Deník The New York Times se hned v několika článcích vrací k americké letkyni Amelii Earhart. Důvody pro ohlédnutí se za životem legendární Američanky jsou hned dva: osmdesáté výročí jejího posledního tragického letu a nález doposud neznámých fotografií, které vlily novou krev do žil nadšeným zastáncům teorie, že pilotka ztroskotání zázračně přežila a dál pak žila v utajení.

Osud Amelie Earhart fascinuje dodnes. Lásku k létání objevila až po svých dvacátých narozeninách, do té doby pracovala jako zdravotní sestra. V roce 1920 poprvé vstoupila do kabiny letadla, o rok později již úspěšně absolvovala letecký kurz a za dalších šest měsíců si dokázala našetřit na své první letadlo – zářivě žlutý stroj, který pojmenovala Kanárek. A záhy se stala senzací v profesi do té doby téměř výlučně mužské.

Pět let po průkopnickém letu Charlese Lindbergha přeletěla jako první žena v roce 1932 Atlantik. Ačkoliv byla nucena nouzově přistát na poli mezi ovcemi v Irsku a nedosáhla Londýna, jak plánovala, obdržela za svůj let medaili od tehdejšího amerického prezidenta Herberta Hoovera. V roce 1935 se pak stala prvním člověkem, který sám přeletěl Pacifik, konkrétně z Honolulu do Kalifornie. Podle jejích vlastních slov byl let natolik pohodový, že si během něj dopřála šálek horké čokolády.

O dva roky později, 1. června 1937, vyrazila na svoji největší cestu. S pomocí navigátora Freda Noonana se chtěla stát první ženou, jež obletí celý svět. Po měsíci byla dvojice ve dvou třetinách cesty a zpět do USA jim zbývalo 7 000 mil.  2. července měli dosáhnout Howardova ostrova v Pacifiku, ale po několika zprávách signalizujících potíže s navigací a nedostatek paliva se Amelia Earhart odmlčela a již se neozvala. Při následné masivní pátrací operaci, kterou Spojené státy zorganizovaly, se ovšem nepodařilo nalézt sebemenší stopu ztroskotání, což následně podpořilo vznik konspiračních teorií.

Tradiční interpretace události se přiklání k verzi, která se nabízí jako první: letadlo ztroskotalo v Pacifiku a pilotka s navigátorem pád nepřežili. Vzhledem k proslulosti letkyně se však záhy po ztroskotání objevila řada alternativních výkladů, podle nichž měla různými způsoby přežít. Jedna z nich tvrdí, že letadlo ztroskotalo na Marshallových ostrovech a posádka následně upadla do japonského zajetí - bizarnější verze této teorie navíc předpokládá, že Amelia Earhart byla japonskou špionkou. Někteří obyvatelé ostrovů dokonce vyprávějí, že se s letkyní setkali osobně.

Tuto teorii měla podporovat i nově nalezená fotografie pořízená na Marshallových ostrovech, která zachycuje skupinu lidí, v nichž někteří experti a nadšenci identifikují právě Amelii Earhart a Noonana, snad i vrak letadla v pozadí.  Záhy po jejím zveřejnění se ovšem ozval japonský blogger s tím, že snímek byl publikován v cestopisném textu již dva roky před zmizením pilotky a je i v archivu Japonské národní knihovny.

Milovníkům záhad nicméně pořád zbývá druhá teorie. Ta předpokládá, že se posádce podařilo nouzově přistát na ostrově Nikumaroro, kde nikým neobjevena posléze zemřela. Američtí výzkumníci nyní vyrážejí na ostrov v rámci expedice spolufinancované National Geographic, která má objevit nové důkazy podporující tuto teorii. Jedná se v pořadí o již jedenáctou výpravu se stejným cílem, přesto výzkumníci neztrácejí optimismus, že právě tato cesta bude přelomová. Pomoci jim k tomu mají i psi vycvičení k hledání lidských ostatků.

Většina historiků se však stále kloní k názoru, že pilotka tragicky ztroskotala ve vodách Pacifiku. Ať již však byl její osud jakýkoliv, nejdůležitější zůstává symbol spojený s postavou americké letkyně - jak konstatuje Jane Mendelsohn, autorka jedné z biografií slavné a odvážné pilotky. Amelia Earhart podle ní zosobňuje postavu, která s plným vědomím rizik následovala své sny a ideály: „Vnímala samu sebe jako moderní ženu, která chtěla ‚dělat to, co dělají muži‘ a ‚občas i to, co muži ještě neudělali‘. Právě to je důvodem, proč zůstává dodnes fascinující a obdivovanou postavou americké historie," uzavírá autorka.

Fotografie nalezená v archivu. Kdo je na ní? • Autor: Photograph courtesy of Les Kinney/U.S. National Archives

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

„Internet skončil pro každého, kdo by chtěl za hudbu dostat zaplaceno, to jsem předpověděl správně. Jmenujte mi jednoho hudebníka, který zbohatl z digitálních prodejů,“ prohlásil zpěvák Prince rok před svou smrtí (zemřel v dubnu 2016). To již razantní postoj bojovníka proti nespravedlnostem hudebních společností v době internetu potvrdil tím, že veškerá jeho hudba z webů zmizela. V listopadu 2014 zakázal zveřejnění všech nahrávek v online radiích a streamovacích aplikacích jako Spotify nebo Deezer – dostat se k jeho hudbě bylo možné jedině přes iTunes nebo Tidal, streamovací společnost vlastněnou rapperem Jay Z.

Web Noisey ale píše, že nyní se to mění. Nedávno se jeho alba objevila na službě Spotify a nyní se na YouTube objevil jeho oficiální kanál. Ten odkazuje na reedici kultovní desky osmdesátých let Purple Rain, která vyšla minulý týden. Zatím jsou sice k dispozici pouze videoklipy a nahrávky vystoupení z tohoto období, ale pravděpodobně je otázkou času, kdy budou přibývat další klipy. Fanoušci jsou ze zveřejnění nadšení, je ovšem silně diskutabilní, zda to je cesta, kterou by prosazoval sám Prince. Jeho vztah k hudbě na internetu a roli umělců v éře digitálních technologií byl víc než komplikovaný.

Reklama
Reklama

Prince si slovy ohledně zveřejňování hudby na internetu vysloužil status zarytého odpůrce nových technologií. V sérii tweetů například označil streaming za výmluvy nahrávacích společností pro to, aby platili umělcům méně, přičemž sami berou dvakrát tolik, než kdy předtím. V rozhovoru pro Daily Mirror v roce 2010 řekl, že nevidí důvod, aby umisťoval svoji novou hudbu volně na iTunes nebo kamkoliv jinam: nikdo mu za to předem nezaplatí, a pak se na něj ještě rozzlobí, když k veškeré jeho hudbě nemají přístup. Tuto image podporoval, jak jen mohl, třeba tím, když zažaloval o 22 milionů dolarů fanoušky, kteří na internetu zveřejnili tajně nahraný materiál z jeho koncertů.

https://twitter.com/prince/status/614212927709577216

Přesto všechno Prince nelze označovat černobíle jako bojovníka proti hudbě na internetu. Na začátku milénia dokonce spustil jako jeden z prvních popových umělců webovou službu. Na stránce NPGMusicClub zveřejňoval exkluzivní nahrávky a její odběratelé měli přístup k prodeji vstupenek na jeho koncerty. Princovým hlavním důvod pro odmítání streamingu i YouTube byl podle novináře Gilliana Brandsettera boj o kontrolu nad vlastní tvorbou.

Jeho komplikovaný vztah s nahrávacími společnostmi se celý život točil kolem toho, zda o distribuci hudby mají rozhodovat sami umělci - nebo společnosti, které na manipulaci s nahrávkami vydělávají. V pořadu Arsenio Hall Show v roce 2014 Prince řekl, že je důležité, aby veřejně vystoupili odvážní lidé s opačným názorem na přístup labelů k umělcům. Pod vlivem jeho názorů se pak postupně vymezovali vůči hudebnímu byznysu i další hudebníci jako Jay Z nebo Taylor Swift. A směrem, který vytýčil, se debata o nahrávacích společnostech v éře digitálních technologií ubírá dodnes.

https://www.youtube.com/watch?v=IUc0R8bbWQE

Reklama

Sibiřskou tajgou před 12 tisíci lety rázovala stáda mamutů. Pak ale přišlo velké globální oteplení, které stáda těchto mohutných zvířat vyhubilo, a jejich pozůstatky se propadly do bahnitých močálů. Ty časem znovu zamrzly a kosti starých obrů zůstaly uvězněny v permafrostu. Nyní se ale zemský povrch opět otepluje a trvale zmrzlá půda na ruské Sibiři pozvolna taje. Mamutí kosti - zejména kly – přitom mají na černém trhu obrovskou cenu.

Hlavně bohatí Číňané jsou za ně ochotni zaplatit astronomický částky. Skupiny dobrodruhů se proto vydávají do ruské divočiny tuto vzácnou komoditu hledat. S jednou takovou výpravou vyrazil do jakutské oblasti i fotograf Amos Chapple a strastiplný a místy i romantický život těchto dobrodruhů pohybujících se na hraně zákona zachytil v unikátní sérii fotografií, kterou poté zveřejnil ve výpravném multimediálním materiálu na webu Rádia Svobodná Evropa.

Ukazuje lovce mamutích kostí, kterak se po nekonečných lesích sibiřské tajgy přemisťují po řekách v motorových člunech. Když najdou místo, kde by se mohly ukrývat mamutí pozůstatky, vylodí se na pevninu. Na záda si připásají těžký motor, který se běžně používá jako čerpadlo při hašení požárů. S tímto nákladem na zádech pak putují krajinou a hledají „zlatý důl“. Motor se sice pronese, ale při jejich zlatokopecké činnosti drsným mužům slouží jako zásadní pomůcka - z řeky jím čerpají vodu a prudkým proudem z hlíny postupně vyplavují mamutí kosti, aniž je při tom porušili.

Jedna dvojice mužů, které Chapple fotografoval, našla během týdne tři kly, z nichž jeden vážící 65 kilogramů měl cenu asi 34 tisíc dolarů. V Číně do nich pak umělečtí řemeslníci vyřezávají ornamenty a jeden takto opracovaný kel se může prodat sběrateli i za milion dolarů.

Občas ale lovci narazí i na jinou kořist – třeba lebku pravěkého nosorožce. Ať již den skončí úspěchem nebo lov vyjde naprázdno, večery tráví novodobí zlatokopové bujarým pitím vodky. To celé možná zní jako romantický život, ale mužům ho znesnadňují nejen krvelačná hejna komárů. Kromě hmyzu se musejí mít na pozoru před policií, která se plaví tajgou v doprovodu ochránců přírody a lovcům se snaží v jejich činnosti bránit. Pokuty jsou směšné – jen 45 dolarů. Když ale pytláka chytí potřetí, může ho potkat vyšší trest.

Ochráncům přírody vadí, že pytláci se svým primitivním způsobem odhalování koster po sobě zanechávají ohavnou spoušť. Řeky jsou bahnitější a jejich koryta se „těžbou“ mění. A jak píše v popiscích k fotografiím Chapple, podobných pytláků každým rokem přibývá. „Vím, že je to špatné, ale co mám dělat? Mám hodně dětí, práce žádná,“ zdůvodnil jeden z mužů, proč je lovcem mamutích klů.

Při každém zveřejněném průzkumu podpory politických stran se dá spolehnout na to, že některé partaje se veřejně radují, a další říkají, že takovým průzkumům nevěří. Část veřejnosti už na sociálních sítích skládá koalice, další propadá menší či větší panice - a rovněž média popisují stejný průzkum často značně odlišně. Jak tedy průzkumy číst, co od nich čekat a jak poznat jejich dezinterpretaci nejrůznějšími aktéry veřejného dění?

Jedním ze základních omylů při čtení výsledků průzkumů je to, že mícháme víc věcí dohromady. 30 % podpory pro stranu XY neznamená, že daný subjekt má bezmála třetinu hlasů v kapse. Tato podpora se počítá jen z těch lidí, kteří už se rozhodli, komu svůj hlas v této anketě dají. Tímto jsme popsali volební model: ten říká, jak by dopadly volby v době sběru dat u respondentů, kteří se již rozhodli, že k volbám půjdou, a umí říct, koho by volili.

Demagog.cz

Pak jsou zde však další výzkumy. Stranické preference ukazují rozložení sympatií ke straně v celé populaci (společnosti), přičemž ve vzorku jsou zahrnuti i nerozhodnutí nebo ti, kteří neplánují jít k volbám. Proto jsou procenta preferencí nižší než čísla v modelu, který ukazuje voliče. V neposlední řadě existuje ještě volební potenciál. Ten ukáže, kolik procent lidí uvažuje, že by mohlo dát hlas té či oné straně, a také to, kolik voličů je již rozhodnuto, že bude danou stranu volit. A ještě pár rad, jak proplout nebezpečenstvími interpretace výzkumů:

Sledujte trendy: Často parafrázovaná věta zní: „Žádné volby nedopadnou tak, jak říkají průzkumy půl roku před nimi.“ To je jistě pravda a podepsaly by se pod to i sami výzkumníci veřejného mínění. Volební průzkumy zpravidla ukazují, jak si strany stojí v okamžiku sběru dat od respondentů. Vypovídající je proto často spíše dlouhodobější trend ve výzkumech.

Pozor na statistickou chybu: Žádný průzkum nebude nikdy stoprocentně přesný, protože nemůžete zkoumat celou populaci; to v našem případě zajistí až volby. Agentury pracují se vzorky obyvatel, které jsou vybrány tak, aby byly reprezentativní podle věku, vzdělání a dalších charakteristik. V takto tvořených výzkumech se pak vyskytne statistická chyba, u výzkumů s počtem respondentů kolem tisíce to bývá jedno procento u menších stran a až 3,5 procenta u velkých subjektů. Takže pokud vám strana, která povyrostla o pár desetin, děkuje za podporu, je to od ní pěkné, ale vlastně si nemůžete být jisti, zda vůbec povyrostla. Podívejme se na příklad ODS. Ta loni hlásila růst od února. Agentura však podle dat z posledního měření pracuje s odchylkou ± 2,5 % -  takže slovy jejího otce zakladatele by tedy trend, který ODS popisuje, mohl být klidně i „ne-růst“.

Projděte si průzkumy sami: Nečtěte jen interpretaci v některém médiu. A kromě aktuálních dat se podívejte, jestli jde o potenciál nebo model a jak si strana v těchto disciplínách vedla v minulých měsících. Údaje bývají veřejně dostupné na webu agentur ihned po publikování a najdete tam jak nová data, tak trendy v preferencích.

Zaujali jsme vás? Přečtěte si delší verzi textu (s ukázkami dezinterpretací politiků i médií) na webu demagog.cz

Reklama