„Čekali na návrat bojovníků-mužů, ale místo toho rozhodují o osudech zástupů žen a dětí,“ popisuje americký deník The Washington Post situaci v bezpečnostních složkách evropských i muslimských zemí po pádu Islámského státu. “Jen nemnoho žen se zúčastnilo bojů, ale vlády je přesto začínají považovat za potenciální hrozbu jak v krátkodobé perspektivě, tak do budoucna”.

Celý text začíná nepříjemnou reportáží z výpravy za anonymní bývalou manželkou jednoho z islamistických bojovníků, která dnes bydlí kdesi v malém domku v Maroku. Žena, která odmítá uvést jméno, rozhodně nenabízí příběh nedobrovolné sexuální nevolnice či zotročené manželky, jež musela fanatického partnera následovat do syrských a iráckých pouští proti své vůli. “Mezi doušky mátového čaje vypráví s obdivem o svém manželovi-bojovníkovi a o jeho druzích, s nimiž se seznámila v ženské jednotce Islámského státu,” popisují reportéři. “Vychováme silné syny a dcery a budeme jim vyprávět o životě v chalífátu,” vypráví žena. “I když jsme ho nedokázali udržet, naše děti ho jednoho dne získají zpátky.”

Vůdcové Islámského státu podle deníku v posledním období, kdy již bylo jasné, že pád je nevyhnutelný, vydali sérii nařízení adresovaných právě ženám, které se vrací zpět do svých původních zemí. Mají se prý připravit na novou misi, která spočívá v sebevražedných útocích a ve výchově další generace džihádistů. The Washington Post upozorňuje, že počet bojovníků pokoušejících se o návrat zdaleka neodpovídá původním obavám z masového exodu, ale zahraniční konzuláty v Turecku jsou obleženy stovkami žen a dětí žádajícími o povolení k návratu. Jedná se samozřejmě o manželky, matky i potomky islamistů. Pro úřady tyto ženy představují hlavolam: navrátilci, kteří spáchali zločiny, míří do vězení, ale co si počít s manželkami a matkami, které osobně žádnou násilnou minulost nemají?

Ženy prý vyprávějí stejný příběh. Jejich manželé údajně odešli bojovat kvůli výdělku a ony samy je následovaly, protože neměly na vybranou. Citovaní příslušníci marockých bezpečnostních složek se ale netají obavami, že minimálně část z nich tvoří zradikalizované ženy, jež se budou pokoušet dál šířit islamistickou doktrínu ve svých rodinách.

Deník se tak vydává na malý okruh návštěv navrátivších se žen. Některé splňují naše běžné představy: vypráví o strastech života v chalífátu, o touze po návratu, často o útěku přes hranice do Turecka. Reportéři si nicméně všímají, že zároveň mnohé z nich nadále dodržují nejpřísnější náboženská pravidla. „Je to moje právo, můžu si nosit, co chci. Bůh dal ženám nikáb,“ utrhne se na reportéra jedna ze zpovídaných žen zahalených přesně podle požadavků Islámského státu. A Zarah, což je pseudonym zpovídané Maročanky z úvodu textu, dokonce otevřeně přiznává, že to byla ona, kdo přesvědčil manžela, aby kvůli její víře odešli společně do Sýrie. Muž v bojích padl, nebo – jejími slovy -  “stal se mučedníkem pro chalífát. Milovala jsem ho, ale všichni musíme přinášet oběti své víře.”

Zarah se soustředí na výchovu budoucích bojovníků, ale deník upozorňuje, že prohrávající Islámský stát v poslední fázi radikálně změnil taktiku. Dlouho bránil ženám, aby se účastnily sebevražedných misí, s blížící se porážkou nicméně rozšířil i jejich “oprávnění zabíjet”.  Desítky sebevražedných atentátnic se obětovaly při obraně Mosulu. A zdá se, že dnes ISIS ženy k útokům otevřeně povzbuzuje. “Vůbec bych se nedivila, kdybychom byli svědky nárůstu koordinovaných útoků vedených džihádistkami v západní Evropě i jinde,“ tvrdí v textu Rita Katz, analytička think tanku SITE zaměřeného na monitorování teroristické činnosti.

Některé západní země proto zpřísňují pravidla – a Belgie, Francie nebo Nizozemí dnes v podstatě vyšetřují a posílají do vězení každého, kdo se nějakým způsobem existence chalífátu účastnil. Rychle se prý vytrácí původní představa, že navracející se ženy jsou většinou oběťmi extrémistických partnerů. A experti mají pochybnosti, že pobyt ve vězení dokáže postoje zradikalizovaných žen zásadně změnit.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

S nečekaně šokujícím textem přichází deník The Finacial Times. Popisuje v něm chudobu jihokorejských důchodců – generace lidí, která stojí za “pozoruhodnou poválečnou transformací země v rozvinutou ekonomiku”.

Text začíná ještě celkem představitelným obrazem stařenky, která ulicemi Soulu tlačí vozík a sbírá do něj odpadky. Je jí 68 let, někdo ji i s manželem živit musí, a státní důchod je 200 000 wonů, přibližně 175 dolarů neboli necelé 4000 Kč. To podle deníku “jen stěží může stačit na potraviny a nájem, takže se mnozí (staří lidé), pokud mají vyjít, uchylují k manuálním a ponižujícím pracím”.

Reklama
Reklama

Ponižujícím? Ano, list totiž hned v následujícím odstavci píše o prostituci (!) až osmdesátiletých důchodkyň. Říká se jim bakchantky (the Bacchus Ladies) - podle energy drinku, který nabízejí zákazníkům. “Dělají to jenom proto, aby si alespoň něco přivydělaly. Cítí se ponížené a vysmívané. A způsobuje jim to fyzickou bolest,” vysvětluje novinářům profesorka Lee Ho-sun ze Soongsil Cyber University, která se fenoménem zabývá.

Katastrofální situace jihokorejských důchodců je výsledkem demografického vývojem kombinovaného se zpomalujícím ekonomickým růstem. Jihokorejské ženy mají dnes předpokládanou délku dožití 90,8 roku, muži 84 let – nejvíc na světě. V roce 2060 tak bude 41 procent společnosti starší 65 let.

A porodnost dramaticky klesá: jestliže se v roce 1981 narodilo v Jižní Koreji 867 000 dětí, vloni to bylo jen 406 000. Problém brzy způsobí další zpomalení ekonomiky, protože firmám se jednoduše nebudou dostávat zaměstnanci a přestanou investovat do rozvoje. Pokud nenastane dramatický zvrat, bude v Jižní Koreji hůř a hůř.

Deník vysvětluje, že Jihokorejci místo přípravy na důchod obvykle investují do vzdělání svých dětí. Část z vystudovaných potomků ale nesežene práce a není schopna rodičům na život přispívat. Financial Times pochmurný text končí varováním, že mnohé západní země, především v Evropě, mají našlápnuto podobným směrem. V roce 2050 bude 17 procent obyvatel planety starších 65 let, předloni to ještě bylo 8,5 procenta.

Reklama

Žijeme v době, v níž je potřeba aktivně hledat alternativy. Pokud je hledat nebudeme, najdou se samy – viz složení čerstvě ustavené sněmovny. Ale není to samozřejmě pouze problém Česka. Britský The Guardian přináší rozhovor s Robertem Pestonem, letitým hvězdným novinářem a autorem nově vydané knihy WTF (zhruba: Co se to, do prdele, vlastně děje?).  Publikace, která je – slovy listu - “zneklidňující analýzou hlubších ekonomických příčin toho, proč tolik lidí hlasovalo pro odchod z EU”.

Jsme ve světě klesající životní úrovně, nízké produktivity práce, a především zamrzlé sociální mobility plus vzrůstající nerovnosti ve společnosti. Peston rozhodně patří mezi ty, kteří vnímají současnost jako průšvih, který se neustále zhoršuje - a hrozí tak, že “dost možná skončíme s nějakou formou politického extrémismu”. Myslí se Británie, nikoliv střední Evropa.

Peston si myslí že se střední třída urvala ze řetězu, je příliš bohatá a blokuje (vědomě či nevědomě) vrstvy nižší. Dostat se dnes z nízkých poměrů vzhůru je prý nesmírně těžké a taková situace je “smrtí pokroku”. Lidé jako on a jemu podobní by vlastně dnes už ani neměli chtít, aby se jejich děti měly lépe než oni sami; taková představa je “fucking mad”.

Naopak, zazobaná střední třída by měla ve svém vlastním zájmu chtít trochu zchudnout, “protože jestli se trochu neobětujeme, aby  ti, co jsou na tom špatně, měli o trochu lepší život, čeká nás naprostý chaos”. Peston připouští občanské nepokoje v Británii a “rozhodně nástup politiků, kteří nevěří v naši demokracii”.

Navrhuje “daň z bohatství”, každoroční odvod jednoho procenta z majetku přesahujícího 500 000 liber. Tvrdí, že v zemi je neodvratitelně nutné zavedení základního příjmu pro všechny, což by ovšem byla obrovská revoluce ve vztahu mezi prací a odměňováním. Peston je nicméně přesvědčen, že základní příjem se v dohledné době stane oficiálním programovým cílem labouristů.

Ti prý pod Jeremym Corbynem nakonec také nabídnou Britům alternativu k tvrdému Brexitu - to je ostatně také důvod, proč se jim v posledních volbách vedlo tak překvapivě dobře. Británie pod labouristy nakonec skončí více méně jako Norsko, tedy země, která je součástí společného evropského trhu. A dočká se druhého referenda.

Zajímavá je ale hlavně příjemně živá a neomalená kritika dnešních poměrů: “Mladí lidé si říkají, do prdele s tím, stejně to tady nikdo neřídí. A kapitalismus je sra.ka. Je mi k ničemu, protože kde bych asi tak sehnal nějakej kapitál, že jo?” Británie je na tom v mnoha ohledech jinak než my, zároveň v duchu doby tak nějak stejně. A také my potřebujeme vypouštět svižné nápady.

https://www.youtube.com/watch?v=5j_IfReMJ2c

Reklama