Úterní noviny jsou plné informací o ekonomickém strádání Katalánska, které začíná nahánět strach turistům i podnikatelům. Podle katalánské turistické asociace Exceltur se příliv návštěvníků v posledních týdnech propadl o 15 % a objednávky “zažívají volný pád”. Turismus přitom tvoří 12 % HDP oblasti a poskytuje obživu téměř 400 tisícům lidí.

S firmami je to podobné: počet podniků, které v posledních několika týdnech přesunuly sídlo mimo území Katalánska, se v tuto chvíli již blíží patnácti stovkám. A například největší katalánská banka CaixaBank potvrdila, že její odchod do Valencie je trvalý. Prezident katalánské obchodní komory právě varoval, že “Katalánsko míří do nejhorší krize za posledních 40 let”. Kdo by se ale do Barcelony a okolí hrnul, pokud to tam vypadá jako na dnes již legendárním propagandistickém videu:

https://youtu.be/wouNL14tAks

Pokud vám emocionální prosba o pomoc (dívka na snímku je profesionální herečka) náhodou něco připomíná, je to možná tohle:

https://youtu.be/Hvds2AIiWLA

Jasně, Katalánsko je vlastně Ukrajina drcená železnou pěstí Moskvy. Česko, které po letošních volbách jako nikdy předtím objevuje kouzlo politického marketingu, se od kulturní asociace Omnium Cultural, jednoho z hlavních hybatelů katalánského nacionalismu, má ještě co učit. Ne, Katalánci nedemonstrují za práva žen a menšin či evropské hodnoty.  2,3 milionu voličů nepředstavuje 90 % Katalánců a vláda nezakázala referendum - za nelegální ho prohlásil španělský ústavní soud, a tak dále.

Katalánští separatisté ale především naplno předvádějí nebezpečnou zacyklenou mentální smyčku, která kvůli snížené imunitě vůči novým médiím hrozí vlastně všem. Separatisté tak už zcela vážně mluví o brutálním útlaku a politických vězních, šéfka jedné z nacionalistických stran dokonce zmiňuje “mučení ze strany policie” - a část země zjevně skutečně věří, že zažívá hrůzy srovnatelné se srbským postupem v Kosovu.

Nepříjemné na celé věci je, že právě umně přiživovaný obraz brutálně utiskovaného trpícího národa je dnes hlavním motivem celého hnutí. A snaha probudit soucit pak jedinou představitelnou taktikou, jež zůstává v rukou nacionalistů, kteří se odmítli řídit platnými zákony, nemohou sehnat mezinárodní podporu a řítí se do ekonomické katastrofy.

Čtěte také: Madrid oznámil, že zavede nad Katalánskem přímou správu

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

A ještě jeden příběh z Jižní Ameriky - také spojený s nečekanou demontáží populismu. V tomto případě jde o Ekvádor a prezidenta s nejlepším jménem, jaký si levicový vůdce může přát: Lenín Moreno.

Prezident Moreno měl být především pokračovatelem svého lidového předchůdce Raffaela Correy. Ten se vyšvihl k moci v roce 2007 na chávistické latinskoamerické vlně, rozhazoval příjmy z tehdy superdrahé ropy, omezoval média a pronásledoval oponenty. Correa musel po dvou volebních obdobích podle ústavy skončit - a protože v tu dobu už byly ceny ropy při zemi, neodvážil se v chudnoucí zemi požádat v referendu o další volební období pro svou maličkost. Místo toho se pokusil o něco v duchu putinovsko-medveděvovské štafety: prosadil sice změnu ústavy, ovšem platnou teprve od roku 2021. Do té doby měl úřad držet právě Lenín Moreno, jeho bývalý viceprezident. O podobnou hru se v Argentině pokoušeli manželé Kirchnerovi, kteří zjevně chtěli vytvořit systém pravidelného střídání v úřadu na dobu neurčitou, Néstor ale náhle zemřel uprostřed prvního volebního období své manželky Cristiny.

Reklama
Reklama

V Ekvádoru první fáze zamýšleného plánu vyšla, Moreno navzdory postupnému pádu levicových vůdců v jiných latinskoamerických zemích (Argentina, Brazílie) skutečně těsně vyhrál volby. Pak ale přišlo tvrdé zklamání: Correa dnes, pět měsíců po volbách, o svém nástupci mluví jako o zrádci, pokrytci a lháři, který dosáhl za pár měsíců toho, “co se opozici nepodařilo za celá léta - zdiskreditovat naši revoluci”.

Moreno zkrátka ve funkci překvapil. Zcela se odpoutal od svého předchůdce, místo konfliktu jako základního principu vládnutí zvolil konsensus a dialog, začal vyjednávat s opozicí a především čistit vládu od zkorumpovaných stoupenců předchozího prezidenta - víc než dvacítka jich čelí trestnímu stíhání. Nečekaně konsensuální způsob vládnutí vynesl Morenovi obrovskou podporu a tu se snaží vytěžit prostřednictvím referenda o změnách v ústavě, jež mají napravit to, co jeho předchůdce napáchal - mimo jiné ho také bavit možnosti návratu. Ústavy latinskoamerických zemí po zkušenostech s diktátory velmi často jasně omezují funkční období prezidentů; prezidenti se obvykle snaží ústavy přepsat, ale dost často narážejí.

The Economist upozorňuje, že Moreno nestočil zemi prudce doprava, například stále ještě podporuje na své ambasádě v Londýně Juliana Assange, ale i to se prý může po referendu změnit. Země musí řešit ekonomické problémy (ropa už tolik nevynáší) a konfliktní přístup k zahraniční politice bude třeba nahradit něčím jiným. Především je ale Ekvádor dalším příkladem, že z populismu je možné se vysekat. Vlastně jedinou katastrofou je zatím příběh původní bašty celého levicového hnutí, Venezuely, kde Chávezův následovník Nicolás Maduro proměnil původní svérázný “socialismus 21. století” v ekonomický krach a plnokrevnou diktaturu.

Reklama

Všechno nejde do pekel. V Latinské Americe například dostávají populisté spíše na frak. Zatímco Česko o víkendu řádně ztrumpovatělo, Argentina ve volbách potvrdila vládu centristického prezidenta a odmítla návrat populistické Cristiny Fernández de Kirchner.

Nešlo o prezidentské volby, ty se konaly před dvěma roky a favorita odstupující prezidentky (nemohla podle ústavy již znovu kandidovat) porazil stávající pravostředový Mauricio Macri. Byl to tehdy velký bod obratu, manželé Kirchnerovi byli velkými spojenci Huga Cháveze a vůbec celé “růžové vlny” levicových populistů (bývalý prezident Néstor během prvního volebního období své ženy náhle zemřel).

Kirchnerovi holdovali nacionalismu i korupci a prezidentka opouštěla úřad v situaci, kdy Argentina zase jednou balancovala na pokraji bankrotu. Jak připomíná komentář nejnovějšího vydání The Economist, Macri to rozhodně neměl a nemá lehké: “Demontáž populismus není snadný způsob, jak vyhrávat volby. Macri začal tím, že uvolnil směnný kurz, což vedlo k devalvaci měny, prudkému zvýšení inflace a propadu životní úrovn쓨. Za Cristiny se v Argentině dotovaly třeba ceny elektřiny, plynu, benzínu nebo jízdenek na hromadnou dopravu. Autor menu s jistou nostalgií vzpomíná, že lístek příměstským vlakem do centra Buenos Aires byl tak směšně levný, že se většinou ani nikdo nenamáhal kontrolovat, jestli si ho cestující skutečně koupili. Vyúčtování za plyn přišlo vždy s výrazným upozorněním, na kolik by stejná spotřeba přišla v sousedním Chile nebo Uruguay - nebýt dobrotivého zásahu paní prezidentky, samozřejmě.

A supporter of presidential candidate Macri celebrates in Buenos Aires
Macriho příznivkyně po volbách • Autor: REUTERS

Tyhle radosti Macri zrušil a po dvou letech vlády se s napětím čekalo, jestli ve volbách do Kongresu naštvaní voliči pošlou zástupce jeho strany k čertu a v podstatě mu tak znemožní v reformách pokračovat. O návrat se také pokoušela paní Cristina, které jinak hrozí v několika soudních sporech nepříjemné tresty za korupci. “Pro Argentinu i Latinskou Ameriku je důležité, aby Macri uspěl,” držel mu palce britský týdeník. “Dobré výsledky by mu pomohly pokračovat v reformách… Jeho úspěch by znamenal naději pro Chile, Kolumbii, Brazílii a Mexiko - tedy země, které čekají volby v roce 2018 a v nichž umírnění kandidáti čelí výzvám populistů.“

Povedlo se, více méně. Cristina Kirchner se sice do senátu dostala, ale její hnutí celkově prohrálo i v tradičních baštách. Macriho strana Cambiemos jasně vyhrála, i když nezískala v Kongresu absolutní většinu. Ekonomická média rozhodně výsledky interpretují jako velké vítězství reformistů a porážku levicových nacionalistů. Pro Argentinu je to klíčové - až dosud spousta investorů opatrně vyčkávala v obavě, že Macri svou pozici neustojí a jeho snaha stabilizovat zemi rychle vyprchá. Teď to naopak vypadá, že éra manželů Kirchnerových je definitivně minulostí.

Reklama