Od Trumpovy úterní výhružky „ohněm a zlobou“ se situace mezi Spojenými státy a Severní Koreou nijak nezlepšila. Podle The New York Times to byl právě improvizovaný prezidentův komentář, který vyvolal následně ze strany Pchjongjangu hrozbu útokem na ostrov Guam, kde se nachází strategická americká vojenská základna.

Přestože se ministr zahraničí Rex Tillerson snažil Trumpova slova mírnit tvrzením, že se prezident snažil pouze použít rétoriku, které Kim Čong-un rozumí, Trump ve čtvrtek znovu všechny utvrdil ve své pozici. Severní Korea by měla být podle jeho slov „opravdu nervózní“, pokud „něco udělá“ Spojeným státům nebo jejich partnerům. Dokonce poznamenal, že jeho komentář o ohni a zlobě možná „nebyl dostatečně silný“ a Severní Korea by se měla vzpamatovat – „jinak budou mít potíže, jaké mnoho států před nimi nemělo.“

Navzdory velmi ostré rétorice a tweetům o síle amerického jaderného arzenálu nicméně americký prezident dodává, že jednání s KLDR Koreou bude vždy jednou z možností. Severní Korea na Trumpovy další výhrůžky zatím nezareagovala. Republikánský senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že na základě rozhovoru s  prezidentem je přesvědčený o jeho úmyslu použít vojenskou sílu, pokud to bude nutné. Dokonce je Trump údajně ochoten zaútočit preventivně, aby se vyhnul jadernému útoku na americké území. Podle Nikki Haley, americké velvyslankyně při OSN, jsou kvůli hrozbě od KLDR americké jednotky v pohotovosti.

Pokud by k nějakému konfliktu došlo, Čína zřejmě zůstane neutrální. Global Times, jedny z největších čínských novin, v pátek v úvodníku varovně napsaly, že pokud Severní Korea zaútočí jako první, Čína se nebude do věci vměšovat. Global Times nevyjadřují oficiální stanovisko čínské vlády, ale jedná se o vážné varování korejskému spojenci. Byla to právě Čína, která ve válce v 50. letech zabránila porážce Severní Koreje. Zároveň Čína svého partnera zcela neopouští: ve stejném vydání Global Times píší, že nedovolí Jižní Koreji ani Spojeným státům zaútočit a změnit politické uspořádání Korejského poloostrova. Trumpovi tento postoj Číny nestačí: zdůraznil, že by Čína měla být aktivnější a udělat více pro uklidnění svého agresivního spojence a souseda.

Susan E. Rice, bývalá americká velvyslankyně při OSN, analyzuje situaci v The New York Times a usazuje tu nejnovější severokorejské chování do kontextu. V prvé řadě v srpnu Spojené státy a Jižní Korea pořádají pravidelná vojenská cvičení, což Severní Korea vždy těžce nese. A za druhé -  pokaždé, když OSN schválí rezoluci týkající se KLDR, odpovědí jsou agresivní prohlášení na adresu Spojených států. Právě tyto dva body se nyní sešly a agresivita ze strany Severní Koreje je tedy podle Susan Rice očekávatelná.

Naproti tomu výroky prezidenta Trumpa očekávatelné nebyly – a rozpoutat válečný konflikt by podle bývalé velvyslankyně při OSN bylo od prezidenta „naprosté šílenství“. Přestože není možné očekávat, že se Kim Čong-un vzdá jaderného arzenálu, protože ho považuje za klíčový pro udržení svého režimu, je třeba strategickým vyjednáváním zajistit, aby ho nikdy nepoužil. „Nakreslit červenou čáru, nikoli provokovat,“ píše.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Štěpí se Visegrád? Středoevropská čtyřka, jejímž členem je také Česko, to nikdy neměla jednoduché. Na začátku 90. let Visegrád bojoval o místo v diářích účastníků – jedním z největších kritiků V4 coby zbytečného uskupení byl český premiér v té době Václav Klaus. Poté bojoval s rozcházejícími se představami politiků, čím by Visegrád měl být.

Češi ho vždycky považovali hlavně za praktickou platformu, na které se porovnají názory na dění v EU nebo NATO, zatímco Poláci a Maďaři z něj chtěli mít, hlavně v posledních letech, beranidlo svého názoru, kterým se hlasitě bouchá do vrat západní politiky. Teď se představy opět rozcházejí.

Reklama
Reklama

Francouzský prezident Emmanuel Macron cítí příležitost dohodnout se s Čechy a Slováky, kteří v tématech důležitých pro Francii hrají jinou roli nebo mají jiný názor než Poláci a Maďaři: slovenská vláda se otevřeně přihlásila k tvrdému jádru EU, česká zaujala středovou pozici ve sporu mezi Francií a novými státy o vysílání Východoevropanů pracovat na Západ za východní platy. Mimo jiné proto se Macron chystá sejít jen s Ficem a Sobotkou na konci srpna v Salcburku.

Polsku to nevadí, protože si vybralo konflikt s Bruselem coby národní program, a pokud ho nesdílí zbytek Visegrádu, je mu tahle platforma lhostejná. Maďarská vláda, přesněji řečeno její premiér Viktor Orbán, má také vlastní ambici, jak píše známý bulharský politolog Ivan Krastev v deníku Financial Times. Křik na Brusel kvůli uprchlických kvótám, který zněl nejhlasitěji právě z Maďarska, není podle Krasteva tím cílem sám o sobě. Polsku stačí, Viktor Orbán má však vyšší plán. Chce využít obavy obyvatel z migrační krize k tomu, aby se zmocnil kontinentální konzervativní pravice sdružené v Evropské lidové straně (EPP), jejímž členem je také Fidesz - a posunul ji blíže postojům národovecké krajní pravice.

„Křesťansko-demokratické strany v Evropě opustily křesťanství,“ cituje Krastev z nedávného Orbánova projevu. „Místo toho se snažíme naplnit hodnoty a kulturní očekávání liberálních médií a inteligence,“ tvrdí. Rád by využil oslabení pravice v řadě zemí EU a stanul v čele EPP, což by mu umožnilo prezentovat se jako lídr nové Evropy – konzervativní, bílé, křesťanské.

Krastev to považuje za smělou vizi a prorokuje jí krach. „Angela Merkel, německá kancléřka a šéfka největší pravice v Evropě, velmi pravděpodobně vyhraje parlamentní volby příští měsíc. Hnutí Fidesz tak spíš hrozí, že bude z Evropské lidové strany vyloučeno, než aby nad ní převzalo kontrolu,“ míní Krastev.

Jako hlavní důvod své teze politolog uvádí, že se Orbán fatálně mýlí ve svém nepříteli. „Orbán sice mluví o důležitosti křesťanství, ale pravda je taková, že jeho hlavním oponentem v uprchlickém tématu není George Soros ani Angela Merkel, ale papež František,“ píše Krastev v odkazu na Svatého otce. Ten opakovaně vyzýval Evropany k solidaritě s uprchlíky a zdůrazňoval, že pomoc bližnímu je základní křesťanská hodnota. A faktem je, že zbytek evropské pravice se nebude chtít dostat do křížku s papežem jen kvůli Orbánově touze vládnout.

Katherine Cooper je šedesát, její dceři Lindsey Linder osmadvacet. Vyrostly v malém městě v západní Louisianě, několik hodin cesty od New Orleans, ale zatímco Katherine je konzervativní republikánkou, její dcera Lindsey o sobě mluví jako o „člověku hodně nalevo“. Tak jako mnoho jiných amerických rodin, i je rozdělily události posledního měsíců: loňské prezidentské volby a úřadování Donalda Trumpa u nich doma vedly k nejedné vyhrocené debatě. Ty nejvyhrocenější se ovšem odehrávaly online – na Facebooku. Server BuzzFeed analyzoval 2 367 příspěvků, které se oběma ženám objevily na jejich facebookové stránce, aby prokázal, jak odlišné jejich online světy skutečně jsou.

Loni na podzim Lindsey sdílela článek o Colinu Kaepernickovi, černošském hráči amerického fotbalu, který odmítl stát při zpěvu americké hymny a namísto toho poklekl na protest proti utlačování černochů a dalších menšin v USA. O hodinu později její matka napsala příspěvek, ve kterém Lindsey vzkázala, že ji na Facebooku již dál nechce sledovat. Napětí mezi oběma ženami dosáhlo takové míry, že si Lindsey po volbách na nějakou dobu deaktivovala svůj účet - a kolegové z Austinu, kde pracuje, se prý báli o její bezpečí, když se vracela domů na návštěvu . Jak píše BuzzFeed, jedním z důvodů nesmiřitelnosti postojů obou žen může být fakt, že zprávy, které na svých Faceboocích čtou, se zásadně liší - a obě ženy pouze utvrzují v jejich současných názorech, aniž aby je jakkoliv zpochybňovaly.

Roli sociálních médií a Facebooku obzvláště se v posledních měsících věnuje neustále větší pozornost a mnozí je viní z toho, že přispívají k rostoucí polarizaci společnosti.Průzkum společnosti Pew Research  ukázal, že 62 % Američanů získává informace o tom, co se děje, na sociálních sítích – skoro polovina pak přímo na Facebooku. Příspěvky, které Facebook uživatelům nabízí, tak mají značný potenciál ovlivnit, co si budou jeho uživatelé myslet.

Algoritmus, pomocí kterého Facebook rozhoduje, co se objeví na naší zdi, odrážejí do značné míry vlastní čtenářský a konzumentský vkus – čemu dáme like, co jsme si přečetli nebo sdíleli, je důležité, neboť algoritmus předpokládá, že se vám příspěvky podobného typu líbí a bude vám nabízet dál. V konečném důsledku je tak vaše facebooková zeď plná příspěvků, které rezonují vašimi názory. V tomto kontextu se mluví o tzv. informačních bublinách, tedy online prostoru, v němž se objevují pouze informace, které podporují určité ideologické stanovisko a nijak nereflektují existenci odlišných názorů. Takovéto příspěvky jsou pro uživatele zajímavé, nicméně vytváří zkreslený obraz světa, který odpovídá jeho subjektivním preferencím.

Když BuzzFeed porovnal příspěvky na Facebooku Katherine i Lindsey, výsledkem byly přesně dvě takové informační bubliny – zatímco Lindsey logicky sledovala oficiální stránky Bernieho Sanderse, její matka organizace na podporu Donalda Trumpa. Ještě důležitější se však podle průzkumu ukázali být lidé, které měly obě ženy v přátelích, protože algoritmus Facebooku upřednostňuje příspěvky přátel před příspěvky sledovaných skupin či organizací. Lidé, kteří dominují našim sociálním médiím, tak spoluvytvářejí hranice toho, co nám připadá „normální“ nebo „běžné“.

Osoby, které Lindsey sledovala nejvíc, byly především její známí právníci, zapojení do různých občansko-společenských aktivit, či přátelé, které získala poté, co opustila domovské město. Naopak její matka sledovala a reagovala především na příspěvky známých žijících v jejím bezprostředním okolí, v obvodě, kde Donald Trump vyhrál s více než 60procentní podporou.

Obě ženy si jsou vědomyo, že jejich online světy ani zdaleka neodrážejí úplnou realitu. „Sama jsem spoluodpovědná za vytváření mé vlastní facebookové bubliny“, říká Lindsey. „Spoustu lidí či přátel, které jsem znala ze střední školy nebo z města, kde jsem vyrůstala, jsem si na Facebooku odnastavila, protože jsem nechtěla vidět věci, se kterými dnes tak silně nesouhlasím.“

Její matka přitakává a zpětně i částečně lituje svého chování během voleb: „Vím, že jsem docela špatná v poznávání, toho, co je pravda a co je nesmysl…vždycky jsem se pro něco nadchla a pak přišla Lindsey a řekla mi na to, že je to fake news. Jsem ze všeho docela zmatená, bylo by báječné, kdybych mohla mít na Facebooku v přátelích všechny, abych viděla, co si kdo opravdu myslí.“

Lindsey a Katherine jsou pouze jedním z mnoha příkladů amerických rodin, kterým diskuze o politice nejspíše zkazily nejednu páteční večeři. V rozhovoru pro BuzzFeed však přicházejí s tipem, jak k tématům, na nichž se neshodnou, přistupovat – neřešit je online, ale mluvit o nich reálně. Lindsey vzpomíná, jak mnohdy nemůže uvěřit, co je její matka schopná sdílet, „ale pak přijedu domů a začneme to probírat společně na gauči. A často se stane, že z věcí, o kterých nejdřív říkáme, že se na nich nikdy neshodneme, se postupně stanou věci, ve kterých se vlastně zas tak moc nelišíme.“