Vražda slovenského novináře Jána Kuciaka (a jeho snoubenky Martiny Kušnírové) nebyla šokující jen tím, že mladý novinář a jeho nastávající zřejmě životem zaplatili za jeho práci, ale také tím, že šlo v krátké době už o druhou vraždu novináře v Evropské unii. Tou první byla loni v říjnu smrt maltské novinářky jménem Daphne Caruana Galizia, které kdosi nastražil bombu do auta. Ačkoliv se toto povolání stává stále rizikovějším po celém světě, v Evropě jsme vraždění novinářů trochu odvykli.

Text v americkém deníku The New York Times právě na případu novinářky, kterou označuje za nejslavnější a nejprovokativnější z maltských žurnalistů, ukazuje, jak složité může být takový zločin vyšetřit a dotáhnout k uspokojivému závěru. Hledání vrahů podle NYT „vystavuje zkoušce“ jak maltské politické strany a instituce, tak celou EU. A právě podle její rodiny – a zejména syna Matthewa – v tomto testu neobstály.

V prosinci sice policie zatkla trojici „kariérních“ kriminálníků, ale kdo je poslal (pokud čin skutečně spáchali, jak tvrdí policie) a proč, to stále nevíme. Vinu trojice odmítá a s vyšetřovateli nekomunikuje. Podle rodiny úřady selhávají také proto, že mezi vyšetřovacími verzemi nemají tu, s níž policie pracuje v Kuciakově případě, tedy že motivy vraždy souvisejí s její prací. A vadí jim, že policie ani neprošetřuje informace, které jí poskytli – třeba fakt, že ministr, o němž Caruana Galizia psala v jednom ze svých posledních textů, chodí často do odlehlého baru, kde bývali zároveň častými hosty dva ze tří podezřelých. Ministr nepopírá, že do baru chodí, ale tvrdí, že s muži nikdy ani nemluvil.

O možných příčinách novinářčiny smrti nicméně píší ve zprávě členové delegace, kterou na středomořský ostrov vyslal Evropský parlament. Podle zprávy měl „brutální atentát“ za cíl „ vzbudit strach“ u kohokoliv. A zejména u těch, kteří se – stejně jako  Daphne Caruana Galizia – zajímali o případy praní špinavých peněz a korupce. Zastrašování nicméně nepodlehlo 45 novinářů z 18 médií z řady zemí, kteří po její smrti začali společně rozplétat kauzy, na kterých pracovala, a také okolnosti její násilné smrti.

Jejich spolupráci koordinuje francouzská nezisková organizace Forbidden Stories, která za uvězněné či zabité novináře s pomocí jejich kolegů z celého světa dokončuje rozdělanou práci. Tzv. Daphne´s project se podílejí i reportéři NYT, britského The Guardian, agentury Reuters či francouzského listu Le Monde.

https://www.youtube.com/watch?v=F-g3ZVkC7AY

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Mike Pompeo, muž kterého Donald Trump nominoval na klíčový post ministra zahraničí, zažívá v americkém Senátu těžké chvíle. Stále ještě ředitel CIA Pompeo si během posledních měsíců s  prezidentem vybudoval blízký vztah a Donald Trump věří, že bude jeho vize prosazovat lépe než předchůdce Rex Tillerson. Přesvědčit většinu amerických senátorů – bez jejichž souhlasu se Pompeo ministrem nestane – se však zatím ukazuje být poměrně složité a Pompeo rozhodně nemá nic jisté.

Senátní počty jsou neúprosné. Republikáni drží těsnou většinu 51:49, minimálně jeden však již předem oznámil, že Pompeovu nominaci nepodpoří – známý libertarián Rand Paul. Pompeovi vyčítá především jeho souhlas s válkou v Iráku a dřívější podporu pro užívání mučení při vyslýchání zajatců. Další republikán John McCain je zase dlouhodobě nepřítomen kvůli léčbě rakoviny a pravděpodobně se hlasování vůbec nezúčastní. V takovém případě by byla nutná podpora minimálně jednoho demokratického senátora.

Reklama
Reklama

Pompeo navíc čelil problémům již během čtvrtečního slyšení v senátním Výboru pro zahraniční vztahy. Stanovisko výboru je přitom klíčové; od roku 1925 se nikdy nestalo, že by nějakého nominanta na ministra zahraničí Senátu nedoporučilo. Rozložení sil ve vlivném výboru je 11:10 pro republikány, ale sedí tu také již zmíněný Rand Paul, který podporu Pompeovi hlasitě vyloučil. „Udělám cokoliv, co bude v mých silách, abych jeho jmenování zabránil,“ prohlásil minulý týden.

Někteří demokratičtí členové výboru před rokem Pompea podpořili do funkce ředitele CIA, nicméně minimálně dva již dali najevo, že v případě ministra zahraničí se rozhodnou jinak. Jedním z nich je i Tim Kaine, muž, kterého si Hillary Clinton vybrala jako svého viceprezidenta: „Tato administrativa potřebuje pravděpodobně víc než jakákoliv jiná na postu ministra zahraničí někoho opravdu oddaného diplomacii, protože prezident to dělat nebude. Pompeo je jako ředitel CIA velmi schopný, ale myslím, že nemá takový cit pro diplomacii, jaký bych od ministra zahraničí čekal,“ vysvětluje svůj postoj Kaine. Mnozí demokraté se také bojí, že známý jestřáb Pompeo nebude Trumpovi dostatečně oponovat v případě tak citlivých témat, jako je např. jaderná dohoda s Íránem - vůči které jsou oba muži extrémně kritičtí.

I kdyby nakonec výbor Pompea nedoporučil, Senát bude pravděpodobně o jeho nominaci stejně hlasovat. A jeho strategie jak sehnat alespoň jednoho demokrata na svoji stranu, je podle CNN poměrně promyšlená– cílit na ty demokratické senátory, kteří zastupují poměrně konzervativní státy a letos na podzim budou ve volbách své mandáty obhajovat. Případné odmítnutí Pompea by pak některým mohlo u jejich voličů uškodit - a je otázkou, zda jsou ochotní to riskovat.

Že Pompeo bere jmenovací proces vážně, ukazuje i zjištění deníku Politico, podle kterého o radu požádal všech žijící bývalé ministry zahraničí včetně Hillary Clinton. Tu přitom ještě jako kongresman v roce 2012, kdy došlo k zabití amerického velvyslance v Libyi, tvrdě kritizoval a označil tehdy její počínání za „morálně odsouzeníhodné“. Nyní ale po bývalé ministryni chtěl poradit, jak správně zvládnout nominační proces. Podle informací Politica s ním byla Hillary Clinton ochotná hovořit a zároveň na něj apelovala, aby zabránil odlivu profesionálních diplomatů, ke kterému docházelo za Rexe Tillersona.

Pompeo kromě vyjednávání své nominace stíhá i další věci. V úterý večer přinesl The Washington Post informaci, že ředitel CIA během Velikonoc tajně navštívil Severní Koreu, kde měl jednat o tamním jaderném programu a plánovaném summitu mezi Kim Čong-Unem a Donaldem Trumpem. Americký prezident týž den prohlásil, že mezi oběma zeměmi probíhají „diplomatická jednání na nejvyšších úrovních“ -  nicméně Pompeovu cestu nepotvrdil. S Kimem se prý chce setkat někdy v červnu – „ne-li dříve“.

https://www.youtube.com/watch?v=zf7yZQ_XVNU

Reklama

České servery mají občas zásadně jiné starosti než ty světové, takže pokud jste odkázáni na jejich zpravodajství, vám něco může uniknout. Jako třeba v úterý poměrně významné vystoupení francouzského prezidenta Emmanuela Macrona před evropským parlamentem  (mezi jinými Financial TimesBBCReutersThe New York TimesEl PaísEl MundoThe Wall Street Journal)

Vystoupení mělo rozhodně několik chytlavých momentů. Tvrdě hájilo evropskou demokracii proti nástupu populismu a proti fascinaci tzv. neliberální demokracií, jak ji předvádí například maďarský premiér Viktor Orbán. Vyzývalo Evropany, ať se přestanou uchylovat k národním antagonismům a raději začnou znovu posilovat demokratickou Evropskou unii jako pevnost klidu a prosperity uprostřed rozháraného a nebezpečného světa. Macron prohlásil, že patří ke generaci, která už si nepamatuje na války, jež vzniku Evropské unie předcházely, že ale nechce být součástí „generace náměsíčných, kteří zapomněli na vlastní minulost“ - a kteří dopustí, aby EU chřadla v atmosféře “občanské války”.

Macron, který ve francouzských volbách zvítězil s otevřeně proevropským programem, tvrdil, že bude hájit „evropskou suverenitu, protože jsme za ni museli bojovat“ a že „neustoupí žádné formě uhranutosti autoritářstvím“. Celý projev vlastně odstartoval jakousi proevropskou kampaň, během níž chce Macron debatovat s voliči právě na téma budoucnosti Evropské unie. V Česku celkem obtížně představitelné.

https://www.youtube.com/watch?v=PXYDpg883Y0

Samozřejmě, je to jen projev. Francouzská tendence k pompéznosti se s českou zálibou v obyčejnosti dosti míjí. Macron má k tomu domácí problémy se stávkujícími odboráři, takže změna tématu mu jistě přijde vhod. Ale přesto, Francie je klíčová země a v jejím čele stojí politik, který se pokouší koncentrovat energii, burcovat a pozitivně myslet.

List The New York Times upozorňuje, že obraz muže, který pumpuje novou energii do Evropské unie, se ovšem snadno může zhroutit, pokud Macron neuspěje se svými reformami doma. Jisté energetické vyvanutí je cítit i z Německa, Financial Times například citovali Alexandera Dobrindta, významnou postavu konzervativní CSU, který prohlásil, že „nemá absolutně žádný důvod udělat z Macronovy osobní spokojenosti svůj politický program“.

Na druhé straně, server Politico informuje, že u oběda se k úžasu mnoha přítomných sešli u jednoho stolu Macron s vrchním britským euroskeptikem Nigelem Faragem (stále i po referendu pilně docházejícím do Evropského parlamentu pro radost ze hry i výplatu) - a ten byl zjevně oslněn. „Byl velmi zdvořilý a civilní,“ prohlásil Farage o francouzském prezidentovi. „Mám úplně jinou politickou filozofii, ale když jsem se s ním teď sešel a poslouchal jsem ho, musím říct, že je pravděpodobně poslední šancí Evropské unie.“

Ruský stát by byl alespoň oficiálně rád, kdyby se studenti a studentky pobývající na západních univerzitách vrátili domů. Státní agentura, starající se o blahobyt krajanů žijících v zahraničí, začala s kampaní #HighlyLikelyWelcomeback, což je narážka na formulaci britské premiérky Theresy May, že za pokusem o vraždu exagenta Skripala a jeho dcery nervově paralyzující látkou ruského původu stojí “velmi pravděpodobně” Rusko.

Agentura argumentuje tím, že západní svět se stal pro Rusy nepřátelským místem, což “omezuje jejich možnost seberealizace”. V zahraničí studuje přes šedesát tisíc mladých Rusů, nepřekvapivě i řada potomků ruské vládnoucí elity. I české univerzity jsou mezi mladými Rusy velmi oblíbené, loni jich zde studovalo téměř šest tisíc, tedy desetina celkového počtu z těch, kteří za vzděláním vyráží za hranice. Ruské univerzity, třeba prestižní MGIMO, slibuje, že navrátilci budou moci doma bez potíží dostudovat, protože nabídnou patřičné kapacity.

 Výzva ruského státu souvisí se zhoršením vztahů mezi Západem a Ruskem. Ruští studenti vyrážejí do Evropy a Spojených států za lepšími školami i životem - a sami vědí lépe než úřad, zda se skutečně cítí v hostitelské zemi ostrakizovaní a v nekomfortu či rovnou v nebezpečí. Bude tedy zajímavé porovnat evropské a americké statistiky “počtu zahraničních studentů podle zemí” za rok či dva.

Reklama