sobota 12. 8. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Na obalu nejnovějšího alba stojí Lana Del Rey před stejnou dodávkou jako na úvodní desce Born To Die a symbolicky tak uzavírá kruh emocí. Nezvyklý úsměv totiž naznačuje, že na albu Lust For Life se už netopí v melancholii, uvozuje rozhovor se zpěvačkou server Pitchfork.

Byla to přitom právě ona, kdo ukázal, že odsýpající beaty a euforické refrény už nejsou jedinou cestou, jak se stát popovou hvězdou.  Před sedmi lety zaznamenal velký úspěch její videoklip k písni Video Games a zpěvačka usilovala o nahrávací smlouvu – a lidé se jí ptali, jestli si nedělá legraci. „O takové skladby trh nestojí,“ cituje v rozhovoru tehdejší reakce okolí zpěvačka, která se prosadila tématy tragické romantiky a melancholie prokládané odkazy na americkou pop kulturu 50. a 60. let. Ač v té době existovala poměrně pevná škatulka, do které se popové zpěvačky musely vejít, Lana Del Rey smlouvu nakonec získala a ušlapala podobným jako ona snazší cestu k úspěchu.

https://www.youtube.com/watch?v=3-NTv0CdFCk

Pomalé přechody od charakteristického hlubokého hlasu k vysokým tóninám sice zůstávají, změnila se nálada a však klíčová témata textů. Zatímco předtím rozvláčné písně spojoval ústřední motiv nezdravých vztahů, drog a smrti, čtvrté studiové album směřuje jiným směrem. „Konečně překračuji práh k odhalení mého srdce,“ zní v závěrečné Get Free. Zpěvačka sice odmítá, že by album značilo pohled na svět ve výrazně pozitivnějších barvách, ale připouští, že něco se děje. A že větu „Přeji si, abych byla mrtvá“ už nikdy žádnému novináři nezopakuje.

Dalším znakem její proměny je prolomení mlčení o politice a feminismu – tématech, kterým se dříve vyhýbala. Když se jí někdo zeptal na feministickou otázku, odpovídala, že osobně žádnou diskriminaci necítí a že si jako společnost vedeme dobře. Nedávné ji volby ale donutily změnit názor. „Ženy se po zvolení Donalda Trumpa cítí mnohem méně bezpečně,“ říká dnes při porovnávání aktuální situace s érou Baracka Obamy. Podporu jim vyjadřuje třeba písní God Bless America – And All The Beautiful Women In It, ve které zpívá: „Přestože jsem sama, nejsem osamělá. Cítím tvé ruce okolo mě.“

Najednou si prý uvědomuje, jak prezidentství Donalda Trumpa může mnoho věcí obrátit k horšímu.  „Pokud se vedení země k ženám chová nadřazeně, je pro veřejnost mnohem jednodušší se začít chovat stejně,“ dodává dokládá to v rozhovoru osobní zkušeností. Vypráví, že když šla nedávno po ulici v Los Angeles, slyšela na svou adresu věci, se kterými se doposud nikdy v životě nesetkala. A na závěr vzkazuje, že americkou vlajku, kterou používala k dokreslení nostalgické image, tak v blízké době na jejích koncertech nikdo neuvidí.

https://www.youtube.com/watch?v=cE6wxDqdOV0

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Fotostudio v industriální části Londýna nedávno zaplnily ženy ve fantaskním oblečení inspirovaném knihou Alenka v říši divů. Tim Walker zde pracoval na podobě proslulého Pirelli kalendáře pro rok 2018, který se začal ubírat opačným směrem než po většinu své existence. Ze stránek vymizela nahota a pro nadcházející edici také modelky bílé pleti: společně se stylistou Edwardem Enninfulem do něj fotograf „obsadil“ pouze černošské ženy, píše ve svém článku list The New York Times.

Pokud se dnes neobjeví na módní přehlídce ani jedna modelka tmavé pleti, musí návrhář počítat s kritikou ze strany médií i veřejnosti. A tento tlak přispívá k proměně módního průmyslu, jenž v některých ohledech zůstává konzervativní. Letos předvádělo na týdnech módy přibližně 30 % modelek reprezentujících menšiny, což je oproti situaci před několika lety výrazný posun. A na tuto vlnu se naladil i kalendář Pirelli.

Reklama
Reklama
Reklama

Zmíněný Edward Enninful, bývalý módní ředitel časopisu i-D a nynější šéfredaktor britského Vogue, pro deník The New York Times podotýká, že „inkluze je součástí konverzace více než kdy dřív“. A jde dál než k rozlišování černé a bílé barvy pleti: „Jde o všechny barvy, vyznání i konfekční velikosti -  a hlavně o to dát lidem hlas.“

https://www.youtube.com/watch?v=JzVE7tNpoGA

Pirelli kalendář pochází z dílny italské firmy vyrábějící pneumatiky. Společnost ho nikdy neprodávala, už od roku 1964 sloužil jako dar vlivným klientům, šéfům médií, celebritám i politikům. A posunování hranic módního průmyslu ani médií nebylo jeho cílem. Donedávna fotografie oslavovaly tradiční krásu převážně bílých topmodelek. K obratu došlo až s předminulou edicí, kterou fotografovala Annie Liebovitz - a slovy deníku The New York Times proměnila zaměření kalendář „od lascivnosti k hrdosti“. Jejím záměrem nebylo glorifikovat čistě fyzickou krásu, ale také úspěchy vybraných žen. Před objektiv postavila například tenistku Serenu Williams nebo spisovatelku Fran Lebowitz.

Na to navázal Peter Lindbergh, fotograf minulého ročníku, který svou práci označil za „krásu neovlivněnou komerčními zájmy“. Herečky Julian Moore a Nicole Kidman tu pózovaly nenalíčené a oblečené, výsledek sestával z  jednoduchých černobílých snímků bez retuše. Tim Walker mluví hlavně o uměleckých záměrech, nicméně zároveň chtěl podle svých slov změnit způsob reprezentace fiktivních postav a prozkoumat proměnu vnímání krásy. „Jako fotograf musíte udělat něco, co tu ještě nebylo. Alenka v říši divů není originálním motivem, ale černošskou Alenku ještě nikdo neměl.“

„Nepotřebujeme žádné další sex symboly,“ souhlasí se změnou směru britská modelka Adwoa Aboah, tvář mnoha aktuálních módních kampaní, která je jednou z portrétovaných. V Pirelli kalendáři figuruje také Whoopi Goldberg nebo Thando Hopa, jihoafrická právnička, která se narodila s albinismem. Každý by si měl podle ní uvědomovat, že se může stát hrdinou vlastního příběhu -  a pokud je zde Alenka černoška, může jí už být kdokoli. „Doufám, že veřejnost záměr nový Pirelli kalendáře takhle pochopí,“ dodává.

https://www.youtube.com/watch?v=Yeb_275p1_g

Reklama
Reklama