Kdo dosud doufal, že vyhlášený pragmatik Andrej Babiš by se nakonec přece jen mohl proměnit v proevropského lídra, ztrácí další iluze. V rozhovoru pro agenturu Bloomberg, který se konal minulý pátek a vyšel v pondělí nad ránem, Babiš rezolutně odmítl euro a společnou měnovou politiku jako nežádoucí krok k omezení suverenity země. Odsoudil i snahu západní Evropy vynutit si pomoc s řešením imigrantů skrze uprchlické kvóty. Sám sebe pak představil jako někoho, kdo chce bránit národní identitu, což obnáší mimo jiné zamezit přílivu Muslimů.

„Žádné euro. Nechci euro. My tady nechceme euro,“ prohlásil Babiš v rozhovoru, který vedl s česky mluvící reportérkou a anglicky mluvícím reportérem, což v praxi podle nich fungovalo jako přeskakování z česko-slovenštiny do angličtiny. Výše uvedené věty o euru padly anglicky (původní znění je zde) a Babiš k nim ještě dodal silné, ale ne zcela srozumitelné tvrzení, že každý ví, že euro je bankrot („Everybody knows it’s bankrupt.“). Svůj odmítavý postoj k jednotné evropské měně pak ještě rozebral v česky vedené pasáži, kterou Bloomberg poskytl Respektu v původním znění.

Babiš doslova říká: „To je naše suverenita. Já chci českou korunu. Já chci nezávislou Českou národní banku. Já nechci další věc, do které nám bude kecat Brusel.“ Výhoda koruny spočívá podle něho v tom, že lze v případě opakujících se ekonomických potíží znovu sáhnout k jejímu oslabení, navíc Česko se bez eura vyhne případným nákladům na řešení krizí v jiných částech eurozóny. „Když se nám nebude dařit, tak může být intervence. A ty intervence jednoznačně zafungovaly. A já nechci ručit za řecké dluhy, za italské banky,“ uvedl Babiš.

08
Andrej Babiš • Autor: Milan Jaroš

Pro čtenáře Respektu nebude překvapením, že s Babišem nemůžeme v názoru na Evropu souhlasit. Z kontextu rozhovoru není ani zcela jasné, co Babiš myslel tím, že euro je bankrot. Pravda je taková, že eurozóna v žádném bankrotu není. Západoevropské ekonomiky naopak po letech přešlapování opět slušně rostou a principy měnové unie drží navzdory řecké dluhové krizi.

Pravdou není ani to, že euro v Česku nikdo nechce. Bloomberg dává Babišovy postoje do souvislosti s loňským průzkumem Eurobarometer, kde pro zachování koruny bylo 72 procent Čechů. Mezi firmami má však euro výraznou podporu, zvlášť po více než třech letech, kdy si zvykly na zafixovaný měnový kurz a eliminaci kurzových nejistot. Intervence směřující k oslabení měny se skutečně osvědčily, zavedení eura má ale jiné ekonomické přínosy, což koneckonců zná i Babiš coby podnikatel fungující na několika evropských trzích zároveň.

Sdílení nákladů na řešení krizí v slabších zemích je něco, s čím je v eurozóně skutečně třeba počítat; je ale otázkou, zda taková solidarita spojená se zakotvením uvnitř hlavního západního proudu nemůže být jednoho dne účinnou pojistkou i pro Česko žijící nyní v komfortu země, které se ekonomické potíže vyhýbají. Navíc by se postkomunistické státy jako Česko měly poučit z historie a nevnímat evropskou integraci jen v rovině „co nám členství přinese“, jakkoli Babišovi je údajně takové přemýšlení o Evropě blízké.

V podobném duchu je i nynější spor o uprchlických kvótách, kde se česká vláda semkla v protestu proti dříve dojednaným závazkům s Polskem, Maďarskem a Slovenskem. V Česku mnozí podléhají dojmu, že kvóty jsou tak jako tak mrtvá věc a že Brusel v tom dá visegrádské skupině stejně jednoho dne za pravdu. Jak jsme ale nedávno psali, tato představa je mylná. Navíc nejde jen o solidaritu s imigranty, ale i s ostatními zeměmi EU, na které uprchlická krize nejvíce doléhá a které teď (stejně jako Německo nebo Francie) snadno podléhají dojmu, že pro Česko a spol. je Unie dobrá jen tehdy, kdy lze na členství vydělat.

Babiš má ovšem v otázce uprchlických kvót jasno. V souvislosti s žalobou Evropské komise kvůli neplnění dříve odsouhlasených závazků spojených s přerozdělováním uprchlíků (těch je v Česku zatím 12) Bloombergu řekl: „Musíme přece bojovat za to, co tu pro nás vybudovali naši předkové. Jako jestli chtějí, aby v Belgii žilo víc muslimů než Belgičanů, tak je to jejich problém. My to tady prostě nechceme. Nebudou nám přece diktovat, kdo tady u nás má žít, a kdo ne.“ (Jde opět o původní výroky v češtině, tedy ne o zpětný překlad článku, který Bloomberg vydal anglicky.)

„Největší přidanou hodnotou Evropské unie je přece silná národní identita každého státu. Ta Evropa může být silná jen díky jednotlivým silným národním státům – to je snad logické, ne?“ dodal Babiš.

V rozhovoru se také pochlubil tím, že už loni v únoru se sešel s dnešním francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem, který se údajně u Babiše tehdy inspiroval. Na schůzce byl ještě majitel koncernu LVHM Bernard Arnault, považovaný za nejbohatšího Francouze, a řeč podle Babiše byla i o tom, jak se jeho dílem proměnila politická mapa v Česku. „Ptal se na moje hnutí,“ vzpomíná na schůzku s Macronem Babiš, podle něhož lze říct, že francouzský prezident jej  tak trochu následoval.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

 

K pěti procentům, která budou za rok potřeba ke vstupu do parlamentu, se maďarská strana Momentum teprve blíží. Pro mnohé odpůrce Viktora Orbána je ale nová proevropská formace nadějí, jaká tu roky nebyla.

Reklama
Reklama

Stranu vede osmadvacetiletý právník András Fekete-Győr, který si po letošních volbách ve Francii rychle osvojil přezdívku „maďarský Macron“.  Jak sám říká, je sice o poznání mladší, ale rád by se jako prezident stal novou a svěží silou, která už nedělí svět na pravici a levici. „Teď jde o to, jestli se chceme uzavírat - nebo otvírat,“ říká Fekete-Győr o nové dělící linii v britském Economistu.

Fekete-Győr a jeho Momentum jsou v opozici k Orbánovi přirozeně pro otevřenost. „Jenže Maďarsko není Francie,“ podotýká k tomu The Economist. „Od roku 2010, kdy Orbán získal v parlamentu supermajoritu, rozpoutal systematický útok na systém brzd a protivah veřejné moci. Provládní oligarchové ovládají většinu médií. Volební systém se změnil tak, že nahrává Orbánovu uskupení  Fidesz – v roce 2014 strana obsadila dvě třetiny parlamentu s necelou polovinou hlasů. Založit novou stranu a do roka s ní zabodovat ve volbách by samo o sobě znamenalo mimořádný výkon. A v Maďarsku by to byl zázrak,“ píše týdeník.

Momentum se nicméně ukázalo jako relevantní síla na přelomu roku, kdy zaskočilo vládní struktury protestem proti megalomanskému záměru Budapešti soupeřit s Paříží a Los Angeles o pořádání letní olympiády v roce 2024. (O případu jsme psali zde v reportáži z Budapešti). Nápad měl u Orbána velkou podporu, ale proti začala vstupovat do té doby nijak známá skupina mladých lidí s argumentem, že výdaje odhadované minimálně na miliardu eur jsou pro Maďarsko jen vyhazováním peněz a podhoubím pro korupci.

Jediná cesta, jak olympijský projekt zastavit, bylo městské referendum, pro jehož vypsání bylo potřeba posbírat aspoň 138 tisíc podpisů. Za čtyři týdny jich lidé kolem Fekete-Győryho posbírali čtvrt milionu a Orbán v předtuše blamáže celý nápad s olympiádou raději odpískal. Úspěch povzbudil Momentum k přeměně v politickou stranu, která nabrala u mladých, proevropsky orientovaných lidí další body během Orbánova tažení proti budapešťské univerzitě George Sorose nebo při protestech proti vládním návrhům na zdanění internetu.

Hungarian Prime Minister Orban attends a news conference in Budapest
Viktor Orbán • Autor: REUTERS

Rozruch na Facebooku je ale jedna věc a reálné volební šance jsou věc druhá. Momentum sice v posledním průzkumu poskočilo v preferencích na dvojnásobek, ale pořád jen ze dvou na čtyři procenta. Při pohledu zvenčí by se mohlo zdát, že opozice proti Orbánovi je příliš rozdrobená a že místo znesvářeného klubka malých liberálních stran s preferencemi kolem pěti procent by stálo za to nastoupit do voleb coby jeden silný proevropský blok.

Momentum, složené vesměs z lidí narozených až po pádu komunismu, ale v žádné takové kompromisy a účelová spojenectví nevěří; chce jít do voleb samo jako jediná ryzí protiváha starých struktur. Mezi ně Fekete-Győr řadí nejen Orbána, ale i druhé nejsilnější socialisty, stejně jako novou stranu někdejšího socialistického lídra Ference Gyurcsanyho, proslulého v zahraničí hlavně svým výrokem o tom, jak lhal voličům od rána do večera. Ještě zjevnějšími odpůrci jsou pro Momentum nacionalisté ze strany Jobbik, která se s 15 procenty preferencí dělí o druhé místo se socialisty.

Dá se proti takovému rozložení sil něco dokázat se čtyřmi procenty? Dnes to vypadá jako utopie, ale Momentum existuje pouze pár měsíců. A jak podotýká Economist, Orbán dnes vypadá zranitelněji než dřív. Hrozba uzavření Sorosovy školy přivedla do ulic 80 tisíc mladých lidí. V zemi sílí nespokojenost s korupcí a s autoritativními manýrami, kvůli kterým je čím dál těžší hnát někoho z politiků k odpovědnosti.

Mnoho lidí rovněž znepokojuje Orbánovo paktování s Vladimirem Putinem stvrzené dohodou o ruském financování a dostavbě maďarské jaderné elektrárny Paks a na druhé straně narůstající napětí ve vztazích se západní Evropou. Té Economist doporučuje nasadit na půdě EU proti Orbánovi tvrdší metr, například nekompromisní zkrácením evropských fondů, což lze mimochodem chápat i jako varování pro Česko, které o sobě na evropské scéně dává v poslední době vědět spíš jako maďarský spojenec.

Volby se mají v Maďarsku konat příští rok v dubnu. Orbánův Fidesz zatím jasně vede, ale jeho preference klesají -  a jak podotýká Economist, proevropské síly mají v nadcházejícím roce možná poslední šanci něco podniknout. „Maďarští liberálové si nemohou dovolit tuto šanci promarnit. Vzhledem k tomu, jak Orbán utahuje šrouby proti občanské společnosti, další šance už možná nebude,“ uzavírá Economist.

Od pádu Berlínské zdi uplynulo už skoro třicet let a sjednocené Německo po takové době vypadá jako samozřejmost. Nedávné úmrtí Helmuta Kohla, který se o sjednocení postaral, ale vrátilo úvahy, jak důležitá byla právě jeho role a kolik chybělo, aby se dějiny odvíjely jinak.

Americká historička Mary Elise Sarotte se k těmto otázkám vrací s odstupem v článku pro magazín Foreign Policy, který lze brát i jako rychlokurz dějepisu o roce 1990. Článek ve zkratce upozorňuje na to, co autorka popsala ve svých několika knihách o Německu před a po pádu komunismu. A sice že sjednocení mohlo probíhat i jinak a že v dnešním světě by k němu nejspíš nedošlo.

Tvrdý háček

„Helmut Kohl spojil zemi s využitím principů, které jsou dnes v ohrožení – mimo jiné i kvůli tomu, čeho Kohl dosáhl,“ stojí v úvodu textu, který pokračuje vyprávěním, jak Kohl šel v noci 10. února 1990 na procházku na Rudé náměstí, protože nemohl usnout. Ten den měl za sebou v Moskvě klíčovou schůzku s Michailem Gorbačovem, tehdejším vládcem Sovětského svazu, jejíž průběh si Kohl vyložit tak, že k sjednocení Německa „dostává zelenou“. Tak to také oznámil večer na tiskové konferenci, ale leckomu v tu chvíli vyrazil dech. Hodně zariskoval, protože ne všichni chápali obsah rozhovoru s Gorbačovem tak jasně, jak ho Kohl veřejně interpretoval.

Tato událost dobře ilustruje, že bez Kohla by vůbec nemuselo dojít ke zrušení poválečného uspořádání, rozdělujícího Německo na západní a východní část. Anebo přinejmenším ne tak rychle a radikálně. Berlínská zeď byla v únoru 1990 už tři měsíce reliktem historie, ale to, co mělo v Německu následovat, nebylo po zhroucení východoněmeckého režimu dané. Vzniku jednoho suverénního Německa bránilo několik věcí. Především strach ostatních západoevropských zemí.

Margaret Thatcher byla otevřeně proti a ke stejnému postoji velel i francouzský bonmot z dob studené války, podle kterého Francouzi měli Německo tak rádi, že ho raději měli dvakrát. Proti byli i mnozí občané Kohlovy NSR, kteří se báli vysokých nákladů, devalvace marky a milionů utečenců z Východu. Proti byli koneckonců i někteří vůdci revoluce, kteří se postavili komunistickému režimu v NDR. Část z nich prosazovala vlastní stát tak vehementně, že sepsali i návrh ústavy slibující neutralitu a mix soukromého vlastnictví se solidaritou.

EK33_37_sjednoceni_Nemecka_Profimedia
Berlínská zeď • Autor: Profimedia.cz

Kromě toho všeho existoval i tvrdý právní háček spočívající v poválečném uspořádání a rozdělení vlivu nad poraženým Německem mezi čtyři vítězné velmoci. I když původní smlouvy podepsané po kapitulaci hitlerovské říše prošly v průběhu studené války mnoha úpravami, princip byl i v roce 1990 pořád stejný: ke sjednocení a obnovení suverénního Německa zkrátka nemohlo dojít bez souhlasu Spojených států, Sovětského svazu, Británie a Francie.

Sjednocení země tedy nebylo jen vnitropolitickou záležitostí, ale i složitým cvičením z mezinárodních vztahů. Kohlovi budiž ke cti, že nečekal a jednal rychle. Jeho počínání ale mělo i svoje následky. Slovy tehdejšího amerického ministra zahraničí Jamese Bakera „skoro každý úspěch v sobě nese i zárodek budoucího problému“. Při vzpomínce na zesnulého Kohla je dobré si připomenout, že jeho výsledky odpovídají kontextu doby a že dnes už jsme hodně jinde – mimo jiné i kvůli nezamýšleným následkům tehdejších událostí.

Už pád Berlínské zdi byl do značné míry výsledkem šťastné souhry okolností, ať už šlo o odvahu a vytrvalost demonstrantů na východní straně zdi, nekompetentnost režimu a konkrétní skutky jeho konkrétních představitelů. Když opadlo nadšení, začalo být jasné, že sjednocení nenastane samo sebou. Kohl byl ale v tomto bodě neústupný. Kdo by nechtěl vstoupit do učebnic jako kancléř sjednotitel. V Kohlově uvažování však bylo plnohodnotné sjednocení i tím nejlepším scénářem, jak se vyrovnat s tím, co jeho zemi stejně čekalo - a sice že miliony východních Němců budou tak jako tak nějak chtít dosáhnout západního životního standardu. A uvažoval správně – účet za sjednocení byl sice gigantický, ale výsledkem je nakonec silná, bohatá a obdivovaná země.

Kohl se nicméně unáhlil, když sliboval, že ekonomicky půjde sjednocení stejně hladce jako politicky. Dědictvím byla dlouho vysoká nezaměstnanost, po níž přišel vzestup krajní pravice a odcizení mnohých východních Němců od dnešní vlády, patrné dnes už pravidelnými demonstracemi proti uprchlíkům.

Trump není Bush

Donald Trump jako prezidentem USA zaskočil hodně Evropanů tím, jak nevybíravě začal útočit na integrační proces. Evropskou unii přirovnával k Sovětskému svazu, a co nejdřív vypadalo jako bonmoty, se brzy ukázalo jako reálný politický postoj. Kohl se ve svojí době nemusel s ničím takovým zaobírat. Evropskou integraci vždy podporoval, protože plně věřil tomu, o čem mluvil už jeho předchůdce Konrad Adenauer, a sice že jednotné Německo a propojená Evropa jsou dvě strany téže mince. Když francouzský prezident François Mitterrand Kohlovi připomněl, že kromě sjednocení Německa je třeba pohnout i prohloubením evropské spolupráce, Kohl neváhal.

1995, Colorado, debata o studené válce
1995, Colorado, debata o studené válce • Autor: REUTERS

Složitější otázkou bylo, jak sjednocení spojit se členstvím v NATO. Právě o to šlo v únoru 1990 v Moskvě především. Kohl nejdříve Gorbačovovi slíbil, že jednotky NATO zůstanou dál i po sjednocení mimo východní část země. Na základě toho Gorbačov dal zmíněnou zelenou ke sjednocení, o které Kohl ten samý den mluvil před novináři – k velkému překvapení svého týmu, který se jen modlil, aby nikdo v Moskvě nezačal předchozí vágní a verbální přísliby zpochybňovat. Nestalo se, ale Kohlovo vystoupení zaskočilo tehdejšího amerického prezidenta George Bushe staršího.

Ten Kohla obratem pozval do Camp Davidu a začal se rozčilovat, proč si Moskva měla klást podmínky pro fungování NATO a proč by Německo mělo být napůl uvnitř a napůl mimo alianci. „K čertu s tím. My jsme vyhráli, ne oni,“ prohlásil údajně Bush a navrhl i řešení – nabídnout Sovětům co nejvelkorysejší finanční pomoc, na které by se pochopitelně podílelo i Kohlovo bohaté západní Německo. De facto šlo o to „Sověty uplatit“, prohlásil tehdejší zástupce poradce pro národní bezpečnost a budoucí ministr obrany USA Robert Gates.

To se v roce 1990 také podařilo, ale zároveň šlo o prapočátek dnešního ruského uraženectví. K němu patří i stížnosti, že Washington Moskvu povedl, když slíbil, že sjednocení Německa neznamená rozšíření NATO. M. E.  Sarotte ve svých knihách píše, že takový slib mohl dát Sovětům jen někdo z amerických vyjednavačů, ale nikdy ho nedal Bush osobně, natož aby nějaký takový závazek existoval na papíře. A ruský pocit křivdy – ať už hraný, nebo skutečný – je dnes čím dál větším zdrojem napětí.

K němu se navíc přidává i zhoršení transatlantických vztahů. Zatímco Kohl a Bush se vzhledem k intenzívní poválečné spolupráci obou zemí snadno dohodli, dnes chce Angela Merkel v reakci na Donalda Trumpa brát věci do vlastních rukou.  V tomto kontextu je jasné, že v dnešní době by jednání o sjednocení Německa těžko probíhalo tak hladce jako v roce 1990. Je jasné i to, že tehdy mohl vývoj nabrat jiný směr. Jestli šlo udělat něco lépe, to už je otázka z fiktivní historie, kde má každý svoji pravdu…