Šéf turecké opozice se vydal na 450 kilometrů dlouhý pochod. Vyšel z hlavního města Ankary a cílem pouti 68letého politika je věznice na okraji Istanbulu, kde za mřížemi “sedí” poslanec z jeho strany CHP. “Už toho bylo dost. Žijeme v diktátorském režimu,” říká šéf opozice Kemal Kilicdaroglu podle Die Zeit.

Jeho sekulární středolevá strana je zdaleka nejsilnější opozicí v zemi a dlouho se s podporou demonstrací nebo organizováním protestů proti Erdoganovým autoritářským krokům držela zpátky. Po loňském neúspěšném pokusu o převrat například podpořila řadu opatření, které usnadnily následné čistky.

Minulou středu byl však poprvé odsouzen politik z této strany:  Enis Berberoglu za vyzrazení státního tajemství dostal 25 let vězení. Velezrada spočívá v tom, že měl novinářům údajně před dvěma lety vydat informace o aktivitách tureckých tajných služeb v Sýrii, konkrétně o dodávkách zbraní islamistickým rebelům. Erdogan po zveřejnění těchto informací v deníku Cumhuriyet tehdy novinářům a jejich zdrojům sliboval tvrdou odplatu - a tento slib plní. Někdejší šéfredaktor již například musel odejít do exilu v Berlíně.

Na pochodu do Istanbulu šéfa opozice doprovázejí odboráři a spolustraníci, přidaly se stovky sympatizantů a odpůrců vlády. Pochod si naplánovali na celkem 24 dní - tedy na stejně dlouhou dobu, jakou v roce 1930 pochodoval Mahátma Gándhí a jeho příznivci na protest proti britské koloniální politice v Indii.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Evropa zažívá seriál dobrých zpráv. Emmanuel Macron ukázal, že se s apelem na větší evropskou integraci dají vyhrávat volby, na jaře v holandských volbách uspěli středoví politici, v zimě v Rakousku zelený kandidát porazil favorizovaného nacionalistu. Zkrátka obavy z toho, že hlasování o Brexitu vyvolá nacionalistické domino v EU, se prozatím nenaplnily. Titulní komentář sobotního vydání švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung (NZZ) však varuje liberály před příliš zbrklou radostí.

“Kdo tak jako šéf Evropského parlamentu Antonio Tajani hovoří o začátku konce radikálně pravicových sil, opomíjí realitu. Zaprvé nacionalistické a populistické síly nezmizely z obrazu. Podíl Svobodných na příští vládě v Rakousku pro EU už možná nepůsobí jako apokalypsa, ovšem posílení Beppeho Grilla před příštími volbami v Itálii by na povrch mohlo vrátit debatu o budoucnosti eura. Zadruhé zůstává oslabení evropských institucí dlouhodobým strategickým cílem Kremlu, a proto mohou odpůrci EU nadále počítat s otevřenou nebo skrytou podporou z Moskvy. A zatřetí se hnací síly nacionalistů nevypařily. Globalizace relativizuje kulturní identity a způsobuje strukturální proměny ekonomiky. To vyvolává nejistotu. Tvrdý střet mezi otevřeností a uzavřením se je proto i v příštích letech velmi pravděpodobný,” vypočítává Niklaus Nuspliger v komentáři.

Reklama
Reklama
Reklama

Tento střet se podle něj nerozhodne v roce 2017, ale až v nadcházejících letech. Pokud Emmanuel Macron nenaplní slib nových pracovních míst a blahobytu, bude možná brzy většina Francouzů hlasovat pro levicové či pravicové alternativy k EU. V přístupu k uprchlíkům se pak celý establishment posunul doprava, aby zastavil růst nacionalistů. “Kdo zasévá příliš velké naděje, může sklidit frustraci. Většina politiku zamlčuje, že zahraničně-politická slabost EU, nestabilita na Blízkém východě a nerovnost mezi počtem obyvatel rostoucí Afriky a naopak zmenšující se Evropy pro příští desítky let zvyšuje pravděpodobnost silných migračních proudů,“ dodává autor.

Žádná jiná organizace neztělesňuje nadnárodní spolupráci tolik jako EU. Proto je pro ni nacionalistická ideologie tak nebezpečným jedem.  Komentář NZZ považuje Viktora Orbána a Jaroslava Kaczynského za politiky, kteří sice kvůli hospodářským zájmům neprosazují vystoupení z EU, jejichž rétorika zaměřená proti “muslimům, elitám a Bruselu” však připomíná západoevropské nacionalisty a populisty.

“Východní nacionalisté blokují důležité evropské reformy, například v migrační politice. Jejich neliberální jed hrozí působit i mimo středoevropský region a rozložit společné hodnotové základy Unie,” uzavírá Nuspliger. Ve střednědobém výhledu je to podle jeho názoru pro EU stejně nebezpečné jako dominový nástup nacionalistů v západní Evropě.

Reklama

Český veřejný prostor v minulých dnech zaplnila zpráva, že se bývalý předseda vlády Jiří Paroubek vrací mezi své někdejší přátele a přítelkyně, tedy mezi sociální demokraty. O tomto kroku referovala snad téměř všechna média, podle databáze Newton Media se během víkendových dnů psalo o možné akvizici celkem 126krát. Což asi sociální demokraty nadšením úplně nenaplnilo - vzhledem k tomu, že se tak stalo během víkendu, kdy strana představila nového volebního lídra a také předvolební program.

Otázce návratu ztraceného člena se nevyhnuli ani volební lídři do podzimního sněmovního klání - tedy ten bývalý a nově nastoupivší. Lubomír Zaorálek byl hostem Partie TV Prima, kde o Jiřím Paroubkovi byla řeč (v pondělí v pořadu Rozstřel na iDNES pak na adresu Paroubka řekl, že zřejmě nejsou na stejné mentální vlně).

sni_mek_obrazovky_2017-06-19_v_14_45_01

O možném návratu mluvil také v Otázkách Václava Moravce premiér Sobotka: „Problém Jiřího Paroubka je, že odešel ze sociální demokracie sám, a ačkoli nebyl žádný tlak, aby ČSSD opustil, založil si konkurenční politický subjekt. S tím subjektem neuspěl, to bylo do značné míry fiasko (…) a na to stanovy myslí. Když člen ze strany odejde, není politicky aktivní, a pak se chce vrátit, je to velmi jednoduchá věc. V okamžiku kdy odejde a je politicky aktivní proti vlastní bývalé straně, tak logicky stanovy kladou přísnější nároky.“

Jak to tedy je? Stanovy ČSSD povolují obnovení dříve zrušeného členství, pokud uchazeč získá nadpoloviční většinu hlasů v místní organizaci ČSSD, kde byl členem ke dni svého vystoupení ze strany. Podle čl. 8, odst. 11., má uchazeč, který v době zrušení svého členství působil v jiné politické straně či byl jejich kandidátem ve volbách, obnovení členství vskutku složitější a „musí se hnát výš, až na kraj“. Viz snímek.

Stanovy ČSSD

Strana LEV 21 v čele s Jiřím Paroubkem do voleb kandidovala celkem čtyřikrát. Např. ve volbách do Poslanecké sněmovny 2013, kdy však získala však pouze 0,07 % hlasů, což bylo dokonce méně než zisk Koruny České, tedy monarchistické strany. Sluší se dodat, že Paroubek (zřejmě již v očekávání propadáku) nakonec sám vůbec nekandidoval.

Návrat Jiřího Paroubka tak na pořadu dne není. Stanovy skutečně myslí na situaci, kdy člen strany odejde a pomáhá jiné straně. Paroubek sám sebe pro Lidovky.cz označil za nejúspěšnějšího předsedu strany za 140 let – tedy za celou dobu existence ČSSD.

Zda bude mít (nejen) pražská ČSSD zájem vzít zpět člověka, který v posledních měsících poutá pozornost spíše cvičením na serveru Playtvak.cz, je otázkou vývoje. Nicméně je třeba uvést, že návrat Jiřího Paroubka, který dokázal v roce 2006 vytáhnout stranu z ničeho až na volební výsledek 33 procent, vskutku není hotov - jak na sociálních sítích a v médiích rezonovalo o víkendu.

Autory textu jsou Josefína Kurfürstová, Kristýna Šopfová a Jan Tvrdoň

Rakouská sociální demokracie prolamuje tabu. Šéf strany a kancléř Christan Kern oznámil, že se po podzimních parlamentních volbách nebrání vládní spolupráci s nacionalistickou stranou Svobodných (FPÖ).

Grémia sociální demokracie v posledních měsících vypracovala seznam podmínek pro případné koaliční partnery. Patři k nim zvýšení minimální mzdy na 1500 eur, snížené platby pojistného pro podniky, plošná výstavba jeslí a celodenních školek. „Nespolupracujeme se stranami, které poštvávají veřejnost proti menšinám,“ říká dále novinářům Kern  - a je otázka, jak je možné tento požadavek právě v případě FPÖ naplnit, píše Die Welt. Strana totiž často vede volební kampaně zaměřené proti muslimům a údajné islamizaci Rakouska.

Sociální demokraté svůj kurs ve vztahu k nacionalistům mění po 30 letech. Na zemské úrovni  bylo stranické tabu prolomeno již při sestavení nové vlády v Burgenlandu v roce 2015.

Rakouská politika je v posledních týdnech ve velkém pohybu. Po uprchlické krizi roku 2015, kdy alpská republika v přepočtu na obyvatele přijala více žadatelů o azyl než sousední Německo, obliba protiimigrantské FPÖ prudce stoupla. Strana dlouho s přehledem vedla v průzkumech, nyní se však propadla na třetí místo. Nejoblíbenější jsou po nástupu mladého ministra zahraničí Sebastiana Kurze do čela partaje lidovci, následuje sociální demokracie.

Kern a Kurz, noví a charismatičtí lídři těchto tradičně nejsilnější stran, se snaží zabránit opakování „velké koalice“, kterou voliči viní z nehybnosti a klientelismu.  Doufají, že v případné koalici s FPÖ budou v pozici těch silnějších, a proto již koaliční spolupráci nevylučují.

Reklama