Léto bývá v politice na zásadní události skoupé, ale pro Bílý dům ani tohle pravidlo neplatí. Série personálních změn, k níž došlo v minulých dnech, k sobě opět poutá pozornost nejen v USA. Nejnovějším padlým členem Trumpovy administrativy se v úterý stal již bývalý šéf komunikace Anthony Scaramucci, který ve funkci vydržel pouhých deset dní.

Už Scaramucciho jmenování do funkce šéfa komunikace Bílého domu bylo pro většinu pozorovatelů zcela nepochopitelné, neboť bývalý manažer hedgeového fondu neměl žádné zkušenosti s prací v médiích či komunikaci. Navíc v minulosti podporoval Hillary Clinton, nemá hlubší kontakty s republikánskou stranou ani to není antiglobalista jako někteří lidé z úzkého Trumpova kruhu. Proč se prezident rozhodl jmenovat právě jeho, je tedy značně nejasné, nicméně Scaramucci se do nové práce vrhl s plnou vervou. Hned na první tiskové konferenci několikrát všechny přítomné ujistil, „jak moc miluje prezidenta“ - a zároveň vyhrožoval, že „nebude váhat vyhodit všechny zaměstnance Bílého domu“ ve snaze zastavit úniky informací.

V reakci na Scaramucciho jmenování rezignoval oficiální mluvčí Bílého domu Sean Spicer, který o chystané změně nebyl informován a Scaramucciho nepovažoval za schopného výkonu funkce. Sám Scaramucci však Spicera přežil o pouhých deset dní. Osudným se mu pravděpodobně staly vulgární výroky v rozhovoru pro New Yorker – slova padla na adresu bývalého Trumpova personálního šéfa Reince Preibuse a také poradce Steva Bannona. Trump jeho obscénní výroky nekomentoval, sám má ostatně na svém kontě podobné.

Odvolání Scaramucciho však představuje pouze jednu epizodu v personálním seriálu. Zdá se, že se Scaramuccim nebyl spokojen další nový muž v Bílém domě – generál John Kelly. Vysloužilý čtyřhvězdičkový generál a bývalý mariňák vedl ministerstvo vnitřní bezpečnosti a Trump jej jednou nazval „hvězdou mé administrativy“. Nicméně několik dní po Scaramucciho jmenování Trump oznámil, že Kelly na pozici šéfa kanceláře Bílého domu nahradí Reince Preibuse. A tato změna svými důsledky dalece přesahuje Scaramucciho epizodické působení.

Šéf kanceláře Bílého domu (chief of staff) hlídá prezidentův program a rozvrh. Rozhoduje, kdo, proč a s čím může prezidenta rušit v oválné pracovně. A v jeho pravomoci je i dohled nad jednotnou komunikační strategií Bílého domu. Bývá po prezidentovi nejmocnější postavou Bílého domu. Preibus byl ovšem dlouhodobě vnímán jako slabá figura, kterou obcházeli jiní vlivní obyvatelé Bílého domu, zejména pak zmíněný poradce Bannon či poradce-zeť Jared Kushner. Preibus nezvládal kočírovat mocenské frakce, navíc nebyl schopen vyřešit dlouhodobý problém úniku informací.

Jmenováním člověka s autoritou, jíž se těší generál Kelly, tak Trump evidentně doufá, že se mu konečně podaří nastolit disciplínu a pořádek. Podle nejnovějších zpráv už Kelly nastavil nová pravidla komunikace v rámci Bílého domu, omezil přístup k prezidentovi a všem dal jasně najevo, že mu prezident udělil pravomoc provést veškeré změny, které považuje za nutné.

„Základním problémem je Donald Trump. Během dosavadních šesti měsíců ukázal, že nemá představu, jak vládnout. A je Kellyho zodpovědností, aby mu to ukázal,“ cituje Aktuálně.cz publicistu Chrise Whipplea, autora historické knihy o úřadu šéfa kanceláře Bílého domu.

 S nejvyšší pravděpodobností to byl právě nátlak Kellyho, který vedl ke Scaramucciho propuštění. Jak dlouho generál vydrží ve funkci a zda se mu vskutku podaří omezit úniky informací, které proudí z Bílého domu, ukážou následující měsíce. „Říct Anthonymu Scaramuccimu, že je mimo a že musí odejít, je pro šéfa kanceláře snadné. Ale když půjde o prezidentovu dceru, tak snad můžete říct Udělala jste to špatně, ale nemůžete říct Jste propuštěna,“ cituje zmiňovaný web Ariho Fleischera, tiskového mluvčího prezidenta Bushe.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

„Je to diktatura!“ křičí žena na videu, které se v úterý nad ránem objevilo na internetu. Policie na něm násilím odvádí Antonia Ledezma, jednoho ze dvou venezuelských opozičních vůdců, kteří byli té noci zatčeni. Další krok prezidenta Nicoláse Madura proti režimním  oponentům následuje po kontroverzních nedělních volbách, ve kterých se vybírali delegáti do nového ústavodárného orgánu, jenž dává jeho vládnoucí straně prakticky neomezenou moc. Voliči totiž mohli vybírat jen ze seznamu kandidátů, kteří byli až podezřele blízcí současné hlavě státu - a k tomu, zda si přejí měnit ústavní pořádky, se nemohli vyjádřit vůbec.

Ještě před půl rokem byla opozice ve Venezuele na vzestupu, získala velký počet křesel v Národním shromáždění a brousila si zuby i na prezidentské volby v roce 2018. Tou dobou ale Vrchní soud postupně přebrali Madurovi lidé a soudci začali měnit a rušit zákony, které prezidentovi odporovaly nebo se mu nehodily.  V březnu pak Vrchní soud odebral Národnímu shromáždění legislativní pravomoc; toto rozhodnutí však vyvolalo obrovské rozhořčení ve Venezuele i ve světě a bylo brzy zrušeno.

Reklama
Reklama

Kdysi bohatá země se podle většiny komentátorů už dávno ocitla za hranicí ohrožení demokracie a potýká s extrémním nedostatkem potravin, léků i zboží denní spotřeby. Madurův zesnulý předchůdce na postu prezidenta i vůdce strany Hugo Chavez velkou část podniků znárodnil a ekonomiku země stavěl téměř výlučně na exportu ropy (podle BBC tvoří ropa až 95 % venezuelského exportu).

An injured demonstrator is helped during clashes with riot police while rallying against Venezuela…
Autor: REUTERS

To přineslo Madurovi hned po nástupu do úřadu problémy - celosvětový propad cen ropy venezuelskou ekonomiku těžce zasáhl. V květnu, po měsíci bouřlivých protestů, během kterých zemřelo přes 120 lidí, tak přišel prezident s plánem vytvořit nový státní orgán – ústavodárné shromáždění, jež má mít pravomoci přepsat ústavu nebo pozměnit podobu jiných státních orgánů.  Jeho odpůrci se obávají, že to poskytne prezidentovi prakticky neomezenou nadvládu. A nejen jeho odpůrci: takto kumulovanou moc podle deníku The New York Times neviděla latinská Amerika od tzv. juntas, které ovládaly mnoho latinskoamerických států v minulých desetiletích.

Aby nový orgán získal legitimitu, konaly se v neděli ve Venezuele zmíněné volby. Voliči ovšem mohli pouze vybrat členy nového ústavodárného shromáždění ze seznamu kandidátů náležejících ke Spojené socialistické straně. Přestože vláda zakázala protesty pod hrozbou silných trestů, byly volby opět provázené násilím, při kterých zemřelo minimálně 10 lidí.

Mezi členy nového orgánu je i prezidentova manželka a kritici výsledky voleb označují za spolehlivou likvidaci opozice.  Nikki Haley, velvyslankyně Spojených států při OSN, je pojmenovala jako podvodné. Spojené státy už ve středu před volbami zmrazily venezuelská aktiva a zakázaly obchodování s prezidentem a třinácti jeho nejbližšími lidmi. Jakožto největší odběratel venezuelské ropy (USA kupují až 50 %) zvažují také sankce zahrnující nákup této komodity. Jsou si však vědomy, že tento krok by zároveň zhoršil humanitární krizi v zemi a negativně ovlivnil ceny pohonných hmot v Americe.

Podle zahraničních pozorovatelů se může napětí ve Venezuele ještě zvýšit a protesty mohou eskalovat. The Washington Post již přinesl zprávu, že zmínění dva největší opoziční vůdci byli v noci z pondělí na úterý odvlečeni policejními jednotkami ze svých  domovů. Jen krátce předtím prezident Maduro potvrdil, že neustoupí od svých plánů přepsat ústavu a bude bojovat proti svým odpůrcům i proti mezinárodní konspiraci, kterou vede „císař Donald Trump“. Toho ve vysílání národní televize vyzývá, ať klidně uvalí další sankce, neboť se ho nebojí.

Reklama

Tunisko schválilo zákon, který má potenciál posílit práva žen v celém arabském světě. Jeho cílem je chránit ženy před násilím a poprvé v dějinách severoafrické země se výslovně zabývá i domácím násilím. Zakazuje a vyměřuje tresty například i za znásilnění v manželském svazku. Až dva roky vězení budou napříště hrozit také za sexuální obtěžování na veřejnosti. Ruší se též archaický zákon, podle něhož znásilnění zpětně přestává být trestným činem, pokud se násilník a oběť stanou manželi - což se v praxi pochopitelně dělo proti vůli žen.

Do zákona, který bude platit od začátku roku 2018, se promítla práce tuniských poslankyň. Ženy tvoří třetinu parlamentu, nejvíce v arabském světě. Deník Süddeutsche Zeitung ve svém textu cituje například ministryni pro rodinu Nazihu Laabidi, která hovoří o “historickém projektu” a pochvaluje si jednoznačnou podporu zákona. Souhlasily s ním všechny parlamentní strany včetně místní parlamentní větve islamistů.

Poslankyně Bochra Belhaj Hmida pak v citovaném textu zdůrazňuje, že domácí násilí přestalo být soukromou záležitostí. Stažení trestního oznámení - například pod tlakem násilníka nebo rodiny zbité či znásilněné ženy - již podle nového zákona nemá vést ke konci vyšetřování. Policisté, kteří budou oběti odrazovat od nahlášení násilného činu, budou sami postihováni.

Tunisko je jedinou zemí, která se - jakkoli pomalu, bolestně, pod tlakem velkých ekonomických i politických problémů - od revolty arabského jara posouvá ke svobodnější společnosti. Nyní se stává testovacím území širších ženských práv. Samozřejmě bude důležité sledovat zavádění nového zákona do praxe i to, jak dopadne naděje, že bude zdejší příklad výhledově inspirovat ostatní arabské státy.

“Za každým elektrickým autem se skrývá kobalt, a za kobaltem se skrývá Demokratická republika Kongo,” píše David Pilling z listu Financial Times na úvod komentáře, který řidičům Tesly a dalších elektrických aut nepřidá na klidném spaní.

Kvůli vysoké poptávce stoupla cena kobaltu jen za poslední rok dvojnásobně - a vzhledem k očekávanému boomu aut na baterie experti předvídají až třicetinásobný nárůst do roku 2030. To by mohlo těšit obyvatele Konga; z této středoafrické země totiž pochází zhruba 60 procent světové produkce kobaltu. Tamní lidé však už po generace zažívají, že jsou pro ně tyto nerosty spíše prokletím než spásou, a proto je na místě obava, že ani nadcházející “doba kobaltová” jejich životy nezlepší.

Kongo vzniklo uměle v časech, kdy evropské mocnosti rýsovaly hranice svého vlivu v Africe. Bez ohledu na místní podmínky, natož názory obyvatel. Od té doby země ve středu kontinentu trpí pod nejhoršími vládami z celé Afriky. Nejprve tu za belgického krále Leopolda II. bujela nejhorší forma kolonialismu - a důvodem byl zvláště kaučuk, významná surovina průmyslového věku na přelomu 19. a 20. století. Konžané jej museli sbírat a za neplnění plánů byli trestáni sekáním rukou, přičemž odhady počtu obětí belgické krutovlády sahají do milionů.

Když země v roce 1960 zcela nepřipravena vstoupila do nezávislosti, Belgie, Francie a Británie neúspěšně podporovaly separatistickou válku v provincii Katanga, která byla zvláště bohatá na suroviny. Separatisté neuspěli, ovšem nakonec zahraniční tajné služby pomohly ve státním převratu generálu Mobutovi - cílem bylo opět udržení kontroly nad surovinově bohatým státem. Pro zajímavost: pocházel odsud i uran v amerických bombách shozených na Hirošimu a Nagasaki.

Mobutu zde vládl až do roku 1997 a proslavil se jako jeden z nejhorších afrických tyranů 20. století. Po jeho svržení následovala několikaletá válka, možná ta vůbec nejhorší občanská válka - měřeno počtem obětí. Jeden z jejích nejsilnějších vojevůdců Joseph Kabila je nyní prezidentem a z konžského bohatství náramně profituje. Země je kromě kobaltu též hlavním africkým producentem mědi, těží se tu cín, zlato, uran, diamanty, koltan i tropické dřevo.

FOR05_CONGO-DEMOCRATIC-ELECTION_1128_11
Autor: REUTERS

“Kabila a jeho rodina mají síť, která kontroluje vlastně veškerý byznys v zemi - od těžby po společnost, která vydává poznávací značky aut. Prezident podle Congo Research Group vlastní přes 71000 hektarů orné půdy. Dvě společnosti patřící k rodině vlastní povolenky k těžbě diamantů na 450 mil dlouhém pásu území směrem k jižní hranici s Angolou,” píší The New York Times ve výborném textu.

Obyvatelé Konga přitom patří k nejchudším na světě – jsou neporovnatelně zbídačenější než sousedé typu Ugandy, Zambie, Rwandy, Tanzanie či menší Republiky Kongo. A ekonomika Konga i z této nízké úrovně dále strmě padá: státní zaměstnanci už měsíce nedostali zaplaceno, hodnota místní měny během půl roku klesla o polovinu. Prezident Kabila by měl podle ústavy vypsat nové volby, ale odmítá to učinit s poukazem na to, že země na jejich uspořádání nemá peníze. Podle svých kritiků zemi používá jako obrovský bankomat. Vyšší ceny kobaltu stoupající vlivem pod poptávky po elektrických autech ho tak nepochybně těší a dál motivují k udržení moci za každou cenu.

“Západ do mírových misí a rozvojové pomoci v Kongu nalil miliardy. Ale zahraniční těžařské firmy odsud vytěžily miliardy ve zlatě, diamantech, cínu, koltanu, mědi a kobaltu,” píše již citovaný David Pilling, africký zpravodaj deníku Financial Times. “Vědomě či nevědomě pomohli velcí těžaři působící v Kongu platit toto systémové plundrování. Za jejich tvrzeními o korporátní odpovědnosti, špičkových dolech, ověřených dodavatelských řetězcích a péči o životní prostředí se skrývá jiná realita: bída, násilí, toxické znečištění.”  Stačí si na Wikipedii shrnout příběh těžařského byznysmena Dana Gertlera nebo přečíst knihu od investigativního reportéra Financial Times Toma Burghise.

Firmy jako Apple, HP a Samsung se sice pokusily přinést víc světla do původu kovů používaných při výrobě jejich přístrojů. Jenže celý proces - z konžské půdy až do moderních mobilů - je stále zoufale netransparentní; a ani případný bojkot konžských minerálů nic neřeší. Naopak může stovkám tisíc těžce pracujících a zbídačených horníků a jejich rodinám ještě více ztížit život. “Zajistit, aby běžní Konžané profitovali z bohatství ležícího pod jejich nohama, je pekelně složité,” shrnuje David Pilling. “Ale nemělo by to ležet za hranicí nápaditosti lidí, kteří byli tak chytří, že vymysleli elektrické auto.” Tak do práce.

Čtěte také: Elektrická auta mohou způsobit masové propouštění

Reklama