„Na povrchu se vše blyštilo. Oscaři, úspěch, nezpochybnitelný kulturní vliv. Ale pod tím vším byl chaos a špína,“ popisuje image společnosti Miramax Los Angeles její někdejší prezident Mark Gill. A nehorší bylo zacházení Harveyho Weinsteina se ženami: „To byla špína největší,“ dodává.

Aktuální materiál listu The New York Times o tom, jak jeden z nejvlivnějších hollywoodských producentů dlouhé dekády obtěžoval ženy, způsobil v patřičný rozruch. Na jednu stranu vynesl na světlo to, o čem se ve filmové branži už dlouho hovořilo, zároveň přináší otázky, proč médiím trvalo tak dlouho, než vystoupila proti mocnému muži.

Článek Decades of Sexual Harassment Accusations Against Harvey Weinstein, který pro The New York Times napsaly Jodi Kantor a Megan Twohey, otevírá vzpomínka herečky Ashley Judd z roku 1997, která si vybavuje, jak jí producent během jednoho z pracovních setkání v hotelu nejprve nabízel masáž, a když odmítla, žádal po ní, aby ho sledovala při sprchování. „Jak z toho pokoje co nejrychleji dostat, a přitom si Harvey Weisnteina neznepřátelit?“ to byla hlavní otázka, kterou si Ashley Judd tehdy kladla.

Podobných případů je zaznamenáno mnoho. Zároveň The New York Times kreslí dvojí tvář Weinsteina, který si vždy dával záležet, aby navenek působil pokrokově a liberálně. Jeho společnost Miramax se v devadesátých letech stal jedním z hnacích motorů americké nezávislé kinematografie a stojí za úspěchy Quentina Tarantina a Stevena Soderbergha. Oscary mu přinesly snímky Dobrý Will Hunting, Zamilovaný Shakespeare či Králova řeč. Finančně Weinstein podporoval v kampani Hillary Clinton, chodil na akce organizace Plánované rodičovství a angažoval se v iniciativách podporujících zastoupení žen v Hollywoodu. Spolu s tím ovšem neméně energie věnoval mimosoudnímu urovnávání svých skandálů a ovlivňování médií, aby o jeho nepřijatelném chování nepsala.

Terčem většinou byly ženy z jeho společnosti či herečky na prahu dvacítky s cílem uspět ve filmové branži. A jak jedna z nich, Lauren O’Connor, v článku uvádí: „Jsem osmadvacetiletá žena, která se snaží uživit a vybudovat kariéru. Harveymu Weinsteinovi je 64 let, je celosvětově známý a tohle je jeho společnost. Rovnováha sil je: Já: 0, Harvey Weisntein: 10.“

 

 

 

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Vývojáři a zaměstnanci Googlu, Facebooku a Twitteru, kteří jsou zodpovědní za to, že jsou nové technologie tak atraktivní a návykové, startují nový trend: sami mizí z internetu. Paul Lewis přináší na stránkách deníku The Guardian naprosto fascinující a téměř povinné čtení o novém hnutí odmítačů ze Silicon Valley, kteří se obávají, že neustálá honba za pozorností a rozptýlením může skončit pro společnost katastrofou.

Pod titulkem Our minds can be hijacked: the tech insiders who fear a smartphone dystopia se otevírá vhled do prostředí vývojářů, kteří jsou zodpovědní za poslední online trendy a aplikace, ale své děti posílají do elitních škol v Silicon Valley, kde jsou iPhony, iPady, a dokonce i laptopy zakázané. Přesně podle vzoru rappera Notorious B.I.G., který o životě dealera také hlásal: Never Get High on You Own Supply – čili nikdy se nesjížděj svým vlastním zbožím.

Reklama
Reklama
Reklama

„Technologie, které používáme, v nás vyvolávají nutkavou potřebu, ne-li přímo závislost,“ píše Nir Eyal v knize Hooked: How to Build Habit-Forming Products. „Na začátku je impuls zkontrolovat oznámení o nové zprávě či lajku a o hodinu později člověk zjistí, že stále kliká a scrolluje.“ A nic z toho není náhoda: přesně o takovou míru interakce a zapojení uživatelů do služby designéři usilují.

Apple
Tradiční představovací show, tentokrát iPhone X • Autor: Archiv

Pozoruhodný výzkum například ukázal, že průměrná míra interakcí, které má běžný americký uživatel se svým telefonem, tedy odkliknutí, psaní či přejetí displeje, činí 2 617 denně, což zabere zhruba dvě a tři čtvrtě hodiny. Zapojení do sociálních sítí navíc lidskou mysl provokuje k impulzivním reakcím. Není proto divu, že mnozí z lidí, kteří vidí vývoj technologii z první ruky, se vědomě uchylují k digitální dietě.

Čtyřiatřicetiletý Justin Rosenstein nastavil svůj nový laptop tak, aby měl blokovaný přístup na Reddit a Snapchat, který připodobňuje k heroinu, a omezil si i Facebook. Zároveň s tím nechal svého asistenta, aby mu na iPhonu nastavil rodičovskou kontrolu tak, že si nebude moct stáhnout žádnou aplikaci. Z všeho nejvíc pak mluví o svůdném půvabu lajků, které přináší lidské psychice příjemné pseudo-požitky. A o tom Rosenstein něco ví: je to vývojář a programátoru Facebooku, který je za zrod ikonky se zdviženým palcem odpovědný.

Reklama

„Myslím, že Automatic for the People byla punková deska,“ nechal se kdysi slyšet zpěvák Michael Stipe. „Byla v opozici vůči všemu, co bylo tehdy hudebně v kurzu. Byla krásná. Byla klidná.“ Pětadvacet let tento týden uplynulo od vydání zřejmě nejslavnějšího a nejvíce soudržného alba kapely R.E.M.

V době, kdy hudebním mainstreamem lomcoval grunge a Kurt Cobain vzteky cloumal elektrickou kytarou, se čtyři introverti z Georgie nastěhovali do studia s mandolínou, hobojem a klavírem. Bylo to v době, kdy už si nemuseli nic dokazovat. Měli za sebou dekádu nepřetržitého hraní po univerzitních kampusech a klubech, kde se vedle bující hardcoreové scény stali miláčky jemnějších liberálních intelektuálů.

https://www.youtube.com/watch?v=-UE7tXDKIus

Deska Green už je dostala na stadióny a hit Losing My Religion postavil Stipea do figury mluvčího generace X. V roce 1992 ovšem na sebe tuto roli strhl Cobain a R.E.M. na svém v pořadí osmém albu stvořili melancholickou mozaiku, kterou se opakovaně prolínají motivy smrti, sebevraždy, samoty (Drive, Try Not to Breath, Everybody Hurts) i zdánlivě předčasné nostalgie po nevinných časech mládí (Nightswimming, Man on the Moon).

Alba se prodalo k 20 milionům kusů a obdivuhodných šest singlů z něj patří k nejvíc ceněné části repertoáru R.E.M. z celé jejich kariéry. Chystanou výroční edici doprovází řada výborných textů. Recenzi z dnešního úhlu pohledu napsal pro Newsweek Zach Schonfeld. Deset málo známých faktů provázející vznik alba zase pro The Rolling Stone připravil Jordan Runtagh. Čtenář se tu mimo jiné dozví, že za název alba může motto dodnes fungujícího podniku Weaver D's Delicious Fine Food - tehdy velmi oblíbeného bistra celé kapely, kde obsluha potvrzovala každou objednávku slovem: „Automatic!“

Málo známá je i skutečnost, že za to, že se v titulu skladby Star Me Kitten neobjevilo slovo Fuck, může herečka Meg Ryan, která se za kapelou zastavila ve studiu během natáčení filmu Samotář v Seattlu. Že Michael Stipe napsal a nazpíval text ke skladbě Man on the Moon těsně v poslední den, kdy kapela odevzdávala desku vydavatelství. Smyčcové aranže pro Everybody Hurts zase vytvořil John Paul Jones z Led Zeppelin a oceňovaný klip se Stipeovým excelentním hereckým výkonem natočil Jake Scott (syn Ridley Scotta).

https://www.youtube.com/watch?v=dLxpNiF0YKs

https://www.youtube.com/watch?v=5rOiW_xY-kc

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklama