středa 26. 7. 2017

Nezapomněli jste, co máte na půdě ve skříni? Alkoholem a kokainem uondaný šťastlivec Alice Cooper takhle mezi odloženými věcmi po letech našel svůj dávno koupený a hned zapomenutý obraz od legendy pop-artu Andy Warhola.

Jak píše server Daily Beast v téhle veselé prázdninové historce – na většinu nákupů pořízených v opilosti je lepší zapomenout. Ale to není případ, se kterým se teď pochlubil rokenrolový démon Alice Cooper. Ten na své cestě životním mejdanem sestávajícím z nekončících koktejlů alkoholu a drog zapomněl, co má doma ve skříňce. Až po čtyřiceti letech to při náhodném úklidu vypadlo na jeho blízké: smotané plátno s obrazem Andy Warhola Elektrické křeslo, v dnešních cenách za zhruba 11 miliónů dolarů - cca čtvrt miliardy korun. V roce 1972 obraz pro Coopera koupila jeho tehdejší přítelkyně Cindy Lang za dva a půl tisíce dolarů. Sťatý Cooper ale strčil roli ve sklepě do skříně a zapomněl na ni. Krátce poté byl pak na nějaký čas hospitalizován v psychiatrické léčebně.

Podle pamětníků se Cooper s Warholem seznámil v New Yorku počátkem sedmdesátých let a na čas se stali velkými kumpány. V té době zpěvák během svého vystoupení podstupoval na jevišti mimo jiné „popravu“ na elektrickém křesle. Jeho přítelkyni proto zaujalo, když Warhol přišel se sérií svých Elektrických křesel - tisků vytvořených na základě novinové fotografie z ledna 1953 zachycující elektrické křeslo, na kterém byli v Sing-Singu popraveni manželé Julius a Ethel Rosenbergovi za vyzrazení atomových tajemství Sovětskému svazu. Cindy Lang dostala nápad jedno z Warholových křesel koupit pro svého milého.

Andy Warhol tehdy ještě nebyl ‚Andy Warhol‘ a celá ta doba byl jeden vír chlastu a drog.

Tweetni to

„Přišla za mnou pro dva a půl tisíce, že koupí ten obraz,“ zavzpomínal si teď Cooperův manažer Shep Gordon v Guardianu. Langová (která zemřela letos v lednu ve věku 67 let) za ty peníze pak koupila Elektrické křeslo v červené barvě. „V té době si vůbec nikdo nemyslel, že to má nějakou reálnou hodnotu,“ cituje Daily Beast manažera Gordona. „Andy Warhol tehdy ještě nebyl ‚Andy Warhol‘ a celá ta doba byl jeden vír chlastu a drog.“

Po propuštění z blázince se Cooper odstěhoval z New Yorku do Los Angeles a většinu věcí nechal v pronajatém skladě. Tam se taky svinuté plátno našlo, když se Gordon při náhodném setkání s jedním galeristou rozpomněl na dávný nákup. Warholovský expert Richard Polsky je přesvědčený, že nalezené dílo je na 100 procent pravé a dobu jeho vzniku odhaduje na rok 1964 nebo 1965. „Ta historka s nákupem vypadá logicky. Dnes už si neumíme představit, jak malou hodnotu Warholovo umění tehdy mělo - - dva a půl tisíce byla běžná cena. Proč by za to Andy prodával padělek? Udělal těch elektrických křesel spoustu a moc se neprodávaly. Nebyly dekorativní v tom běžném slova smyslu. Je to hodně brutální obraz.“

Nejvyšší dosud vyplacenou částku za nákup Warholova Elektrického křesla ohlásila aukční síť Christie's předloni: zelená verze z roku 1964 se prodala za 11,6 miliónu dolarů. „To myslíš vážně?“ vytřeštil prý Cooper oči, když mu to jeho bývalý manažer přišel říct. „Něco takového nechci mít doma.“ A dal svinuté plátno znovu do úschovny.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Manipulace fotografií pomocí Photoshopu a digitální retuše je v současnosti běžnou záležitostí. Zpravodajství se teď ale bude muset vypořádat s dalším mocným nástrojem, který lze zneužít k rozšiřování falešných zpráv, tzv. fake news. Nový druh technologie umožňuje spojit videozáznam mluvící osoby s odlišnou zvukovou stopou a vytvořit tak přesvědčivou verzi zpravodajských záběrů se zcela opačným vyzněním. Na hrozby manipulace pomocí nové technologie upozorňuje server Guardian.

Software Face2Face vytvořený na Stanfordské univerzitě je schopen v reálném čase propojit záběry osobnosti s hlasem druhého člověka, který se nahrává na webkameru. Služba snímá jeho mimiku a automaticky ji transformuje pro obličej na originálním videu. Univerzita tento postup demonstrovala na „falešných“ projevech politiků Donalda Trumpa, Baracka Obamy, Vladimira Putina nebo George Bushe. Technologie byla původně vytvořena pro lepší hlasy a mimiku postav ve videohrách nebo přirozenější předčítání knih slavnými osobnostmi. Zároveň však představuje nástroj snadno zneužitelný pro rozšiřování dezinformací a lživých zpráv.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=ohmajJTcpNk

Na sociálních sítích tak hrozí vzestup účelově upravených vyjádření politiků a osobností veřejného života, což může mít i globální dopad. Vývojáři z University of Alabama at Birmingham pracují na počítačové imitaci hlasu. S třemi až pěti minutami záznamu mluveného projevu dokáže kdokoliv hlas slavné osobnosti napodobit a spojit s výše zmíněnou aplikací. Do takové míry, že bude stále složitější odhalit rozdíl mezi původním a upraveným záběrem.

Mandy Jenkins z firmy Storyful, která se specializuje na ověřování obsahu na sociálních sítích, upozorňuje na úskalí technologické novinky ve zpravodajství: „Lidé by se měli zaměřovat na světlo a stíny ve videu, jestli proporčně sedí prvky v záběru a také zda je synchronizovaný hlas s pohybem obličeje.“ Mimo dezinformace hrozí i zneužití služby například při vydírání nebo krádežích, upozorňuje vedoucí výzkumu z University of Alabama, Nitesh Sexena.

Mediální domy by se tak měly více než kdy předtím zaměřovat na precizní ověřování materiálů, aby se nezhoršovala už tak rozšířená nedůvěra k obsahu médií ze strany veřejnosti i politiků. „Už jsme zažili, že se špatně zfalšované audio nebo video začalo šířit a lidé mu věřili, tohle má potenciál situaci ještě zhoršit," dodává pesimisticky Jenkins.

Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, britské rozhodnutí opustit EU, úspěch Marine Le Penové, co tyto události spojuje? Všude hrál svoji roli pravicový populismus. Bezpochyby nebyl jedinou silou v pozadí a každá z těchto událostí si zaslouží samostatnou analýzu, nicméně všechny poukazují na jasný vzestup pravicového populismu v euroatlantickém prostoru. I zde ovšem existují výjimky a jednou z nich je Španělsko. Politická uskupení podporující nativismus, xenofobii či explicitně odmítající globalizaci jsou v nejvyšší španělské politice marginální a v posledních volbách nezískala více jak 1 % hlasů. Příčiny zdánlivé imunity země vůči pravicovému populismu podrobněji rozebírá článek v americkém magazínu Foreign Affairs.

Situace ve Španělsku je o to pozoruhodnější, jelikož rozhodně nelze říci, že by se snad Pyrenejskému poloostrovu vyhýbaly události, které v jiných zemích přispívají k nárůstu pravicového populismu. Imigrace, fenomén, který ke svému prospěchu využívají pravicový populisté po celé Evropě, je ve Španělsku obzvláště viditelná. Mezi lety 1998 a 2016 stoupl počet lidí narozených mimo Španělsko z 1 na 6 milionů a země má nejvyšší podíl imigrantů na počet obyvatel v celé EU. Zemi se nevyhnul ani další z katalyzátorů evropského populismu – ekonomická krize. Naopak, problémy španělské ekonomiky, které jednu dobu ohrožovaly celou eurozónu, řešila vláda vysoce nepopulárními úspornými opatřeními. A zatřetí, Španělé mají bezpochyby mnoho důvodů hořekovat nad odtažitostí elit a prorůstající korupcí – mezi velkými ekonomikami EU je Španělsko druhou nejvíce zkorumpovanou zemí hned po Itálii. Žádný z těchto fenoménů se však v případě Španělska na rozdíl od jiných zemí neprojevil vzrůstající popularitou pravicového populismu.

Jednou z příčin této odolnosti je španělská zkušenost s fašismem. Dědictví Francovy diktatury, které předcházela krvavá občanská válka, je dodnes živé a vzpomínky na Francův vypjatý nacionalismus, demagogii a xenofobii tak v očích španělské veřejnosti předem diskreditují politiky, kteří by chtěli s těmito tématy jakkoliv pracovat. Zároveň také zkušenost španělského národa s represivní diktaturou částečně vysvětluje tolerantní přístup Španělů vůči imigrantům. Po občanské válce ze země uteklo přes milion lidí, statisíce Španělů pracovaly ve Francii a Německu, a právě osobní zkušenost španělských rodin, jejichž příslušníci byli jako uprchlíci přijati v jiných zemích, formovala dnešní tolerantní postoj veřejnosti.

Žehrání na všemocný Brusel ve Španělsku zaslechnete málokdy.

Tweetni to

Stejně tak důležité jako dědictví fašistické diktatury je ovšem to, co se dělo po jejím pádu. Zcela zásadní v moderních dějinách Španělska bylo zapojení do EU, které španělská veřejnost dodnes silně podporuje. Po desetiletích izolace od ostatních států v západní Evropě vstoupilo Španělsko do EU po dlouhých přípravách v roce 1986 – a ze svého členství vytěžilo maximum. Dlouho bylo zemí, jež z evropských fondů čerpala nejvíce; viditelným výsledkem je moderní železniční a dopravní síť Španělska, která byla za evropské peníze postavena. Španělé dodnes evropský projekt vnímají pozitivně – i během let nejhlubší ekonomické krize o vystoupení z EU nikdo neuvažoval a ono v dnešních dnech populární žehrání na všemocný Brusel ve Španělsku zaslechnete málokdy.

Ruku v ruce se začleňováním Španělska do evropských struktur se země postupně liberalizovala a brala za své hodnoty, na které EU klade největší důraz – vládu práva, demokratické instituce a respekt k lidským právům. Navzdory silnému postavení katolické církve se Španělsko stalo průkopníkem v prosazování politik posilujících genderovou a sexuální rovnost; v roce 2005 např. jako teprve třetí stát EU legalizovalo sňaty homosexuálních párů.

Španělská politická scéna byla v posledních dekádách charakteristická svojí umírněností a snahou vyvarovat se ideologicky vyostřených konfliktů podobných těm, které ji zatáhly do krvavé občanské války, a tento přístup plně respektovaly i dvě největší politické strany – lidovci a socialisté. Kombinace politické vůle, historické zkušenosti s fašismem a silného příklonu k evropským institucím a idejím, které zosobňují, vedla k tomu, že pravicový populismus byl až doposavad ve Španělsku výjimečným jevem. Jak ovšem Foreign Affairs podotýká, situace se může změnit – obě největší strany prochází krizí, vzpomínky na Francovu diktatury postupně oslabují a mění se i vztah Španělska a EU – z kdysi největšího příjemce evropských dotací se Španělsko během několika let pravděpodobně stane čistým přispěvovatelem. Následující vývoj tak ukáže, zda argumenty pravicových populistů zazní hlasitěji i ve španělské politice, či zda země i nadále zůstane vůči tomuto fenoménu imunní.