Nový švýcarský zákon nově zakazuje kuchařům, aby vařili zaživa humry - respektive jakékoliv živé korýše. Stejně tak je zakázané je převážet v ledové tříští - podchlazení je pro humry častou předehrou před smrtí v hrnci – a před vařením musí být omráčeni. Posledního zaživa uvařeného humra si švýcarští labužníci (či spíše konzumenti, kteří mučené zvíře považují za lahůdku) mohou dát v poslední únorový den.

Humří opatření je jednou ze součástí zevrubnější změny zákona o ochraně zvířat. Zakázány jsou ve Švýcarsku nově množírny psů a “protištěkací” obojky, které psy trestají elektrickým výbojem. Co se týče laboratorních zvířat, každá laboratoř s pokusnými živými tvory musí nově mít proškoleného pracovníka, který bude dohlížet, aby zvířata netrpěla víc, než je nezbytné. Švýcarsko je nenápadným pionýrem v ochraně zvířat. Od roku 2008 musí každý, kdo si chce pořídit psa, projít speciálním kurzem, a mimo jiné je od té doby ilegální chovat jen jedno morče - cítí se pak totiž osamělá. Všechno jsou to chvályhodná opatření, za nimiž je navíc zajímavá úvaha.

Co se týče zmíněných humrů, vědecká debata o tom, zda korýši cítí bolest, ještě není uzavřená. Možná skutečně ne. Ale argument švýcarských zákonodárců je jiný: čím více se prohlubují naše znalosti o vědomí zvířat, tím víc víme, jak málo toho víme. Fakt, že nervová soustava jiných tvorů se výrazně liší od té naší (třeba u chobotnic), ještě automaticky neznamená, že je méně funkční, a nedokáže zpracovat tak složité stavy jako úzkost a bolest; že nemá vědomí. Možná to znamená jen to, že vědomí jiných tvorů je natolik odlišné od našeho, že mu nedokážeme porozumět, a proto je mylné a pyšné vyvozovat unáhlené závěry - třeba že humři necítí bolest.

Známo je pouze to, že humři sami o své vůli nevyhledávají hrnce, v nichž by se mohli uvařit zaživa, i když mají tu možnost.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Potápěčský instruktor s dvacetiletou praxí Robert Hewitt před časem zkoumal podmořský svět u pobřeží novozélandského Severního ostrova a před posledním ponořením poslal kolegy s doprovodnou lodí napřed, že doplave ke břehu sám. Když pak znovu vykoukl nad hladinu, byla loď pryč - a on o několik stovek metrů dál od pobřeží, strháván silným proudem na otevřené moře. Trvalo čtyři dny a tři noci, než jej záchranáři našli, a zpráva, že ztracený plavec dokázal tak dlouho přežít v oceánu, vzbudila nadšený úžas.

Teď se výzkumný tým fyziologů z univerzity v Portsmouthu rozhodl na Hewittův výkon podívat zblízka a jejich zpráva o tom, čím během svých osamělých 75 hodin prošel, jak přežil a co se nakonec stalo po jeho záchraně, vyšla v čerstvém vydání časopisu Diving and Hyperbaric Medicine. Odtud ji pak – coby „nahlédnutí do extrémního výkonu, o kterém většina z nás doufá, že jej nikdy nezažije“ - přebral populární server Outsideonline.

Reklama
Reklama

To nejtěžší, čemu Hewitt od počátku čelil, byla teplota vody - 16 stupňů Celsia. Podle fyziologických modelů lze ve vodě jen o jeden stupeň studenější přežít v průměru 4,8 až 7,7 hodin. Hewitt vydržel naživu desetkrát déle - a dosmýkaný za tu dobu vlnami o čtyřicet mil dál, než jej kolegové spatřili při rozloučení naposled.

Jak říká zpráva výzkumníků, pobyt ve studené vodě probouzí v lidském těle čtyřstupňovou reakci. První přijde „šok z chladu“, při kterém člověk začne nekontrolovatelně prudce dýchat, zvedne se mu tlak, rozbuší srdce a většinou se v takovém stavu rychle utopí. Hewitta od podobného osudu uchránily dvě věci: půlcentimetrová vrstva neoprenového obleku a zkušenost plynoucí z tisícovky předchozích potápěčských výprav, což šokovou reakci těla nepochybně poněkud oslabilo.

https://www.youtube.com/watch?v=Ub4AmxY3vwY

Po studeném šoku, který odezní za pár minut, přichází další stádium - chladnutí svalstva. Každý 1 stupeň Celsia, o který zchladnou svaly, píše zpráva vědců, jim odebere tři procenta jejich maximální síly. Jinými slovy – můžete ztratit schopnost udržet se nad vodou ještě předtím, než vás nakonec dostane do své moci podchlazení. Hewitt tuto ztrátu schopnosti plavat během svého martyria zažil, několikrát i proto, že na čas ztratil vědomí – ale jeho potápěčský vztlakový kompenzátor mu nedovolil klesnout ke dnu a držel mu hlavu nad vodou.

Třetím stádiem je hloubkové zchladnutí těla, které poškodí fyzické i mentální funkce, a nakonec vede ke ztrátě vědomí a smrti. Jak kolísala teplota Hewittova těla během nedobrovolné plavby, samozřejmě nikdo neví, a teploměr se k němu dostal, až když ležel na záchranné lodi zabalený do deky a srkal horký čaj.

V té chvíli mu bylo naměřeno 35,7 stupňů Celsia - což není výrazně málo. Od podchlazení jej zřejmě uchránily jeho tělesné proporce (183 centimetrů výška a 100 kilogramů váhy), které mu zajistily nadprůměrnou tepelnou izolaci. Zkušený Hewitt se také snažil zaujímat co nejčastěji fetální pozici lidského plodu, která minimalizuje tepelné ztráty a prodlužuje dobu, po níž je člověk schopný přežít ve studené vodě.

Když tohle všechno vydržíte, posledním stádiem pobytu ve studené vodě je záchrana. Jak píší autoři, smrt během této - řeklo by se celkem radostné - fáze je u vodního živlu překvapivě častá. Jednak kvůli prudké změně tlaku při vytažení z vody a za druhé kvůli prudké nervové reakci na sám fakt probíhající záchrany. Hewittovi zachránci to naštěstí dobře věděli, takže kolegu po vytažení neustále drželi ve vodorovné poloze, aby mu mohla do mozku nerušeně proudit krev a – píše zpráva – neustále jej „verbálně posilovali“, aby nevzdával boj o život.

Je toho samozřejmě víc než chlad vody, s čím se musíte vyrovnat, pokud se ocitnete ve stejné situaci jako Robert Hewitt. Třeba žízeň a dehydratace. Tady praktická rada říká, že když první den nepolknete ani doušek, spustí vaše tělo hormonální změny a nastartuje režim přísného šetření a konzervace tekutin; Hewitt pil dešťovou vodu chytanou do neoprenu, ale samozřejmě jí bylo málo a při záchraně byl velmi silně dehydrovaný. Další věcí je, co udělá za delší dobu mořská voda s kůží: ta Hewittova byla neoprenem a solí rozedřená do živého masa a v ranách se už živily celého kolonie virů mořského slizu.

Pak je tu samozřejmě psychologická zátěž. Třetí den na moři Hewitt přemýšlel o sebevraždě - a nerozhodně se o ni i tak trochu pokoušel, ale nakonec se dokázal vzchopit a bojovat dál. A v tomhle taky -  píše Outsideonline - může být poselství celého Hewittova martyria. Až se prostě někdy octnete tam venku v problémech, vzpomeňte si, jak Rob Hewitt navzdory všem fyziologickým modelům vydržel 75 hodin sám ve studeném oceánu - a nevzdávejte to.

Tento týden přinesl fanouškům žánrů fantasy a science fiction smutnou zprávu – ve věku 88 let zemřela jeho přední představitelka, americká spisovatelka Ursula K. Le Guin. Její sága o Čaroději ze Zeměmoří patří do kánonu fantasy žánru, cenami ověnčený román Levá ruka tmy je zas povinnou četbou každého pravověrného scifisty. Ursula Le Guin ale současně patřila k těm nemnoha autorům, jejichž knihy žánrové škatulky překračují - a čtou je i lidé, kteří se jinak o fantasy nebo sci-fi vůbec nezajímají. „Její knihy pozvedly žánr fantasy na úroveň vysoké literatury,“ prohlásil o ní známý americký literární kritik Harold Bloom.

Le Guin začala psát povídky a později romány už jako dítě, ale prorazila až jako pozdní třicátnice s útlou knihou Čaroděj ze Zeměmoří, která vyšla v roce 1968 (v Česku ovšem až v roce 1992). Příběh o dospívání mladého čaroděje Geda z ostrova Gont, který se vydá do světa učit se magii, a poznat při tom sám sebe, autorce přinesl celosvětový úspěch. Třeba norská spisovatelská hvězda Karl Ove Knausgaard tuto knihu zařadil mezi tři díla, která mu změnila život. A známý britský romanopisec David Mitchell o Čaroději ze Zeměmoří napsal esej, kde se svěřuje, že právě díky této knize se rozhodl stát spisovatelem.

Když se v úterý internetem rozšířila zpráva o autorčině smrti, hold jí vzdali i další spisovatelé z různých generací a žánrů, mezi mnoha dalšími třeba Neil Gaiman, Stephen King nebo China Mieville. K obdivovatelům vlivné autorky patří i Michael Chabon nebo nositel Nobelovy ceny Salman Rushdie. Kromě slavných literátů ale slavnou americkou autorku pravidelně objevuje a čte každá nastupující generace čtenářů. Čaroděj ze Zeměmoří i román Levá ruka tmy vycházejí v nových a nových vydáních nepřetržitě už desítky let - a Ursula Le Guin tak stojí po boku jednoho z otců fantasy J. R. R. Tolkiena.

https://www.youtube.com/watch?v=5PI1×wT2–74

Le Guin ve svých knihách používala klasické atributy žánrů fantasy (magie, draci) nebo science fiction (raketoplány a meziplanetární konflikt), ale vyhýbala se dějovým klišé těchto prostředí, jako jsou šermířské souboje nebo vesmírné bitvy. Typičtí nejsou ani její hrdinové. Zatímco v díle autorů fantasy ovlivněných Tolkienem (kterého Le Guin zmiňuje jako významný vzor) vycházejí postavy čarodějů z archetypu mocného bílého kmeta s mohutným plnovousem, který má předlohu v Merlinovi a středověkých legendách, kouzelník v podání Ursuly Le Guin je docela jiný.

S jejím čarodějem Gedem se seznamujeme ve chvíli, kdy je to hubený, nepříliš schopný a snědý mladík žijící v ospalé vesnici na odlehlém deštivém ostrově. Jde studovat do čarodějnické školy, kde potkává další aspiranty magie a kde se také učí zacházet se svými schopnostmi - o třicet let dříve než Harry Potter od J. K. Rowling. Britská autorka všem Gedův vliv na veleúspěšnou ságu nepřipouští, což fanoušci Ursuly Le Guin nesou dost nelibě.

Le Guin se oproti jiným autorům fantasy odlišuje také v pojetí dobra a zla. Hlavní postava nebojuje proti zlým čarodějům z temné říše, ale spíše s vlastní slabostí, skrytými odvrácenými stránkami a chybami, kterých se dopouští a z nichž se snaží poučit. Děj knihy tak mnohem více připomíná cestu za sebepoznáním. Mnoho kritiků proto v Čaroději ze Zeměmoří vidí výrazný vliv psychologa Carla Gustava Junga. Ideálem tamního světa zároveň není dobro definované náboženstvím nebo jiným systémem hodnot, ale spíše jakási vesmírná rovnováha, což pro změnu odráží celoživotní zájem autorky o taoismus. Originalitu fantasy světa Le Guin odrážejí i drobné detaily. Třeba ten, že nejčastější povolání většiny drobných čarodějů ve světě Zeměmoří je ryze praktické – ovlivňují počasí, tedy přivolávají či odhánějí oblaka.

Přinejmenším srovnatelný úspěch jako Čaroděj ze Zeměmoří (a další díly, které na něj navazují) měla sci-fi Levá ruka tmy, která v USA vyšla v roce 1969 (česky pak 1995). Román získal mimo jiné ceny Nebula a Hugo, nejvýznamnější ocenění v rámci žánru sci-fi – a v mnoha amerických školách patří do seznamu doporučené četby. Příběh se odehrává na fiktivní planetě Gethen, na které žijí bezpohlavní bytosti – ženské či mužské pohlaví přijímají vždy jen dočasně pouze na dobu, kdy se mají rozmnožit.

Do jejich společenství přilétá cizí velvyslanec z planety Ekumen, člověk mužského pohlaví jménem Genry Aii, jehož úkolem je dosáhnout spojenectví mezi jeho domovskou a hostitelskou planetou. Naráží však na těžko překonatelnou odlišnost kultur. Motiv zkoumání bezpohlavnosti reflektuje feministické postoje Ursuly Le Guin, střet dvou kultur zase její zájem o odlišné přístupy k životu, který zdědila po rodičích - oba byli antropologové.

Ursula Le Guin napsala během svého života více než padesát knih - přičemž rozpětí sahalo od poezie až po kritiku. Nejznámější ale zůstává coby autorka žánrů fantasy a sci-fi, které za svého života vášnivě hájila a neúnavně opakovala, že nejsou o nic horší než takzvaná vysoká literatura. „Realismus je žánr – velice pestrý, dal nám spoustu skvělé fikce. Ale tím, že z jednoho žánru uděláme standard kvality, omezením literatury na tento jeden žánr, necháváme příliš mnoho vážného psaní stranou naši pozornosti. Příliš mnoho vaniček je vylito i s dítětem. Příliš mnoho kritiků a učitelů ignoruje jakoukoli fikci kromě realismu,“ řekla v rozhovoru pro britský deník Guardian v roce 2016.

https://www.youtube.com/watch?v=ZmQ7aPw-nqs