Američtí republikáni a “jejich” prezident Donald Trump si v noci dokázali vstřelit neuvěřitelný vlastní gól. Po sedmi letech hysterického odmítání Obamovy reformy zdravotnictví (přezdívané Obamacare), poté, co celé kampaně republikánských politiků stály na slibu, že snaha zavést v zemi systém blížící se všeobecnému zdravotnímu pojištění bude zrušen, a poté, co Donald Trump slíbil zničit Obamacare první den v úřadě a nahradit ji “novou, krásnou zdravotní péčí”, nedokázali po měsících handrkování zákon ani zrušit, ani ničím nahradit. Zápas vyvrcholil ranním hlasováním, v němž republikáni za přispění třech svých zákonodárců prohráli. Rozhodující hlas odevzdal s palcem obráceným k zemi nemocný senátor John McCain.

Hlavním problémem republikánů je skutečnost, že Obamacare neumí ničím nahradit. “Problém s nahrazením (Obamacare) spočívá v tom, že neexistuje žádná schůdná konzervativní varianta”, píší Financial Times. “Samotná Obamacare byla konzervativní reformou. Její základní body stály na plánu vypracovaném v 90. letech konzervativním think-tankem Heritage Foundation jako alternativa k mnohem více dirigistickému plánu Hillary Clinton.”

Ačkoliv si to totiž mnozí buď nepamatují, nebo z politických důvodů dodnes líčí Obamu jako radikálně levicového prezidenta, senátor z Illinois původně kandidoval z pozice napravo od Hillary Clinton, netajil se obdivem k Ronaldu Reaganovi a volnému obchodu. Jeho “socialistická” zdravotní reforma by byla v Evropě nejspíš považována za vrchol kapitalistické necitlivosti. A právě neschopnost republikánů přijít s jakoukoliv smysluplnou alternativou je toho nejlepším důkazem. Republikáni si z útoků na Obamacare vytvořili politický fetiš a pod jeho praporem táhli léta do zavilého a celkem nesmyslného boje.

Experti rychle spočítali, že tah připraví o pojištění dobře 20 miliónů Američanů.

Tweetni to

Jsme vlastně svědky fascinující porážky prázdné populistické rétoriky. Reforma zdravotnictví je dost složitá na to, aby o ní bylo možné vykládat na mítincích prakticky cokoliv. Autor menu si dobře pamatuje, že i dnešní “hrdina” John McCain během kampaně v roce 2008 republikánským voličům líčil, jak v evropských či kanadských nemocnicích pacienti umírají kvůli tomu, že jim neefektivní socialistické zdravotnictví není schopno zajistit dostatečnou péči. Pohled do statistik Světové zdravotnické organizace říká často pravý opak, kdo z voličů by se v nich ale prohraboval.

Překvapující také je, jak rychle a zásadně se proměnilo v Americe veřejné mínění. Nadávání na nedokonalé zdravotnictví ještě fungovalo, když ale začali republikáni skutečně usilovat o zrušení dnešního stavu, experti rychle spočítali, že tah připraví o pojištění 20 miliónů Američanů. Podpora Trumpova úsilí se rázem propadla na 12 %, republikánští senátoři se kvůli odporu dokonce začali vyhýbat setkáním s voliči ve vlastních okrscích.

Deník The New York Times minulý týden reportoval, jak voliči, kteří dříve nesnášeli Obamu a s ním i jeho zákon, rychle změnili názor. I tady se říká, že podpora Obamacare není ani tak motivována láskou k existující podobě amerického zdravotnictví, ale hrůzou z toho, co by ji mohlo nahradit. Republikáni sami sebe vmanévrovali do situace, ze které se budou vysekávat jenom velmi obtížně. Trump tvrdí, že teď nechá Obamacare bez dozoru zahnívat tak dlouho, až se sama rozpadne - reforma má svá problematická místa a potřebuje úpravy. Jinými slovy, proti vůli většiny požene situaci do stavu, kdy se začne hroutit celý systém americké zdravotní péče. Tomu už se říká radikalismus.

https://twitter.com/realDonaldTrump/status/890820505330212864

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

O dostupném parkování ve městech a jeho zhoubnosti nedávno zveřejnil text britský týdeník Economist (a Respekt ho přetiskl, takže tady je anglický originál a tady český překlad). V zásadě říká, že dostatek parkovacích míst ve městech není žádná výhoda, nýbrž důvod, proč se města rozlézají, znečišťují a cena bydlení roste. Největší město Severní Ameriky a hlavní město Mexika, Mexico City, si to vzalo k srdci, píše server Wired. Jeho příklad je ale zajímavý globálně (třeba i pro Prahu), protože některé věci jsou všude na světě stejné.

MC má k novým opatřením pádné důvody. Statistiky se různí, ale co se týče dopravních zácp, v žádné na tom není dobře - buď je úplně nejzacpanějším městem na světě, anebo dvanáctým v pořadí. To je jedna věc. Druhou je zvyšující se cena bydlení ve městě. Bohatá střední třída se v předchozích dekádách odstěhovala na předměstí (kde může nerušeně grilovat, sekat trávník a také zažívat traumata jako ve filmech Americká krása nebo Donnie Darko) a centrum začali obývat chudší obyvatelé města. Trend se obrací, bydlet ve městě je zase víc v kurzu než na jeho kraji, a bohatí se vrací. Vytlačují tak méně movité sousedy na okraj, protože míst k bydlení je nedostatek. To podle radních není dobře.

Reklama
Reklama

Cestou k ohleduplnější automobilové dopravě ve městech jsou pouze a jenom omezení.

Tweetni to

Míst je nedostatek, protože lidé mohou žít ledaskde, ale rozhodně ne na parkovacích místech. Ta přitom zabírají značnou plochu, protože stavitelé domů při stavbách nebo rekonstrukcích zavazují městské vyhlášky vybavit byty patřičným počtem parkovacích míst. Tahle vyhláška se teď ruší, respektive se otáčí. Namísto minimální rozlohy parkovací plochy stanovuje maximální plochu, jíž není možné překročit.

Toto opatření má navýšit prostor pro nové byty, ulevit poptávce a snížit ceny. Parkovací místa, jako každý nástroj na zpohodlnění dopravy, navíc fungují tak, jak urbanisté už dlouho říkají: přinášejí prostě víc aut. Cestou k ohleduplnější automobilové dopravě ve městech nejsou lepší a větší tunely nebo nenápadnější parkovací domy, ale pouze a jenom omezení.

MC se tak vědomě snaží uplést bič i na sebe. Jestliže obyvatelům omezí možnost jezdit autem, bude jim muset nabídnout dobrou alternativu, hlavně rychlou a spolehlivou veřejnou dopravu. Tlak nespokojených obyvatel bude jistě účinnější pohon než vědomí, že “něco by se mělo udělat, protože je to fajn, ale nijak to nespěchá”.

Michajl Saakašvili má na Ukrajině útrum. Tamní prezident Petro Porošenko podepsal dekret, který ho zbavil ukrajinského občanství, a Saakašvili se na Ukrajinu může dívat leda zpoza slovenských nebo třeba polských hranic. Jestli vůbec.

Ukrajinský příběh bývalého gruzínského prezidenta, kterého do funkce vynesla růžová revoluce v roce 2003 a který byl záhy poté donucen (neúspěšně) válčit se svým ruským protějškem Vladimírem Putinem o Jižní Osetii, je vůbec krkolomný. Občanství od toho samého Porošenka dostal, aby se mohl v roce 2015 ujmout guvernérského místa v Oděse, jednom z největších ukrajinských měst (které v té době bylo v centru pozornosti a mluvilo se o něm jako o nejzazším cíli ruských vojsk v jejich snaze dobýt východní a jihovýchodní Ukrajinu). Saakašvili byl tehdy Porošenkovým spojencem.

Odvážný reformátor

Což se změnilo poté, co o rok později guvernér se svou funkcí praštil a veřejně obvinil prezidenta, že mu jeho lidé (a s prezidentovým vědomím) hází klacky pod nohy a hatí jeho tažení proti korupci. Což je obvinění, s nímž prakticky celá ukrajinská občanská společnost souhlasí. Spojenectví skončila a ze Saakašviliho se stal protivník. Proč by totiž tento muž, který se ve východní Evropě těší pověsti rozhodného a odvážného reformátora, nemohl třeba v příštích prezidentských volbách kandidovat proti Porošenkovi?

Nebude, protože už není ukrajinským občanem. V tento moment je bez občanství, aktuálně přebývá ve Spojených státech, kde byl na pracovní návštěvě. Je dost možné, že mu nezbude nic jiného, než požádat v USA o azyl. Na Ukrajinu se vrátit nemůže, nejspíš by byl totiž obratem zadržen a vydán do rodné Gruzie, kde je na něj vydán zatykač kvůli zločinům spáchaným údajně v době jeho vlády.

Seyran Ateş je berlínská liberální imámka, která v německém hlavním městě v současnosti vede mešitu Ibn Rushd-Goethovu mešitu. Na začátku července o téhle výjimečné ženě přinesl Respekt obsáhlou reportáž. Výjimečné a odvážné. Její mešita je otevřená všem muslimům, bez ohledu na sekty. Ženy a muži se tu - na rozdíl od všech jiných mešit světa - modlí pohromadě a ženy mohou vést kázání a vlasy nemusí mít zakryté šátkem.

To budí u mnoha muslimů velké vášně: Ateş chodí výhrůžky smrtí a za ničitelku pravé víry ji označují duchovní z Egypta, Turecka i Evropy. Ateş musí hrozby vraždou brát vážně. Už v roce 1984 se jí pokusil turecký fanatik zavraždit, protože nabízela pomoc a radu muslimkám, které se chtěly odpoutat od tuhých pořádků v rodinách. Vyvázla s těžkým zraněním, její klientku muž zavraždil. Ateş se nevzdala, od roku 2006 má německou federální vládou přidělenou stálou ochranku.

Lidí, kteří se mnou souhlasí, jsou miliony, ale bojí se mluvit otevřeně.

Tweetni to

A nejenže se nevzdala, se svou misí navíc objíždí Evropu. Jak píše britský deník Guardian, Seyran Ateş byla v minulých dnech na návštěvě Londýna (harmonogram cesty byl utajovaný), kde jednala s podobně smýšlejícími muslimy a hledala cestu, jak otevřenou a liberální mešitu otevřít i v britské metropoli. Ačkoliv jsou fanatici a zaťatí konzervativci více slyšet (také protože jich je víc a především v Evropě je konzervativní islám na vzestupu), Ateş si nemyslí, že jsou podobné cesty marné. “Lidí, kteří se mnou souhlasí, jsou miliony, ale bojí se mluvit otevřeně. Svou víru praktikují v ústraní a soukromí,” řekla britským novinářům.

Jejím cílem je otevřít mešitu podle jejího gusta v každém evropském hlavním městě. A její šíření otevřeného islámu je (zatím tedy velmi skromně) úspěšné. Do konce roku plánuje otevřít mešitu v německém Freiburgu, spolupracuje s imámkami v Los Angeles, Kodani, Marseilles a Zurychu.