Nedávno schválený polský zákon zakazující užívání termínu „polské koncentrační tábory“ či domácí debata o koncentračním táboře v Letech jsou pouze nejčerstvější příklady toho, jak složité dodnes je pro většinu národů vyrovnat se s temnými obdobími vlastní minulosti. Tématem se zabývá i nejnovější číslo Foreign Affairs – americký magazín přináší portréty šesti zemí, na kterých leží stín genocidy (Německo, Rwanda), rasové diskriminace (USA, Jihoafrická republika) či masových politických čistek (Čína, Rusko).

V některých státech se zodpovědná a kritická reflexe vlastní minulosti staly oficiální politikou, jinde jsou naopak zločiny popírány a dějiny překrucovány. Právě Rusko může sloužit jako příklad státu, v němž mnoho politiků včetně prezidenta Putina historii používá jako nástroj k dosažení vlastních cílů, jak píše Nikita Petrov.

Ruský historik se věnuje zejména vnímání osoby Josifa Stalina dnešní ruskou společností. Snahy o rehabilitaci diktátora jsou v posledních letech na vzestupu. Navzdory milionům mrtvých, které za sebou Stalin zanechal (Petrov uvádí 10 až 12 milionů obětí politických čistek, kolektivizace či hladomorů), narůstá počet Rusů mluvících o Stalinovi jako o „velkém státníkovi“, který zemi dovedl k vítězství nad nacistickým Německem. Právě toto vítězství má ospravedlnit a legitimizovat Stalinovy represe, potažmo celý sovětský režim jako takový.

Výrok Michaila Gorbačova z roku 1987, že Stalin spáchal „ ohromné a neodpustitelné zločiny“ by v dnešním Rusku nebyl možný, píše Petrov. Ruští politici se vyhýbají jasnému odsouzení Stalinových zločinů a namísto toho hovoří o „chybách“. V podobném duchu jsou psány i školní učebnice – mluví se v nich o „omylech“ a nikoliv „zločinech“ sovětského režimu. A třeba Stalinovy velké čistky z 30. let jsou někde dokonce prezentovány jako snaha o vymýcení „páté kolony“ a pouze suše doplněny o počty obětí. „Tak to prostě tehdy bylo“, říkají dnes mnozí Rusové-a bezděky přejímají oficiální linii o nezbytnosti čistek. Než aby z nich vinili Stalina a jeho vládu, vnímají je jako něco podobného přírodní katastrofě.

Když se v roce 2000 prezidentského úřadu ujal Vladimir Putin, prohlásil, že „ruské dějiny mají svá tragická i vynikající období“. A podobná polovičatost je dnes pro ruské vyrovnávání se s historií typická. V roce 2017 byl sice v Moskvě otevřen památník obětem sovětské totality (tzv. Zeď smutku), nicméně kritici namítají, že vláda a politici stále veřejně nedostatečně přiznávají minulé zločiny. Společně s faktem, že se dodnes v Rusku nekonalo oficiální soudní či vládní zúčtování s bezprávím sovětského režimu, to podle Petrova přispívá k současnému nárůstu Stalinovy popularity.

Pro kritickou a upřímnou diskuzi o vlastních zločinech dnes není v kremelské propagandě místo. Kreml používá vítězství nad nacistickým Německem jako záminku k rehabilitaci sovětského režimu, potažmo nových mocenských ambicí - a snaha podněcovat v Rusech patriotické smýšlení příliš neladí kritickou historickou analýzou.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Kartou občas platíme všichni, nicméně mít po kapsách nebo v peněžence hotovost stále patří k výbavě moderního člověka. Ve Švédsku ovšem roste počet míst, kde je to zbytečné a kde si s nimi ani neškrtnete – což vám cedule „Nepřijímáme hotovost“ na dveřích obchodů, restaurací, muzeí, či dokonce veřejných toalet připomene ještě před vstupem. Hotovost už nenajdete ani v polovině tamních bankovních poboček a velkou popularitu získává mobilní aplikace Swish, která propojuje telefon s bankovním účtem a kterou nyní používá šedesát procent Švédů.

Jak píše server Bloomberg, ze severské země se rychlým tempem stává světová „bezhotovostní země“ číslo jedna. BBC už ve starším textu zmiňuje, že pouhé jedno procento z celkové hodnoty obchodních transakcí se tu odehrává skrze hotovost. A jak dodávají majitelé švédských obchodů či restaurací, bezhotovostní provoz má řadu výhod: od zrychlení servisu po minimalizaci rizika krádeže.

Reklama
Reklama

Aplikace typu zmiňované Swish usnadňují situace, kdy se lidé kupříkladu potřebují podělit o účet v restauraci. Jeden zaplatí a ostatní mu během několika sekund převedou na účet svůj podíl. Další výhody přidává analýza Bloombergu. V bezhotovostní společnosti se hůře perou špinavé peníze a je obtížnější se vyhnout placení daní.

Ale zároveň upozorňuje na možná rizika, kterých také není málo. Když platíte cash, nezůstane po tom – na rozdíl od kartových transakcí – záznam. V digitálních ekonomikách mají vlády a centrální banky mnohem větší moc nad finančním životem občanů. Jedním zneužitelným rozhodnutím je mohou připravit o peníze.

To bylo mimochodem působivě ukázáno v televizní adaptaci dystopického románu Margaret Atwood Příběh služebnice, kde teokratický režim zbaví ženy přístupu k jejich penězům prostě tak, že zneplatní jejich platební karty. Bezhotovostní společnost je také zranitelnější vůči hackerům či výpadkům energie.

A konečně – prohlubuje sociální nerovnost i generační propast, neboť starší lidé častěji spoléhají na hotovost. Právě zmiňovaná rizika jsou důvodem, proč švédské instituce světové prvenství příliš neoslavují. Vznikla dokonce zvláštní parlamentní komise, která má prozkoumat dopady tohoto vývoje na společnost.

Výsledky jejich práce budou známy v létě. Už dnes je nicméně jasné, že prudký rozvoj bezhotovostní společnosti je poháněn hlavně byznysem – a půjde těžko změnit bez výraznějších regulací.

Střežte se být zvířetem, je-li v dohledu tradiční čínská (východoasijská) medicína. Případy nosorožčích rohů, které pytláci zabitým zvířatům uřezávají a následně melou na bezcenný, nicméně ve východní Asii žádaný prášek, jenž údajně funguje na mužskou potenci, jsou dobře známé. Ale jak píše server Quartz, požadavky čínských lékárníků a pacientů nyní dohnaly i osly.

Želatina z oslích kůží je jedním z tradičních čínských přípravků. Na rozdíl od rohoviny nejsou její účinky naprostý nesmysl, používá se jako lék proti anémii či proti stárnutí – a také samozřejmě jako afrodiziakum, což už je hloupost. Její účinky jsou totožné jako u téměř libovolné jiné želatiny - třeba hovězí, kterou najdeme v gumových medvídcích, nebo ještě lépe té z mořských řas. Ovšem v očích tradiční čínské medicíny je osel zkrátka starý dobrý osvědčený osel.

Čínská oslí populace se proto za poslední dvě dekády ztenčila na polovinu, z jedenácti milionů kusů na dnešních necelých šest; což částečně souvisí i se změnou zemědělské politiky, ve které začínají převažovat obilniny. Úbytek oslů se ještě zrychluje s tím, jak čínská střední vrstva bohatne a může si dovolit “luxusní” požitky v podobě tradičních přípravků. Čína se proto v posledních letech obrátila k africkým zdrojům - a v Africe následně začala “dosud největší oslí krize”.

Ceny oslů v některých afrických státech vzrostly desetinásobně, což je dobrá zpráva pro jejich chovatele, ale špatná pro prosté zemědělce, pro něž je osel důležitým pracovním pomocníkem. Rozmohly se i krádeže oslů a jejich pašování. Osel začal být nedostatkovým zvířetem, takže Uganda, Tanzanie, Mali či Senegal zavedly zákaz oslích porážek. Jedinou africkou výjimkou je Keňa, která naopak zřídila hned troje oslí jatka - ale aby dostála poptávce, musí zcizovat tanzanské osly.

Čína se proto rozhodla, že se pokusí svou oslí populaci znovu rozhojnit, ale mezitím se dívá i do dalších koutů planety. Oslí krize proto možná brzy čeká i Střední a Latinskou Ameriku.

https://www.youtube.com/watch?v=J9gvafCc1q0

 

 

Syrská armáda prezidenta Bašára Asada se pokouší dobýt poslední obklíčenou rebelující enklávu v okolí syrského hlavního města Damašku, nazývanou východní Ghouta - bombardování tamních měst popisují jejich obyvatelé jako “nepředstavitelné”. Za tři dny zemřelo 250 lidí (z toho 50 dětí) a 1200 jich bylo zraněno.

Hlavní spojenci Asadova režimu, Rusko a Írán, oblast uznávají  jako “deeskalační zónu”, ale pro Asada by její dobytí bylo velmi cenné, pojistil by si tím totiž vítězství v okolí metropole. Armáda proto nejméně deset měst a vesnic v malém regionu ostřeluje raketami a minami, “které na náš přímo prší”, jak popisuje jeden svědek. Organizace, které syrskou válku monitorují, srovnávají současné bombardování jen s chemickým útokem z roku 2013, kdy zemřely stovky lidí.  Komentář v britském Guardianu dokonce mluví o nové Srebrenici.

V úterý také syrské jednotky vstoupily do kurdské enklávy Afrín, která leží na syrském území, u hranic s Tureckem. Žádali o to sami Kurdové, protože před dvěma týdny tomu Afrín - další z deeskalačních zón - napadlo Turecko v rámci svého protikurdského boje.  Sýrie to považuje za jasný útok na vlastní suverenitu.

28_mapa