Legendární rakouský lékař, podle kterého se jmenuje tzv. Aspergerův syndrom, aktivně spolupracoval s nacisty. Tvrdí to nová studie publikovaná ve vědeckém časopise Molecular Autism, jejímž autorem je historik medicíny Herwig Czech z Vídeňské lékařské univerzity.

Osudem pediatra Hanse Aspergera, který svým výzkumem zásadně přispěl k pochopení poruch autistického spektra, se zabýval osm let. A ve státních archivech našel i dosud nezveřejněné dokumenty, mezi kterými jsou mimo jiné karty pacientů, Aspergerovy dopisy a staré fotografie. Lékař, který je oslavován coby pionýr dětské psychiatrie a pediatrie, podle Czechovy studie pomáhal nacistům likvidovat nemocné a postižené děti, které podle jejich principů genetické čistoty neměly nárok na život.

Pediatr je podle nové studie posílal do vídeňské kliniky Am Spiegelgrund, kde byla řada z nich usmrcena metodou tzv. vědecké eutanazie. Na klinice mezi léty 1940 a 1945 zahynulo téměř 800 dětí, informuje britský deník Guardian. Vedení časopisu Molecular Autism, který novou studii zveřejnil, Czechův text vyzdvihuje jako zásadní. Jeho výzkum konečně vrhá světlo na několik dekád trvající pochybnosti ohledně Aspergerových tvrzení, že se o své pacienty staral s něhou, píší ve společném prohlášení vedoucí redaktoři časopisu Simon Baron-Cohen, Ami Klin, Steve Silberman a Joseph Buxbaum. „Aspergerův možný podíl na selekci těch nejzranitelnějších vídeňských dětí visel ve vzduchu už velmi dlouhou dobu,“ konstatují tu.

Asperger - dokument
Autor: WStLA

Termín Aspergerův syndrom označující děti s autistickou poruchou se začal používat až v roce 1981 v Londýně a jeho autorkou je doktorka Lorna Wing. „Ani ona, ani my jako vědci a lékaři, ani širší komunita kolem výzkumu autismu jsme nevěděli o úzké spolupráci Hanse Aspergera s nacisty a o jeho podpoře nacistických programů sterilizace a eutanazie,“ dodává se v prohlášení.

Mezi Czechovými objevy je například i fotografie úzkostné tváře tříleté dívky Herty Schreiber, která trpěla encefalitidou a zemřela na zápal plic tři dni po převozu na kliniku Spiegelgrung, kam ji poslal Aspergerův příkaz. O převozu rozhodl, protože dívka „představovala nesnesitelné břemeno pro svoji matku“ a byla podle něho neléčitelná. Vyoperovaný mozek dívky byl v 90. letech minulého století objeven ve skleněné dóze ve sklepě kliniky, pohřben byl v roce 2002.

Asperger v některých dokumentech psal o potřebě vykonat restriktivní opatření vůči nevyléčitelným pacientům „s vědomím vyšší zodpovědnosti“ vůči německé rase. Co ale ani nová studie nedokazuje, je to, že pediatr posílal na smrt eutanazií cíleně pacienty, které označoval jako „autistické psychopaty“.

Asperger pracoval jako lékař ještě asi třicet let po skončení války. Historik medicíny Czech ve své studii kritizuje předchozí autory, kteří se Aspergerovi věnovali, že nabízeli převážně omluvný narativ o jeho práci, protože pracovali jen s omezenými zdroji informací. Kritizuje také Utu Frith, dle Guardianu jednu z britských předních expertek na autismus, že ve své knize z roku 1991 s titulem Asperger a jeho syndrom pouze okrajově zmiňuje nacismus. Právě tato kniha podle Czecha výrazně přispěla k dnešnímu pozitivnímu obrazu, který o Aspergerovi máme.

Asperger naopak dle Czecha během války i po ní odmítal přijmout realitu perzekuce Židů nacistickým režimem. Historik připouští, že jeho objev může způsobit mnoha lidem z autistické komunity velkou bolest a zklamání. „Byla by chyba nechat si ty informace pro sebe, ať jsou jakkoli nepříjemné,“ řekl Guardianu. „Zároveň neexistují důkazy o tom, že Aspergerovy příspěvky k výzkumu autismu nějak poznamenala jeho pozice za vlády národního socialismu. Vymazat jméno Asperger z lékařských slovníků by tedy nebylo vhodné. Berme to jako příležitost podívat se na minulost a poučit se z ní.“

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Vynikající reportáž kolegyně Kateřiny Šafaříkové ze Švédska najdete v lednovém Respektu. Vypravila se za potomky českých emigrantů, kteří se stali hlasitými protiimigrantskými hlasy v zemi, která o sobě cílevědomě buduje obraz vstřícné a dobře fungující společnosti.

Jenže je to ještě komplikovanější. Ano, odpůrci imigrace sice často přehánějí, občas i vyloženě lžou - a svým čtenářům a posluchačům nabízejí jednostranný pohled (především) na uprchlíky, kterých Švédsko v posledních letech v poměru na obyvatele přijalo nejvíc z evropských zemí. Jejich protějšky, především politická elita, zase realitu lakují příliš narůžovo a odmítají před světem či sebou samými připustit, že ne všechno jde ve Švédsku zase tak skvěle a … švédsky.

Reklama
Reklama

Ve stejném duchu se nese “dopis ze Stockholmu”, který otiskl server Politico a jehož autorkou je Paulina Neuding, šéfredaktorka intelektuálního čtvrtletníku Kvartal. Ve Švédsku máme se zapojením imigrantů do společnosti problém, říká, a ne malý. Je čas o tom začít otevřeněji mluvit. Ve Švédsku, jako v celém vyspělém světě, počet násilných trestných činů, klesá. Ale pomaleji, než je západoevropský (a středoevropský) průměr. A zdrojem neblahých čísel jsou muži s přistěhovaleckými kořeny.

Gangsterské vraždy střelnou zbraní se ve švédských městech na začátku devadesátých let odehrály v průměru čtyři ročně. Jen loni jich ale bylo čtyřicet. Neběžné nejsou ani násilné nepokoje, zapálená nebo vyhozená do vzduchu policejní auta. Přestřelky se do hlavních zpráv dostanou pouze tehdy, pokud se odehrají na exponovaném místě, nebo u nich někdo zemře, píše Neuding.

Stockholm
Autor: Matěj Stránský

Obyvatelé okolních zemí to vědí a v Dánsku či Norsku se už v hovorovém jazyce zabydlelo pořekadlo “je to tu jako ve Švédsku”. Za hranicemi sousedních zemí ovšem švédští politici přesvědčují svět, že problémy jsou jen okrajové. Přičemž jsou - jemně řečeno - nepřesní. Ministryně práce v rozhovoru s BBC prohlásila, že případy ohlášených znásilnění a sexuálního obtěžování “klesají a klesají a klesají”, zatímco ve skutečnosti rostou.

Expremiér Carl Bildt v americkém listu The  Washington Post napsal, že antisemitismus není ve Švédsku problém, že země se spíš historicky potýká s nedůvěrou ke katolíkům, což je podle Neuding v době útoku zápalnou lahví na synagogu v Göteborgu přinejmenším podivný historický argument - a mimochodem, citované dávné diskriminační protikatolické zákony utlačovaly stejnou měrou i švédské židy.  I téma švédských “no-go zón”, tak často připomínaných evropskou ultrapravicí, švédští politici bagatelizují, jenže záchranáři říkají, že do některých čtvrtí švédských měst se bez policie vskutku nevydávají.

V době boje proti fake-news je takový přístup politiků dost nezodpovědný, říká Neuding, a rozhodně ničemu nepomáhá. Když nedávno britské a kanadské ministerstvo zahraničí vydalo varování pro své občany ohledně cest do Švédska, šéf policie v Malmö si postěžoval, že to vypadá, jako by se násilí vymklo ve Švédsku z rukou. Jen pár dní předtím přitom někdo hodil do policejní stanice v jeho městě ruční granát a jedno policejní auto vyletělo do vzduchu. “Možná by bylo rozumné si přiznat, že z pohledu zvenčí přesně takhle vypadá situace vymknutá z rukou,” uzavírá Neuding.

Reklama

V pátek uplyne 150 let od chvíle, kdy newyorský restaurant Delmonico dovolil skupině dvanácti rozhněvaných žen, aby spolu veřejně povečeřely bez mužského doprovodu - a vstoupily do dějin. Převratnou událost připomíná v čerstvém vydání webový zpravodaj Atlas Obscura.

Když v dubnu 1868 zavítal do New Yorku na svém americkém turné Charles Dickens a tamní Novinářský klub uspořádal na oslavu této události banket, požádala o místo u stolu i tehdejší známá novinářka Jane Cunnigham Croly. Vedení klubu ji odmítlo s vysvětlením, že i když je členkou, je současně ženou - a ty na žádné takové události nemají přístup. Když Croly protestovala, šéfové klubu ustoupili a nabídli kompromis: ženské členky Novinářského klubu mohou na setkání s Dickensem přijít, ale budou sedět u stolu za zástěnou, aby je nebylo vidět ani slyšet.

Touhle velkorysou nabídkou u Croly (která ji odmítla) přetekl pohár smířlivosti.  Zašla za majitelem tehdy nejproslulejšího newyorského restaurantu Dolmenico s otázkou, zda by ve svém podniku umožnil „riskantní a šokující“ věc - společnou večeři několika žen bez mužského doprovodu. Lorenzo Dolmenico souhlasil, takže dva dny po dickensovském banketu se konalo úvodem zmíněné setkání (i Dickens dostal pozvánku, ale odmítl přijít). A na něm byl založen první americký ženský klub.

Spolek, pojmenovaný podle vědeckého termínu pro složená květenství Sorosis, vznikl v dnes už zdánlivě těžko představitelné době. V době, kdy – jak připomíná Atlas Obscura – nejen restaurace, ale i ulice a veřejné prostory byly mužskou doménou, kde potkat ženu ze střední a vyšší třídy bez doprovodu muže bylo událostí vzbuzující pozornost, povyk, senzaci.

Delmonico
Klub Sorosis v restauraci Delmonico, 1902

Málo žen z těchto kruhů mělo nějakou osobní kariéru mimo domácnost a pro výjimky se otvíralo několik omezených možností - žurnalistika a spisovatelství bylo jednou z nich. Taky proto bylo mezi zakládajícími členkami Sorosis většina novinářek a spisovatelek. Sama Croly – po manželově smrti živitelka pětičlenné rodiny – se později stala první ženskou profesorkou vyučující žurnalistiku v dějinách USA.

Sorosis si dal dva cíle. Jednak sdružovat „přemýšlivé, inteligentní, zkušené a kulturní ženy naplněné ideou humanity“ a za druhé „pomáhat pracujícím ženám v celé Americe“.  Restaurant Dolmenico se stal ústředním newyorským sídlem klubu, kam si členky pravidelně zvaly různé osobnosti a hosty k přednáškám na vybraná témata.

Idea měla úspěch a ke konci prvního roku existence měl Sorosis 83 členek – historiček, spisovatelek, lékařek a umělkyň. Intelektuální mužský svět okolo to sledoval s povzneseným pobavením. Karikatury deníku New York Times občas členky klubu portrétovaly na schůzích jako snaživě bojovné myšky, a když se v Dolmeniku zakládala společná charitativní nadace spolku Sorosis a „Revolucionářek“ feministické a protiotrokářské aktivistky Susan B.  Anthony, komentoval reportér NYT diskusi shovívavě: „Naše drahé bytůstky zůstávají nepraktické jako vždy.“

Setkání v Dolmeniku odstartovalo nástup žen do veřejné sféry. Po celých USA vznikaly kluby jako Sorosis - a poměry se pomalu měnily. I když je zákaz vstupu samotných žen do restaurace už dnes přežilý koncept, v jistém smyslu jsou impulzy dávných zakladatelek z Dolmenika platné dodnes. „Opět žijeme v době celonárodního ženského hnutí,“ končí připomínku Atlas Obscura. „V něm už nejde o touhu žen moci svobodně uplatňovat svoje schopnosti a rozvíjet osobní kariéru, ale rozvíjet ji beze strachu ze sexuálního násilí a obtěžování.“

https://www.youtube.com/watch?v=yxyLqH8VPU4

Reklama