 1968 tak ukončil jednu etapu boje za rovná občanská práva - a začínala se druhá, dodnes trvající, v níž se měla právní rovnost přenést i do reálného života.

Z dalších uměleckých oblastí pak list vybírá tanec (choreografové Merce Cunningham a  Yvonne Rainer), divadlo (londýnská premiéra muzikálu Hair) a film, kde coby přelomové dílo zvolil  dokument Jean-Luca Godarda o Rolling Stones nazvaný One Plus One. V něm režisér – sám jeden z uměleckých symbolů tehdejšího kvasu –  zachytil v hudebníky dlouhých a neučesaných záběrech. “Před poslední scénou Godard ukáže známý revoluční slogan Beneath the stones, the beach, aby tak jasně naznačil, že Rolling Stones v sobě měli ducha roku 1968. Ale záběry hnutí Černých panterů, které ve filmu používá, zároveň můžeme číst jako kritiku toho, jak kapela využívala černou hudbu,” píše Guardian.  Za symbolické považuje list i to, co se odehrálo mimo plátno. Godard dal pěstí producentovi po londýnské premiéře druhé, komerčněji sestříhané verze filmu nazvané Sympathy for The Devil, která se mu nelíbila.

https://www.youtube.com/watch?v=D8K6SUFt9Vs

 

 

 

 

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Donald Trump odmítl naléhání svých evropských spojenců a stáhl Spojené státy z jaderné dohody s Íránem. Nepomohly osobní apely francouzského prezidenta Emmanuela Macrona,  německé kancléřky Angely Merkel, ani televizní vystoupení britského ministra zahraničí Borise Johnsona v Trumpově oblíbeném ranním diskusním pořadu na FoxNews. Spojené státy podle Trumpa obnoví tvrdé sankce proti Teheránu a zavedou sankce nové. Spokojen je izraelský premiér Netanjahu, který naopak Trumpa ke zrušení dohody vyzýval. (O dohodě a důvodech jejího vypovězení více zde).

Podle izraelského deníku Haaretz vlastně Trump plně akceptoval Netanjahuovu politiku: nejde prý v žádném případě o vylepšení stávající dohody, ale o její naprosté zničení  bez jakékoliv snahy předstírat, že existuje alternativa, jak Íránu ve vývoji zbraní hromadného ničení zabránit. Podle liberálního deníku existuje “Netanjahuova doktrína”, která spočívá v naději, že Írán sankce ekonomicky neustojí a jeho režim se nakonec zhroutí.

Reklama
Reklama

Vzorem je tady kolaps Sovětského svazu, kdy dnešní ekonomické sankce nahrazují tehdejší závody ve zbrojení, s jejichž pomocí Ronald Reagan dovedl k bankrotu Moskvu. Dalším Netanjahuovým krokem prý bude snaha přesvědčit o plánu někoho dalšího: podporu již vyjádřila Saúdský Arábie, izraelský premiér vyráží vzápětí do Moskvy. “Nikdo nepředpokládá, že by Putin Trumpa podpořil,” píše Haaretz. “Ale Netanjahu se bude snažit zabránit situaci, kdy Kreml bude stupňovat rozkol mezi Spojenými státy a jejich evropskými spojenci - Británií, Francií a Německem.”

21A_profimedia
Vojenská přehlídka v Teheránu a jedna z íránských raket • Autor: AFP, Profimedia

The Economist připomíná, že John Bolton, nový jestřábí poradce Donalda Trumpa pro otázky národní bezpečnosti, na tiskové konferenci naopak do jisté míry vyvracel, že by cílem Washingtonu byla změna režimu v Teheránu. Jde prý o to ukázat, že Spojené státy jsou schopny jednat z pozice síly a dotlačit Írán k nové, mnohem širší dohodě zahrnující nejen jeho jaderný program, ale také program vývoje balistických raket a celkové působení země v oblasti Blízkého východu.

Zajímavou otázkou je, jak se zachovají evropské země. Ty se najednou ve věci íránského jaderného programu stávají spojenci Ruska a Číny a stojí proti Spojeným státům. Jak poznamenává Edward Luce v deníku Financial Times, na stejné straně barikády, tedy proti postoji Spojených států, je zřejmě i Japonsko, Indie, Austrálie a Kanada. “Pamatujte si datum 8. května,” píše komentátor dramaticky. “Dějiny si tento den dost možná budou pamatovat jako chvíli, kdy se Spojené státy vzdali jakékoliv víry ve své spojence.“

Luce píše, že dokonce i v případě války v Iráku měl Washington na své straně alespoň část Evropy - Londýn, Madrid, střední Evropu. Tentokrát je ve společnosti Izraele a Saúdské Arábie. Tak otevřený rozkol po týdnech veřejného naléhání i diplomatického putování nejvyšších představitelů do Washingtonu je naprosto nevídaný.

Jak ale může Evropa vlastně reagovat? První společné vystoupení “tří M” - tedy Macrona, Merkel a May - se neslo ve snaze zachovat stávající dohodu navzdory Spojeným státům. Teď to prostě nebude smlouva mezi Íránem a šesti zeměmi, ale mezi Íránem a světovou pětkou. Pokud se Teherán neutrhne ze řetězu a nerozjede bezhlavě jaderný program, budou Evropané trvat na svém. A Teherán v prvních prohlášeních říká, že to vidí podobně.

Problém je však v amerických sankcích. Firmy teď mají maximálně půl roku, aby se vyvázaly z íránských kontraktů. Pokud to neudělají, ztratí přístup do amerického bankovního systému a na americký trh. Případná vzpoura proti Washingtonu tedy bude bolet: “To vede k dalšímu západnímu rozkolu. Washington uvalí sankce na evropské firmy. Evropané budou muset zavést protiopatření.“

A už to pojede. Rusko a Čína budou s Íránem udržovat dál obchodní styky, o tom není pochyb a  a americké sankce budou patřičně reagovat. A jsme zpět u snahy Netanjahua dostat na svou stranu ještě pár dalších zemí. Již zmíněný The Economist tvrdí, že se teď Trump chová jako hazardní hráč. Situace je v každém případě vyhrocená.

Reklama

Nikol Pašinijan je od úterý arménským premiérem. Bývalý novinář, politický vězeň, donedávna samozvaný – ale záhy všemi uznaný - předák opozice dokončil svůj nepravděpodobný vzestup. Nejsilnější arménská strana odstoupivšího premiéra (a předtím dlouholetého prezidenta) Serže Sarkisjana splnila slib. Protože se Pašinijanovi podařilo na svou stranu získat zbytek parlamentní opozice, “dali” mu Republikáni jedenáct ze svých osmapadesáti hlasů. Něžná revoluce je tak dokonána; tedy zčásti.

Pašinijan teď musí do dvaceti dnů představit svůj kabinet a program a přesvědčit parlament, aby dostal důvěru. To není samozřejmé. Pašinijan je v teorii i praxi menšinovým předsedou vlády. Republikáni mají ve stopětičlenném parlamentu nadpoloviční většinu od loňských voleb, které nikdo nezpochybňuje. Jejich jedenáct hlasů, které umožnily vznik nové vlády, nejsou přeběhlíci, nýbrž splněný politický slib. Zda tedy nová Pašinijanova vláda dostane důvěru, záleží pouze na nich.  Pokud budou za dvacet dní opět hlasovat pro opozičního premiéra, bude moci vláda pracovat a navrhovat zákony.

Vládní krize v Arménii vypukla v polovině dubna, kdy začaly protesty proti snaze dlouholetého prezidenta Sargsjana uchovat si moc. Sargsjan byl hlavou státu deset let a před přestupem do premiérského křesla nechal změnit ústavu, aby výkonnou moc přenesl z rukou šéfa státu na šéfa vlády. Premiérem byl zvolen 17. dubna, ale o šest dní později rezignoval.

Ruský prezident Putin gratuloval novému arménskému premiérovi hned v den zvolení. Pašinijan obavy Moskvy z “nestability” v regionu uklidnil prohlášením, že vojenská i jiná spolupráce s Ruskem je základem arménské bezpečnosti a nebude se na ní nic měnit. Rusko má v Arménii obklopené nepřátelskými či chladnými sousedy vojenskou základnu.

Zároveň Pašinijan hodlá pokračovat, respektive umocnit politiku svého předchůdce Sarkisjana, který se snažil kultivovat vztahy se Západem a dalšími regionálními i globálními mocnostmi - Íránem, Indií či Čínou. Pašinijan také slíbil, že kdokoliv mu v politické minulosti ukřivdil, může být v klidu. Pomsta politickým oponentům prý v jeho vládním programu nebude.

Reklama