Čeští odpůrci eura a hlubší evropské spolupráce mají nové téma, o kterém mohou přemýšlet.  Švédský ministr financí Per Bolund vyhlásil záměr provést hloubkovou analýzu toho, jaký dopad by měl vstup země do evropské bankovní unie. Pokud prověrka dopadne dobře, Švédsko se mohlo připojit, prohlásil Bolund v rozhovoru pro místní tiskovou agenturu TT.

O co Švédsku jde? Po Brexitu bude největší zemí, která je v Evropské unii, ale – stejně jako Česko – nepoužívá euro a neúčastní se ani bankovní unie, na které se členové eurozóny dohodli před pěti lety v rámci obrany proti dopadům finanční a dluhové krize. Stejně je na tom Dánsko, kde se o bankovní unii v poslední době také mluví a kde vláda nyní slibuje učinit finální rozhodnutí do podzimu 2019.

Téma je v obou zemích aktuální kvůli tlaku ze strany největší skandinávské banky Nordea. Ta má centrálu ve Švédsku, ale kvůli sporům o regulaci začala v poslední době vyhrožovat tím, že se odstěhuje někam jinam. Šéf banky Casper von Koskull minulý týden prohlásil, že banka by možná měla větší perspektivu při těsnějším spojení s Evropou a při přesunu do země, která už v bankovní unii je. „Nordea uvažuje o Dánsko nebo Finsku. Vlády těchto zemí tvrdí, že banka je vítána. Finsko už v bankovní unii je, Dánsko na začátku tohoto měsíce zřídilo komisi k opětovnému přezkoumání účasti; první hodnotící zpráva z roku 2015 členství doporučila,“ přibližuje agentura Bloomberg.

Severské země mají podle Bloombergu na svoje banky přísnější nároky, ale střet švédské vlády s největší bankou má i širší souvislosti. Nordea má v plánu reorganizovat svoji strukturu tak, že ze svých dcer v Dánku, Finsku a Norsku udělá pobočky, tedy méně autonomní jednotky, které budou podřízené přímo centrále. Když už taková reorganizace probíhá, automaticky se nabízí otázka, jestli nová centrála musí nutně zůstat ve Švédsku.

Švédsko o to usiluje, ale na druhou stranu upozorňuje na skutečnost, že pak ponese zodpovědnost jako regulátor i za pobočky v okolních zemích, což může v případě problémů znamenat větší zátěž pro švédské daňové poplatníky. Jedním z řešení bylo navýšit povinné podvody bank do švédského garančního fondu, který má jistit klienty bank v případě další finanční krize, to ale střet s Nordeou ještě vyhrotilo. Proto nyní Bolund mluví o bankovní unii a o tom, že „může mít smysl uvažovat o sdílení rizik s jinými zeměmi“.

To je poučná věta i pro Česko, kde jsou nyní v módě opačné tendence. Bankovní unie stojí na myšlence, že státy eurozóny budou řešit potíže svých bank společně – proto společný fond i jednotný dohled na úrovni Evropské centrální banky, který má u systémově důležitých bank větší slovo než národní regulátoři. Česko má nyní komfortní pozici, kdy místní banky plně podléhají národnímu dohledu, fungují bezproblémově a jako dcery cizích bank neplánují žádnou velkou zahraniční expanzi. Proto odpadá tlak na hlubší integraci, který je nyní vidět ve Švédsku.

Česká národní banka coby národní regulátor se bankovní unii dlouhodobě brání (viz naše nedávné rozhovory s členy bankovní rady ČNB, Jiřím RusnokemMarkem Morou.). Fungující status quo posiluje názor, že sdílet rizika bankovního sektoru se zbytkem Evropy není třeba, protože v tuto chvíli se to Česku nevyplatí. To často funguje i jako odstrašující argument v debatě o přijetí eura. Naposledy jej použil Andrej Babiš, podle něhož je euro „bankrot“ a pro Česko není žádoucí riskovat účast na splácení dluhů řeckého státu nebo problémových bank třeba v Itálii.

Z hlediska momentálních výnosů a nákladů to zní lákavě. Otázka je, jestli nynější stav vydrží navěky – a zda evropská solidarita, kterou nyní většina domácích politických lídrů odmítá, nebude Česku jednou chybět.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Statisíce Turků se v neděli shromáždily v jednom istanbulském parku. Na sobě měli bílá trička a v rukou třímali transparenty s nápisem „Adalet“ - Spravedlnost. Tak vrcholil 450kilometrový Pochod za spravedlnost, který svolala největší turecká opoziční strana v reakci na autoritářské počínání prezidenta Erdogana. Mnozí by pochod rádi viděli jako předzvěst návratu akceschopné turecké opozice, které se povede zvrátit současný stav věcí - což je ovšem úkol značně komplikovaný, jak podotýká německý deník Die Zeit.

Když v červnu Kemal Kılıçdaroğlu, předseda Republikánské lidové strany (RLP), svolal protestní pochod z Ankary do Istanbulu, reakce byly skeptické. Někteří ani nevěřili, že sám 68letý politik je schopný cestu dlouhou 450 kilometru ujít. Další se domnívali, že úřady pochod záhy rozeženou. A někteří Kılıçdaroğlua kritizovali, že pochod je „příliš málo a příliš pozdě“ – ostatně tato výtka, která se snáší na vedení RLP již delší dobu.

Reklama
Reklama

Událostí bezprostředně předcházející vyhlášení pochodu bylo zatčení člena RLP Enise Berberoğlua za údajné vyzrazení státního tajemství. Opoziční politik měl sdílet video naznačující, že turecké tajné služby dodávaly zbraně do Sýrie. Berberoğlu byl následně odsouzen k 25 letům vězení a stal se prvním skutečně odsouzeným zákonodárcem poté, co byla loni v Turecku zrušena poslanecká imunita. RLP rozsudek označila jako politický a o den později zahájila pochod, který skončil v parku v Istanbulu; na dohled od vězení, kde odsouzený turecký politik sedí.

Navzdory skepticismu tak po 25 dnech průvod skutečně dorazil do Istanbulu. Z několika tisíc odvážlivců, kteří se na cestu v Ankaře vydali, se na závěrečné demonstraci stal dav statisíců Turků – podle turecké odnože CNN účast dosáhla až 1,5 milionu lidí. Akce by se tak počtem účastníků vyrovnala velkým protestům v Gezi parku z roku 2013.

Mnozí účastníci chválili vedení a energii Kılıçdaroğlua, jehož někteří Turci vnímají jako muže zažívajícího renesanci, jak uvádí německý server Die Welle. Politik dříve kritizovaný za svoji nečinnost si dokázal získat pozornost celé země a v závěrečné řeči slíbil, že „9. červenec neznamená konec pochodu, nýbrž začátek svobody“.

Zda se mu ovšem podaří naplnit očekávání, která do něj mnozí vkládají, je značně nejisté. Prezident Erdogan je, zdá se, neomezeným suverénem turecké politiky. Po loňském neúspěšném pokusu o puč bylo zatčeno přes 50 000 lidí a následně proběhly masové čistky ve státním aparátu, školství, justici a médiích. Pod pláštíkem boje proti terorismu probíhá zatýkání dodnes, naposledy před pěti dny bylo během razie zatčeno několik lidsko-právních aktivistů včetně vedení istanbulské pobočky Amnesty International.

Největší posílení pravomocí nicméně Erdogan získal legálně, změnou ústavy letos v dubnu; tu plánuje opozice anulovat, získá-li k tomu dostatek podpory. Následující měsíce tedy ukážou, zda byl Pochod za svobodu skutečně „začátkem svobody“ - či spíše labutí písní turecké opozice.

Reklama

Portland je s více než 600 tisíci obyvateli největším městem amerického státu Oregon. V posledních letech se vyprofiloval jako nirvána liberálů; místo, kam se stěhují vyznavači nejrůznějších alternativních životních stylů, a v mnoha směrech ztělesňuje trendy urbánního vývoje 21. století. Ostatně právě tady se točil americký seriál Portlandia, který zachycuje (a zároveň lehce paroduje) život velkoměstských hipsterů.

Portland se však v posledních měsících dostal na titulní strany amerických médií ze zcela jiných důvodů - anarchisté a radikální levicoví demonstranti zde v boji s ideovými oponenty způsobili škody za milion dolarů a ministerstvo pro vnitřní bezpečnosti situaci ve městě označilo za „vnitrostátní terorismus“. Příčinám, které vedly k radikalizaci, se věnuje Casey Michel americkém magazínu Politico. Kromě oné progresivně-liberální tváře totiž podle něj existuje i druhá tvář Portlandu -  a ta je silně poznamenaná historickou přítomností rasismu v celém regionu.

Mimo státy tradičně otrokářského jihu existovala v Oregonu pravděpodobně nejpřísnější legislativa namířená proti Afroameričanům. Jak píšemagazín The Atlantic, formování a vznik státu Oregon byly silně ovlivněny rasistickými utopiemi, které předpokládaly vznik čistě bílého státu. První ústava z roku 1857 výslovně zakazovala Afroameričanům do Oregonu přicházet, žít v něm, či ve státě vlastnit jakýkoliv majetek. Během dvacátých let minulého století pak Oregon představoval baštu Ku Klux Klanu s nejvyšším procentuálním zastoupením mezi obyvateli v celých USA. Oregon tak zůstával až do druhé světové války téměř exkluzivně bílým státem a dodnes je 76 % jeho obyvatel bílých.

Demonstrace proti Trumpovu dekretu
Demonstrace proti Trumpovu dekretu • Autor: AP/ČTK

Obdobné číslo platí přímo pro Portland. Dodnes je tu jen velmi malá afroamerická komunita (6,3 % obyvatel), která značně ekonomicky zaostává za městským průměrem. Podle průzkumu z roku 2014 činil průměrný roční příjem Afroameričanů v Portlandu 34 000 dolarů, zatímco u bílých obyvatel v téže oblasti to bylo kolem 70 000 dolarů. Právě kvůli malému podílu Afroameričanů se však podle mnohých expertů o této situaci dostatečně nemluví – a Portland tak sice představuje politicky progresivní město, nicméně s pevně zakořeněnou ekonomickou nerovností, která v sobě odráží rasistické praktiky minulých století.

Podle Michela se na konci dvacátého století rasismus a myšlenky bílé nadřazenosti promítly i do nárůstu popularity a aktivit skinheadů a dalších neonacistických uskupení, která měla již v 80. a 90. letech na svědomí smrt několika levicových aktivistů. V roce 2007 tak vznikla portlandská odnož Antify pojmenovaná podle přezdívky Portlandu Antifa města růží, která si za cíl stanovila formování účinné opozice vůči pravicovým extremistům. Skupina dodnes funguje ve značné anonymitě, její členové zásadně nesdělují příjmení a na veřejných akcích si zahalují obličeje.

Dlouhá kampaň během loňských prezidentských voleb a následné vítězství Donalda Trumpa povzbudily bílé nacionalisty napříč celými USA – a také v Oregonu vyplulo na povrch dlouho přehlížené rasové napětí, jak konstatoval deník The Washington Post.Protesty, jež následovaly po Trumpově zvolení, zde navíc na rozdíl většiny ostatních měst neutichly.

Jedním z důvodů neklidu je i nová taktika portlandské Antify: organizace už nechce být „pouze“ hlasitější než pravicoví extremisté, chce jim zabránit v jakýchkoli projevech. A na svém facebookovém profilu deklarovala, „že se nebude omlouvat za použití násilí v boji proti fašismu“. Podle Marka Pitcavageho, experta na domácí politický extremismus, je přitom taková taktika kontraproduktivní a vede jen k medializaci krajní pravice.

K zatím poslední a doposud největší eskalaci došlo na konci dubna. Organizátoři pochodu na podporu lokálních podniků a komunit dostali výhrůžku, že dojde k násilí, pokud z akce nevyloučí zástupce místních republikánů. Pořadatelé nakonec celý pochod zrušili, na což ovšem okamžitě zareagovali příznivci tzv. alt-right hnutí svoláním vlastního průvodu. Jedním z jeho účastníků byl i Jeremy Christian - muž, jenž byl zachycen na videu, jak hajluje zahalen do americké vlajky z dob války za nezávislost. O několik týdnů později Jeremy Christian v Portlandu smrtelně ubodal dva muže - zastali se mladých muslimek, jež se staly terčem jeho islamofobních urážek.

A jak konstatuje Politico, další střety mezi levicovými radikály a pravicovými extremisty  jsou vysoce pravděpodobné. Místní republikáni si totiž chtějí najmout k ochraně svých členů ozbrojené milice, které se rekrutují z pravicových skupin Oath Keepers and Three Percenters.

Jeden gigabajt dat za 250 korun není na české poměry špatná cena. V Jihoafrické republice, která v regionálním srovnání cen za mobilní data vychází podobně bídně jako Česko, ale chtějí víc a rozbíhají kvůli tomu celonárodní protest.

První kolo proběhlo minulou středu, 5. července. Účastníci akce #datamustfall (data musí zlevnit) zůstali celý den až do čtvrtečního poledne odpojeni od Facebooku, Twitteru a Whatsappu. Tento bojkot datových služeb chtějí opakovat každý týden, dokud ceny tarifů neklesnou.

Vodafone, jehož značka Vodacom je v JAR největší na trhu, má v ceníku jeden gigabajt dat na měsíc za 149 randů, což v přepočtu vychází na výše zmíněných 250 korun. V řadě evropských zemí by taková nabídka nikoho neurazila. Jak ale poznamenal na Twitteru jeden z demonstrantů, v Indii je stejná služba k mání čtrnáctkrát levněji. O tom, že datové tarify jsou mnohde v Africe i ve světě levnější, mluví i nejrůznější mezinárodní srovnání. Když se zprůměrují všechny tarify, jeden gigabajt vyšel loni v JAR na 5,26 dolaru (120 Kč). To je sice méně než v ceníku Vodacomu, ale pořád víc než průměrná cena třeba v Keni (5 USD),  Egyptě (2,80 USD) nebo v Tanzanii (0,89 USD).

Argument proti srovnání by mohl být ten, že JAR je pořád ještě nejbohatší zemí na kontinentě. Na to mají ale kritici tamějších poměrů protiargument, že mobilní tarify se v globálním srovnání nechovají jako ceny u kadeřníka nebo v pizzerii. Účes nebo pizza obvykle zdražují s tím, jak země bohatne, ale u mobilních tarifů to tak není. Třeba v Evropě lze najít řadu velmi vyspělých zemí jako Finsko nebo Rakousko, kde je cenová hladina hodně vysoko, ale mobilní data jsou velmi dostupná.

V globálním srovnání je JAR navíc pořád spíš chudší zemí. Průměrná mzda se v přepočtu pohybuje kolem 13 tisíc korun, přičemž toto číslo táhnout vzhůru hlavně nejbohatší vrstvy. Mzdový medián, tedy plat člověka nacházejícího se přesně uprostřed mezi hůře a lépe placenou polovinou obyvatelstva, je kvůli výrazné příjmové polarizaci společnosti na polovině průměru. Tahouni protestu v JAR kritizují navíc v této souvislosti fakt, že mobilní data jsou drahá hlavně při malém odběru, tedy že největší zátěž nesou chudší vrstvy, které si nemohou velké balíčky dat dovolit.

Příběh z JAR je zajímavý proto, že mnohé argumenty, které odstartovaly tamní bojkot, platí i pro Česko. Mobilní data patří v tuzemsku k nejdražším v Evropě. I když se příděly dat letos na jaře zvedly, pořád se tarify nedají srovnat s tím, co mají k dispozici v jiných evropských zemích včetně těch nejbohatších. Tak jako do Česka teprve nedávno dorazilo neomezené volání, tak už leckde padly i stropy na data. Podle stránky dfmonitor.eu jsou neomezená data k mání už v deseti evropských zemích za cenu do třiceti eur.

V Česku platí rovněž to, že data stojí nejvíc zákazníky, kteří si jich mohou dovolit jen málo. Třeba Vodafone v Česku pod sloganem „Stačí vám nižší tarif?“ nabízí půl gigabajtu za 477 korun. Oproti tomu by byl jihoafrický gigabajt za 250 korun skvělá nabídka. Jinými slovy pro Čechy by byl pokrok i to, proti čemu se v JAR protestuje. Kdo se s tím nechce smířit, může zkusit rozhýbat podobný bojkot i v Česku. Třeba už tuto středu.

Reklama