úterý 25. 7. 2017

Trumpův tým má celkem jasno v tom, proč nečekaně zvítězil v amerických prezidentských volbách. Jak upozorňuje David Leonhardt v deníku The New York Times, rozhodující úder ve prospěch dnešního prezidenta zasadil dnes již odvolaný šéf FBI James Comey - nikoliv podle ukřivděné Hillary Clinton, ale podle samotných analytiků a poradců jejího soupeře.

Informace pochází z čerstvě vydané knihy „The Devil’s Bargin” (Smlouva s ďáblem) popisující cestu Donalda Trumpa a jeho klíčového ideologického poradce Stephena Bannona do Bílého domu. Je to vůbec první hlubší pohled na novou americkou politickou éru a podle mnohých komentátorů skvělé čtení.

Trumpovi lidé tedy prý své vítězství vidí následovně: mezi 15 milióny voličů v klíčových 17 amerických státech se vloni vytvořila vrstva asi 3–5% z nich, kteří vůbec nevěděli, koho mají volit. Analytici v Trumpově kampani pro ně měli přezdívku „double haters” (zhruba: ti, kteří nenávidí obě strany), šlo o voliče, kteří se nemohli smířit s představou Donalda Trumpa v Bílém domě, nemohli ale snést ani Hillary Clinton. Většinu kampaně tohle klíčoví lidé strávili ve stavu naprosté nerozhodnosti. Pak ale šli a volili Donalda Trumpa.

„Díky, Comey,” říká tým Trump.

Tweetni to

Příčinou je, alespoň podle interních průzkumů Trumpovy kampaně a jejich vlastních mailů, k nimž autor knihy Joshua Green získal přístup, vystoupení šéfa FBI ohledně obnovení vyšetřování Hillary Clinton ohledně jejího soukromého mailového serveru. Z vyšetřování, jak víme, nakonec nic konkrétního nevzešlo, zato definitivně pomohlo váhavcům v rozhodování. „Prohlášení je přimělo vyrazit (k volbám), nikoliv, aby podpořili Trumpa, ale v podstatě aby hlasovali proti Hillary, což bylo nakonec ale totéž”, cituje text Joshuu Greena. Ten tvrdí, že Trumpovi poradci jsou přesvědčeni, že právě Comeyho vystoupení 28. října 2016, tedy bezprostředně před volbami, mělo větší vliv na konečný výsledek, než cokoliv jiného. Titulek textu v The New York Times ostatně zní: „Díky, Comey,” říká tým Trump.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Německá média mají o čem přemýšlet a poctivým liberálům se následující řádky možná nebudou číst úplně lehce. Superkorektní deník The Finacial Times zveřejnil výsledky studie superkorektního německého think-tanku Otto Brenner Stiftung, podle níž německá média hrubě nezvládla uprchlickou krizi v létě 2015 (v Německu se výsledky studie zabývá kde kdo). „Německá média byla příliš nekritická… a nezvládla reprezentovat legitimní obavy obyčejných zneklidněných lidí… média krizi zobrazovala jednostranně a pomohla prohloubit ideologické rozpory mezi liberály na jedné straně a konzervativními a nacionalisticky smýšlejícími lidmi na straně druhé”.

Studii vedl Michael Haller, dřívější hlavní editor týdeníku Die Zeit a jedná se prý o zatím nejdůkladnější analýzu způsobu, jakým se v Německu o migrační krizi referovalo. Výsledky nejsou úplně skvělé. „Až do pozdního podzimu 2015 se v podstatě žádné komentáře nezabývaly obavami, strachy a také odporem rostoucí části populace,” píše se ve zprávě. „Pokud to přeci jenom dělaly, používaly didaktický nebo v případě východního Německa (kde jsou protiimigrační nálady nejsilnější) pohrdlivý tón.”

Reklama
Reklama

Mediální masáž se neobešla bez důsledků.

Tweetni to

Média se prý vůbec nesnažila rozlišovat mezi pravicovými radikály a běžnými lidmi, kteří prostě cítili obavy a nejistotu. Místo kritického psaní „přijala názor a také slogany politické elity”. Noviny tak byly plné příběhů o “vítací kultuře” (willkommenskultur) a podle autorů studie se tento samotný slovní obrat stal jakousi “magickou formulí, jež některá média využívala, aby obyčejné lidi proměnila v hodné samaritány”. Nálada se pak zásadně změnila po sexuálně motivovaných útocích při oslavách Silvestra v Kolíně.

Studie vznikla na základě analýzy tisíců článků v celostántním i lokálním německém tisku. Podle autorů se mediální masáž neobešla bez důsledků. Nekritické popisování problému prý přispělo k nedůvěře veřejnosti ve vztahu k běžným médiím přezdívaným “lügenpresse”, neboli lživý tisk.

Podle poslední studie univerzity v Mainzu, jež je ve studii citována, tak 55 % dotazovaných tvrdí, že je média obelhávají. 26 % respondentů pak souhlasí s tvrzením, že „média a politici pracují ruku v ruce na manipulaci veřejného mínění”.

Reklama

Británie žije a je otřesena nečekaným vyvrcholením srdceryvného soudního sporu, v němž šlo o život několikaměsíčního dítěte trpícího vzácnou genetickou chorobou. Případ přesahoval hranice Británie, střetávaly se v něm možnosti a limity moderní vědy s otázkou, kdo má právo rozhodovat o osudu nemohoucího nemluvněte. Včera oba rodiče nečekaně předstoupili před soud a v emocionálním projevu oznámili, že na radu lékaře končí svůj boj za to, aby byla jejich synovi Charliemu umožněna experimentální léčba, bez níž nemá žádnou naději na přežití. Očekávalo se, že v následujících hodinách lékaři odpojí dítě od podpůrných přístrojů a ukončí jeho život.

Charlie Gard trpěl velmi vzácnou dědičnou genetickou chorobou nazývanou syndrom mitochondriálního vyčerpání. Zjednodušeně to znamená, že mitochondrie v jeho buňkách nejsou kvůli mutaci jednoho z genů schopny produkovat dostatečné množství energie a v důsledku toho se postupně hroutí jednotlivé tělesné funkce. Charlie ztratil zrak, sluch, nemohl hýbat končetinami, nemohl plakat ani polykat, oslabování svalů způsobilo, že v průběhu času již nemohl ani samostatně dýchat. O tom, zda chlapeček cítí bolest, se vedly spory.

Podstatou soudního střetu bylo rozhodnutí o tom, kdo je kompetentní rozhodnout o chlapcově smrti. Milující a do poslední chvíle bojující rodiče byli přesvědčeni, že dítě může zachránit experimentální léčba nabízena lékařem z kliniky ve Spojených státech. Britská nemocnice naopak tvrdila, že dítě zachránit nelze, že zcela nepřiměřeně trpí a že jedinou humánní alternativou je umožnit mu důstojnou smrt. O ukončení chlapcova života žádala na základě skenů jeho mozkové činnosti a poté, co u něj v prosinci propukly záchvaty, jež se opakovaly celé týdny

Spor byl pochopitelně velmi emocionální. U soudu se běžně křičelo a plakalo a jak popisuje deník The Times, „zátěž, kterou rodiče během pěti měsíců soudních přelíčení podstupovali, byla stále zjevnější. Oba byli pobledlí. Charlieho otec, Chris Gard (32), často mačkal v ruce Charlieho oblíbenou hračku, malou opičku… Když odvolání dosáhlo úrovně nejvyššího soudu a bylo zamítnuto, normálně věcné líčení se změnilo v přehlídku nepotlačitelných emocí, kdy matka zoufale křičela v hrůze nad osudem svého dítěte“.

Případ Charlieho Garda nebude zřejmě nikdy „rozhodnut“.

Tweetni to

Komentář deníku The Guardian vysvětluje pohled soudce. Na jiném příkladu z Nového Zélandu ukazuje, že rodiče, ačkoliv jsou nepochybně vedeni nejlepšími úmysly a mají k dítěti silný citový vztah, nemusí být nejlepšími arbitry - zjevně právě pro emocionální vazbu, kterou ke svému potomkovi cítí. „Jako společnost se musíme rozhodnout jak v podobných srdceryvných případech postupovat. Přijmeme, že musí fungovat principy a pravidla, bez ohledu na okolnosti? Nebo můžeme samozřejmě takový postup odmítnout a řídit se srdcem a emocemi. A když se oba principy dostanou do sporu?“

Autor, který kdysi na Novém Zélandu z pozice lékaře argumentoval naopak ve prospěch přežití chlapce, jehož rodiče si v důsledku rozsáhlého zranění přáli jeho smrt, se staví na stranu chladného rozumu a pečlivého soudního postupu. Upozorňuje, že základním principem je skutečnost, že dítě rodičům nepatří a že rodiče mají k dítěti povinnosti, nikoliv ovšem práva nad jeho životem. Uvádí příklady, kdy je ve prospěch dítěte zasáhnout i proti vůli rodičů, jakkoliv jsou vedeni dobrými úmysly.

Případ Charlieho Garda nebude zřejmě nikdy plně „rozhodnut“, nikdy se nikdo nedozví, co by se stalo, kdyby dítě léčbu podstoupilo. Proti alternativnímu postupu mluví fakt, že nebyl nikdy vyzkoušen na tak závažné formě onemocnění, dokonce ani na této jeho konkrétní podobě. Lékař, který ji doporučoval, nikdy dítě osobně nediagnostikoval, to učinil teprve minulý týden a poté léčbu odmítl s tím, že nemoc je v příliš pokročilém stádiu a léčba již nemůže kvalitu života dítěte zásadně ovlivnit. Lékaři v britské nemocnici tvrdí, že dítě mělo již od ledna nenapravitelně poškozený mozek. Rodiče uvádí svou verzi, podle níž dítě reagovalo normálně a americký lékař nebyl k diagnóze připuštěn. Nemocnice tvrdí opak a soud jí dal za pravdu.

Pro léčbu mluvila naděje, touha zkusit úplně všechno, rodičovská láska. Energii rodičů posílili takoví přímluvci jako Donald Trump nebo papež František. Petici za umožnění alternativní léčby podepsalo 500 000 Britů. Před nemocnicí se demonstrovalo a situace se vyhrotila do té míry, že některým zaměstnancům bylo vyhrožováno smrtí (oba rodiče výhrůžky veřejně odsoudili).

Soud vysekl rodičům poklonu za jejich statečný boj a otevřeně pokáral amerického lékaře, který podle jeho mínění dával manželům falešnou naději. Rodiče se podle závěrečného prohlášení s touto verzí neztotožňují a tvrdí, že léčbu nyní již nelze použít proto, že se promarnilo příliš mnoho času a nemoc postoupila do příliš pokročilého stádia. Se svým několikaměsíčním synem Charliem Gardem se rozloučili jako s „příkladným bojovníkem“, který byl „příliš výjimečný na to, aby mohl přežít v tomto krutém světě“.

Aktualizace: 28. července 2017 Charlie Gard zemřel.

Reklama