Ve věku 83 let zemřel v královském sídle Fredensborgu dánský princ Henrik – manžel královny Margrethe II.  Pro Dány byl „tím exotickým členem rodiny“ a nikdy nevěděli, co od něj čekat. Když prvně přiletěl do Dánska za rodinou své snoubenky, v projevu slíbil, že se chce stát Dánem nejen občanstvím, ale i duší a kulturou - a že se chce zbytek svého života oddat práci pro tuto zemi. A podle toho, jak se mu v tom vedlo a jak ho hodnotila tamní média, jeho popularita stoupala - nebo klesala. „On sám se ale nikdy nezměnil. V posledních letech si ho oblíbili především mladí lidé – nejspíš pro odvahu být sám sebou, a pro to, jak uměl vždycky překvapit a otevřeně říct svůj názor nehledě na status člena královské rodiny,“ napsala k tomu v nekrologu TV2.

Francouz, který se přiženil do královské rodiny, měl vždycky problém s dánskou výslovností, která je pro cizince vskutku těžká. Ačkoliv se jazyku naučil, kvůli tvrdému francouzskému přízvuku se mu Dánové vysmívali, včetně médií. Dodnes ostatně používají větu „Mluvíš jako princ Henrik“ – a to ve chvílích, kdy se cizinec snaží mluvit dánsky a moc mu to nejde. Autorka tohoto textu si to zažila několikrát, a než se dozvěděla, že nejde o poklonu, měla z toho poměrně dlouhou dobu radost.

Henrik pocházel z Francie, vyrůstal ve Vietnamu. Plynule ovládal angličtinu, francouzštinu, vietnamštinu a mandarínštinu.  To, že se úroveň jeho dánštiny stala terčem kritiky, je vůči zesnulému monarchovi trochu nefér. Navíc když vezmeme v potaz, že manželka korunního prince Mary pochází z Austrálie - její přízvuk tahá Seveřany za uši úplně stejně, ale nikdo ji za to veřejně nekritizuje.

Na druhé straně je pravda, že Dánové mu po několika letech začali přece jen rozumět lépe i v přeneseném významu. Radovali se především z toho, že jejich království učinil otevřenější vůči dalším národnostem, a že znamenal pro zemi kulturní přínos: „Měl talent a zájem o hudbu, byl skvělým pianistou a nějakou dobu přemýšlel, že by se muzikou živil. Tuto touhu nakonec vystřídalo studium literatury, práva a orientálních jazyků, kterému se oddal na Sorbonně,“ píše dánský denník Jylland Posten.

Byl to právě Henrik, který organizoval setkání s diplomaty, umělci a dalšími významnými osobnostmi kultury. Královna mu za to neustále vyjadřovala vděk a princ opakovaně ukazoval, že se nebojí ani nečekaných spojení. Ještě před třemi lety se vydal do Kristiánie. Části Kodaně, která je proslulá dealerstvím lehkých drog, ale také mnoha koncerty. „Všichni o tomto sousedství mluvili, já se tam nikdy nepodíval, tak jsem se chtěl rozhlédnout,“ tvrdil tehdy médiím princ, který utekl ochrance.  Královská rodina záležitost nekomentovala. A podobně se postavila k tomu, když se převlékl na galavečeři pro WWF – Světový fond pro ochranu přírody - do kostýmu pandy.

https://www.youtube.com/watch?v=QZCs60Q-dfM

Tak se možná někdy i cítil. Jak list Jylland Post v nekrologu píše, otec ho několikrát varoval, aby si promyslel, do jaké pozice se přižení. Henrik přesto přijal titul prince, ale mnohokrát toho pak poté veřejně litoval - především měl pocit, že si nejsou s královnou rovni.  I tento jeho názor byl terčem kritiky: princ, který neustále komolí jazyk, a ještě by chtěl být králem. Ale pravda je minimálně to, že již zmíněná Mary, manželka korunního prince Frederika, bude jednou královnou, nikoliv princeznou.

Henrikova nespokojenost nakonec vyústila až ve zřeknutí se titulů a úlohy prince, což jeho popularitě mezi Dány opět nijak nepomohlo. Jeho posledním kouskem bylo, když médiím řekl, že se nechce nechat pohřbít vedle královny, protože nemá ten správný titul. Což například CNN loni v srpnu komentovala: „Není tajemstvím, že princ není spokojený se svým titulem. A být pohřbený na jiném místě je pro něj zřejmě vyjádřením toho, že si po celý svůj život vskutku nebyli s královnou rovni.“

Měsíc poté přišlo prohlášení královské rodiny, ve kterém stálo, že monarcha trpí demencí a že se rodina omlouvá. Média zkoumala, jestli je princ skutečně nemocný, nebo jej spíš chce královská rodina uklidit do ústraní. Každopádně Henrikův pohřeb bude podle původních plánů v katedrále v Roskilde, kam se ukládají členové královské rodiny. Margrethe II. se k smrti manžela vyjádřila jen krátce: „Je to jako kdyby půlka ze mne zemřela s ním,“ řekla pro dánskou TV2, jež dodává, že dánský národ svého prince nikdy zcela nepochopil, ale královna ho přesto měla za největšího muže svého života.

Obtížný vztah Mezi Henrikem a Dány pak shrnula ministryně kultury, která se z vlády komentovala jeho smrt jako první: „Média, která prince dřív ostře kritizovala, dnes budou zaplavena tím, jak odešel úžasný a milý člověk, který byl zároveň jiný. Pokrytectví tím však nekončí. Jsme dobří ve vyprávění pohádek, ať skončí jakkoliv, ale v pochopení jiné kultury, jako byla ta prince Henrika, musíme být lepší,“ konstatovala Mette Bock.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Co se stane s angličtinou po brexitu? Tuhle otázku si klade komentátor britských Financial Times Michael Skapinker, když se ve svém nejnovějším sloupku zamýšlí nad tím, jaký dopad bude mít odchod Velké Británie z EU na čistotu jeho mateřštiny. Jak známo, přes usilovnou snahu Francie to změnit je právě angličtina je nejčastějším prostředkem komunikace mezi obyvateli osmadvaceti států Evropské unie. Její každý uživatel do ní přitom přirozeně vnáší část ze svého mateřského jazyka a angličtina se tak mění. A Skapinker a jím citovaní britští jazykovědci se ptají, jakým směrem se vydá poté, až její rodilí mluvčí z EU odejdou.

Jejich společný závěr říká, že se v angličtině zřejmě „zabetonují“ už dnes používané obraty a slova, která Brit pochopí, ale sám od sebe by je nepoužil, nebo která jsou gramaticky špatně. Příkladem uvedeným v textu je slovo informace v plurálu. Angličtina jej nezná, používá se jen „information“ v jednotném čísle. V drtivé většině ostatních evropských jazyků včetně češtiny se ale vyskytují obě podoby, tedy jedna informace i více informací:  Evropané to často (a chybně) při komunikaci v angličtině používají k rozlišení významu sdělení.

Reklama
Reklama

Dalším příkladem je práce s neurčitým „there si/there are/there was“ při popisu nějakého místa nebo události. Zatímco Angličan použije obrat „there were XY people at the party“ ke sdělení, že „na večírku bylo XY lidí,“ ostatním evropským jazykům je podle britského listu bližší formulace „we were XY people at the party,“ tedy „bylo na XY lidí na večírku“. A podobně chybnými, ale srozumitelnými výrazy a obraty bude angličtina podle autorů stále více „zanášena“.

Shoda mezi nimi nicméně nepanuje v tom, zda se ze všech těch angličtin, které budou Evropané používat k dorozumění mezi sebou i po odchodu Britů z Unie, zrodí nějaká nová. Jazykovědkyně Jennifer Jenkins si myslí, že je to nepravděpodobné, kvůli existenci dvaceti čtyř odlišných národních jazyků je na evropském kontinentě zkrátka příliš variant angličtin na to, aby vznikla jedna převažující, evropská.

Sloupkař Skapinker je opačného názoru: jak se budou Evropané stále více míchat, více cestovat a chodit do smíšených škol s výukou angličtiny už od raného věku, něco jako „Eurish“, evropština, vznikne. Změna by v každém případě neměla trvat dlouho, údajně stačí jedna generace. Střední a mladší ročníky tak ještě čeká dobrodružství.

Reklama

Dobře známe obrazy přeplněných člunů s migranty z Afriky i vyhrocené spory, které jejich příchod v Evropě vyvolává. Jedna perspektiva však zcela chybí: jak to vidí v místech, odkud mladí Afričané nejčastěji utíkají? V aktuálním tištěném Respektu proto najdete dlouhou reportáž ze Senegalu, který v přepočtu na obyvatele patří dlouhodobě k nejčastějším domovům afrických migrantů - ačkoli tu není válka, tyranie ani hlad. Reportáž Chci někým být, chci do Evropy se ptá, proč mladí Senegalci přesto touží po odchodu do Evropy, jak o tom místní přemýšlejí a co masová migrace této západoafrické zemi bere, a co jí naopak přináší. Následující menu bude proto speciálně o Senegalu: berte ho jako pozvánku do trafiky za aktuálním vydáním.

I v beznadějně přeplněných autobusech hlavního města Dakaru nebo v otlučených starých vozech značky Peugeot, které obstarávají meziměstskou dopravu, řidiči pouštějí nesmírně kvalitní hudbu. Originální fúze afrických bubnů, funku a jazzu, hip hop, místní popový žánr zvaný mbalax… Proto menu proložíme senegalskou muzikou; na úvod můj oblíbenec Faada Freddy a nahrávka jeho koncertu z Afrika Festivalu v bavorském Würzburgu:

https://www.youtube.com/watch?v=qNvJX-_Gun4

Angela Köckritz, africká zpravodajka německého týdeníku Die Zeit, vloni pátrala po příčinách toho, že je Senegal na rozdíl od mnoha sousedních států tak stabilní. Nikdy tu neproběhl pokus o státní převrat, náboženští radikálové jsou slabí a zatím se mu na rozdíl od většiny zemí v regionu vyhýbaly atentáty teroristů. Soužití devadesáti procentní muslimské většiny s křesťanskou menšinou je v klidu, kostely opečovávané. Autor těchto řádků viděl, jak si v Dakaru před vánocemi místní muslimové kupovali od pouličních prodejců umělohmotné vánoční stromky. Podobně křesťanští a muslimští sousedé společně slaví iftar, tedy porušení půstu během ramadánu. Ostatně první prezident nezávislého Senegalu Leopold Senghor, povoláním básník, vzděláním filozof a jakási místní verze Masaryka, byl křesťan.

Německá novinářka zjistila, že k příčinám senegalské stability patří i humor a jeho neobvyklá role ve společnosti. Existuje cosi jako “příbuzenství vtipu” mezi různými etniky, kterých je v Senegalu vedle sebe více než dvacet. “Znamená, že lze druhému říct úplně všechno. Udělat na jeho účet jakýkoli vtip a on se neurazí. Stejně jako se neurazím já, když se stanu terčem ostrého vtipu,” cituje Die Zeit jednoho senegalského studenta. Takto vtipkovat však nemůže každý s každým, ono “příbuzenství vtipu” existuje jen mezi některými etniky.

ZA

Německé novinářce historii a smysl “příbuzenství vtipu” vysvětluje dakarský filozof Raphael Ndiayo. V roce 1235 sezval Soundiata Keita, zakladatel středověké říše Mali, šéfy klanů ze svého panství. Chtěl ukončit opakující se násilné konflikty mezi klany. Před shromážděnou honorací přikázal svému griotovi (dvorní hudebník, vypravěč a básník typický pro západní Afriku), aby panovníka urážel. Griot se odvážil. Zúčastnění čekali, že ho čeká poprava, ale panovník prohlásil: “Proč by mě to uráželo, vždyť ten griot je jako můj příbuzný.”

Pak vyzval své poddané, aby se také vzájemně vnímali jako příbuzní, kteří o sobě mohou vtipkovat, klidně se i urážet, aniž by to vedlo k hádkám a válkám. Cílem “příbuzenství vtipu” je tedy ochrana před etnickou válkou, rodinnou mstí, vzájemným zotročením. “Kdykoli spolu znesvářené rodiny nebo etnika uzavírali mír, prohlásili se za humorem příbuzné,” říká Ndiaye. “A to znamenalo: naši potomci spolu již nikdy nesmí válčit.”

Pravda, nebyl to všelék. Nová doba vždy přinesla nové rivality a někdy i konflikty. Vazby “příbuzenství vtipu” však propojují tamní společnost a Senegal zůstal navzdory etnické různorodosti v trvalejším míru než jiné oblasti západní Afriky. Text v Die Zeit rozebírá i další, a objektivně asi podstatnější příčinu senegalské stability: zdejší velmi tolerantní, súfijskou verzi islámu.

„And now for something completely different,“ jak by řekli členové montypythonovského létajícího cirkusu:  zmijovky. Ano, české vlněné čepice, za mého dětství zvláště oblíbené mezi řezníky nebo prodavači dvánočních kaprů. V Senegalu jsou dnes tyto čepice mnohem populárnější než u nás, ročně se jich tam vyveze 200 tisíc. “Proč zrovna tam je zmijovka už desítky let tak populární, je trochu záhada; je možné, že ji zpopularizoval někdo, kdo u nás vystudoval a do Afriky se poté vrátil,” řekla šéfka firmy Tonak Lenka Urbánková Jarešová v rozhovoru kolegyni Kateřině Mázdrové. Dost možná by se legendární zmijovky bez senegalského trhu už ani nevyráběly.

Oblíbená je zvláště mezi západoafrickými rybáři, na pláži v největším senegalském rybářském městečku Kayar ji na hlavě nosí tucet rybářů. Proč? Tady pod horkým africkým sluncem… “Když jsi ve člunu na moři, tak chrání hlavu před ostrým sluncem. A na rozdíl od kšiltovky ve větru v Atlantiku neuletí,” vysvětluje rybář Fall oblibu kvalitní české zmijovky, jejichž klikatý design čepice senegalským mužům sluší.

Je čas změnit hudební žánr - a právě zmijovku má na hlavně rapper z dua Keur Gui v následujícím klipu. V překladu z wolofštiny se jmenuje Nic se nezměnilo – a kritizuje mizernou práci senegalských politiků a stagnaci země.

https://www.youtube.com/watch?v=Gq2cVl9t37k

A tady jeden starší rap s politickým nábojem, který je i bez porozumění textu cítit z klipu:

https://www.youtube.com/watch?v=YBhTSfRJA_s

Senegal je centrem afrického hip hopu, kořeny tu mají i některé celebrity americké scény, třeba Akon. Hip hop tu představuje společenské reformní hnutí. Duo Keur Gui a další rappeři se v roce 2011 zasloužili o demokracii v zemi: stáli včele protestního hnutí mladých lidí, které zabránilo tehdejšímu prezidentu Abdoulaye Wademu zůstat u moci déle, než povoluje ústava.

Zdejší muzikanti rapují o politice, drogách i problémech života v chudinských čtvrtích velkoměst. V chudém předměstí Dakaru, které nese název Thiaroye, například z iniciativy rappera, který si říká Matador, vzniklo centrum Africulturban. Organizuje místní hudební festivaly, nabízí mladým lidem kurzy grafického designu, hip hopu, DJingu i graffiti. Právě ze zdejších chudinských předměstí, na rozdíl od rozvinutějšího jádra Dakaru, odchází do Evropy ilegálně (legální cesta je pro ně zavřená) hodně migrantů.

Keur Gui
Keur Gui • Autor: dakarmusique.com

“Mladí odcházejí do Evropy, protože tu nevidí budoucnost. Nemají tady žádné projekty: buď na ně nemají prostředky, nebo nemají nápady. To se snažím změnit. Ukázat jim možnosti tady v Africe, aby se neupínali k Evropě, a tlačit i pomocí hudby na zdejší mocné, aby zemi zlepšili,” řekl Matador během našeho setkání na festivalu Thiaroye 44. Koncert probíhal ve skromném mládežnickém Centru Jacquese Chiraca, jehož stavbu nadace bývalého francouzského prezidenta v chudinské čtvrti zaplatila. Na pódiu se během noci vystřídaly desítky rapperů, každý vystupoval čtvrt hodiny.

Matador je ve své čtvrti hrdinou. Vrátil se sem z Belgie, kde tehdy tvořil a koncertoval, po masivních záplavách v roce 2005. Uspořádal charitativní koncert a později založil zmíněné centrum městské kultury Africulturban. Během festivalu zpíval píseň Tukki, v překladu Cesta, ve které mladší krajany odrazuje od ilegální cesty do Evropy. “Vítej ve hře na schovku s policajty. V mrazu bojuje každý, jak jen může. A jí z odpadků před restaurací. Není cesty zpět, nevíš, kdy zas budeš doma,” rapuje o těžkém životě mnoha afrických migrantů, kteří se v Evropě neprosadí. A vypráví tak alternativní příběh k obrazu evropského ráje, které mnozí mladí Senegalci nosí v hlavě. Píseň není ke zhlédnutí online, tak aspoň jiný rap od Matadora:

https://www.youtube.com/watch?v=_PfwypeH8W0

Vzkaz má Matador i pro Evropany: “Mladí lidé nemají šanci dostat vízum, proto jdou do Evropy ilegálně. Evropané sem mohou naopak bez problémů cestovat. Člověk je od přírody svobodný, měl by se pohybovat kamkoli. Nevěřím, že by se Senegal masově přestěhoval do Evropy, většina by se vrátila domů. Ale jasné, že hlavní je, aby tu viděli nějakou budoucnost.”

Mimochodem, festival Thiaroye 44 se odkazuje k masakru z roku 1944, který je v Evropě málo známý. Desítky tisíc vojáků ze západoafrických kolonií bojovaly během druhé světové války za Francii. Jenže po konci války jim nebyl zaplacen slíbený žold a dostali mnohem nižší penzi než bělošští veteráni. Na 1300 veteránů se proti tomu na základně v Thiaroye vzbouřilo. Francouzi nejprve slíbili splnění slibů a rovnost penzí - o den později, v noci na 1. prosince 1944, však francouzští vojáci začali do senegalských vysloužilců pálit ostrými náboji. Odhady počtu mrtvých se pohybují od 35 do 300, další vzbouřenci byli v roce 1945 vojenským tribunálem odsouzeni ke dlouhému vězení. Ve Francii je tento masakr prakticky neznámý, v Senegalu se o něm učí každé dítě. Vypráví o něm i jeden z nejznámějších senegalských filmů, Camp Thiaroye z roku 1988 od režiséra Ousmane Sembene. Ve francouzštině je ke zhlédnutí na YouTube:

https://www.youtube.com/watch?v=BOyD3u0vXvI

Francie loni dala 28 africkým veteránům občanství a plnou veteránskou penzi. Zprávu z dubnové ceremonie v Elysejském paláci najdete zde.

I do Senegalu, jako prakticky do celé Afriky, proniká Čína. Za Dakarem Číňané staví průmyslovou zónu, jejímž cílem je vybudovat základy průmyslové produkce. Senegal vyváží hlavně ryby a arašídy, exportní průmysl chybí. Cílem zóny je přilákat čínské textilky a výrobce bot a vytvořit pracovní místa, která Senegalu zoufale chybí. V Africe se podobnou cestou industrializace poměrně úspěšně vydává Etiopie, Senegal ji chce následovat. Více již v textu agentury Reuters. O Číňanech žijících v Senegalu pak píše v reportáži list The New York Times.

Závěrem menu snad jen jedno doporučení: vydejte se do Senegalu. Letenky z Vídně přes Lisabon vyjdou na méně než devět tisíc korun a občané EU nepotřebují vízum. Nejsou tu spektakulární atrakce jako  v Namibii nebo v Tanzanii, ale země je to bezpečná, příjemná, zajímavá. Ačkoli zvláště v Dakaru jsou ceny na evropské úrovni a drahá je i cesta z nově postaveného letiště ležícího sedmdesát kilometrů od hlavního města. Dobrým průvodcem bude skvěle napsaná kniha v edice Bradt Guides.

Památník Africké renesance
Památník Africké renesance • Autor: Tomáš Lindner

Během reportážní cesty nebyl čas navštívit turisticky atraktivní místa, třeba město Saint Louis, národní parky v deltě řeky Saloum, rybářské městečko Joal-Fadiouth, jehož část leží na ostrově vzniklém z mušlí, nebo pláže v oblasti Casamance. Tak na závěr menu aspoň foto jedné mezi místními kontroverzní atrakce v Dakaru: památníku Africké renesance, který postavila firma ze Severní Koreje.

A úplně na konec místní legenda ze šedesátých let, která kombinuje africké a karibské rytmy: Orchestra Baobab.

https://www.youtube.com/watch?v=5B2rjTpDUIg&t=350s

 

Jak vyhlížel Ježíš? Je to samozřejmě trochu divné, protože a) už to nikdy nezjistíme a b) není to jedno? Není, druhá otázka je důležitá a zajímavá, říká ve svém článku Joan Taylor, profesorka na londýnské King’s College a mimo jiné autorka knihy Jak Ježíš vypadal?  Protože jestli je pro nás vzhled ostatních i sebe samých důležitý, pak je tuplem důležitý pro někoho, kdo chce svým spoluobčanům předat zprávu. A pokud chtěl někdo v dějinách předat zprávu, byl to rozhodně Ježíš.

Naše představa o tom, jak Ježíš skutečně vypadal, je tedy dost důležitá i pro naše vnímání jeho učení - jakkoliv povrchně to může znít a něco na tom bude. Ale je vůbec náš obraz Ježíše správný, ptá se Taylor v této souvislosti. Skoro určitě ne. Ježíš má v představivosti lidstva dlouhé vlasy s pěšinkou uprostřed. Je oblečený prostě, ale pečlivě, má dlouhou tuniku po paty s rozšířenými rukávy. Nosí sandály. Je to pohledný muž. Co však říkají evangelia, dobové prameny a naše vědomosti o Kristově době?

Pohledný možná podle dnešních měřítek byl a sandály ve skutečnosti nejspíše taky nosil. Tím ovšem přesnost končí. Skoro určitě neměl dlouhou tuniku po paty. To byla v Ježíšově době výsadou opravdu bohatých lidí; a tím Ježíš rozhodně nebyl. Ježíšova tunika byla po kolena, jak to nosívali chudí. Skoro určitě neměl dlouhé vlasy, nebyl pro to žádný důvod. Dlouhé vlasy se nenosily, měl je možná přerostlé, ale krátké. A rozhodně neupravené - jako ostatně všechno.

I tuniku, která byla běžně složená ze dvou kusů látky, měl pouze z jednoho. To byl pro dospělého znak opravdu extrémní chudoby: tunika z jednoho kusu bylo buď dětské oblečení, nebo spodní prádlo. Ježíš – jak je zaznamenán v zápisech římských učenců a koneckonců i evangelistů -  měl jistě charisma, ale nikoliv důstojnou eleganci. Jinak řečeno byl to trhan a špinavec, neupravený a nezatížený světskými starostmi o účes a oblečení.

Je to tedy zajímavý myšlenkový experiment. Poslouchat kázání na hoře od někoho esteticky akceptovatelného, či dokonce přitažlivého není obtížné - právě tak je vykreslován na obrazech, v knihách, nově i ve filmech. Ale od někoho zjevně “nepřizpůsobivého”? Od muže, kterého by většina dnešních obyvatel měst přešla jako pošuka či bezdomovce - a buď mu dala almužnu a nevěnovala mu další pozornost, nebo ho přímo ignorovala?

Reklama