pátek 8. 12. 2017

Spotify může představovat záchranu hudebního byznysu, ale také potenciální hrozbu hudbě samotné. V zevrubném textu The Problem with Muzak na serveru The Baffler to reflektuje hudební publicistka Liz Pelly.

Počet prémiových předplatitelů největší streamovací platformy vzrostl z pěti milionů v roce 2012 na letošních více než 60 milionů. Proto je pochopitelné, že globálně formuje posluchačské zvyky. Pelly se touto proměnou zabývá z mnoha aspektů. Klíčovou položkou už nejsou jednotlivé písně, umělci či alba, ale playlisty. Z nich se stal mocný nástroj popularizace a Pelly si všímá toho, jak důležité slovo tu figuruje termín „chill“.

Klídek a pohoda je to, co posluchači vyhledávají, a autorka pro to snáší mnoho přesvědčivých příkladů. Máme tu Chilled Folk, Chill Hits, Evening Chill, Chilled R&B, Indie Chillout nebo Chill Tracks. Zmíněné playlisty vytváří samo Spotify a jsou velmi sledované. Možná proto, že našly cílové publikum mezi vystresovanými přepracovanými lidmi, trávícími celé dny před monitory se sluchátky na uších.

Čím nudnější a konvenčnější ta píseň je, tím líp funguje na Spotify.

Tweetni to

Právě tato obliba „chill“, kdy se nejvíce daří uklidňujícím, bezproblémovým až anestetickým nápěvům, ukazuje strategii, s níž Spotify usiluje o to, aby se veškerý poslech hudby redukoval na činnost, která člověku nezúčastněně podbarvuje náladu a emoce. Jak v textu uvádí jeden ze znalců gramoprůmyslu, už nyní jsme svědky zrodu nového typu posluchače: takového, který se nezajímá o jména a rukopis hudebníků, ale orientuje se výhradně podle emocí a podle klíčových slov playlistů vytvářených za pomoci algoritmů.

Síla tohoto trendu je už znát i v prostředí nezávislých labelů, kdy se jeden z vlastníků takového malého vydavatelství, jemuž padají prodeje fyzických nosičů i downloadů, pokoušel rozlousknout tajemství playlistů, až přišel na jedno: „Čím nudnější a konvenčnější ta píseň je, tím líp funguje na Spotify. Ale jestli tohle prospívá hudbě? To fakt ne.“

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Proč se robotky jako Sophia oblékají konzervativně? Na to se v trefném, vrstevnatém i vtipném textu pro server Racked pokouší odpovědět Tessa Love. Všímá si toho, že prototypy robotů-androidů dnes často mají ženský gender - a čelí naprosto stejným stereotypům a předsudkům ohledně vzhledu a oblékání jako jejich živoucí ženské předobrazy.

Začíná to scénou z románu a jeho filmové adaptace Stepfordské paničky, kdy se Joanna Eberhart ocitne na ordinérním předměstí obklopená spořádanými hospodyňkami, které zajímá jen pečení a péče o domácnost. Trochu kritika středostavovského způsobu života, ale také trochu ztvárněná úzkost z budoucnosti umělé inteligence.

Reklama
Reklama

Ačkoli vývoj technologií ještě není tak daleko, první náznaky androidů – robotů, kteří mají jednat, vypadat, chovat se a mluvit jako lidé - tu už máme a je až překvapivé, že scénář Stepfordských paniček bezděky naplňují. Tessa Love uvádí, že android potřebuje oblečení asi tak stejně jako kůži, to znamená vůbec, ale má ho, aby budil důvěru, vzbuzoval v člověku lidské reakce. O tom, co si na sebe obleče, přitom nerozhoduje. Podobá se panence – většina z androidů má ženský gender a je zkonstruovaná muži. Proto se i tady opakují stereotypy ženy světice a ženy povolné.

„Tito roboti replikují problematické sociální normy a standardy,“ říká k tomu Kim Jenkins, asistující profesorka na Pratt Institute, která se zaměřuje na společenskokulturní a historické vlivy módy. „Všechno je to jen zvrácená fantazie o tom, jak vypadá ženskost, a tady se snad všichni shodneme, že to je pouze společenský konstrukt. A nyní jsme doslova očitými svědky konstruování umělé ženskosti v podobě těchto robotů. “

Pravděpodobně to odráží to, co si někteří muži myslí o ženách.

Tweetni to

Asi nejvíc do očí bijící příklad je Erica – japonský robot zkonstruovaný v  Hiroshi Ishiguro Laboratories. Její obličej vznikl kombinací 30 fotografií skutečných žen, které si vybral její autor Hiroshi Ishiguro, jehož cílem bylo stvořit krásnou, a přitom neutrální ženskou tvář. Eričin vzhled pak doplňuje upjatá blůzka a šál přes ramena.

Jiný populární robot Sophia, který již vystupoval v televizních pořadech jako 60 Minutes, The Tonight Show with Jimmy Fallon a objevil se na obálce Elle Brazil, byl zase inspirovaný podobou Audrey Hepburn. „Porcelánová kůže, štíhlý nos, výrazné lícní kosti, podmanivý úsměv a hluboké výrazné oči, u nichž se zdá, že barvu mění se světlem,“  popisuje Sophii charakteristika na stránkách Hanson Robotics. Vývojáři obecně mají tendenci přisuzovat technologiím, které by měly člověku pomáhat a sloužit, výrazně ženské znaky (mj. Siri, Alexa).

A vzhledem k tomu, že roboti jako Sophia, Erica a JiaJia mají být společníky nebo asistenty, není též divu, že muži, kteří je vytvářejí, si je stále představují, navrhují a oblékají stylem odpovídajícím jejich podřízenému postavení. Kathleen Richardson, sociální antropoložka, autorka knihy AI: Anxiety and Machines, to shrnuje postřehem: „Myslím, že to pravděpodobně odráží to, co si někteří muži myslí o ženách - že nejsou plnohodnotné lidské bytosti.“

Reklama

Až si příště budete stěžovat, že s přicházející zimou jsou dni stále kratší a kratší a že v půl páté už je skoro tma, zkuste se na chvíli vcítit do lidí žijících v oněch částech planety, jež se pravidelně zahalují do polární noci. Třeba Norilsk, ruské město ležící tři sta kilometrů na sever od polárního kruhu. Tam v tomhle týdnu zašlo slunce a znovu vyjde zase až příští rok na jaře. Český zimní den trvající zhruba devět hodin najednou působí jako nekonečně štědrý příděl světla…

Světlo ale není jedinou věcí, které se obyvatelům Norilsku nedostává. V zimě je tu třeskutý mráz, teplota padá i pod mínus 60 stupňů Celsia. Město ležící na dalekém ruském severu uprostřed tundry je navíc skoro odříznuté od zbytku světa – kdo ho chce navštívit, musí přiletět letadlem, jinak se sem nedostane. Norilsk je kromě odlehlosti proslulý také tím, že je kvůli těžbě a zpracování těžkých kovů jedním z nejznečištěnějších měst na zemi, zdejší ovzduší i řeky se často plní jedovatými zplodinami z místních továren. Kdo dočetl až sem, zřejmě si pokládá logickou otázku: proč v Norilsku ještě vůbec někdo žije? Kdo si přečte mimořádnou reportáž deníku New York Times doprovázenou ještě lepšími fotografiemi, možná pochopí.

Norilsk, dnes relativně velké město tvořené mohutnými sovětskými paneláky, vznikl ve 30. letech jako trestanecká kolonie založená Stalinem. Část jeho dnešních obyvatel tvoří právě potomci vězňů, kteří město v mrazu, tmě a hladu stavěli. Z 650 tisíc vězňů, kteří sem putovali mezi lety 1935 až 1956, jich podle odhadů zhruba 250 tisíc zemřelo na následky hladu, přepracování nebo krutého mrazu. Po rozpadu Sovětského svazu a centrálně plánovaného hospodářství z města na severu hodně lidí odešlo, i nyní tu však celoročně žije zhruba 175 tisíc lidí. „Všude kolem je nekonečná pustina a divočina,“ přibližuje atmosféru místa zdejší vědec Vladimir Larin. „Tady v okolí zahynuli poslední mamuti. Když se budovaly základy města, našly se jejich kosti.“

Část obyvatel sem ale nepřišla v okovech a z donucení, nýbrž dobrovolně za vidinou relativně vysokých mezd ve zdejší slévárně Norilsk Nickel. Bývalá státní firma je největším světovým výrobcem ceněného palladia a na světové trhy dodává také nikl, měď a další kovy. Obří kolos dolů, továren a kouřících komínů je zároveň jedním z největších znečišťovatelů Země. V jednom roce vypustila tato továrna do ovzduší víc oxidu siřičitého než celá Francie. Loni zase továrna zbarvila vody zdejší řeky Daldykan do ruda, díky čemuž zdejší lidé začali toku přezdívat krvavá řeka.

Místním obyvatelům nezbylo než vybudovat si na zdejší kruté prostředí obranné mechanismy. Když je mráz tak silný, že by lidé mohli venku umrznout, na autobus čekají schovaní v místní samoobsluze. Když je v ulicích celé měsíce tma, zdejší obyvatelé umí zapomenout, že jsou sami uprostřed skličující divočiny - a věnují se baletu v místní škole. Ti nejotrlejší lokální patrioti se pak koupou v zamrzlém jezeře – ovšem jen v místech, kde z elektrárny vychází teplá voda a vodní plocha tu nezamrzá. „Po koupání mám pocit, jako bych se vrátila po týdnu z dovolené,“ rozplývá se v reportáži 42letá Natalija Karpuškina, vedoucí místního otužileckého spolku „Mroži“.

Najdou se tu ale i „normální lidé“. Třeba třicetiletý Anton Paluchin neměl na výběr: do Norilska se přistěhoval s rodiči z Kazachstánu, když mu bylo pět. Aby tu přežil, založil a provozuje bar Zaboj, ve kterém je také minipivovar a bývají tu i živé rockové koncerty. Každé léto prý odjíždí na dovolenou do teplejších krajin. A z těchto úniků za teplem se mu pak nikdy nechce domů. „Nedokážu se vrátit, dal bych cokoli za to, abych se nemusel vrátit,“ říká si prý vždy. Ale vždycky se nakonec vrátí.

Reklama