Islámský stát neboli chalífát je v troskách. Mosul, hlavní bašta islamistů v Iráku, o víkendu padl. Syrská Rakká má namále. “Chalífa” Bakr Bagdádí je nejpíše po smrti; s jistotou to ale nikdo neví.  Co bude teď? Týdeník The Economist píše, že to nikdo neví - a že to je dosti hrozivá situace. 

“Se ztrátou svých nejdůležitějších měst je mystika obklopující džihádistický ’stát’ otřesena,” píší britští novináři v komentáři. Existence chalífátu jako konkrétního území v rukou náboženských extrémistů byla přitom až dosud považována za klíčový prvek úspěchu této džihádistické generace - a také její za trumf nad konkurenční al-Káidou. Chalífát byl symbolem úspěchu, dokladem příznivého božího úradku. Teď zbývá bojovníkům útěk do pouště nebo návrat do svých rodných, často evropských zemí.

To samozřejmě neznamená, že je konec s islamismem, ani že teď bude na Blízkém východě klidněji. Tamní válka je komplikovaný a mnohovrstevnatý konflikt, v němž jde zároveň o povstání proti nelegitimním vůdcům, spory mezi jednotlivými sektami islámu, národnostní a kmenové ambice, širší střet regionálních mocností Saúdské Arábie, Iránu a Turecka - a nad tím vším o přetahování mezi Spojenými státy a Ruskem. Řešení takového gordického uzlu předpokládá vizi a jasnou strategii. The Economist se domnívá, že Donald Trump nic takového v hlavě nemá, ministerstvo zahraničí mu zeje prázdnotou, a že z toho nekouká nic dobrého.

Americký prezident chce prý tři věci najednou: porazit radikální islamisty (což se zjevně daří), upozadit rostoucí vliv Íránu v oblasti a omezit americkou přítomnost na Blízkém východě. Něco z toho ovšem musí jít stranou, protože zmíněné cíle si navzájem odporují. Pokud chtějí, aby se ISIS v poušti nepřeskupil a nepovstal z popela v nějaké nové podobě, (jako to udělal po pádu al-Káidy v Iráku, musí se Američané v regionu dále angažovat. O moci Íránu platí totéž.

File Photos From ISIS Or Daesh
Autor: Abaca, Profimedia

Také podle The New York Times je ztráta území sice pro ISIS tvrdá rána, ale nikoliv konečná. Deník upozorňuje, že organizace ztratila za poslední tři roky 60 000 bojovníků a dvě třetiny původního území, ale dokázala ovládat města dlouhé měsíce a vychovala mezitím celou generaci schopných manažerů, specialistů na zbraně, propagandu nebo výzvědnou činnost. Ti džihádistům zajišťují i nadále kredit v očích dalších bojovníků a mohou pokračovat v operacích. Organizace má navíc stále v rukou různá menší města a téměř celou provincii Anbar v Iráku. Kromě toho stále naplno běží propagandistická činnost ISIS na webu. I nadále lze očekávat individuální teroristické útoky a na Blízkém východě klasickou partyzánskou válku.

Islámský stát je dnes navíc mezinárodní organizace. Kromě bojovníků, kteří se z “mise” vrací domů, jsou tu sympatizanti schopní teroristických útoků, i když v Sýrii nebi Iráku nikdy nebojovali. Podle studie University George Washingtona, která zkoumala 51 úspěšných útoků, k nimž došlo od vyhlášení chalífátu na území Evropy a Severní Ameriky, tvořili jenom 18 procent pachatelů ostřílení bojovníci z Blízkého východu. ISIS má také pobočky v Libyi, Egyptě, Jemenu, Afghánistánu, Nigérii a na Filipínách.

Zmíněný The Economist ještě upozorňuje, že válka v Sýrii zdaleka neskončila a v jejím dalším průběhu se Američané mohou lehce dostat do konfliktu s íránskými jednotkami - že je dokonce možné, že se je budou jejich sunnitští spojenci v čele se Saúdskou Arábií právě do takového konfliktu zatáhnout. “Ať udělá Amerika cokoliv, bude to chaotické a cíle musí být jen omezené. Zároveň kolaps Sýrie a nástup ISIS po roce 2011 ukazují, že zanedbání (regionu) také představuje vážná rizika. Donald Trump potřebuje najmout dobré experty a vytvořit plán - a to rychle, ” končí týdeník.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Piplavá práce amerických novinářů, kteří po milimetrech odkrývají napínavý příběh o ruském angažmá v prezidentské kampani, přináší nové plody. Deník New York Times přišel v neděli se zjištěním, že nejstarší syn Donalda Trumpa – Donald Trump Jr. – sháněl loni pro otce od Rusů kompromitující materiály na Hillary Clinton.

Konkrétně jde o to, že Donald Jr. kývl v průběhu kampaně na schůzku s ruskou právničkou s vazbami na Kreml, která kompromitující informace nabízela. Autoři článku se vzhledem k jeho choulostivé povaze odkazují rovnou na pět zdrojů, z nichž tři popisují jako poradce Bílého domu.

Reklama
Reklama

Schůzky se účastnil také Trumpův zeť Jared Kushner a tehdejší šéf Trumpovy kampaně Paul J. Manafort. Oba schůzku potvrdili v důvěrných vládních dokumentech, o kterých list informoval už v sobotu. Autorům prvního článku chyběla informace, o co přesně na schůzce šlo. To vyšlo najevo až díky následným rozhovorům se zdroji.

Schůzka se uskutečnila loni 9. června, dva týdny poté, co byl Trump potvrzen jako prezidentský kandidát republikánské strany. New York Times připomínají, že schůzka jde přímo k podstatě federálního vyšetřování, tedy k otázce, jak přesně se Rusové v ovlivňování voleb angažovali a jestli se nějak domlouvali s Trumpovým štábem. Nyní se poprvé ukazuje, že někdo z Trumpova okolí byl ochoten přijmout ruskou pomoc, píší New York Times.

Není nicméně jasné, zda ruská spojka – právnička Natalia Veselnitskaja – slíbené materiály skutečně dodala. Informace o schůzce vyšly najevo poté, co se o ní Jared Kushner zmínil v rámci výpisu svých aktivit potřebných pro získání prověrky kvůli přístupu k utajeným informacím v rámci nynější funkce v Bílém domě.

Také Donald Trump Jr. schůzku potvrdil – ale s tím, že Veselnitskaja nabízela nesmyslné informace o tom, že Rusko financuje americkou Demokratickou stranu, a že šlo jen o záminku, aby mohla vytáhnout vlastní agendu, a sice lobbing proti protiruským sankcím.

Profesionální tenis není zase tak výnosné povolání, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jistě, Roger Federer vyhrál jenom vloni šest milionů dolarů a k tomu je potřeba připočíst dalších 58 milionů za reklamu. Za celou kariéru pak získal jen na cenách v turnajích 104 milionů dolarů, tedy zhruba 2,5 miliardy korun. Jenže to je Federer, absolutní světová špička. Stačí sestoupit na potravním řetězci světového profesionálního okruhu o něco níže a je po radosti. Jak upozorňuje deník Financial Times, studie Mezinárodní tenisové federace zjistila, že průměrný příjem profesionálního tenisty činil v roce 2013 32 640 dolarů. Průměrné výdaje pak 38 800, takže průměrný profesionální tenista vlastně prodělal kalhoty.

To se neblaze projevuje na průběhu grandslamových turnajů. Ty jsou zdaleka nejvíce dotované a dají se na nich vydělat slušné peníze už jenom tím, že se hráč kvalifikuje a nastoupí do prvního kola. Tak slušné, že se podezřele blíží částce průměrného příjmu, a jak píše The New York Times, mnozí tenisté na ně spoléhají jako na hlavní položku celoročního rozpočtu. Výsledkem je nebývalý počet hráčů, kteří nastoupí třeba i se zraněním a po pár hrách zápas prostě skrečují. Nepřicházejí na kurty hrát tenis, ale vyinkasovat důležitou částku, jež je v následujících měsících udrží ve hře. Ve Wimbledonu získá každý (mužský) tenista za účast v prvním kole 35 tisíc liber.

Nad celým tenisovým cirkusem tak visí volání po reformě. Od roku 2007 tenisté skrečovali 237 grandslamových zápasů, což je 4,58 procenta. Často se jedná o očividné “minipodvody”, kdy se hráči ani nesnaží předstírat, že zápas vůbec chtěli dohrát. Důsledkem jsou zklamaní fanoušci a upadající atmosféra turnajů. Zajímavé také je, že se problém týká mnohem více mužských hráčů než jejich tenisových kolegyň. Ty ve stejném období na grandslamech vzdaly pouze 85 zápasů, tedy 1,64 procenta.

Na to existují dvě vysvětlení. První říká, že důvodem rozdílu mezi pohlavími je délka zápasů. Muži hrají na tři vítězné sety a představa tak dlouhého trápení s nedoléčeným zraněním funguje jako silná motivace hodit ručník do ringu dřív. Ženy hrají na dva vítězné sety a “dožít” se konce je tak snazší.

Druhé, pro muže méně lichotivé vysvětlení ovšem říká, že dámy jsou prostě tvrdší, berou hru vážněji a celkově více vydrží. Čtenář se musí rozhodnout sám, zda si myslí, že by například Italka Mandy Minella, která do prvního kola letošním Wimbledonu nastupovala v pátém měsíci těhotenství, dohrála dlouhý zápas - nebo by také raději včas vzdala. (Těhotenství samozřejmě není zranění, handicap pro hru ale jistě ano). V dnešní realitě prohrála rychle za 53 minut 1–6, 1–6 a bylo vyděláno.

V každém případě zaznívá volání po změnách. Zmíněný Financial Times upozorňuje na britského tenistu Andy Murraye, který volá po zavedení něčeho jako základního platu pro tenisty kvalifikované do turnaje. Ani by nemuseli k zápasu nastoupit, pokud by je trápilo zranění nebo jiný handicap. Deník se trochu obává, že by tak tenisté vlastně dostávali plat už jen za to, že se chovají sportovně, ale hře a špičkovým turnajům by to nejspíš pomohlo. Když už by se hrálo, hrálo by se skutečně o vítězství a ne jenom proto, aby se neřeklo.