Ještě předtím, než přinese čtvrteční menu zprávu, musí přiznat, že o jejím obsahu má dlouhodobé pochybnosti. Jde přitom o osvědčenou otázku sociologického bádání po celém světě, která se ptá na sympatie k jednotlivým národům a státům. Na otázku “Jak jsou vám sympatičtí ti a ti” je totiž po krátké úvaze jediná správná odpověď na všechny národy: “Nijak”. Neexistuje sebemenší důvod, aby někomu byli například všichni Švédové sympatičtější než všichni Portugalci. A to jsou ještě v tuzemském kontextu národy nevinné a nepříznakové. Chléb se v Česku z dějinných i aktuálně politických důvodů láme u Židů, Romů, Arabů, Němců či Rusů.

V momentě, kdy tazateli řeknete “Chorvati mi nejsou sympatičtí”, je možné v tom číst hluboce zažranou špatnou zkušenost od letního moře, což je sice hloupé a nesmyslné, ale pořád ještě v zásadě neškodné. S větou “Židé mi nejsou sympatičtí” začnou na dveře klepat dějiny a s větou “Arabové mi nejsou sympatičtí” zase Tomio Okamura. Přitom odpověď neznamená, že vám všichni Arabové či všichni Židé jsou nesympatičtí. Jen vám nejsou o nic sympatičtější než třeba všichni Poláci. Což je vlastně mravnější než být ze všech Židů či všech Arabů automaticky nadšený. Podobný výzkum se dělá zpravidla na škále 1 až 5, ale když dáte všem národům trojku, za prvé sabotujete dotazování a za druhé ve výsledku vyjdete z výzkumu jako někdo, kdo nemá nikoho rád či ráda.

Druhou možností je otázka na sympatie k jednotlivým státům, což už je uchopitelnější. Je možné argumentovat, že Švédsko je sympatičtější než Uzbekistán, protože jedno je svobodná země, kde panuje blahobyt, a druhé je krutá diktatura, kde panuje chudoba. Z pohledu běžného Čecha je ale podivné poměřovat třeba Švédsko a Finsko. V čem podstatném se liší? A zmíněné Švédsko a Portugalsko? Švédové jsou bohatší, je tam zima a mají Balt, v Portugalsku je lepší jídlo, i v únoru je tam příjemně a jeho břehy omývá Atlantik. Co z toho se ovšem počítá? Dají se z toho vyvodit nějaké “sympatie”?

To všechno jsou však jen řeči, protože ve skutečnosti se tato otázka se ptá na předsudky, iluze či strachy; ty spolehlivě měří. A nyní tedy můžeme přejít k samotné zprávě.

Polské centrum pro výzkum veřejného mínění CBOS zveřejnilo zprávu, že Poláci přestávají mít rádi okolní svět. Míra sympatií k cizím národům klesla u všech, ale naprosto u všech, na které se tazatelé ptali. U Čechů (kteří i tak vedou), Italů, Američanů, Rusů, Syřanů, Němců, zkrátka po celé planetě. CBOS nenabízí vysvětlení, ovšem byl by v tom čert, kdyby se v pohledu občanů na svět neodrazila rétorika politických vůdců.

Ti v polském případě bez ustání varují před nebezpečím z Berlína, Bruselu, Moskvy a Blízkého východu. Politickým tématem posledních týdnů je v Polsku boj za ochranu dobrého jména Polska ve světě, především v souvislosti s událostmi druhé světové války - což zaprvé znamená, že ho má někdo úmyslně ohrožovat, a za druhé vedlo k vážné roztržce s Izraelem a Ukrajinou. Pokud politici prezentují celý okolní svět jako hrozbu, což je někdy oprávněně, ale většinou nesmyslně, výsledkem je pak všeobjímající nedůvěra, nechuť a nepřátelství.

Ostatně pokud se podíváme na zatím poslední, říjnové výsledky z Česka, kde se CVVM ptá na sympatie k jednotlivým státům, zjistíme, že s výjimkou Japonska a Izraele, které mírně povyrostly, spadl v očích Čechů okolní svět úplně stejně jako u sousedů Poláků.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Obyvatelé amerického státu Pensylvánie si v doplňovacích volbách do Kongresu zvolili demokratického kandidáta Conora Lamba. Vítězství nad republikánem Rickem Sacconem je celostátní senzací, byť republikáni kvůli extrémně těsnému rozdílu jen asi 600 hlasů zatím porážku neuznali: vyhrál ve volebním obvodě, kde demokraté nezvítězili od roku 2002 a kde v prezidentských volbách v roce 2016 zvítězil s dvacetiprocentním náskokem Donald Trump.

Obě politické strany nyní analyzují, co Lambův překvapivý triumf znamená s ohledem na blížící se parlamentní volby. Pro republikány je varováním, že se na ně valí demokratická vlna, která by je během podzimních voleb mohla připravit o parlamentní většinu. Pro demokraty zase zjištěním, že  na „Trumpově území“ uspěje ten, kdo nabízí srovnatelně konzervativní agendu, což se mnoha demokratům nelíbí. Třiatřicetiletý bývalý mariňák a povoláním státní zástupce „není demokratem, kterého volil tvůj tát, ale spíše demokratem tvého dědečka“ – jak komentuje konzervativní politické smýšlení vítězného Conora Lamba agentura Bloomberg.

Reklama
Reklama

Pokud sčítací komise volby uzná a Conor usedne v Kongresu, bude patřit do konzervativního křídla demokratických zákonodárců. Conor je proti zákazu automatických útočných pušek, potraty jsou proti jeho křesťanskému vyznání, nicméně nezakazoval by je. Podporuje frakování – tedy těžbu zemního plynu a ropy za použití technologie, kterou ekologové kritizují. Na druhou stranu podporuje zdravotní pojištění pro všechny (tzv. Obamacare) a nelíbí se mu Trumpovy rozsáhlé daňové škrty z konce loňského roku.

Byla to hlavně podpora odborářů, která mu nakonec pomohla převážit výsledek, píše Bloomberg. Za Lamba se postavil mimo jiné hlasitý předák důlních odborů Cecil Roberts, který ho na jednom setkání těsně před volbou označil za „bohabojného muže, který podporuje odbory, vlastní zbraň, chrání pracovní místa a důchody, věří v sociální jistoty a pošle drogové dealery do vězení“.

https://www.youtube.com/watch?v=0GmF7QdN-V0

Úspěch konzervativního demokrata je pro mnohé jeho spolustraníky klíčem k volebnímu vítězství v blížících se listopadových volbách. Je potřeba hledat podobné kandidáty, myslí si mnoho demokratů. K získání parlamentní většiny demokraté ani nepotřebují dobývat tak jasné republikánské bašty, jako je 18. volební obvod v Pensylvánii, podotýká Bloomberg.

Stačí jim získat ještě 24 křesel, z nichž 23 drží republikáni v místech, kde v roce 2016 zvítězila Hilary Clinton – uspět tu by tedy neměl být takový problém. Stačí získat těchto 23 křesel plus jedno dvě další v nerozhodných obvodech. Demokratům může dodat naději i to, že od Trumpova zvolení prezidentem získávají v doplňovacích volbách o 12 procent více hlasů, než je v historii obvyklé.

Některým demokratům se nicméně posun směrem ke konzervativní agendě nelíbí. Například Steve Phillips, právník a autor knihy Brown Is the New White, si myslí, že demokraté by měli aktivizovat své skalní voliče, nikoli lákat ty Trumpovy.

Téma toho článku samo o sobě ukazuje, že situace je vážná. V posledním vydání týdeníku The Economist komentátor skrývající se za přezdívkou Bagehot uvažuje, jestli je možné, aby společnost považovaná za domovinu demokracie a disponující zvlášť vyvinutou odolností proti politickému extremismu sklouzla nyní do bahna autoritativního režimu. Bagehot sice upozorňuje, že v jeho vlasti proběhla poslední násilný převrat v letech 1640. Nicméně vývoj od schválení brexitu v referendu nabral takový směr, že vlna politického extremismu vážně hrozí.

Prvním rizikem je předseda Labour Party Jeremy Corbyn.  Economist konstatuje, že jde o klasického levicového populistu přesvědčeného o tom, že život je nekončícím bojem mezi ctnostnými masami a zhýralými elitami.  Někteří z jeho poradců jsou marxisté, kteří považují instituce za součást třídního boje. Sám Corbyn se dostal do čela strany pomocí aktivistů a metodu pouličních nátlakových akcí předseda i jeho přední spolupracovníci nadále považují za běžnou součást politiky.

Druhým rizikem pro Británii je situace v Konzervativní straně.  Zastánci brexitu hájí názor, že vše kromě prosazení maximalistických požadavků při jednání s EU je nerespektování vůle lidí. Na adresu straníků, kteří mají jiný názor, padají invektivy jako „nepřátelé lidu“ nebo „zrádci“.

„Takový extremismus se vzájemně posiluje,“ píše Bagehot. „Zlostné nálady krmí jedna druhou, citlivější lidé se stahují do pozadí a instituce slábnou. Političtí aktivisté jsou stále ochotnější používat na své cestě k moci násilné metody.“

Začarovaný kruh extremismu se přitom podle Economistu muže rychle prohloubit.  Pokud ve volbách v roce 2022 vyhraje Corbyn, a to je podle Economistu pravděpodobné, hrozí, že přesune část své politiky na ulici.  Konzervativci pak mohou odpovědět posilováním britského nacionalismu.

Při politologických debatách bylo i v Česku zvykem stavět na odiv fakt, že Británie ani nepotřebuje ústavu.  To teď ovšem Economist vidí jako velkou nevýhodu.  „Británie má slabou formální obranu proti autoritářskému populismu,“ konstatuje článek s tím, že chybí zaručená ochrana základních práv. Po roce 1973 zaplnilo tuhle mezeru evropské právo, po brexitu je Británie opět zranitelná.

To vše se přitom děje za situace, kdy lidé mají sílící pocit, že se na demokracii jako na cestu ke zlepšování svých životů nemohou spolehnout, a množství Britů volajících po silných politických lídrech dosáhl 50 procent. „Možná však nakonec Corbyn bude pověstný psem, který štěká, ale nekouše, brexit se zvládne a britská formální obrana proti extremismu se ukáže jako silná,“ konstatuje Bagehot.