Spor okolo katalánského referenda za nezávislost na Španělsku se ve středu nebývalým způsobem vyostřil. Španělská polovojenská policie Guardia Civil - jednotky nepříjemně odkazující na frankistickou éru - obsadila několik katalánských úřadů a ministerstev a pozatýkala okolo čtrnácti lidí (údaje se trochu různí).

Policie hledá materiály nutné k uspořádání referenda - a podle všeho úspěšně zabavila několik miliónů hlasovacích lístků. Před budovami se protestuje a hrozí střety mezi demonstranty a policií. Katalánská vláda vystoupila s tím, že španělská vláda de facto pozastavila existenci katalánské autonomie a násilím celou oblast ovládla. Španělská vláda naopak tvrdí, že hájí ústavní pořádek a prosazuje rozhodnutí ústavního soudu.

Všechno se zdá být daleko, ale jedná se o čtvrtou největší evropskou ekonomiku; zemi, která se velmi úspěšně transformovala z občanské války a následné frankistické diktatury v demokracii a v nedávné době s velkou trpělivostí ustála ekonomickou krizi - na rozdíl třeba od Řecka. Vyhrocení sporu je zároveň zatím nejnásilnějším střetem mezi klasickým demokratickým uspořádáním a populistickým hnutím v Evropě.

Kdo má vlastně pravdu? Na první pohled se může zdát, že Katalánci v této otázce tahají za delší provaz. Každý má přece právo svobodně rozhodnout o své budoucnosti. Zblízka je ale referendum - či „referendum“, jak by řekli v Madridu - hodně na hraně, i když vynecháme klasické argumenty ústřední vlády, že ústava nic takového nepovoluje a že referendum může vyhlásit jenom vláda v Madridu. A ta samozřejmě nic podobného nikdy nevyhlásí.

Problém je v tom, že:

  1. Separatisté v katalánské vládě rozhodně nezastupují většinu Katalánců. Mají sice těsnou převahu poslanců, ve volbách ale nezískali většinu hlasů, vládnou díky specifikům volebního zákona. Zhruba jako Donald Trump, který by se třeba podle našich zákonů prezidentem nestal. Vzhledem k závažnosti rozhodnutí je už tohle samo docela velký problém.
  2. Zákon o referendu a následný zákon o odtržení byl přijat velmi pofidérním způsobem, na mimořádném zasedání katalánského parlamentu, bez obvyklých dlouhých parlamentních procedur, během jediného dne. I to samo o sobě svědčí o tom, jak rozviklaná je podpora separatistické vlády.
  3. Zákon o referendu nestanovil žádnou hranici účasti, od níž je referendum platné, ani rozdíl v počtu odevzdaných hlasů, jenž skutečně opravňuje vyhlášení samostatnosti. Jinými slovy, pokud by 1. října přišlo hlasovat 30 procent Katalánců a nadšení separatisté by vyhráli o jeden hlas, Katalánsko se odtrhává od Španělska. Když zkoušeli separatisté nezávazné referendum před dvěma lety, přišel zlomek voličů, ti ovšem z 80 procent hlasovali pro nezávislost. O demokratičnosti tohoto postupu velmi pochybuje třeba i starostka Barcelony, která se jinak celkem staví proti Madridu, ale zároveň tvrdí, že dnešní barcelonská vláda zcela ignoruje názory poloviny Katalánců.
  4. Tomu nasvědčují i průzkumy, v nichž se 49 % Katalánců vyslovuje proti nezávislosti a 41 % pro.

Máslo na hlavě má nicméně bezpochyby i Madrid. Ve Španělsku nastala vlastně vůbec nejhorší představitelná politická situace: v Barceloně vládnou demagogičtí populisté, kteří rozdělují obyvatele na „dobré“ katalánské vlastence a „zrádný“ zbytek - rádi se staví do role trpících obětí. V Madridu zase vládne lidová strana, jejíž šéf Mariano Rajoy sice dokázal zemi provést hospodářskou krizí, ve věcech jako autonomie regionů je ale zcela nepoužitelně zabejčený.

Partido Popular je následníkem frankistické pravice, pro niž představuje jednota Španělska fetiš, který stojí mimo jakoukoliv možnost vyjednávat. Byli to právě lidovci, kdo dal před pár lety k ústavnímu soudu již vyjednaný a v referendech schválený status katalánské autonomie. Soud dohodu zrušil, následovala ekonomická krize - a přesně od té chvíle se datuje raketový vzestup katalánských separatistů.

Madrid přesto všechno v tuto chvíli představuje racionální hlas hájící ústavu a demokratické fungování státu. Chytřeji svou hru ovšem nejspíš hrají katalánští nacionalisté, kterým se daří emoce napínat až k prasknutí.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Od zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem ztratili Němci důvěru v USA. Pouze 22 % Němců hodnotilo v únoru letošního roku (měsíc po inauguraci) Spojené státy jako spolehlivého partnera. Po půl roce, v červnu, pak situace nebyla o moc lepší – celkem 87 % Němců se vyjádřilo, že nemá důvěru, že Donald Trump bude v zahraniční politice dělat správné kroky. Vzhledem k tak silným nesympatiím vůči americkému prezidentovi není překvapivé, že se Trump stal jedním z témat i právě finišující předvolební kampaně. Americký magazín Foreign Affairs přináší bližší pohled na to, jak se jednotlivé politické strany k americkému prezidentovi staví.

Kvůli negativnímu vnímání Trumpa německými voliči je lákavé na jeho kritice sbírat politické body. Většina předních kandidátů odsoudila např. Trumpovo vyjádření k incidentu v Charlottesville a vyjádřila obavu z krajně pravicového násilí v USA. Nejtvrději mluvil lídr socialistů Martin Schultz, který incident nazval „nacistickým terorem“. Hodně mediálního prostoru bylo věnováno i novým protiruským sankcím, které Trump na návrh Kongresu schválil. Byť namířené proti Rusku, penalizovány by teoreticky mohly být i některé německé společnosti, které v Rusku obchodují v několika specifických odvětvích (zejména energetice). Sigmar Gabriel, socialistický ministr zahraničí, Američany obvinil z ohrožování evropské energetické bezpečnosti ve jménu podpory rostoucích exportů amerického břidlicového plynu do Evropy.

Reklama
Reklama

Dalším tématem, ke kterému se němečtí politici hojně vyjadřují, je Trumpův tlak na zvyšování výdajů na obranu minimálně na úroveň 2 % HDP, jak ukládá smlouva NATO. Ačkoliv Barack Obama pravidelně apeloval na členy Aliance ve stejném duchu, současná americká administrativa tlak výrazně zvýšila. Ministryně obrany z CDU, Ursula Von der Leyen, se vyjádřila, že Německo musí plnit své závazky v mezinárodních smlouvách a vnímá tento požadavek jako příležitost k modernizaci německé armády. Tuto pozici podporuje i kancléřka Angela Merkel. Naopak Martin Schultz zvyšování výdajů na vyzbrojování odmítá s argumentem, že kdyby Německo dávalo na obranu 2 % HDP, mělo by nejmocnější armádu v Evropě – a to je situace, která se mu nelíbí.

Angela Merkel: Je načase, aby Evropa vzala věci do vlastních rukou.

Tweetni to

Každá z politických stran zaujímá ve vztahu k americkému prezidentovi lehce odlišnou pozici. Nejtvrdší je levicová Die Linke, žádná z ostatních německých mainstreamových stran není tak anti-americká jako tato postkomunistická strana. Konzervativní unie kancléřky Merkel je vůči Trumpovi kritická, nicméně ona sama v kampani odmítá využívat rétoriky otevřeně namířené proti Trumpovi. Kancléřka se vyjádřila, že je nutné Trumpa jakožto amerického prezidenta respektovat, i když se v lecčem názorově rozcházejí. Ve snaze alespoň nějak se vůči CDU vymezit, zaujali Sociální Demokraté podstatně tvrdší přístup a Martin Schultz přislíbil, že v případě zvolení kancléřem, bude Trumpovi „otevřeně oponovat“.

Jak podotýkají někteří komentátoři, situace v lecčem připomíná volby z roku 2002. Tehdejší sociálně-demokratický kancléř Gerhard Schröder tvrdě kritizoval americké plány na invazi do Iráku. Opoziční Angela Merkelová americkou administrativu podporovala a německo-americké partnerství pro ni představovalo klíčový komponent německé zahraniční politiky. Částečně i kvůli opozici válce v Iráku tehdy Schröder vyhrál. Je nicméně nepravděpodobné, že by se scénář z roku 2002 opakoval – Martin Schultz je umírněnější než Gerhard Schröder a Angela Merkelová v roce 2017 je jiná než Angela Merkelová před patnácti lety. V nepřímé narážce na Trumpovo počínání nedávno Merkelová vyjádřila pochyby o spolehlivosti tradičních spojenectví a je podle ní načase, aby „Evropa vzala věci do vlastních rukou“. Mnoho Němců toto vyjádření přivítalo – vnímají ho jako záruku, že Merkelová bude i po volbách Trumpa kritizovat, kdykoliv to bude nutné.

Reklama

V rozhovoru pro ČRo se moderátor Vladimír Kroc zeptal předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, jak je to se záložkou s alternativními a proruskými informacemi, kterou má KSČM na svém oficiálním webu. Vojtěch Filip reagoval: „Ne, tak já si nemyslím, že převažuje. Jako na těch alternativních stránkách.“

Parlamentní listy vedou

Zaujalo nás to a rozhodli jsme se podívat na KSČM a její zdroje podrobněji. Prošli jsme všechny články v záložce “alternativní informace” (konkrétně od 2. srpna 2016, kdy tato rubrika vznikla) a spočítali zdroje, ze kterých mediální úsek ÚV KSČM texty přebíralo. Zde je tabulka těchto zdrojů:

Jak vidíme, nejvíce komunisté odkazovali na Parlamentní listy. S odstupem druhý skončil web Střípky ze světa, který je výlučným zdrojem v této rubrice od 21. října 2016. Třetí místo pak má česká verze webu Sputnik.

Dezinfomační, proruské? Co říkají čísla?

Které z těchto zdrojů můžeme označit za dezinformační? Tomuto tématu se věnuje například think-tank Evropské hodnoty, který vytvořil základní přehled těchto webů a vydal na toto téma studii. Evropské hodnoty píší: “Zejména obyvatelé České republiky, kteří jsou aktivní na sociálních sítích, ale i ostatní jsou denně vystavováni různé míře vlivu v podobě rozsáhlé nabídky tzv. alternativních zdrojů informací, které poskytují zaujaté zpravodajství a mnohdy naprosto opouštějí základy seriózní novinářské praxe. Výsledkem jsou často až neuvěřitelné verze domácích i mezinárodních událostí a mnohonásobně překroucená realita, ze které obvykle jako jediný stabilní a racionální aktér vychází Ruská federace v čele s prezidentem Vladimirem Putinem.” Manipulace se podle studie často skrývá v technikách, jako je svalování viny, relativizace, nálepkování, apel na strach.

Kromě Evropských hodnot se můžeme v kategorizaci zdrojů opřít také o slovenský web Konšpirátori, který radí, na jaké weby není kvůli jejich pochybným cílům a pověsti dobré dávat svou inzerci. I zde najdeme seznamy zdrojů, které nejsou z hlediska manipulace “čisté”.

Výrok dne: Kalouskův Armagedon se nekoná

Podívejme se tedy na zdroje z rubriky “alternativní informace”, z hlediska toho, zda informují o krizi Západu, jeho agresivitě, respektive vytvářejí o Rusku pozitivní obraz, případně jsou jink manipulativní. První Parlamentní listy zahrnují do kategorie manipulativních nebo dezinformačních jak Konšpirátori, tak Evropské hodnoty, které v jejich obsahu našly manipultivní techniky a proruskou rétoriku.

Druhý nejčastější zdroj - Střípky ze světa - se nevyskytuje na seznamech ani Evropských Hodnot, ani Konšpirátorů nebo jiných podobně zaměřených iniciativách. Tento web o sobě neposkytuje moc informací, v záhlaví stojí: Ze zahraničních médií u nových knih, nezávislých i “politicky korektních”, o čem se doma mlčí nebo mlží. KSČM odkazuje na rubriku Našli jsme za vás, která nabízí pravidelný informační přehled. Objevují se zde zprávy o Rusku a Ukrajině, o vztahu západu a Ruska, o americké agresi, také jsou zde sdílené články o blízkovýchodní krizi (Sýrie, Lýbie) a o krizi Evropské unie, případně texty kritizující politiku současného Německa. Ve sloupci s doporučenými zdroji najdeme odkazy na takové zdroje, jako je Alex Jones' Infowars, ruský Worldcrisis a další. Web Střípky ze světa tedy neprodukuje vlastní obsah, ale sdílí články, které jsou často buďto ruské, nebo převzaté z “alternativních” médií - navíc společně dávají obraz světa ukazující Rusko v pozitivnějším a západní elity v negativnějším světle. Proto tento web podle nás spadá do kategorie dezinformačních webů.

Komunisté na svém webu odkazují nejčastěji na Parlamentní listy.

Tweetni to

Třetí místo, jak již bylo zmíněno, patří Sputniku. Ten otevřeně přiznává proruskou orientaci a ruské financování, takže není překvapivé, že také ukazuje svět z pohledu pro Rusko příznivého. Evropské hodnoty ho přímo zařazují mezi tvůrce dezinformací a manipulací.

KSČM na svém webu sdílela množství dalších webů, které lze označit za dezinformační - např Aeronet, New World Order Opposition, CzechFreePress, Zvědavec, Nová republika atd. Na druhou stranu se objevují i zdroje mainstreamové, vydané tradičními novinářskými domy - například servery Aktuálně, Ihned, České noviny. Pokud však porovnáme počet manipulativních (proruských, dezinformačních) zdrojů, na které odkazuje, s klasickými zdroji, jasně převažují ty manipulativní (zhruba 1400 výskytů ku 100 výskytům).

Vojtěch Filip tedy v rozhovoru neměl pravdu, když tvrdil, že proruské a manipulativní weby mezi “doporučenou četbou” nepřevažují. Komunisté na svém webu odkazují nejčastěji na Parlamentní listy, na kterých sice pravidelně publikuje své články i řada českých poslanců, nicméně odborníky jsou považované za manipulativní a řada zpráv má dezinformační charakter. Za zcela protizápadní a dezinformační pak lze považovat třetí nejčastěji odkazovaný web, kterým je česká mutace Sputnik News.

Speciál Respektu Dezinformace: 27 textů o světě, kde pravda ztrácí sílu

Napadlo vás někdy, že jednou namalujete křídla svému vlastnímu motýlovi? Podle The New York Times tato romanticko-futuristická představa nemusí být hudbou vzdálené budoucnosti. V pondělí v tomto směru vědci zvládli první kroky a doufají, že časem budou schopni upravovat barvy křídel u dospělých motýlů.

Pestrobarevné vzory na křídlech motýlů jsou ovlivňovány genetikou a relativně nová metoda úpravy podkategorie genů CRISPR-Cas umožňuje vědcům snadno odhalit jejich jednotlivé funkce. Metoda operuje na jednoduchém principu, který působí lehce drastickým dojmem: Vědci s její pomocí vymažou konkrétní gen a pak sledují, co se stane.

Tým biologů vedený Linlinem Zhangem a Robertem D. Reedem z Cornellovy univerzity takto odhalil, že gen zvaný Optix kontroluje prakticky veškeré zbarvení motýlích křídel. Jeho klíčová role byla dopředu předpokládaná, nicméně překvapením bylo, že při jeho absenci se motýlí křídla zbarvila černě – jejich buňky totiž produkovaly tmavý pigment melanin, namísto standardních pestrých barev. Jiný druh motýla ale po odstranění Optixu zabarvil křídla zářivě modrou.

Na Cornellově univerzitě se motýlími křídly zabývá ve spolupráci s Univerzitou George Washingtona ještě druhý tým biologů. Ti zkoumali roli genu zvaného WntA, který hraje klíčovou roli při vzorování křídel a jeho ztráta také způsobí u každého druhu motýlů jiné reakce. Vědci to vysvětlují mutacemi genu při vývoji jednotlivých druhů. Podle všeho byly tyto odlišnosti očekávané, nicméně jejich rozsah je překvapivý.

„To, co bylo dříve největší výzvou se přes noc změnilo v studentský projekt.“

Tweetni to

Doktor Reed doufá, že jednoho dne pochopí genovou strukturu motýlích křídel natolik, aby dokázal přenést zbarvení jednoho druhu motýla na křídla jiného druhu. The New York Times však podotýkají, že pochopení vlivu genů na zbarvení motýlích křídel nás staví před velkou výzvu evoluční biologie. Tu genové experimenty na motýlích křídlech ilustrují velice přesně. Každý druh motýlů na odstranění stejného genu reagoval naprosto odlišně, což potvrzuje, jak moc se mění funkce jednotlivých genů napříč druhy, které se od sebe liší třeba i velmi málo. Pro opravdové genetické inženýrství je potřeba ujít ještě dlouhou cestu a zmapovat naprosto detailně funkce jednotlivých genů napříč všemi druhy.

S technikou CRIPSR-Cas ale může i tato kamenitá cesta být kratší, než se na první pohled zdá. Doktor Reed o ní říká, že umožňuje dělat experimenty, o kterých se jemu před několika lety jenom zdálo. „To, co bylo dříve největší výzvou se přes noc změnilo v studentský projekt.“

Jen devět měsíců po volbách se Islandu rozpadla pracně poslepovaná koalice.  Strana Zářná budoucnost (Bright future) v pátek oznámila, že nehodlá setrvávat v koalici s Nezávislými. „Vedení Zářné budoucnosti nehodlá nadále spolupracovat s vládou premiéra Bjarni Benediktssona. Důvodem je vážné narušení důvěry,“ uvedla strana v krátkém prohlášení. Důvodem je především otec premiéra Benediktssona.

Benedikt Sveinsson, jeden z nejbohatších lidí na Islandu, totiž na jaře předal doporučení o „obnovené čestnosti“ Hjaltimu Sigurjónu Haukssonovi. Ten byl v roce 2004 odsouzen za to, že po 12 let sexuálně zneužíval nevlastní dceru. Sveinsson požádal soud o prominutí jeho trestu, který měl trvat ještě dalších 5 let. Byl to největší pedofilní skandál, který média do té doby zdokumentovala, proto také dostal tak neobvykle dlouhý trest.

Na Islandu mohou být odsouzeným jistá občanská práva obnovena, pokud předají tzv. doporučení svědčící o dobrém charakteru; to musí vyjít z úst známých osobností či politiků. Většina lidí, kteří tato doporučení podávají, chce změnit trest z klasického vězení na domácí či na veřejně prospěšné práce.  Minimum žádostí spočívá v úplném prominutí trestu.

Ačkoliv premiér byl o otcovu doporučení pro Haukssona informován už v červnu ministrem spravedlnosti, nechal si zprávu pro sebe až do doby, kdy ho začala zkoumat parlamentní komise, která má obnovení čestnosti formálně na starosti. Doporučení následně schválila a Haukssonovi byl zbytek trestu odpuštěn. Rozhodnutí pak předali poslanci tisku i s inkriminovanou zprávou, že premiér o doporučení věděl, ale nijak se k němu nevyjádřil. Ani jeho otec, ani sama komise navíc neudali důvod, proč má být (a nakonec bude) Hauksson propuštěn na svobodu. Reykjavik Grapenvine uvádí, že jediným vodítko mezi oběma muži je to, že Hauksson dříve pro premiérova otce pracoval.

Jak velký bude mít kauza dopad na islandskou politiku, není stále jisté. Vláda fungovala teprve od ledna 2017, utvořila se po předčasných volbách, které se konaly po odhalení aféry Panama Papers. Vytvořila ji Zářná budoucnosti (levice), strana Nezávislých (střed) a Strana Znovuobnovení – ti se nechtějí politicky vymezovat a k této kauze se doposud nevyjádřili. Protože nedošlo v parlamentu k dohodě, kdo by Zářnou budoucnost nahradil, prezident Gundi Th. Jóhannesson nakonec vyhlásil datum nových voleb; ty by se měly konat 28. října.

„Byla to nejkratší vláda v historii Islandu. Dalším podobným rekordmanem byla jen vláda Geeira H. Haardeho, která padla v době finanční krize v roce 2008. Island tak čekají troje volby během čtyř let. Což může pro zemi znamenat další potíže, neboť každý kabinet mířil trochu jiným směrem,“ komentuje rozpad a nové volby magazín Reykjavik Grapenvine.

The Wall Street Journal přidává svůj hlas ke sboru těch, kteří varují, že v automobilovém průmyslu se rozhořela existenční válka na život a na smrt. Kdo šlápne vedle, zaspí nebo špatně odhadne situaci, dopadne jako Nokia v mobilech.

Americký deník to dokládá na počtu patentů, které začaly automobilky v posledních měsících podávat jako zběsilé. Podle poradenské společnosti Oliver Wyman hlavní světoví výrobci v roce 2016 zaregistrovali 9700 patentových žádostí, což je ve srovnání s rokem 2012 nárůst o 110 procent. “Jsme pod tlakem vynalézat rychleji než (Silicon) Valley,“ cituje deník generálního ředitele Ford Global Technologies Billa Coughlina. “Poslední, co chceme, je, abychom se jim jen rychle přizpůsobovali.“

Zaregistrované patenty přitom často připomínají sci-fi. Ford například žádá patentové krytí na systém dronů, jež dokážou lokalizovat polohu zákazníka přivolávajícího si robotizovaného taxíka (českým taxikářům to, prosím, neříkejte). BMW si zase zaregistrovala systém umožňující autonomním vozidlům komunikovat pomocí vizuálních a akustických signálů s chodci nebo řidiči (těmi zbývajícími, lidskými) v okolních autech. Hyundai, jinak velký konkurent Škody, si pak patentoval zařízení, kdy řidič vystoupí z auta, zmáčkne jen tlačítko a auto se odebere samo zaparkovat. A Toyota z nějakého důvodu žádá ochranu na vynález, díky němuž jsou některé části auta průhledné.

Patentové závody mají svou ekonomickou logiku. Když se firmy dobře strefí, může se stát, že se ostatní výrobci bez jejích patentů neobejdou. Toyota, která se včas přeorientovala na hybridní pohony, tak dnes vydělává také na prodeji licencí - třeba právě Fordu. Tradiční automobilky navíc mají novou konkurenci.

Do oboru se tvrdě tlačí firmy jako Google - ten má zaregistrované auto, které dokáže měnit tvar, což je výhodné v případě kolize. Ve hře je rovněž Uber, ale také Amazon a Apple. Tradiční automobilky se děsí i toho, že s příchodem Silicon Valley končí jakási více méně solidární éra, která se projevovala právě třeba ve sdílení patentů. Internetové technologické firmy jsou agresivní a všechno ženou okamžitě k soudu. Ford si tak nechal zaregistrovat i pedály, které je možné snadno odstranit, když auto přechází na samořiditelný režim. Co kdyby si za ně Amazon nechal za pár let platit výpalné…

Reklama