Kdo nemá rád psy, nemá rád ani lidi, říká lidová moudrost. Ti, kteří nemají psy rádi o nic víc než chobotnice nebo hrochy, což se nepočítá, protože to nejsou nejlepší přátelé člověka, ale přesto si myslí, že jejich vztah k okolním lidem to nenarušuje, mají nyní nový argument. Protože “mít rád psy” v dnešním světě znamená mít, nebo ho alespoň chtít coby domácího mazlíčka. A jak píše britský Guardian, chování domácích zvířat se bude pomalu, ale nevyhnutelně dostávat na hranu etiky. Dějiny jsou neúprosné.

Masové chování domácích zvířat čistě pro potěchu je věcí posledních sto padesáti let - od momentu, kdy začali mít městští lidé dostatek volných prostředků i času, které by mohli mazlíčkům věnovat. Dvanáct procent Britů podle průzkumu miluje domácí zvíře víc než svého partnera a devět procent víc než své děti, devět z deseti jej považují za člena domácnosti. Dnešní láska k chovaným zvířatům ale musela ujít dlouhou cestu. Ještě v šedesátých bylo běžné, že lidé nechali své psy před odjezdem na dovolenou utratit, protože bylo levnější a pohodlnější pořídit si po návratu nového než zařizovat péči o toho dosavadního po dobu nepřítomnosti.

Tenhle posun k větší citlivosti vůči chovaným zvířatům a k uznání, že zvířata jsou tvorové s vědomím a emocemi, které je třeba brát vážně, ale zároveň bude právě tím, co nakonec možná chovatelství vymýtí. Civilizační pokrok je v tomhle smyslu jednoznačný: vědecké poznání nám pravidelně přináší nové zprávy, že zvířecí mozky jsou složitější a úctyhodnější, než jsme si do té doby mysleli. Roste počet vegetariánů a veganů, cirkusům zvoní hrana a zoologické zahrady musí stále víc přesvědčovat veřejnost o své roli a smyslu.

Je tak pouze otázkou času, kdy si i milující chovatelé položí otázku: Dělám vlastně správnou věc? Jakkoliv drahou péči a pozornost svým zvířatům věnují, pořád platí, že s nimi nevyhnutelně zacházejí jako s vlastnictvím. Rozhodují, co a kdy budou jíst, co budou dělat, kde budou žít - a jestli je náhodou nenecháme vykleštit.

Spolu s přijetím faktu, že zvířata jsou svobodné a vědomé bytosti, kterým můžeme jen obtížně porozumět, a blíží se tedy v našem vnímání čím dál víc lidem, je to neslučitelné. Mít jako domácího mazla člověka, který „jen“ nekomunikuje dost srozumitelně, by bylo dost podivné. A dnes banální otázka “Váš kocour je s vámi šťastný? A on vám to řekl?” tak náhle dostává úplně nový a podstatnější význam.

Jak Guardian uzavírá, chovatelství není věčné. Je to koneckonců jen móda, nijak zvlášť stará. A módy přicházejí - a odcházejí.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Takže je to venku  - podle právě zveřejněných zpráv dokáže severokorejský vládce Kim Čong-un zasáhnout americké cíle na úrovni Denveru a ve velmi krátké době se před jeho jaderným pozdravem neschová žádné město v USA. Zároveň s tím vyšlo najevo, že sankce uvalené na Pchjongjang s cílem zabrzdit jeho jaderné ambice nefungují.

Jak objevili experti sestavující zprávu pro OSN, Kimovi se s velkou pomocí Číny daří přes nastrčené firmy v Pekingu a v Malajsii sankce hladce obcházet. Američtí generálové tak začínají čím dál častěji mluvit o nutnosti „vojenského řešení“. Za existence jaderných hlavic připravených k odpalu v zákoutí severokorejských hor to ovšem samozřejmě obnáší hrozby, o kterých tu už byla řeč. Bulletin jaderných vědců (Bulletin of the Atomic Scientists – BAS) na to téma nedávno přinesl rozhovor s Garretem Graffem, autorem čerstvě vydané knihy Krkavčí hora aneb Jak americká vláda vymyslela plán na záchranu sebe samé, zatímco my ostatní zemřeme.

Reklama
Reklama

Některé čtenáře možná překvapí, že pokud jde o úkryt před válečným šílenstvím, vůdčí síla demokratického světa vůbec nepřemýšlí masově: účelem několika desítek stávajících bunkrů rozesetých po americké Unii není ochrana obyvatelstva, ale „zajištění kontinuity vlády“.  Kryty mají jednak sloužit těm, kteří budou řídit jadernou válku, a pak těm, kteří povedou zemi, až se svět vynoří z katastrofy a bude opět třeba dát mu správný směr.

Míst je třeba hodně, protože americká administrativa má pro tyto výjimečné případy připraveny dlouhé řady zákonem stanovených náhradníků pro každou vysokou exekutivní funkci, prezidentem počínaje a všemi ministry konče.  Po jednom možném shromaždišti těchto vybraných lidí – bunkru na Krkavčí hoře v Pensylvánii – také dostala Graffova kniha jméno.

Podle Graffa dotlačil úředníky k modelu výběrové záchrany vývoj moderních zbraní. V jaderném pravěku počátkem 50. let se samozřejmě pro případ jaderné války počítalo s evakuací civilního obyvatelstva. Rusové, jediný nepřítel s jaderným arzenálem, měli tehdy jen pár atomovek a nad cíl by je museli dopravit letadlem, takže stratégové měli na provedení evakuačních plánů nějakých osm až deset hodin času. Vláda USA proto stavěla kryty pro široké masy občanů a snažila se protkat Ameriku hustou sítí dálnic - rychlých spojek mezi ohroženými lidmi a bezpečím pro případ konfliktu.

Hlavic ale bylo čím dál víc a jejich nosiče létaly čím dál rychleji. Doba od varování k výbuchu se smrskla na nějakých 20 minut. Snít za takové situace o masivním shromažďování a zachraňování civilistů ztratilo smysl a plány se pomalu obracely ke strategii, která vládne i dnes: k perfektně nacvičené evakuaci vybraných stovek vysoce postavených politiků a úředníků do bezpečných míst v horách kolem metropole a dalších měst.

Tato místa jsou podle Graffa schopna pojmout dohromady šest až deset tisíc lidí a jsou neustále plně připravena k okamžitému použití. 24 hodin se v nich střídají desítky členů vyškoleného personálu a jsou vybavena nejmodernější technikou, aby noví nájemníci mohli okamžitě přejít ke svým úkolům a řídit třeba po dlouhé týdny komplikovaný a zničující konflikt. Stejně tak stojí 24 hodin denně 365 dní v roce s nahozenými motory na ranveji vojenské základny v Nebrasce prezidentův „letoun soudného dne“ - je připraven bleskově odletět kamkoli pro hlavu státu a s ní na palubě pak zmizet v oblacích, odtud by mohla vydávat rozkazy k dalšímu postupu.

https://www.youtube.com/watch?v=aZBK_w-2pwQ

„Ve své knize píšete o tom, že i když záchranné strategie vznikaly za studené války, útok Al-Káidy na New York a Washington v roce 2001 jim dodal na aktuálnosti a vnesl do nich nové scénáře. Jaké?“ ptá se v rozhovoru sloupkařka BAS Elisabeth Eaves. „Vládě došlo, že se opravdu může stát něco naprosto nečekaného,“ říká Graff. „Udeří to bez varování jako blesk z čistého nebe, takže vy na to prostě musíte být připravená a musíte mít nějaké lidi dopředu ukryté v bunkrech, aby mohli převzít odpovědnost, kdyby se ve Washingtonu něco stalo.“

Podle Graffa panuje mezi stratégy předpoklad, že většina teroristických útoků bude vždy hodně lokalizovaná a zasáhne relativně velmi malé území. Takže jde o to zabránit tomu, aby takový omezený úder na pár bloků ve Washingtonu nepřipravil 330 milionů Američanů kompletně o vedení. Útok ze strany „darebáckých států“, jako je Severní Korea, nebo teroristických skupin jako Islámský stát tak přesměroval pozornost bezpečnostního vedení země od plánů na obranu před globálním, široce založeným útokem ke snaze vyrovnat se bez větších škod s lokálním úderem.

„Takže kolik lidí stojí v záloze, aby se eventuálně ujali funkce prezidenta Spojených států?“ ptá se dál BAS. „Nějakých dvacet lidí,“ říká Graff. „A to platí pro každý úřad. Hodně náhradníků je z provincií, což je logické, protože se počítá se ztrátami v hlavním městě. Takže by byl asi leckdo překvapený, kdo všechno by se zjevil na pódiu po jaderném útoku nebo katastrofickém úderu na Washington. Nástupnické linie zahrnují i velvyslance při OSN, žalobce pro severní distrikt státu Illinois, federálního prokurátora v Chicagu a podobně. Šéf energetického odboru na povodí řeky Savannah v pobočce pro Jižní Karolínu je 18. následovníkem v řadě pro funkci ministra energetiky. Takže bychom mohli zírat, jak všichni tihle lidé vylézají z bunkrů a mávají do publika: Ahoj, my jsme noví lídři Ameriky.“

Letoun soudného dne
Letoun soudného dne • Autor: youtube

Reklama

Letní dětský film Emoji ve filmu – který podle anotace zavede malé diváky do tajného světa uvnitř mobilu – je podle hodnocení kritiků i diváků jedním z nejhorších snímků letošního roku. Po jeden víkend se dokonce držel na nulovém procentu hodnocení i na serveru Rotten Tomatoes, který shromažduje angloamerické kritiky a průměruje jejich hodnocení.

O nejlepších filmech historie se vedou dlouhé spory a diskuze, stejně zajímavý pohled ale může být na ty nepovedené. Právě web Rotten Tomatoes umožňuje podobné odpadlíky sledovat. Jak připomíná ve svém štiplavém textu deník The Guardian, filmy s průměrným hodnocením 0 % vytvářejí exkluzivní klub – a cesta, jak se do něj dostat, není zase tak úplně jednoduchá.

Aby se snímek mohl ocitnout mezi tak špatnými díly jako Vesmírní opičáci 2: Zartog vrací úder nebo parodií Starving Games, musí splňovat ne některé, ale všechny aspekty nepovedenosti. Stuart Heritage zmiňuje tři způsoby, jak toho dosáhnout. Prvním je natočit špatné pokračování.  Sequely filmů jsou v Hollywoodu už několik desetiletí zdrojem toho nejhoršího, co se dá natočit. Příkladem budiž třeba snímky Čelisti IV: Pomsta.

https://www.youtube.com/watch?v=gTEJD5J7Rxk

Neuškodí ani špatně natočený žánrový snímek  –  což je příklad erotického hororu Orgie mrtvých – a pomůže také hodně hloupý název. Tady Stuart Heritage jako příklad uvádí rádoby komedii Keith Lemon: The Film s ironickou poznámkou, že film podle něj nulu jen proto, že web Rotten Tomatoes neumožňuje záporné hodnocení.

Typickým prvkem většiny špatných snímků je i nastavování už tak nepříliš kvalitní filmové série. Svoje zastoupení v žebříčku tak mají čtyři snímky ze série Bláznivá dovolená, stejně jako poslední díly i v tuzemsku oblíbené Policejní akademie.

Poslední zaručenou cestou, jak nedostat ani jednu pozitivní recenzi, je natočit hodně špatný dětský film. Čestné místo tak drží snímky Mac and Me (rodinná sci-fi plná propagace značky McDonald's) nebo Pinocchio v podání Roberta Benigniho. A stejnou cestou se vydal i zmiňovaný snímek Emoji ve filmu.  Od exkluzivního klubu ho zachránila až vlažná kritika serveru El Nuevo Dia – nyní má snímek v hodnocení 6 %.

I bizarní a špatné filmy samozřejmě měly a mají svoje oddané diváky - a právě dnes počet jejich příznivců roste i díky tzv. hate-watchingu.  Ale žebříček klubu nula může mít jinou funkci než servírovat poklady příznivcům tohoto trendu.  Může kupříkladu vypovídat o změnách filmové produkce: žádný z téměř čtyř set zastoupených snímků nebyl natočen před rokem 1950 a pouze třicítka měla premiéru před rokem 1980.

Reklama