Jak píše americký list The New York Times, žádné slovo není v souvislosti s prezidentstvím Donalda Trumpa tak nadužívané jako výraz „neslýchaný“.  S tím, jak Trump dál a dál posouvá hranice toho, co je ještě v americké politice možné, se mu však nelze vyhnout.

Míru podpory, již americký prezident vyslovil tamní extrémní pravici, podle NYT Spojené státy „nezažily po generace“ - i když list neupřesňuje, který jiný prezident byl veřejně chválen za své postoje popírači holocaustu a otevřenými rasisty. Slovem „unprecedented“ deník označuje také míru pobouření a šoku, s jakým na nejnovějším Trumpovo vystoupení reagovali jeho spolupracovníci.

Prezident se totiž na krátkém setkání s tiskem ve své newyorské Trump Tower vrátil k původnímu postoji, s nímž reagoval na víkendové nepokoje ve městě Charlottesville v americkém státě Virginie. Místo aby odsoudil neonacisty pochodující městem s pochodněmi a hákovými kříži a také teroristický akt, při němž jedna žena zemřela, a devatenáct lidí bylo zraněno, mluvil o „vině na obou stranách“.

Učinil tak za velké frustrace spolupracovníků a členů prezidentského týmu (včetně dcery Ivanky a jejího židovského manžela) - pod jejichž tlakem podle NYT pozměnil původní postoj a specificky odsoudil neonacisty.

Podle informací z Bílého domu vynucenou změnu postoje prezident nenesl dobře (stejně jako „nefér“ zacházení, kterému se v médiích vystaven) a dál trval na tom, že na neonacistické straně protestů stáli také slušní lidé, kteří protestem proti odstranění sochy konfederačního generála Leeho chránili svoje „dědictví“.  Výtrysk emocí na tiskové konference pak byl zjevně výsledem této frustrace.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Soudní spor to nebyl přelomový v objemu peněz, šlo v něm o pouhý jeden americký dolar - ani v tom, kdo v něm stál na jedné ze stran, tedy americká popová superstar Taylor Swift. Průlom však může znamenat v tom, jak sedmadvacetiletá zpěvačka ve sporu s rozhlasovým moderátorem Davidem Muellerem vystupovala. A co to znamenalo pro lidi, kterým se stalo něco podobného jako jí.

Podle zpěvačky ji Mueller v roce 2013 osahával – sáhl jí pod sukni a chytil za zadek - během setkání v zákulisí jejího koncertu. Což on popřel a za falešné obvinění ji zažaloval, na což zase protižalobou reagovala ona. Právě tu projednával soud v americkém Denveru a porota uvěřila zpěvaččině „sebevědomé a otevřené výpovědi“ - jak to charakterizoval deník The New York Times. „Já jsem nic nezavinila – vy ani váš klient mě nepřesvědčí o opaku,“ prohlásila Swift v reakci na obvinění Muellerova právníka, že jeho klient přišel kvůli ní o práci. „Viníte mě za politováníhodné události v jeho životě. Za ty ovšem nemůžu já, ale on sám.“

Reklama
Reklama

Jak píší NYT, zpěvaččino vystoupení ocenili experti a aktivisté, kteří pracují s oběťmi sexuálního obtěžování a násilí, a inspirovalo ženy, které podobnou věc samy zažily, aby se odvážily něco podniknout. Třeba jedenatřicetiletou ženu z Washingtonu, kterou letos na jaře znásilnil kolega, ale zatím nenašla odvahu nahlásit to policii. Částečně proto, že na zeď nedůvěry (a tendenci vinit za celou událost ji samu) narazila právě v práci, kde se svěřila spolupracovníkům. „Mně přišel velmi zásadní jazyk, jakým Taylor mluvila,“ řekla žena deníku. „Nechovala se submisivně ani uctivě, jak to mají ženy ve zvyku. Byla upřímná.“

Co na jejím vystupování u soudu ocenili zmiňovaní experti, byl zejména způsob, jakým Swift věcně a důrazně čelila právě pokusům přehodit odpovědnost na ni - což je nejčastější reakce, s níž se oběti podobných činů setkávají. Čelí otázkám o tom, co měly během útoku na sobě, jak se chovaly před ním a po něm, jak to, že se hned důrazně neohradily. A každý, kdo něco podobného zažil, ví, jak přesná je její věta, kterou popsala svoje pocity těsně poté: „Jako by někdo uvnitř mě zhasnul.“

Clean eating, tedy konzumování pouze „čistého jídla“, má mnoho podob, obecně se jím však myslí jídelníček bez jakýchkoliv průmyslově zpracovaných potravin. Tento koncept naplňuje všechny znaky trendu, který za nějakou dobu odezní, nicméně propagátoři dokázali z clean eating vytvořit dobrý byznys a přesvědčit obrovské množství lidí o tom, že tenhle způsob stravy může mít blahodárné účinky na zdraví i psychiku člověka. Za barevnými fotografiemi zeleninových mís na Instagramu doplněnými hashtagy od #glutenfree (bez lepku) až po #saltfree (bez soli) se totiž skrývá systém omezení, který láká na totální proměnu, ale není podložený relevantními výzkumy ani názory odborníků a ččasto vede do extrémů -  jak si všímá ve svém „dlouhém čtení“ deník The Guardian.

List popisuje, že kořeny leží u mladých bloggerek, které ho zpopularizovaly skrze sociální sítě. Nejezte cukr ani pečivo, vyměňte mléčné výrobky za mandlové mléko a dodržujte nespočet dalších pravidel. Poté budete zdraví a šťastní – tak by se dalo clean eating ve zkratce shrnout. Komunita sdružující se na sociálních sítích pod hashtagem #eatclean po dlouhou dobu zaznamenávala rapidní nárůst příznivců. Vidina léku na nemoci, receptu na krásnou pleť a zbavení se únavy nadobro výměnou za několik omezení byla přitažlivá. Lidé rychle uvěřili, že budou zanedlouho vypadat stejně jako rozzářené #glutenfree ženy na instagramových fotografiích. V dobách největší popularity se clean eating proměnilo až v jakýsi kult. Jeho následovníci nabyli přesvědčení, že úprava jídelníčku podle instagramových guru přinese skoro zázrak.

Jedním z průkopníků čistého jídla se stala v roce 2012 Ella Mills, v té době studentka trpící vzácnou chronickou chorobou, která ji v podstatě upoutala na lůžko. Neúspěšná léčba donutila mladou ženu hledat jiné řešení. Rozhodla se, že svůj nezdravý jídelníček změní a už nebude jíst cukr, lepek, mléčné výrobky ani maso. Postupně se opravdu téměř zbavila příznaků nemoci a o cestě ke zdravému životnímu stylu začala psát blog. Nyní je úspěšnou byznysmenkou, která vydala několik knih, prodává vlastní produkty a provozuje několik zdravých bister v Londýně.

Zároveň ale přestala výraz „clean“ používat kvůli negativním konotacím, slovo se totiž postupně stalo symbolem restriktivního životního stylu, který může vyústit až ve vážné zdravotní problémy. A není sama. Mnoho matek-zakladatelek se od konceptu v poslední době začíná distancovat. Podobně vymezená strava dohnaná až do extrému jim často způsobila problémy. Jordan Younger, na sociálních sítích The Blonde Vegan (nyní The Balanced Blonde), trpěla ortorexií, tedy obsesí zdravým jídlem. Po dlouhodobé konzumaci vybraných potravin, které sama sobě dovolila s tím, že jsou dostatečně čisté, jí začaly vypadávat vlasy, přestala menstruovat a pleť se jí zbarvila do oranžova. Důvodem bylo příliš zkonzumovaných mrkví a batátů. Postupně vyplavalo na povrch, že Younger nebyla jediná, byť zdravotní problémy bloggerek se lišily.

Jordan Younger vyhledala psychologickou pomoc a postupně začala jídelníček znovu rozšiřovat. Zjistila, že potíže jí nezpůsobilo veganství jako takové, ale právě všemožné restrikce – nejedla například olej, obiloviny ani luštěniny. Ještě předtím ale prodala více než 40 tisíc kopií svého pětidenního „očistného“ plánu, který založila na kompletně syrové stravě a především zeleném džusu.

Bonny Rebeca
Bonny Rebeca – ani ona dnes už nepropaguje clean eating • Autor: http://bonnyrebecca.com

Bloggerka Amelia Freer zase říká, že vliv konzumace mléčných výrobků na bolesti kloubů nebo syndrom dráždivého střeva sice zatím není dokázaný, rozhodně ale prý stojí za to je ze stravy vyřadit. Guardian v rozsáhlém článku uvádí další příklady lidí, kteří prodávali jídelní plány nebo kuchařky založené pouze na vlastní zkušenosti. A ve většině případů je doprovázeli i propagací trendy potravin. Například pozitivní vliv opěvovaného kokosového oleje na lidské zdraví Americká kardiologická asociace popřela a dietetička Renee McGregor popisuje mandlové mléko jako „drahou vodu“, která obsahuje jen 0,1 gramu bílkovin na 100 ml nápoje.

Clean eating se objevovalo v neškodných, ale také nebezpečných variantách. Strava ochuzená o bílé pečivo a cukr člověku spíše prospěje, než uškodí, nicméně koncept čistého jídla se ve velké míře rozrostl do extrémů. Renee McGregor, která pracuje s olympijskými atlety a také lidmi trpícími poruchami příjmu potravy, prý pozorovala trend s obavami už od počátku. Podle jejích zkušeností každá restrikce snadno vede k dalším a dalším, říká v Guardianu.

Přestože propagátoři clean eating ve většině případů nehledí na kalorie a stačí, aby jídlo bylo „čisté“, přehnaný důraz na jídelníček bez určitých druhů jídla vytváří živnou půdu právě pro poruchy příjmu potravy. Častým následkem je zmiňovaná ortorexie. „Každý klient, který za mnou s takovým problémem přišel, clean eating buď následuje nebo chce následovat,“ dodává.

V době, kdy roste výskyt obezity i cukrovky, bychom bez pochyby měli jíst více zeleniny a méně živočišných tuků a cukru. Koncept clean eating tedy není od základu špatný. Problémem je, že pravidla diktovaly bloggerky bez jakýchkoliv kvalifikací. Není ale důvod, aby lidé bez celiakie nebo intolerance dodržovali striktní bezlepkovou dietu – a už vůbec ne, aby vyřadili olej, sůl a všechny obilniny, shrnuje deník. Přesto stále není problém najít na Instagramu tisíce příspěvků právě pod hashtagy #oilfree (bez oleje), #saltfree (bez soli) nebo #grainfree (bez obilnin).

Jestli však někdo na „čisté“ vlně dokázal vydělat, byl to potravinářský průmysl, který se trendu rychle přizpůsobil. Prodeje ne zrovna levných zelených džusů, smoothies a rostlinných mlék vylétly nahoru a za jednu malou „energy ball“ z kuchyně Elly Mills zaplatíte 1,79 libry. Výraz clean eating sice může být na ústupu, ale koncept sám nikoli. „Je nemožné se mu vyhnout, protože proměnil nabídku v obchodech a způsob, jakým na ni nahlížíme,“ dodává Guardian. Avokáda se nyní v Británii prodávají více než pomeranče a kuchařky zmiňovaných bloggerek jdou pořád na odbyt.

Diety existovaly ve všech dobách, ale clean eating poháněné sociálními sítěmi se rozšířilo ve větší míře a rychleji než jakýkoliv jiný trend týkající se jídla. Důvodem, proč se z minoritního životního stylu stal masový, je totiž také ideový aspekt. Propagovat kuchařskou knihu jen jako soubor vegetariánských receptů zdaleka nefunguje tak dobře jako příslib něčeho, co vám změní život. Podle Guardianu to jen potvrzuje, že Oxford Dictionary dobře vystihl dnešní dobu, když vyhlásil výraz „post-pravdivý“ slovem roku 2016.

Dne 26. července 1935 vtrhli antinacističtí demonstranti na německý zaoceánský parník SS Bremen kotvící právě v New Yorku, strhli ze stožáru prapor s hákovým křížem, roztrhali ho a cáry vhodili do řeky Hudson. Tím střetem – píše David Mikics v nejnovějším čísle newyorského kulturně společenského magazínu Tablet - vyvrcholily dlouhé měsíce střetů a bitek mezi stoupenci nacismu a jeho odpůrci v ulicích velkých amerických měst.

Pět výtržníků z útoku na Bremen zadržela policie, ale soudce Louis Brodsky, který případ dostal na starost, zamítl o pár týdnů později všechna obvinění s argumentem, že hákový kříž „je černý prapor pirátství“, který si zaslouží být zničen jako „symbol vzpoury proti civilizaci a atavistického návratu do před-středověkých, když ne rovnou barbarských časů“.

Paragrafy, kterými soudce Brodsky podepřel své prohlášení, nebyly úplně jednoznačné a ministerstvo spravedlnosti se od jeho výroku rychle a omluvně distancovalo - za což si administrativa tehdejšího prezidenta Franklina Delano Roosevelta vysloužila Hitlerovu chválu. Nicméně osvobození antinacistických výtržníků židovským soudcem se pro nacistické špičky stalo zásadní výzvou: když v září téhož roku Hitlerův režim podrobil život německých Židů represivním tzv. norimberským zákonům, podávala to propaganda jako „odpověď“ na Brodského „urážku“.

Mikicsův text v Tabletu je recenzí nové knihy historika Jamese Whitmana „Hitlerův americký model“. Autor ji sice věnoval „duchu Louise Brodského“, ale někdy se svým hrdinou nesouhlasí. Například a především s jeho tvrzením, že nacismus 30. let byl návratem do středověku. Whitman dokládá, že norimberské zákony nebyly barbarskou anomálií, nýbrž že šlo o právní normy opsané částečně z tehdejší rasových  zákonů v USA.

“Nacističtí právníci považovali Ameriku – a nikoli bezdůvodně – za inspirativního světového vůdce v oblasti rasové legislativy,“ píše Whitman. Ve 30. letech minulého století představovaly americký Jih a nacistické Německo dva nejotevřeněji rasistické režimy na světě. Jejich elity i značná část občanů byli hrdí na to, jak dokázali připravit černochy, respektive Židy o jejich občanská práva.

Berlin, Boykott-Posten vor jüdischem Warenhaus
Členové SA před obchodem Warenhaus Israel, Berlín, duben 1933 • Autor: Bundesarchiv, CC-BY-SA 3.0

Přestože historici mají tendenci tuto podobnost bagatelizovat a přehlížet, Whitman pečlivou vědecko detektivní prací dokazuje, že nacisté znovu a znovu podrobně studovali způsob, jakým Spojené státy připravily Afroameričany o právo volit, jak znemožňovaly bílo-černé manželské svazky a jak úspěšně proměnily miliony lidí v občany druhé kategorie. Navíc podle historika Detlefa Junkera Hitler obdivoval americkou oddanost myšlence rasové čistoty a s úctou se skláněl před rozhodným anti-indiánským tažením, které „dokázalo střelbou snížit počet rudokožců z řadově milionů na pár set tisíc“.

V obdivu k americké vynalézavosti na rasistickém poli Hitler rozhodně nebyl mimo. I když necháme stranou staletou instituci otroctví, zákon o občanství z roku 1790 stanovil jasně, že „Američanem se může stát každý cizinec, pokud jde o svobodného jedince bílé pleti“. V roce 1917 to pak rozvedl zákon o zapovězeném přístupu Asiatů, který zakazoval vstup do USA imigrantům z Asie, homosexuálům, anarchistům a „idiotům“.

Velkým průkopníkem byly Spojené státy i v otázce zákazu smíšených manželství. Americká idea, že uzavřít rasově smíšený sňatek je zločin, měla podle Whitmana velký vliv na příslušné pasáže norimberských zákonů. Ve 30. letech mělo skoro 30 států americké Unie zákony zakazující černochům a Asijcům vstupovat do manželství s bílými. Norimberské zákony na tomto principu udělaly zločin ze sňatku mezi Židy a ne-Židy.

Další kruciální inspirací byl pro nacisty způsob, jakým Amerika pojednala volební právo. Ve svém manifestu Mein Kampf načrtl Hitler koncepci tří kategorií lidí žijících v Německu: občané, obyvatelé a cizinci, přičemž občanská a politická práva měli mít jenom ti první a němečtí Židé měli být z této skupiny od počátku vyřazeni. Řada států USA toto rozdělení úspěšně praktikovala, když například na Jihu černošské obyvatelstvo nemohlo volit a bylo – jak dokládá Whitman - tamními elitami označováno za „cizí invazivní rasu“, kterou je třeba držet zkrátka, aby se nechopila moci. Nacistický právník Heinrich Krieger si v článku z roku 1934 obzvlášť pochvaloval, že v USA nejsou zbaveni volebního práva jen černoši a indiáni, ale i Číňané a Filipínci, které zákon označuje za obyvatele bez občanských práv.

Nacisté si samozřejmě byli vědomi, že Amerika je založená na egalitářských liberálních principech. O to víc pro ně byla důkazem, že když dojde na „záležitosti rasy“, jde politická ideologie stranou a vlády se – slovy profesora práva Herberta Kiera  - ujímá „primární síla nutnosti oddělit od sebe lidi na základě jejich rasového původu“.

Jak píše David Mikics v závěru recenze, nacistické uznání pro americkou právní kulturu stojí za pozornost.  „Americká úcta k obecnému právu tvořenému precedenty, obvykle vykládaná jako naše schopnost pragmatického a pružného přístupu k právnímu rozhodování, může také velmi snadno konzervovat většinové předsudky a měnit je ve slovo boží. Různé lidové nálady jako volání po tvrdém přístupu k pachatelům kriminality nebo k migrantům v sobě mohou nést semínka autoritářského fanatismu.“