Týdeník The Economist vyrazil na obranu bezdětných dvojic; párů, manželství i jednotlivců. Problematice věnuje jeden ze svých komentářů a pak ještě text v rubrice International. Tématika nedostatku dětí je jedním z oblíbených kousků konzervativní pravice a funguje jako jisté sociální stigma obecně: pokud nemáte děti, lidé na vás obvykle hledí se zvědavou lítostí nebo se zvědavým podezřením. Je to “velmi příjemné”, zvlášť když se vám nic nechce vysvětlovat.

Podezření proti bezdětným dobře shrnul francouzský zakladatel Národní fronty Jean-Marie Le Pen, když na adresu bezdětného Emmanuela Macrona prohlásil, že “nám tady vypráví o budoucnosti, a přitom ani nemá děti”.  “Nemít děti je sobecká volba," prohlásil zase papež František, k čemuž The Economist dodává, že zřejmě zapomněl, co Bible říká o třísce v oku bratra a trámu v oku vlastním.

Pragmatici aspoň podotýkají, že bezdětní opomněli vyprodukovat pracovní sílu zaručující hladký chod národního systému důchodového zabezpečení. The Economist nicméně tvrdí, že podobná standardní argumentace aspoň v západních podmínkách příliš nefunguje. V bohatých zemích nemá děti 15 – 20 procent žen a o trochu vyšší procentu mužů - a tenhle podíl stále stoupá. Důvody jsou různé, od zdravotních komplikací přes nenalezení vhodného partnera v pravou chvíli po zcela vědomé rozhodnutí si děti “nepořídit”.

Týdeník prochází jedno stigmatizující tvrzení na adresu bezdětných a vyvrací je. Pokud jsou bezdětní lidé sobečtí, proč mají tendenci přispívat větší množství peněz na charitu a zakládat větší množství charitativních organizací než běžná populace? Ve Spojených státech přispívají bezdětní na charitu o 10 000 dolarů víc. Podle týdeníku tak paradoxně aspoň mírně vyvažují skutečnost, že klasické rodiny s dětmi dělají obvykle vše pro to, aby udržely nebo zvýšily ekonomický status svých dětí, přičemž se spontánně snaží zabetonovat sociální prostupnost společnosti.

jarvis_5925bc52498ea3cb3ab81c4f
Prezidenta USA Donalda Trumpa na audienci u papeže Františka doprovodily první dáma Melania a dcera Ivanka • Autor: REUTERS

Ani kupa dětí zároveň nedělá z nikoho kvalitního člověka pečujícího dnem i nocí o společenské blaho. Docela dobře vidět je to právě na příkladech politiků: bezdětní jsou kromě Macrona také Angela Merkel, Theresa May nebo japonský premiér Shinzo Abe. A že by to z nich nutně dělalo méně důvěryhodné správce veřejných zájmů než z Donalda Trumpa, který zplodil dětí pět? Bezdětní politici aspoň „neotravují“ společnost podnikatelskými zájmy svých potomků nebo vlastními dynastickými ambicemi. Ostatně představit si dnes kandidaturu Ivanky Trump je docela snadné - a ještě veselejší to jistě bude, pokud by se měla třeba utkat se svou kamarádkou Chelseou Clinton.

Vážným argumentem je samozřejmě demografie. Nelze jistě popřít, že o stárnoucí bezdětné se bude muset postarat někdo jiný než živoucí výsledky přátelské směny vlastní DNA. The Economist ale tvrdí, že tenhle argument ve skutečnosti není tak přímočarý, jak se na první pohled může zdát. “K dlouhodobému udržení veřejného penzijního systému státy ve skutečnosti nepotřebují víc rodičů. Potřebují více dětí. Je tedy možné kombinovat vysoké zastoupení bezdětných ve společnosti s vysokou porodností, kdy rodiče mají více než jedno nebo dvě děti,” píše týdeník. V historické praxi to tak prý na Západě již mnohokrát fungovalo - a v Irsku, zemi s vysokým podílem bezdětných párů, to tak funguje dodnes.

A bezdětnost prý má i svůj společenský přínos. The Economist na tomto místě cituje sérii umělců včetně Jane Austen, kterou teď Britové nově umístili na desetilibrovku. “Málokdo uměl psát tak chytře o rodinných vztazích, i když se spisovatelka nikdy nevdala a neměla děti,” upozorňují novináři.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Alespoň tak vyznívá redakční komentář deníku The Wall Street Journal. Americký senát minulý týden schválil další sankce proti Kimovu režimu a ten odpověděl dalším experimentálním odpálením mezikontinetální rakety. (Senát schválil také sankce proti Rusku za vměšování do amerických voleb a Ukrajině, na což Putin reagoval vypovězením téměř osmi set amerických diplomatů a zabavením dvou amerických diplomatických nemovitostí).

Situace okolo Severní Koreje se očividně hrotí. Kim prohlašuje, že je již schopen zasáhnout kterékoliv místo na území Spojených států a americké tajné služby mu pomalu začínají dávat za pravdu - páteční raketa by podle amerických expertů uměla ohrozit Los Angeles nebo Denver a armádní rozvědka tvrdí, že balistická střela s nukleární hlavicí bude rozesmátému vrahovi v čele severokorejského režimu k dispozici napřesrok.

Reklama
Reklama

The Wall Street Journal v této souvislosti citují ředitele CIA Mika Pompea, který před několika dny prohlásil, že “by bylo krásné zbavit (korejský) poloostrov jaderných zbraní, ale nejnebezpečnější na celé věci je osoba, která má nad nimi dnes kontrolu. Z perspektivy naší administrativy je tedy nejdůležitější obě věci oddělit. Rozumíte? Oddělit od sebe možnost (použití jaderných zbraní) a někoho, kdo by skutečně měl takový záměr”.

Vítejte ve světě snah o změnu režimu. Trump začal svoje prezidentování výhrůžkami Pchjongjangu, a když to nefungovalo, vyzkoušel spolupráci s Čínou. Teď však nad ránem tweetuje, že “Čína pro nás ve věci Severní Koreje NEDĚLÁ NIC, jenom mluví. Nedovolíme, aby to pokračovalo”.

Deník tvrdí, že k režimní změně není zapotřebí invaze. Nenavrhuje ani žádné sny o korejské demokracii a sjednocení poloostrova. Na režim prý lze přitlačit tak, že se jedna vojenská klika vzbouří a zbaví se Kima. A že taková varianta nakonec může být nejlepším řešením i pro Čínu, která se sjednocení poloostrova a rostoucího vlivu USA v něm hrozí.

Spojené státy prý mohou použít ekonomické nástroje: sankce a odříznutí režimu od mezinárodního bankovního trhu. Zároveň můžou USA vystupňovat informační kampaň a informovat Korejce a hlavně tamní elitu o Kimových zločinech. “Pokud budou armádní špičky věřit, že Kim vede režim do katastrofy, získají motivaci proti němu konspirovat,” píší komentátoři. Ale hlavně Američané musí jasně předvádět své odhodlání: zakázat Korejcům další testy, a pokud to budou ignorovat, začít jejich rakety natvrdo sestřelovat, což by korejský program přibrzdilo.

Je to, mírně řečeno, riskantní taktika, ale deník věří, že hlavním divákem dramatu by v tomto případě byla Čína. Ta by na eskalaci konfliktu nejdříve reagovala hodně negativně, ovšem v Pekingu už se prý neoficiálně stejně pochybuje o tom, zda je podpora Kima tak inteligentní postoj, jak se mohlo doposud zdát.

Čína se bojí chaosu, masivního přílivu uprchlíků a hlavně sjednocení, jež by mohlo otevřít americkým jednotkám cestu až k čínským hranicím. Pokud se však konfrontace mezi USA a Severní Koreou jeví stále pravděpodobnější, není pro ni přijatelnější vojenská diktatura podřízená Pekingu? Čína pak může být tím rozhodujícím hráčem, který armádní vzbouřence podpoří.

Tak tedy na elektřinu. Zemí, které tvrdí, že v dohledné perspektivě zakážou prodej automobilů se spalovacím motorem, přibývá. Norsko a Nizozemí míří na rok 2025, což je tedy opravdu za chvíli. Indie totéž chystá o pět let později, v roce 2030 - tady je ovšem podstatný rozdíl ve velikosti trhu, Indie je obr. Francie a Británie hodlají prodej aut na benzin či naftu zarazit v roce 2040. Británie záměr oznámila právě minulý týden a důvodem je čistota ovzduší - podle tamních vládních údajů přijde nedýchatelný vzduch ročně na 2,7 miliardy liber, jež se projeví ve snížené produktivitě práce.

Češi jsou přirozenými skeptiky a jistá skepse tady na místě jistě je. Mezi vyhlášením záměru a skutečným zavedením zákazu je velký rozdíl, elektrická auta a hybridy do zásuvky ostatně v tuto chvíli představují jedno procento světového trhu. Trend je ovšem zjevný. Na jedné straně se hroutí cena potřebných technologií, baterie jsou dnes například o 80 procent levnější než před pouhými pěti lety. Do hry vstupují obrovské trhy právě v Indii a Číně, které se netrpí západním sentimentem a brblání tradičně naladěných Čechů je jim celkem ukradené.

A třeba motivace Číny nespočívá v idealistickém třeštění, ale v prostém faktu, že její populace prudce bohatne, přesouvá se do měst, nakupuje obrovské množství automobilů - a kromě toho, že se ve znečištěném vzduchu dusí, zásadně zvyšuje geopolitickou závislost Číny na dovozech ropy (a na “rozmarech” amerického válečného loďstva, které má pod kontrolou námořní trasy, po nichž se ropa přepravuje, jak vysvětluje v tomto pěkném komentáři deník The Wall Street Journal). Elektřiny si Číňané naopak umí vyrobit dost. A jelikož je čínský trh v tuto chvíli nejdůležitějším automobilovým odbytištěm, dá se čekat, že kam půjde Čína, tam půjde automobilový svět.

https://www.youtube.com/watch?v=3SAxXUIre28

A pokud k tomu dojde, bude to bolet. Deník Financial Times varuje, že těmto systémovým změnám na automobilovém trhu zatím nikdo nevěnuje patřičnou pozornost, a přišel s docela temným textem o tom, co bude případná “elektrifikace” automobilového průmyslu znamenat pro zhruba 20 milionů pracovních míst, jež toto odvětví vytváří v Evropě a Spojených státech. Nástup robotů na výrobní linky je prý proti tomu příjemný piknik. “Zvenku to vypadá jako normální auto, pod kapotou je to ve skutečnosti spíše počítač na kolech,” píší Britové. Popisují, jak analytici společnosti UBS rozebrali již vyráběný elektrický Chevrolet Bolt, a zjistili, že jeho výroba je ve skutečnosti o 4 600 dolarů (více než 100 000Kč) levnější, než předpokládali, a že celé auto obsahuje pouze 24 pohyblivých součástí - na rozdíl 149 v běžném Volkswagenu Golf.

Elektrická auta jsou zkrátka z hlediska hrdého strojaře legračně jednoduchá vozítka (samozřejmě relativně), hlavní tajemství je v chemii/bateriích a všechny sofistikované motorárny jsou najednou k ničemu. O práci přijdou lidé ve výrobě, ale také v servisech a na pumpách, protože i údržba elektrických aut je prý výrazně jednodušší.

“Když mluvíte s lidmi, kteří o celé věci vážně přemýšlejí, slyšíte alarmující čísla. Jeden z analytiků mi letos vyprávěl, že se starší automobilky elektrickým autům původně bránily proto, že chápaly, jaké dopady budou mít na zástupy jejich zaměstnanců. V Německu může být ohroženo 420 000 pracovních míst, pokud země skutečně zavede zákaz prodeje aut se spalovacími motory k roku 2030, o kterém uvažuje,” píše reportér.

Solar panels are pictured over an electric car charging station at the United Nations in Geneva
Nabíjecí stanice, Ženeva • Autor: REUTERS