V reakci na teroristický útok v Manchesteru řada textů analyzuje symboliku tohoto činu. Zatím samozřejmě nevíme, zda si útočník (či ti, kteří jej vyslali) vybral koncert Ariany Grande ještě z jiných důvodů, než jsou ty, které dávají ve zvrácené logice terorismu smysl – tedy že šlo o místo, kde budou ve velké koncentraci velmi mladí lidé. A že tedy bude v míře vrchovaté splněn hlavní cíl terorismu, jímž je rozsévat strach a bolest.

Jak upozorňují texty v deníku The New York Times či magazínu Atlantic, jasná symbolika se tu nicméně nabízí. Ariana Grande představuje sebevědomou nezávislou mladou ženu, která se nebojí dát najevo jasný politický názor a nestydí se za svoji sexualitu. Ve zkratce – vše, co islamisté nejen mladým ženám upírají.

Se středověkými představami o ženských ctnostech a neřestech, které stojí ve středu ideologie tzv. Islámského státu, se i prolíná nenávist k hudbě všeho druhu, zejména té západní. Na všech zabraných územích islamisté ničili hudební nástroje, zakazovali hudební rádia a vykreslovali hudebníky jako kriminálníky.

Zejména jim vadí hudba, která je nějakým způsobem „rebelská“ (jako třeba produkce hardrockové kapely Eagles of Death Metal, jejíž koncert si vybrali pro útok v Paříži předloni na podzim), či právě hudba oslavující nezávislost a sexualitu žen.

Nejsem něčí ex-přítelkyně, nejsem něčí současná přítelkyně, jsem Ariana Grande.

Tweetni to

Hravá sexy a koketní image Ariany Grande může být samozřejmě produktem hudebního průmyslu, třiadvacetiletá zpěvačka na sebe nicméně několikrát upozornila chováním, jež známky nacvičeného kalkulu nenese. Taky proto, že jí to nepřineslo jen všeobecnou chválu.

Ač vychovaná v katolické víře, s katolíky se veřejně rozešla kvůli netoleranci, kterou projevují vůči homosexuálům (Arianin bratr je gay). Jasně a otevřeně se vyjadřuje k sexismu v hudebním průmyslu i ve společnosti, kupříkladu k rozšířenému zvyku referovat o ženách pouze ve vztahu k mužům. „Nejsem něčí ex-přítelkyně, nejsem něčí současná přítelkyně, jsem Ariana Grande,“ řekla.

Velkou pozornost nedávno vyvolala její stížnost na situaci, kdy o ní fanoušek, který ji oslovil na ulici, s jejím přítelem mluvil jako o věci.„Nejsem kus masa, který tu je pro muže, pro jeho potřebu,“ napsala na svém twitterovém účtu. Co se následně rozběhlo, byla debata o tom, jestli má zpěvačka s takto koketní image právo si na takové chování stěžovat. „Zobrazování sexuality v umění není výzva k neuctivému chování. Stejně jako není krátká sukně výzvou k sexuálnímu útoku,“ odmítla Grande elegantně kritiku.

A kontroverze vyvolává i politickými názory – v amerických prezidentských volbách podpořila demokratickou kandidátku Hillary Clinton nebo se den po Trumpově zvolení společně s babičkou zúčastnila pochodu za ženská práva.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Nestává se často, aby se editoři titulních stran novin zcela shodovali v tom, čí tvář symbolizuje nějakou zásadní událost. Pokud samozřejmě nejde o hybatele dění typu hlav států. Ve středu se však z první strany většiny britských deníků dívá tvář, která se stane – a možná už stala – symbolem teroristického útoku, který se v pondělí v noci odehrál v Manchesteru.

Bezpochyby se stane symbolem mimořádné zákeřnosti útočníka, který si vybral koncert zpěvačky s řadou teenagerských i dětských obdivovatelů a obdivovatelek. (A jak nakonec upozorňuje francouzský levicový deník Liberation, který teroristu překřtil na „vraha dětství“, nezasáhl brutálně jen do života přímých obětí, ale všech mladých účastníků koncertu Ariany Grande.)

Reklama
Reklama

Tvář totiž patří osmileté Saffie Roussos, dívce s velkýma tmavýma očima, zatím nejmladší potvrzené oběti útoku. Z dostupných informací víme, že žačka základní školy, kterou ředitel školy popsal jako „tichou a skromnou“, na koncertě byla se starší sestrou a maminkou. (Obě utrpěly zranění.)

Galerii dvaadvaceti obětí, která se zaplňuje, jak policie postupně zveřejňuje jejich jména (kromě dalších mladých Britů je na smutném seznamu i polský manželský pár), pak doplňují lidé, kteří se nacházeli v místě tragédie a prokázali odvahu či soucit.

Stephen Jones: Museli jsme dětem vytahovat hřebíky z tváří.

Tweetni to

Britská média tak informují o dvojici mužů bez domova, kteří v pondělí v noci pobývali v okolí machesterské arény a po útoku přispěchali na pomoc. Oba popisují hororové scény, jichž byli svědky: Chris Parker konejšil dívku, která přišla o nohy (a zřejmě i o svoji matku), Stephen Jones v rozhovoru pro televizi ITV popisuje, jak pomáhal záchranářům vytahovat dětem z tváří a paží hřebíky, které byly součástí výbušniny. Jejich pohotová reakce pak inspirovala nejen Parkerovu matku, která se nyní snažit obnovit se synem vztah, ale i lidi, kteří na podporu mužů v tísni uspořádali sbírku.

A pozornost je samozřejmě směřována i k tváři muže, který má čin podle všeho na svědomí (byť to není definitivně potvrzeno). Informace se teprve scházejí, nicméně zatím víme, že nejspíš nejednal samostatně. Proto také britská vláda přistoupila ke kroku, který jinak činí jen velmi sporadicky – zvýšila stupeň ohrožení terorismem na nejvyšší možnou úroveň. Znamená to, že se bezpečnostní složky státu domnívají, že lidé, s nimiž útočník spolupracoval, mohou pokračovat v útocích.

Policie v průběhu dne zadržela v Manchesteru tři muže, přičemž je potvrzeno, že jeden z nich je bratr Salmana Abediho. Právě o Salmanu Abedim se od úterý mluví jako o hlavním podezřelém. Také u něj se zatím informace teprve scházejí, nicméně víme, že jde o v Británii narozeného syna rodičů, kteří z rodné Libye na britské ostrovy uprchli před Kaddáfího režimem.

A zatím jeho příběh nápadně připomíná story jiných mladých, v Evropě narozených teroristů – nepříliš úspěšný ve studiu (studium na univerzitě přerušil, poté pracoval v pekárně), jinak však normální mladík s běžnými zálibami (fanoušek týmu Manchester United a kuřák trávy). Kdy a za jakých okolností se radikalizoval, nevíme, podle dostupných informací nicméně v posledních letech strávil čas v Libyii, kde mají islamisté výcvikové tábory.

Reklama

Na seznam zemí, které otevřely institut manželství také homosexuálním párům, přibyla další, už třiadvacátá země. Tchaj-wanský Nejvyšší soud ve středu prohlásil, že bránit gayům a lesbám v uzavírání manželského svazku je v rozporu s tamní ústavou - a že se tím porušuje právo tamních občanů na rovné zacházení.

Soudci následně vyzvali parlament, aby během dvou let buď upravil odpovídajícím způsobem legislativu, nebo přijal nové zákony. Zdá se to jasné vítězství, nicméně britská stanice BBC v analýze upozorňuje, že cesta k tomu, aby se Tchaj-wan stal vůbec první asijskou zemí s manželstvím pro všechny, se ještě může zkomplikovat.

Poslanci si nejspíš nedovolí zcela pokyny soudu ignorovat, nicméně mohli by zákony změnit „okleštěně“. Čili manželství sice otevřít i stejnopohlavním párům, nicméně jim nepřiznat odpovídající práva v oblasti majetku či adopcí dětí.

Na své straně mají lidé z LGBT komunity mocného spojence v podobě prezidentky Cchaj Jing-wen, ovšem konzervativní a náboženská opozice má v parlamentu také vliv.

Reklama