úterý 20. 6. 2017

Klasické islamofobní rčení praví, že ne každý muslim je terorista, všichni teroristé jsou ale muslimové. Nikdy to samozřejmě nebyla pravda, sebevražedné atentáty například v moderní době “objevili” Tamilští tygři na Srí Lance, Evropa se v 70. a 80. letech zmítala v osidlech vlastního extrémistického terorismu (IRA, ETA, Rudé brigády) - a dnes třeba barmští buddhisté vědí, jak rozpoutat teror proti tamní muslimské menšině. V Británii se po nedělním atentátu proti muslimské komunitě v Londýně bohužel zdá, že terorismus umí proniknout i mezi “obyčejné” bílé Evropany. Útoku se dopustil zcela nemuslimský Angličan Darren Osborne z Cardiffu a při zatýkání si liboval, že “odvedl svůj díl práce” a že “touží pozabíjet všechny muslimy”.

Následuje samozřejmě klasické zděšení. Nikdo nechápe, proč právě tenhle soused, který se vlastně choval celou dobu úplně normálně, maximálně občas křičel na svou přítelkyni (z výpovědí se zdá, že možná trochu častěji než občas). Sestra prohlásila, že “ani nedokáže vyjádřit svou lítost” a dál se z pochopitelných důvodů nechce k ničemu vyjadřovat.

Matka sedmačtyřicetiletého vraha tvrdí, že “Darren není žádný terorista, jenom člověk, který má problémy” a dodává, že vůbec netuší, jak se z cely věcí vyrovnat. Všichni naznačují, že atentátník se nezajímal o politiku, “ani by neuměl říct, kdo je premiérem”, a že se mu muselo něco pomotat v hlavě. Kámoši, kteří s  ním donedávna chodili na pivo, vypovídají, že je to “pomilováníhodný rapl”.

Jak se srovnat s tím, že někdo začne vraždit zcela nevinné lidi, je samozřejmě problém. Blízcí atentátníka zjevně procházejí fází, kdy mají pocit, že Osborne je nikoliv vrah, ale vlastně oběť. „Dlouho trpěl”, říkají, aniž uvádějí podrobnosti. Normální člověk přece něco takového neudělá, něco se mu muselo přihodit. Tenhle distanc je mimochodem zcela typický (a pochopitelný). Autor menu diskutoval o terorismu s muslimy po útocích v Madridu a Londýně v letech 2004 a 2005 a vždy slyšel, že atentátníci nemohli být muslimové - normální muslim miluje své bližní a něco takového by nikdy neudělal.

Je samozřejmě možné, že u Darrena Osborna náhle propuklo psychické onemocnění, kterého si do té doby nikdo z jeho příbuzných a známých nevšiml. Totéž samozřejmě platí pro všechny ostatní atentátníky. Tady je třeba vyseknout poklonu premiérce Therese May, která se nepostavila na stranu instinktivní obrany příslušníka “vlastního kmene” a rychle prohlásila, že útok “je v každém detailu stejně nechutný jako atentáty, k nimž došlo v předchozích týdnech”. Do mešity dorazil i šéf opozice Jeremy Corbyn a spousta dalších politiků, aby útok proti muslimům odsoudili.

Po muslimských útocích obvykle následuje otázka, jak se stalo, že se pachatel radikalizoval. V případě Darrena Osborna platí totéž. Včetně dotazů, jak je možné, že si jeho okolí ničeho nevšimlo - a pokud všimlo, nic s tím nedělalo. Deník The Telegraph k tomu dodává dosud přehlížená čísla: v Británii se rychle zvyšuje počet lidí podezřelých z “domácího” (tedy nemuslimského) terorismu. Vloni jich policie zadržela 48, zatímco o rok dříve jen deset. V prosinci také úřady oficiálně zařadili skupinu National Action (Národní akce) na seznam teroristických organizací - jedná se o neonacisty. A je tomu téměř přesně rok, co bílý rasista těsně před referendem o Brexitu zavraždil labouristickou poslankyni Jo Cox.

Deník cituje Aarona Wintera z University of East London, který se studiem ultrapravicových extrémistů zabývá. Podle něj “dochází ke zvýšené mobilizaci proti muslimům”, spousta dalších lidí v článku popisuje nárůst protimuslimské agitace na internetu i jednotlivé menší útoky. Motivace pro vražednou nenávist je nicméně snadno k nalezení třeba i na stránkách britského bulvárního tisku.

https://twitter.com/JamesMelville/status/876703780124983296

 

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Před pár měsíci jsme o Marine Le Pen zcela vážně mluvili a opsali jako o nejnebezpečnější ženě Evropy. Kdyby zvítězila ve francouzských prezidentských volbách, byl by s Evropskou unií dost možná amen. Dnes je politicky na kolenou. A to tak, že The New York Times spekulují, zda se neblíží konec radikální populistické pravice nejen ve Francii, ale i obecně.

Popořádku. Když Le Pen prohrála jasně prezidentské volby s naprosto opačným proevropským kandidátem, pokusila se samu sebe definovat jako lídra francouzské opozice, který s pomocí stranických poslanců udělá po parlamentních volbách prezidentovi ze života peklo. Ani to nevyšlo, místo očekávaného bloku sta a více poslanců Národní fronty jich bylo o víkendu nakonec zvoleno osm. A to ještě díky finiši na poslední chvíli - v jednom okamžiku to podle průzkumů vypadalo, že Marine Le Pen bude ve francouzském Národním shromáždění za Národní frontu zasedat sama.

Reklama
Reklama

Sama Le Pen to vysvětluje rekordní neúčastí voličů, kteří po prohře v prezidentských volbách hodili flintu do žita. Reportéři amerického deníku se vydali mezi jejich řídnoucí řady a slyšeli tam totéž. Fatalismus, řeči o tom, že nic nemá smysl, systém je nespravedlivý. Analytici ale podotýkají, že problém je i v Marine Le Pen. Zdá se jim, že ve snaze stát se většinovým politikem a prezidentkou rozmělnila politické sdělení natolik, až přestalo být přitažlivé pro původní tvrdé voličské jádro.

Národní fronta bývala klasickou xenofobní a protipřistěhovaleckou stranou opepřenou špetkou starého dobrého vichistického antisemitismu. Na slušnou rodinnou politickou kariéru v opozici to stačilo, ale neodpovídalo to ambicím dcery zakladatele. Proto přidala druhý ideologický proud, levičácký, antikapitalistický, ochranářský a protievropský. Zvláště tažení proti euru ovšem voliče podle všeho dost vyděsilo a Marine Le Pen musela rychle hledat, jak se řadí zpátečka. A nakonec to dopadlo tak, že Národní fronta neuspokojila stoupence ani jednoho z proudů.

jarvis_593076b5498ec656ac0625a9
Autor: REUTERS

The New York Times nesměle podotýkají, že se jedná možná o hlubší trend, který přesahuje hranice Francie. Ke zkáze klanu Le Penových podle nich “pomohl” také pokračující  propad Trumpovy administrativy zatížené neutuchajícími skandály i opožděné poznání britských voličů, že Brexit nebude rychlá a jednoduchá záležitost.

The New York Times tuhle tezi úplně nerozvádějí, ale dělá to za ně The Wall Street Journal, který tvrdí, že Trumpova podpora začíná mezi jeho voliči ochabovat. Tohle poznání je založeno na pravidelných výpravách mezi vytipované voliče, kteří volili dnešního prezidenta spíše váhavě a v obavách z jeho osobnosti. A teď zhusta na jméno novinářům vyprávějí, jak je populistický prezident zklamal, třeba když dostatečně neochránil oblíbené programy zdravotní péče a vůbec se v úřadu chová nedospěle. K tomu se přidávají i průzkumy, z nichž vyplývá, že podpora Trumpa mezi jeho vlastními voliči klesla z 95% v únoru na 76% v květnu.

The Wall Street Journal dochází k názoru, že na masovou dezerci je ještě brzy - a že voliči stále čekají, co se z jejich neobvyklého politického favorita nakonec vyklube. V Americe je jednou nohou na odchodu vlažnější část populistického prezidenta, ale v Evropě už Trumpova nikdy nekončící show dost možná funguje jako výstražné červené světlo.

Reklama

Skutečnost, že moc různým způsobem korumpuje a že z ní lidem šplouchá na maják, je instinktivně známá. Nyní ovšem vědci dokázali, že moc skutečně funguje jako postižení.  Podle výzkumů Dachera Keltnera, profesora psychologie na univerzitě v Berkeley, to vypadá, že lidé disponující mocí jednají, “jako by utrpěli traumatické poranění mozku”. V praxi to znamená, že si přestávají uvědomovat možná rizika, stávají se impulzivnější a přestávají být schopni podívat se na svět cizíma očima.

Server The Atlantic uvádí, že k podobným závěrům došel i neurovědec Sukhvinder Obhi z Ontaria, který na rozdíl od Keltnera nezkoumal vnější chování, ale přímo reakce mozku. Podle něj moc poškozuje schopnost “zrcadlení” - což je základní předpoklad empatie, schopnosti vcítit se do ostatních lidí. Zrcadlení je podvědomá činnost, kdy lidé (nebo jiní živočichové) nevědomky napodobují chování svého okolí. Usmívají se, když se usmívají ostatní, jejich svaly se instinktivně zatínají, když sledují úsilí někoho jiného.

Díky schopnosti zrcadlit “prožíváme” třeba sportovní zápasy nebo sledujeme vzestupy a pády hrdinů na jevišti či filmovém plátně - naše těla vlastně spoluprožívají akci lidí, které sledujeme, a to nám umožňuje chápat emoce, jež cítí. Pokud s otevřenou pusou sledujete filmovou chůzi po laně a začínáte se napětím lehce potit, právě “zrcadlíte” na plný výkon. Právě tahle schopnost však podle vědců se ziskem moci zažívá měřitelný útlum.

Vědci samozřejmě neprováděli experimenty na Baracku Obamovi, ale na studentech, kteří si před nimi měli nejdříve vzpomenout na situace, kdy byli pověřeni nějakou funkcí nebo měli jinak věci pod kontrolou. Vždy se jednalo pouze o moc dočasnou a z pokusů vyplývalo, že schopnost zrcadlení je také pouze dočasně potlačená, jakoby utlumená. Je samozřejmě otázkou, co se stane, když mocí disponujete dlouho, téměř permanentně. V takovém případě prý může dojít “k funkčním změnám na mozku” - jinými slovy k trvalým následkům.

Vědci demonstrovali důsledky mimo jiné docela legračním způsobem. Jedna studie z roku 2006 po zkoumaných objektech žádala, aby si na čelo napsali písmeno E tak, aby je ostatní mohli přečíst. Šlo o to, jestli dotyční písmeno napíší tak, aby bylo čitelné z jejich pohledu, nebo zrcadlově obráceně, aby ho mohli číst ostatní. Výsledek tušíte: “mocnější” objekty výzkumu měly tendenci psát písmeno správně ze své vlastní perspektivy. A The Atlantic při této příležitosti vzpomíná na George W Bushe, který legendárně při zahajovacím ceremoniálu olympijských her v roce 2008 držel podobně “obráceně” americkou vlajku.

Moc vlastně způsobuje paradox. Když o ni usilujete, je právě schopnost empatie docela významným předpokladem. Umění odezírat, po čem lidé touží a jak přemýšlí, je pro politika nebo kohokoliv jiného, kdo stoupá někam výše po společenském žebříčku, základní zbraní. Ale po dosažení cíle se právě tohle nadání kamsi vytrácí a mozek se mění. Tak, jak to mnozí bezmocní instinktivně tuší.