Jen několik dní po požáru londýnského věžáku Grenfell, kde v plamenech a kouři zahynulo minimálně 17 lidí, se od serveru Wired může zdát trochu cynické psát o tom, z čeho stavět výškové budovy; ale není. Jak totiž píše, potíž s hořícími výškovými domy je v jejich konstrukci a v různých zanedbáních, nikoliv ve stavebním materiálu, jak se svět s děsivou názorností v Londýně přesvědčil.

Takže tedy: budoucností výškových domů není ocel a beton, nýbrž dřevo. Přírodní materiál hrál ve stavebnictví prim až do konce 19. století a opuštěn byl – pravda - právě kvůli hořlavosti. Tehdy nové materiály přinášely větší bezpečí, ale i větší pevnost - a s ní související větší stavitelskou volnost. Dnešní návrat dřeva však samozřejmě neznamená, že městské linie budoucnosti budou tvořit extrémně vysoké sruby z klád. “Novým dřevem” je dřevo křížově laminované, vlastně extrémně pevná překližka tvořená slepenými vrstvami různých druhů dřeva.

Tenhle materiál se co do pevnosti rovná oceli. Ne tak do tuhosti, což v praxi znamená, že dřevěné budovy mohou být vysoké, ale ne tak masivní jako jejich ocelobetonoví sourozenci. Ale má to i výhody - třeba přívětivost k přírodnímu prostředí. Dřevo je lehké a lehké jsou i budovy, tedy je rovněž úspornější. Podle mnohých architektů je i elegantní. Titíž architekti podotýkají, že architektura ze dřeva bude“upřímnější”. Například - ne nadarmo jsou stromy dole tlusté a nahoře hubené. Stejně by se svému stavebnímu materiálu mohly poddat o budovy budoucnosti.

A nyní realita: nejvyšší dřevenou budovou světa je studentská kolej ve Vancouveru. osmnáctipatrová budova je 53 metrů vysoká. Ovšem dřevěných plánů je mnoho, třeba osmdesátipatrový věžák v Chicagu. A pro nás, kdo žijeme na evropském kontinentu: zcela reálné plány na zcela regulérní mrakodrapy ze dřeva se kují v Londýně, Stockholmu a Amsterodamu.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

V uplynulém týdnu přišla světová média se dvěma připomínkami minulých událostí.

Americký list Newsweek přináší rekonstrukci toho, co se dělo v průběhu posledních čtyř měsíců roku 2006 v Bagdádu. Konkrétně v budově Iráckého vysokého tribunálu, zvláštní instituce zřízené za účelem souzení Saddáma Husajna a dalších sedmi obviněných ze zločinů proti lidskosti. V té samé budově byl Husajn, v té době nejznámější vězeň světa, držen. A páteř článku tvoří právě vyprávění a vzpomínky členů jednotky americké vojenské policie, která Husajna střežila.

Čtenář se vlastně nedozví nic extra nového ani nečekaného, přesto je to chytlavé vyprávění. Saddám Husajn byl příkladný vězeň. Klidný, milý, přátelský, na první pohled smířený s osudem. Občas - a s postupujícím časem čím dál tím víc - i zábavný. Jak to bývá u lidí, kteří nechávají mučit nebo chemickým plynem po tisících zabíjet vlastní spoluobčany. Ostatně distinguovaný muž a milý společník je údajně i syrský prezident Bašár Asad.

Američtí vojáci nikdy nepřekročili žádnou z mezí, které dozorům přináležejí. Vězně netýrali a snažili se, aby si k němu nevytvořili emocionální vazbu. Což je ovšem lidsky nemožné. Většina konverzací se odehrávala v rovině skromných požadavků vězně a odpovědí “ano, pane” a “ne, pane” od jeho hlídačů – ale nakonec došlo i na doutníky, vtipkování a nesmělá osobní vyprávění.

Když pak vojáci vezli Husajna na popravu, s každým z nich se rozloučil podáním ruky, popřál jim, aby se brzy vrátili ke svým rodinám a přízeň od Boha. Pak se uklonil a odešel směrem ke dveřím, z nichž už nikdy nevyšel. Někteří vojáci měli v očích slzy.

Katarská Al-Jazeera se pak vrací k událostem v německém Rostocku v létě roku 1992. Tehdejší třídenní násilí ve východoněmeckém městě bylo pro Německo velkým šokem i překvapením. V rámci německého vyrovnávání se s minulostí byl jakýkoliv náznak rasismu nebo nenávisti k cizincům tabu; až donedávna, respektive do fotbalového mistrovství světa v roce 2006, se Němci ve své většině cítili nesví i při mávání státní vlajkou.

https://www.youtube.com/watch?v=3d55lApFuiU

Ovšem tehdy? Skupiny neonacistů cíleně útočili na cizince z Afriky, Blízkého východu i Asie, centrem dění byl “slunečnicový panelák” na okraji města, kde imigranti žili. V něčem se tehdejší vzorec podobá dnešku. Do Rostocku, přístavu v bývalé NDR, v předchozích dvou letech přišly stovky, možná tisíce přistěhovalců. To bylo pro obyvatele do té doby stejnorodého města trochu moc. Zlom přišel v momentě, kdy se poblíž domu usídlila skupina rumunských Romů, kteří neměli nárok na ubytování, a město jim neposkytlo základní dočasné zázemí. Což se záhy projevilo na okolí domu i v blízkých supermarketech

 Nikdo při nepokojích nepřišel o život, ale neonacisté tři dny naháněli imigranty po městě, demolovali jejich auta a z benzinu z jejich nádrží vyráběli zápalné láhve, které následně házeli do oken bytů. Německá policie nechala věcem prakticky volný průběh, klid nastolila až po třech dnech. Nikdo z útočníků nešel do vězení, byť někteří pobyli ve vazbě.

Otázka, kterou reportér Al-Jazeery klade pamětníkům, je samozřejmá: Může se něco takového opakovat. Není překvapivé, že odpovědi se rozcházejí. Jedni připomínají, že obyvatelé toho samého Rostocku dnes příchozím nosí oblečení, deky a připravují jim sendviče. Sylvia Modrow, která v roce 1992 jako imigrantka z východní Evropy v onom paneláku žila, si tak jistá není. Deky a sendviče jsou bez ironie hezká věc, ale je to jen závoj, který může kdykoliv sklouznout. Všechno je možné, říká.

Reklama

V dubnu rumunská vláda jen tak tak ustála masové protesty, které žádaly její odstoupení (statisíce lidí vyšly do ulic kvůli vcelku nezakryté snaze vládnoucích sociálních demokratů udělat tlustou čáru beztrestnosti za vlastními korupčními skandály). Ovšem ustála je. Teď se Rumunsko, veledůležitá členská země Unie, do zmatků propadla znovu, píše server Politico.eu Přeživší vláda se rozpadla. A není jasné, proč přesně, ani co bude dál.

V Rumunsku až do tohoto týdne fungoval zvláštní systém skryté vlády. Nejmocnější muž země a šéf vládnoucích socialistů (PSD) Liviu Dragnea není premiérem, protože je pravomocně odsouzen za podvody, a to je v Rumunsku legální překážka pro vykonávání premiérské funkce. Jak byli všichni (a tehdy nejspíš správně) přesvědčeni, rumunský předseda vlády Sorin Grindeanu je jen nastrčená postava, skrz kterou fakticky vládne Dragnea. Ostatně nenavrhl do funkce jen spolustraníka Grindeanua, ale i všechny ostatní členy kabinetu za PSD.

Teď ovšem nejen koaliční partner, liberálové, ale i sama PSD vypověděla vládě důvěru, tedy své vlastní vládě. Oficiálním důvodem je, že vláda neplní, co si předsevzala ve svém programu. Premiér Grindeanu na to říká, že plán existuje, ale splněný má být v průběhu roku 2018, takže nechápe, za co ho kdo odvolává. A Dragneu obviňuje, že chce jen uzurpovat ještě více moci pro sebe.

Což je nejspíš klíčová věta, protože loutkový politik takhle nemluví. Pozorovatelé odhadují, že Grindeanu získal sebevědomí a osamostatnil se. Což se šéfovi strany v pozadí nemůže líbit. Nařídil prý proto svým ostatním ministrům, ať podají demisi, což údajně udělali. Premiér ale oponuje, že mu rezignační dopis ještě nedošel. Zapřísahá se, že na funkci mu nesejde a odstoupí rád, pokud dostane od prezidenta Klause Iohannise záruku, že i další jmenovaný premiér bude z jeho mateřské PSD. Což může být taktický tah: Iohannis je odpůrcem současné vlády, morálně podporoval nedávné protesty a - jemně řečeno -  vládnoucí PSD rozhodně nepřeje vše dobré. Výsledek politické krize je tedy nejistý.

Reklama