Je na čase si to přiznat, shodují se světová média. Severní Korea s velkou pravděpodobností může opravdu zasáhnout Spojené státy jadernou střelou, píší The New York Times v podrobném rozboru korejského jaderného arzenálu. Severokorejský režim dává jasně najevo, že se jaderných zbraní nevzdá, a ani to nevypadá, že by se v blízké době zhroutil. Je tedy na místě přivítat Kima v klubu držitelů nukleárních zbraní a zacházet s ním odpovídajícím způsobem, poznamenává k tomu CNN.

Přichází tak doba „vzájemně zaručeného zničení“ mezi Spojenými státy a Severní Koreou a v tomto období jsou dvě věci, za které může být svět vděčný. Zaprvé, že prezident Trump neroztrhal íránskou jadernou smlouvu, jak sliboval v kampani – kdyby to udělal, sledovali bychom teď dva nepřátelské státy s jadernými zbraněmi.  Zadruhé můžeme být podle NYT vděčni za zásadní roli Číny v tomto konfliktu: na jednu stranu drží Severní Koreu na uzdě, na druhou stranu garantuje její existenci.

Nad Japonským mořem se každopádně otevírá jaderný deštník. Jadernými zbraněmi disponuje Čína i Severní Korea a japonská vláda začala zvažovat vývoj vlastního jaderného arzenálu, což se stalo poprvé od konce druhé světové války. Také prezident Jižní Koreje nedávno požádal Spojené státy o povolení postavit silnější jaderné rakety - a Rusko, další jaderná velmoc,  poslalo ve čtvrtek do oblasti bombardéry, které jsou schopné nést jaderné střely.

Jednoduše řečeno, je tedy nezbytné najít cestu k onomu vzájemně zaručenému zničení. MAD neboli mutually assured destruction je diplomatická taktika odstrašování a osvědčený koncept, jenž pomohl zabránit jaderné katastrofě v období studené války; také Indie a Pákistán spolu právě díky němu v poslední době relativně vycházejí. Klíčovým elementem tohoto přístupu ale je, že se státy nesmí vzájemně bezmyšlenkovitě provokovat.

Toto pravidlo je obzvlášť důležité a americký prezident by se tedy měl vyvarovat dalších prohlášení, která by mohla vyprovokovat ještě výbušnějšího protivníka, než je on sám, píše David Andelman v komentáři pro CNN. Kim je zhruba o polovinu mladší než Trump a ovládá se ještě méně: neměli bychom zapomenout, že nařídil popravu svého strýce a je podezírán z vraždy nevlastního bratra. Zbytečná provokace by se tak nemusela vyplatit.

Ministr zahraničí Rex Tillerson řekl, že se možná otevírá společná cesta k dialogu se Severní Koreou. Toto prohlášení přitom přišlo den po tom, co začalo pravidelné vojenské cvičení USA a Jižní Koreje a několik hodin poté, co ministerstvo financí prohloubilo sankce vůči ruským a čínských jedincům i firmám, kteří s KLDR obchodují.  Právě po tomto kroku vyslalo Rusko do oblasti své bombardéry. Profesor Blaxland z Australské národní univerzity vysvětluje, že sankce zasáhly mnoho přátel prezidenta Putina.

Situace v oblasti se tedy přes Tillersonova slova spíše vyostřuje a nemůžeme čekat, že se vyřeší pádem severokorejského režimu – na ten totiž můžeme podle zmíněného Andelmana čekat klidně 20–30 let. Není nicméně nepředstavitelný, jak dále poznamenává komentátor: už u mnoha nedemokratických režimů nám přišlo, že tu budou napořád.

Měli bychom proto prokázat Kimovi špetku respektu, po kterém evidentně touží. Podobného respektu, jaký jsme prokázali Kadáfímu těsně předtím, než byl svržen, a stejného respektu, který Ronald Reagan prokazoval Gorbačovovi až do momentu, než se sovětský režim zhroutil.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Rusko žije ostře sledovaným procesem s jednou z nejznámějších postav tamní kulturní scény – filmovým a divadelním režisérem Kirillem Serebrennikovem. Ten čelí obvinění, že zpronevěřil státní dotace určené na kulturu, za což mu hrozí až 10 let vězení. Moskevský soud zatím neřekl, kdy proces oficiálně začne, ve středu odpoledne ale umístil Serebrennikova do domácího vězení nejméně do poloviny října. Za umělce se postavily přední kulturní celebrity z Moskvy i Petrohradu: obvinění považují za absurdní a vykonstruované.

Kauza začala v květnu, kdy maskovaní policisté prohledali umělcův byt a také Gogolovo centrum, státní divadlo, které Serebrennikov řídí. Policisté se snažili najít dokumenty, které by dokázaly, že Serebrennikov zneužíval státní peníze prostřednictvím jím založené nevládní organizace Seventh Studio.

Režisér tuto organizaci vedl v letech 2011 až 2014 a právě v této době měl zpronevěřit 68 milionů rublů ze státních dotací – alespoň to tvrdí jeho tehdejší účetní a několik dalších bývalých zaměstnanců. Policisté Serebrennikova zatkli tento týden v úterý v Petrohradě během natáčení filmu Léto a odvezli ho k rovnou moskevskému soudu, kde začal jeho proces.

Serebrennikov předstoupil před soudce v kšiltovce a brýlích se silnými obroučkami, popisuje atmosféru místa deník Financial Times. „Jsem čestný muž. Nemám nic kromě Ruska a práce pro ruskou kulturu,“ řekl soudci. Přední ruští umělci podepsali petici za Serebrennikovo propuštění a předali ji prezidentu Vladimiru Putinovi. Jeden z ruských novinářů prý zaslechl, že prezident Putin označil policisty za idioty, píší Financial Times. Serebrennikov veškerá obvinění označuje za absurdní a nesmyslné.

https://www.youtube.com/watch?v=zqEg_LZBCzU

„Jsem smutná, naštvaná a v depresi,“ řekla novinářům před soudem známá novinářka Irina Prochorova poté, co soudce oznámil své rozhodnutí. „Připomíná mi to minulost. Je to jasný vzkaz umělcům a intelektuálům: Tohle se stane všem, kdo se nepodřídí,“ dodala. Nejen ona se bojí, že zatčení oblíbeného režiséra je součástí většího útoku na kulturní a uměleckou komunitu.

Serebrennikov patří na domácí scéně k nejznámějším jménům, je ale známý i mimo Rusko, jeho film Student popisující náboženskou radikalizaci mladého muže získal jednu z cen na letošním filmovém festivalu v Cannes. Sám nemá umělecké vzdělání, vystudoval fyziku na Rostovské univerzitě, pak se živil tvorbou reklam a hudebních klipů.

Jeho hvězda začala stoupat po roce 2000 díky avantgardním divadelním představením a filmům, které mnohé v Rusku šokovaly. Stát však jeho tvorbu podporoval a financoval. Serebrennikov byl jmenován ředitelem Gogolova Centra a stal se jednou z hlavních postav „kulturní renesance“, kterou Kreml podporoval ve víře, že se tím zbaví budoucí opozice.

https://www.youtube.com/watch?v=QkYYK4oOpS8

Navzdory podpoře a zahraničním oceněním je nicméně Serebrennikov doma kontroverzní postavou. Slavné moskevské divadlo Bolšoj těatr v červenci zrušil premiéru jeho baletního kusu o legendárním sovětském tanečníkovi Rudolfu Nurejevovi, protože podle ministra kultury dílo příliš otevřeně zobrazuje homosexualitu.

Dramatičnost ostatně nechyběla ani úternímu zatčení Serebrennikova. Režisér právě v Petrohradě natáčel film Léto, který pojednává o Viktoru Cojovi, slavném ruském rockerovi a někdejším frontmanovi skupiny Kino. Tato undergroundová legenda z 80. let se během života potýkala s nepřízní sovětského režimu. Policisté si pro režiséra filmu o Cojovi přijeli rovnou na natáčení a pak ho devět hodin vezli k soudu do Moskvy.

„Je to krutá ironie. Náš film je z části o tom, jaké to bylo být nekonformním člověkem v Sovětském svazu v roce 1982,“ řekl deníku Michajl Idov, jeden ze scénáristů. „Ale pro Serebrennikova v roce 2017 to je ještě těžší,“ dodal. Podle ruských médií bylo natáčení kvůli zatčení režiséra přerušeno.

Serebrennikovi mohlo být u soudu útěchou, že před budovou protestovalo několik set lidí na jeho podporu. Vykřikovali slova „Svoboda“ či „Ostuda“. Dva z přítomných údajně byli zatčeni za zpěv písně Změny od zmíněné skupiny Kino, kterou složil Coj a kapela zpívala v posledních dnech existence Sovětského svazu.

https://www.youtube.com/watch?v=Y1QLbPADqVk

Reklama

Muž, který podle všeho stál za teroristickými útoky v Barceloně z minulého týdne, byl pravděpodobně v kontaktu s teroristickými skupinami více než deset let, ale přesto dokázal nenápadně žít mimo radar tajných služeb a verbovat mladé islamisty do boje proti Západu. Nosil džíny a oblékal se jako hipster, měl jen krátkou bradku, byl zdvořilý a diskrétní, píše deník New York Times v článku o nenápadném imámovi, jenž zorganizoval krvavý útok na pěší zóně v Barceloně, při němž zahynulo 14 lidí.

Abdelbákí Sátí před útokem působil jako imám v městečku Ripoll na severu Katalánska. „Byl velice milý, okouzlující, slušný, možná až příliš slušný a korektní,“ vzpomíná na imáma třicetiletý Wafa Marsí, jenž vyrůstal s mladíky, kteří se později stali členy Sátího teroristické buňky. „Člověka většinou dokážete odhadnout podle vzhledu, podle toho, jak se usmívá. U něj to ale nešlo, proto jsem mu nevěřil,“ říká pro deník Marsí.

Sám imám Sátí se barcelonských útoků nedožil - zemřel o den dříve 16. srpna, když se pokoušel vyrobit výbušniny ve skrýši teroristické buňky ve městě Alcanar na jih od Barcelony. Policie u jeho těla později našla knihu s vepsaným věnováním „vojákovi Islámského státu v Andalusii“. Navzdory úmrtí velitele ale jeho mladí žáci o den později provedli krvavý útok, což dokazuje jejich velkou oddanost. Španělská média, politici i veřejnost se nyní snaží zjistit, jak je možné, že Sátí celé roky unikal hledáčku tajných služeb.

Abdelbákí Sátí se narodil v roce 1970 v malé vsi v Maroku nedaleko města Tangiers. O jeho raném životě toho zatím moc nevíme. Těsně před útokem v Barceloně nicméně žil ve zmíněném městě Ripoll, byl ženatý a měl devět synů. Místní katalánská policie neměl důvod ho z něčeho podezřívat – Sátí byl trestán pouze jednou za pašování drog.

Jak ale upozorňuje deník, centrální španělská tajná služba sídlící v Madridu toho o Sátím věděla víc. Jméno Abdelbákí Sátí se objevuje v souvislosti se skupinou islamistů, kteří v roce 2006 verbovali rekruty pro boj v Iráku. Kopie Sátího osobních dokumentů byly nalezeny v domě jednoho z těchto verbířů. Sátí se ale vymluvil, že muže zná z mešity, kde pracuje, a případ byl ukončen kvůli nedostatku důkazů.

Po útoku v Barceloně
Po útoku v Barceloně • Autor: © Bobby Yip / Reuters

V roce 2010 byl Sátí odsouzen za pašování drog na čtyři roky vězení. Ve vězení se seznámil s Rašídem Aglífem, který si tu odpykával osmnáctiletý trest za účast na teroristických útocích v Madridu v roce 2004. Při tehdejším bombovém útoku na vlak zahynulo 190 lidí a další stovky byly zraněny.

Po odchodu z vězení měl být Sátí vyhoštěn ze Španělska, ale soudce v roce 2015 toto rozhodnutí zvrátil s odůvodněním, že Sátí „je zaměstnaný a prokázal vůli se integrovat“. Byl propuštěn a zmizel z hledáčku tajných služeb. Katalánští policisté nyní vyčítají španělským tajným službám, že se o tyto informace o imámovi nepodělily dříve – útoku by pak podle nich možná šlo předejít.

V roce 2016 se Sátí objevil znovu. Cestoval do Belgie, kde sídlila teroristická buňka stojící za útoky v Paříži a v Bruselu. Belgickým policistům se však zatím nepodařilo zjistit, zda s ní byl Sátí v kontaktu. „Sátí byl zcela určitě ve Vilvoorde od ledna do března,“ řekl deníku Hans Bonte, starosta tohoto malého belgického města nedaleko od Bruselu.

Na Sátího belgickou policii upozornila místní muslimská komunita. Belgičanům se ale tehdy nepodařilo najít souvislost s terorismem. Minimálně jedna mešita, ve které se ucházel o místo imáma, však Sátího odmítla, protože nedokázal dodat dokumenty dokazující jeho bezúhonnost. Sátí podle starosty města Vilvoorde navštívil Belgii minimálně třikrát.

Čtěte také: Byla to jen otázka času

Sátí často cestoval i do jiných do evropských měst známých tím, že se v nich rekrutují džihádisté. Navštívil třeba také Winterthur ve Švýcarsku. Do stejného města cestoval ostatně i jeden z mladých útočníků, kterého zastřelili policisté během teroristického útoku v Barceloně.

Po neúspěšném pokusu stát se imámem v Belgii se Sátí přestěhoval do města Ripoll, kde místní mešita právě duchovního sháněla. Tam pak začal verbovat muže pro budoucí útok. Většinou se soustředil na mladé dospělé ve věku 18 až 21 let, kteří jsou ještě „čistí“ a není tedy pravděpodobné, že zradí, jak říká islamistická příručka. Vždy šlo o dobře integrované muže, kteří měli práci, mluvili španělsky i katalánsky, někteří se ve Španělsku i narodili. Sátí z nich přesto udělal teroristy.

Jak pro Timesy uvedl expert na extremismus Daniel Kohler z Washingtonské university, Sátí postupoval přesně podle učebnic sepsaných ještě za časů teroristické organizace Al-Káida. Rekrutoval hlavně bratry: mezi dvanácti členy buňky byly čtyři sourozenecké páry. Tak je možné používat rodinné vazby k vyvinutí tlaku na jednotlivce a přinutit ho v případě pochybností k loajálnosti.

„Tito samotářští verbíři umějí neobyčejně dobře pracovat s pozitivními emočními hodnoty jako čest, spravedlnost a pýcha,“ řekl pro deník Kohler. „Pokud má mladík pocit nespravedlnosti, verbíř s ním bude celé dny mluvit o tom, jaká nespravedlnost je páchána na ženy a děti v Iráku a Sýrii. Vytvoří u nich identitu duchovních bojovníků.“

Sátímu se povedlo mladé muže vycvičit tak dobře, že si jejich rodiny ničeho nevšimly až do úplného konce. „Jejich matky byly na své syny pyšné: nekouřili, nepili, studovali na inženýry,“ popisuje v úvodu citovaný Morsí, který mladíky znal osobně. Sedm z dvanácti útočníků je nyní po smrti, zbytek v rukou policie.

Reklama