Nejlepší cestovní pas na světě už nemá Německo, ale nově Singapur. Podle nového pořadí v žebříčku Passport Index (viz passportindex.org) je to vůbec poprvé, co vyhrála asijská země. Index se sestavuje podle toho, jak volně může držitel cestovního pasu dané země cestovat po světě. Občané Singapuru mohou bez víz jet do 159 zemí, Němci jen do 158. Za změnu může Paraguay, kam lze nově se singapurským pasem jet bez víza. Špatně na tom není ani Česko – s českým pasem se dá podle passportindex.org jet do 152 zemí, což spolu s dalšími zeměmi stačí na osmé místo. V detailním žebříčku, kde se posuzují i jednotlivé země v rámci skupin mezi sebou, aby každá měla vlastní pořadí, skončilo Česko na 27. místě.

 

Která země má nejlepší pas na světě

1.Singapur159
2.Německo158
3.Švédsko, Jižní Korea157
4.Dánsko, Finsko, Itálie, Francie, Španělsko, Norsko, Japonsko, Británie156
5.Lucembursko, Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Rakousko, Portugalsko155
6.Malajsie, Irsko, USA, Kanada154
7.Řecko, Nový Zéland, Austrálie153
8.Malta, Česko, Island152
9.Maďarsko150
10.Slovinsko, Slovensko, Polsko, Litva, Lotyšsko149

 

 

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Po téměř čtyřech měsících od smrti novinářky Kim Wall na ponorce Nautilus hlavní podezřelý Peter Madsen znovu změnil svou verzi příběhu, co se tehdy stalo. Zatímco v první verzi dánský soukromý stavitel ponorek a raket tvrdí, že švédskou žurnalistku, která s ním vyjela na reportáž, odvezl zpátky na břeh, ve druhé už říkal, že Wall zemřela při nešťastné nehodě: na hlavu jí spadl 70 kilový poklop a byla na místě mrtvá. On se ji pak v panice rozhodl pohřbít do moře. Nejnovější verze příběhu zní tak, že Wall zemřela na otravu oxidem uhelnatým, zatímco on byl venku na palubě ponorky.

„Po tomto prohlášení budeme muset zopakovat jisté forenzní procedury a další názory od vícera odborníků jak na patologii, tak i na ponorky,“ řekl hlavní vyšetřovatel Jens Møller Jensen deníku Jylland Posten.  Madsen se přiznal i k tomu, že oddělil její končetiny a hlavu od těla. Nevysvětlil ale proč - a stále tvrdí, že smrt novinářky byla nešťastnou náhodou. Konstruktér, vynálezce a dobrodruh, který je ve Skandinávii známou celebritou, zároveň dobrovolně přistoupil na žádost prokuratury o prodloužení vazby. Nadále však popírá, že ženu zavraždil.

Reklama
Reklama

Šestačtyřicetiletý Madsen se 10. srpna vydal na moře v miniponorce, kterou sám sestavil. Na palubě byla i třicetiletá novinářka. Druhý den Madsena vyzvedl záchranný člun, protože se ponorka potopila. A žurnalistka byla nezvěstná. Později policie našla trup novinářky. Za další více než měsíc ruce, nohy a hlavu. Končetiny i hlavu pachatel uřezal pilou; tu pátrací tým našel ve vodě blízko trasy, kterou ponorka v noci z 10. na 11. srpna plula. Ostatky byly uložené v igelitových taškách a zatížené kusy železa.

Původně byl Madsen obžalován za zabití. To se ale změnilo, kdy policie nedávno našla na jeho počítači videa, kde jsou ženy mučeny a zabíjeny včetně stínání hlav; není jim vidět do tváře, takže není jisté, zda jde v některém případě o Kim Wall. Policie se domnívá, že jde o skutečné nahrávky. „Z obsahu je zřejmé, že vlastník tohoto videa se zajímá o fetiš, mučení a vraždění,“ uvedl Buch-Jepsen.

Na těle Kim Wall bylo nalezeno 14 bodných ran a znaky znásilnění. Pitva ale potvrdila, že Wall neutrpěla ránu do hlavy, jak tvrdil Madsen. Ten setrvává ve vazbě minimálně do 15. listopadu. Zde je již od nálezu těla, tedy od konce srpna. „Aktuálně kodaňský soud rozhoduje o konkrétním datu, kdy se vypořádá s tímto zvláštním případem. Soudní jednání začne 8. března a má trvat maximálně osm dní. I když se bude prodlužovat, konečný rozsudek by měl být zveřejněn nejpozději 25 dubna. Podle žalobce Jakoba Buch-Jepsena by podklady pro trestní stíhání měly být pohromadě do konce roku,“ píše dánský levicový deník Politiken, který případ nazval „nejspektakulárnější vraždou v dánské historii“.

Madsen dlouho dosud mlčel. V pondělí se však vynálezce, který se zabýval myšlenkou sestrojit po miniponorce také vesmírnou miniraketu, částečně přiznal dánským policistům. Proti Madsenovi svědčí i fakt, že DNA zavražděné ženy našli experti nejen na jeho rukou, ale také na jeho nosních dírkách a krku. Švédsko a Norsko navíc požádaly dánské kolegy o zaslání vzorku Madsenovy DNA. Chtějí si ověřit, zda neměl něco společného se staršími vraždami, které se nepodařilo objasnit.

K vraždě se vyjádřila i přítelkyně novinářky, která pro Guardian napsala: „Po všech cestách a reportážích z Afriky, Asie a Karabiku to byla právě její rodná Skandinávie, údajná bašta rovnoprávnosti, kde Kim zmizela. Je to smutná připomínka, že bezpečí žen není jen problémem rozvojových zemí - ani Západ není imunní vůči misogynii.“

Reklama

Washingtonský komentátor deníku Financial Times Edward Luce předpokládá s padesátiprocentní pravděpodobností, že se Spojené státy řítí do ústavní krize. Důvodem je samozřejmě vyšetřování napojení předvolební kampaně Donalda Trumpa na Rusko. Zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller v pondělí obvinil bývalého šéfa kampaně Paula Manaforta z praní peněz, daňových úniků a deseti dalších trestných činů. Spolu s Manafortem je obviněn ještě jeho obchodní společník Rick Gates, ale za nejdůležitější se považuje skutečnost, že již před časem se ke lhaní o svých kontaktech s Ruskem přiznal Trumpův poradce George Papadopoulos. Vyšetřovatel Mueller to oznámil krátce po zatčení Manaforta, přestože - jak píší FT - to mohl udělat již dávno. Pointa je zřejmá: Papadopoulos začal výměnou za nižší trest spolupracovat a k témuž bude teď vyšetřování mířit v případě další dvojice obviněných.

The Economist vysvětluje, že Mueller předvádí vyšetřovací taktiku osvědčenou od dob Al Capona. Jeho cílem není Trump ani konkrétní lidé, ale Rusko a jeho vliv na volby. Metodou je odhalení jakýchkoliv nesrovnalostí, hrozba tvrdými tresty a z ní vyplývající spolupráce, jež pak vedou k dalším odhalením. Manafort tak v tuto chvíli čelí podezření z trestných čin spáchaných dávno předtím, než začal pracovat pro Trumpa (a ten na to ve svých tweetech také upozorňuje).  Ale až mu začnou reálně hrozit desítky let vězení, možná vyšetřovatelům vysvětlí výměnou za shovívavost i ledacos z dob, kdy již pro Trumpa pracoval. “Cílů je mnoho,” cituje The Economist jednoho z bývalých vyšetřovatelů. “Jedním z nich může být obvinění konkrétních lidí, jde ale také o odpovědnost. O odhalení způsobu, jakým Rusové pracují. O to, aby si toho veřejnost byla vědoma.“

TBývalý šéf FBI Robert Mueller
Robert Mueller • Autor: REUTERS

Pokud jde o možné další cíle, zmiňováni jsou kromě odvolaného poradce pro otázky národní bezpečnosti Michaela Flynna i nejbližší členové rodiny Donalda Trumpa, jeho syn Donald Trump Jr a zeť Jared Kuchner. Edward Luce píše, že Mueller je velmi zkušený vyšetřovatel a dá se předpokládat, že ví, co dělá a jak smyčku postupně utahovat.  Zároveň ale nevěří, že by Donald Trump jenom nečinně přihlížel.

V tuto chvíli se snaží stočit pozornost veřejnosti k Hillary Clinton a její údajné spolupráci s ruskou společností na těžbu uranu. Především je ale v jeho moci odvolat vyšetřovatele Muellera a pokušení v tomto bodě jistě prudce stoupá. Prezidentovi v takovém kroku nikdo nemůže zabránit, resp. jedinou obranou je impeachment, tedy odvolání prezidenta Kongresem. Jedním z možných důvodů je právě snaha bránit výkonu spravedlnosti, jenže Kongres ovládají republikáni. A ti se zatím většinou k záležitosti nijak nevyjadřují ani prezidenta před odvoláním vyšetřovatele nevarují. Luce to vysvětluje čísly z průzkumů veřejného mínění, podle nichž republikánští voliči prezidenta Trumpa stále podporují. “Dokud se tohle nezmění, může mít Trump pocit, že mu odvolání Muellera projde. A právě v tu chvíli se Amerika propadne do ústavní krize,” končí pochmurně komentář ve Financial Times.

https://twitter.com/guardian/status/925310670870065153

Události posledních hodin naznačují, že Madrid porazil katalánskou nacionalistickou vládu, jejíž část v pondělí uprchla do Belgie. Nacionalistické strany s výjimkou antikapitalistické radikální CUP oznámily, že se zúčastní předčasných voleb vypsaných na 21. prosince – a v podstatě tak uznaly přímou správu uvalenou na Katalánsko ústřední španělskou vládou. K obávaným konfliktům na úřadech nedošlo, ministři se nepokusili pokračovat v práci, předsedkyně parlamentu zákonodárný sbor rozpustila. Plánovaná velká večerní demonstrace proti zvůli Madridu byla zrušena; i zpravodaj Respektu, který situaci sledoval na místě, hlásil, že na barcelonských ulicích vládne klid.

Tažení nacionalistické vlády podle všeho skončilo fiaskem na hranici směšnosti. Odvolaný premiér Puigdemont o útěku neinformoval ani špičky své strany, takže ve chvíli, kdy s pěticí ministrů prchal po dálnici do francouzské Marseille a dále letecky do Bruselu, aby tam požádal o azyl před „madridskou diktaturou”, jeho spolustraníci odhlasovali, že se zúčastní demokratických voleb vypsaných tímtéž režimem. Puigdemont si pak v Bruselu najal právníka proslulého v minulosti obhajobou baskických teroristů ETA.

Španělsku se podařilo ústavními prostředky potlačit pokus nacionalistických a populistických stran o převrat v jedné části země, kdy katalánští nacionalisté využili ekonomických důsledků španělské hospodářské krize k demagogické podpoře požadavků nezávislosti. A v okamžiku, kdy získali v parlamentu těsnou většinu křesel (stačilo k tomu 47,8 % hlasů ve volbách), přestali respektovat ústavu, vyhlásili nezákonné referendum a s jeho pomocí se pak pokusili vnutit zemi vlastní politický projekt bez toho, že by měli odpovídající podporu obyvatel. Mohli se přitom opřít o dobře organizovanou a působivou kampaň demonstrací a veřejných vystoupení řízenou nacionalistickými kulturními asociacemi ANC a Omnium Cultural, z nichž každá má v husté síti poboček po celém regionu zhruba 80 000 členů. Na straně nacionalistického projektu zjevně stálo také vedení katalánské policie.

Pro celou Evropu včetně Česka je dobré vědět, jak španělští demokraté svůj boj vyhráli:

1. Klíčová byla jednota demokratických stran. Přestože ve španělské politice mezi vládou a opozicí obvykle zeje hluboká propast a jakékoliv velké koalice jsou nepředstavitelné, v situaci hrozícího rozpadu země se tři hlavní demokratické strany sjednotily a vyvarovaly se podrazů i v nejnapjatějších okamžicích. Dokonce se zdálo, že normálně hluboce znepřátelení lidovci (PP) a socialisté (PSOE) hráli v rozhodujících chvílích vůči separatistům role zlého a hodného policajta, když PSOE do poslední chvíle Barceloně slibovala, že pokud odstoupí od vyhlášení nezávislosti a vyvolá volby, odejme PP podporu pro zavedení přímé správy. Minulý čtvrtek to vypadalo, že taktika bude úspěšná a váhající Puigdemont skutečně zařadí zpátečku, ale pak (podle španělského tisku) vláda nevyslyšela jeho žádost o zajištění beztrestnosti.

2. Tím se dostáváme ke druhému bodu, nekompromisnímu lpění na zákonech, jejich vymáhání a neohroženém postupu justice. V některých momentech se vlastně zdálo, že by bylo taktické trochu couvnout: když například poslala soudkyně do vazby dva populární vůdce zmíněných nacionalistických asociací, přilila znovu olej do ohně a vyvolala další vlnu demonstrací na jejich obranu. Madrid ale neustále trval na tom, že justice ani vyšetřovatelé se nesmí přizpůsobovat průběhu politického boje. Důsledným lpěním na přesném zákonném postupu se vykreslil jasný rozdíl mezi oběma stranami konfliktu: místo nekonečných abstraktních debat o právu na sebeurčení stáli na jedné straně obhájci platné demokratické ústavy a na druhé ti, kteří se z jejího dodržování snažili ve jménu vlastních cílů vylhat. Madrid si (s výjimkou neadekvátně brutální policejní operace v průběhu referenda) udržel morální převahu. A také zajistil podporu mezinárodního společenství – kdo by se proti němu postavil, musel by otevřeně zpochybnit demokratickou povahu španělské ústavy.

3. Zásadní bylo zároveň vystoupení občanů na obranu demokracie: mnozí se dnes shodují, že obrovská nedělní demonstrace na podporu Španělska v ulicích Barcelony (300 tisíc až milion demonstrantů) byla definitivním psychologickým zlomem, po němž se nacionalistická fronta zhroutila. Právě pár hodin po jejím ukončení naskočil Puigdemont do auta směrem Marseille

4. Mimo hranice Španělska byla pak rozhodující  podpora demokratické španělské vlády ze strany Evropské unie i klíčových evropských politiků (pokusné balónky Viktora Orbána a hry belgických nacionalistů mnoho škody nenapáchaly). Pokud by katalánští separatisté dokázali prolomit bariéru a domohli se uznání, či dokonce příslibu pokračujícího členství v EU, mohlo vše skončit jinak. V tomto bodě španělská krize ohrožovala celý kontinent, kolem nacionalistů se mohly začít seskupovat další antisystémové síly, jak se to ostatně dělo i přímo ve Španělsku, kde část antisystémových Podemos dokonce “Katalánskou republiku” uznala.

5. Podobně jako před lety v Řecku, byla i ve Španělsku rozhodující možnost vystavit populisty srážce s realitou a ukázat, že blafují. Když bylo jasné, že sliby nacionalistických stran na hladké uznání nové země ze strany EU a na ekonomickou prosperitu jsou falešné a že území kvapně opouští stovky důležitých firem, bublina rychle splaskla.

Na závěr je nutné dodat, že překvapivě rychlý obrat v katalánské krizi neznamená, že problém je vyřešen: v tuto chvíli se ale podařilo zastavit nezákonný puč a vše se vrací do mezí demokratické politiky. Jak dopadnou volby, samozřejmě nikdo neví, byť se v tuto chvíli zdá, že hlavní nacionalistické strany se v praxi důkladně znemožnily. V Katalánsku zůstane tvrdé jádro obyvatel, kteří skutečně sní o odtržení od Španělska, a pak obtížně definovatelná většina, jež touží po změnách v uspořádání vzájemných vztahů mezi Barcelonou a Madridem. Legitimní vypořádání takových nároků bude běh na dlouhou trať – a pokud ho bude konzervativní část španělského politického spektra ignorovat, může mít zaděláno na další průšvih.

Katalánská vláda je obviněna ze vzpoury

Reklama