O Evropě se v posledních letech píše jako o kontinentu v permanentní krizi. Jsou tu ovšem i nadějné zprávy, jedna aktuální například v Portugalsku. Evropská unie oznámila, že jihoevropská země již neporušuje pravidla eurozóny a stvrdila tím úspěšnou léčbu z krize. Portugalsko opět hospodářsky roste, letos o procento rychleji než před rokem. Nezaměstnanost je nejnižší za minulých osm let, klesla pod deset procent. A rozpočtový schodek je nejnižší od roku 1999.

“Jsou to skutečně velmi dobré a velmi důležité zprávy pro Portugalsko,” komentoval to Pierre Moscovici, evropský komisař pro hospodářství. Pozitivní trend překračuje hranice Portugalska. Rozpočtová pravidla na vrcholu krize porušovala většina zemí eurozóny, nyní již pouze tři. Evropská ekonomika též setrvale roste, nezaměstnanost v zemích platících eurem poklesla na jednocifernou úroveň.

Přibývá počet nově vytvořených pracovních míst i optimismus investorů a podnikatelů. Samozřejmě zůstalo tu ležet spousta rozbušek: v portugalském případě třeba velmi vysoké zadlužení domácností a v Evropě po Řecku nejvyšší státní dluh v poměru k HDP. Křehký je též bankovní sektor, což platí i pro jiné státy eurozóny.

Přesto aktuální zprávy kontrastují s rozšířeným pesimismem ohledně evropských vyhlídek a Portugalsko trčí z řady i v jiném ohledu. Země s deseti miliony obyvatel a ekonomikou srovnatelnou s Českem poctivě plní uprchlické kvóty. Přijalo už necelých tisíc syrských a afghánských běženců z Řecka, a naopak nabízí ještě více volných míst, než požaduje Evropská komise. Unie Portugalsku vyměřila kvótu necelých tří tisíc běženců – ale tamní politické strany vstřícně nabídly rovnou deset tisíc míst.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Proč Angela Merkel znovu a znovu vyhrává volby? Titulní komentář aktuálního vydání týdeníku Die Zeit se zabývá otázkou, která asi kdekoho ze čtenářů napadla po oznámení výsledků nedávných německých zemských voleb, v nichž křesťanští demokraté opět triumfovali.

“Představuje bezpečnost a stabilitu a současná globální nejistota jí pomáhá. Každý den, kdy z Bílého domu přijde další špatný vtip, jí v očích voličů pomáhá. Potvrzuje to v jejich očích, že radikální změna v nevhodném okamžiku je cestou do ďáblovy kuchyně,” vysvětluje přitažlivost kancléřky Tina Hildebrandt.

Reklama
Reklama

Opoziční sociální demokraté se snaží vést volební kampaň kritikou stoupající nerovnosti a důrazem na větší sociální spravedlnost. Tohle téma Němce skutečně pálí, ale nestačí k volební výhře v současné atmosféře. Většina německých voličů totiž svou budoucnost vnímá pozitivně a dobře ví, že se v mezinárodním srovnání mají velmi dobře. Leitmotivem německých zářijových německých parlamentních voleb jsou podle Tiny Hildebrandt bezpečí a jistota v širokém významu těchto slov. Tedy politická stabilita, sociální bezpečí, ochrana před kriminalitou i vnějším ohrožením. A Angela Merkel je jejich největší zárukou.

Při pohledu ze zahraničí je dlouhodobě fascinující, že kancléřka vyhrává, ačkoli nedává najevo mnoho emocí, nemluví pateticky, moc toho neslibuje a drží se při zemi. Ani po květnových volebních triumfech se okatě neradova. Právě toto chování však ve voličích posiluje pocit bezpečí. “To je pozoruhodnější, než se na první přečtení zdá,” píše Die Zeit. “Lidem přece obvykle důvěřujeme, když na nás působí lidsky. Naopak institucím důvěřujeme, protože jsou neosobní.” Z Angely Merkel se zjevně stala instituce.

Podzimní volby přesto nejsou rozhodnuté, na to jsou dnešní politické časy příliš pohnuté a nevyzpytatelné. “Z Angely Merkel se stalo perpetum mobile. Každou novou krizi řeší starým známým způsobem: její koncentrovanou energii rozloží na malé součástky a ty pak postupně ošetřuje. Ovšem úplně vyřešit tyto krize nedokáže,” píše Tina Hildebrandt.

Nějaký z neřešených problémů - nebo vedlejších důsledků jejích řešení – tak může probublat na povrch. Ve formě náhle krize v eurozóně nebo teroristického útoku, který bude mít souvislost s přijetím milionu uprchlíků. Takový případ pak může náladu v zemi proměnit; posílit touhu voličů po změně, které se opoziční sociální demokraté mohou chytit. To je však jejich jediná šance.

Pracovitý duch naší doby to nerad slyší, ale nicnedělání je prospěšné. “Při rešerši ke své knize jsem zjistila, že největší objevy vznikají ve chvílích odpočinku,” píše na serveru Quartz Emma Seppälä ze Stanfordovy univerzity. A dodává hned pár příkladů: třeba chemika Friedricha Kekulého, kterého struktura benzenu napadla při „dětinském a flákačském“ denním snění o hadu, jenž požírá svůj ocas. Nebo Nikola Teslu, jenž svůj zásadní objev učinil při pohledu na západ slunce.

“Kreativita je největší, když se mysl na nic nesoustředí, a jen tak sní nebo lenoší,” shrnuje Emma Seppälä. Je tedy nutné najít rovnováhu mezi lineárním, na konkrétní cíl zaměřeným myšlením, jež vyžaduje soustředění, a mezi kreativním myšlením, které se rodí z nicnedělání. Optimálním způsobem práce je pak přecházet mezi oběma mody.

Moderní život podle americko-francouzské psycholožky kreativitu omezuje: v práci se soustředíme na řešení analytických úkolů, v pauzách čerpáme informace z chytrých telefonů, po večerech se ponoříme do výběru z Netflixu. “Problém je, že mnozí z nás nedokážou celé dny vypnout mozky… Nikdy nedostaneme šanci nechat myšlenky jen tak plynout a podnítit představivost.”

Mozky ale potřebují pauzu a Emma Seppälä nabízí několik poměrně jednoduchých a vědecky prověřených způsobů, jak kreativitu podnítit. Chodit denně s vypnutým telefonem na delší procházky: podle výzkumů to podporuje představivost a nové myšlenky. Vystoupit ze své bubliny. Nesoustředit se jen na svůj obor práce, ale začít se učit nějakou zcela odlišnou dovednost; cestovat do neznámých míst; potkávat se víc s lidmi mimo vlastní branži. Výzkumy ukazují, že to rozšíří záběr myšlení. Věnovat více času hrám a zábavě, ať už je to sport, hraní si s dětmi nebo s domácími zvířaty. Nabije to pozitivní energií, která se později při práci projeví.  Naplánovat si den tak, aby se fáze intelektuálně náročné fáze střídaly s těmi méně náročnými. Mozek díky tomu dostane své chvilky odpočinku.

Pokud vás prospěšnost nicnedělání zajímá, přečtěte si starší rozhovor Respektu s Erwinem Hellerem, šéfem Spolku za zpomalení času.

Demagog.cz opět přináší tři události minulého týdne:

1. Prezident Miloš Zeman se 17. května vrátil z návštěvy Číny, kde dál podporoval ekonomickou spolupráci – v tomto případě zejména projekt nové hedvábné stezky. Nevěděl, že krátce před jeho cestou český velvyslanec podepsal protestní dopis jedenácti západních diplomatů čínskému ministru veřejného pořádku ohledně špatného zacházení s čínskými aktivisty.

Znovu se tak střetla podpora politiky lidským práv a snahy o ekonomickou spolupráci. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek řekl, že Hrad měl o dopisu být informován, ale že v podstatě nejde o nový postoj, protože česká strana v rámci dialogu s Čínou lidská práva zmiňuje pravidelně.

Faktem je, že minimálně od roku 2014 dochází k snaze o hlubší ekonomickou spolupráci - a jedním z prvních kroků byla paradoxně státní návštěva ministra Zaorálka v Číně v květnu 2014. Ještě výrazněji se tento odklon projevil při návštěvě prezidenta Zemana v Číně téhož roku v říjnu, kdy v tamní televizi pronesl památnou řeč o tom, že se do Číny přijel učit, “jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společenský řád”.

Poměrně úspěšný odvrat od politiky lidských práv k pragmatičtějšímu vnímání diplomacie měl pak vrchol v loňské březnové návštěvě čínské prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze - pod patronací Hradu, který tento trend přijal za své. Zajímavá je opět pozice ministerstva zahraničí, které trochu schizofrenně stojí za novou „politikou spolupráce“, ale na druhé straně se nechce zcela vzdát agendy lidských práv, jak ukazuje i rozbroj ohledně výše zmíněného dopisu.

2.Andreje Babiše na ministerstvu financí nahradí Ivan Pilný (ANO). Ten chce být lakomým ministrem a pokračovat v nízkém státním dluhu, i když už se na něj chystají ministři z ostatních rezortů kvůli státnímu rozpočtu. Pilný zatím připouští, že bude potřeba najít více peněz pro učitele, takže budoucí ministr školství - který nahradí odcházející ministryni Valachovou - bude mít výchozí situaci ulehčenou. V rozhovoru pro Deník otevřel i téma nízkých platů akademických pracovníků na pedagogických fakultách, kde si obecně vyučující přijdou na nižší mzdy než na ostatních fakultách.

Průměrná výplata na veřejných vysokých školách v roce 2015 byla 41 871 korun, kdežto na pedagogických fakultách průměr dosáhl pouze na 33 019 korun hrubého. Pedagogické fakulty jsou znevýhodněné zejména v tom, že akademičtí pracovníci získávají výdělky také z grantů a vědeckých projektů - a na pedagogických fakultách je tato možnost omezena. Dodejme, že příjem absolventů vysokých škol obecně činil v loňském roce necelých 40 000 korun (pdf, str.19) - takže na něj na PedF UK nedosáhne ani profesor.

Ani při navýšení financí ze strany státu, respektive ministerstva školství ale nemusí ke zvýšení platů dojít, protože distribuci peněz mezi fakulty nemůže ministerstvo ovlivnit. Vysoké školy mají v tomto ohledu autonomii a o rozdělování rozhodují samy.

3.Minulý týden přinesl výsledky didaktických maturitních testů. Zatímco na výsledky slohových prací z češtiny se stále čeká, didaktické testy z češtiny udělalo 90 % studentů. Můžeme tedy klidně spát s vědomím, že většina českých maturantů rozumí česky psanému testu, dokáže odhalit chyby ve větě a propluje záludnostmi pojmů z literární teorie.

Na test z českého jazyka se můžeme podívat zde – a ověřit si třeba, zda víte, co je to normalizace (blahopřejeme všem, kdo správně odhalili, že pojem není spojen s nacisty), nebo poznáte definici uměleckého směru poetismu.

Testy z matematiky  složilo 78 % z žáků, přičemž však šlo jen o ty, kteří se pro maturitu z matematiky rozhodli dobrovolně (alternativou byla zkouška z cizího jazyka).

maturity17

Zdá se, že na státní maturitní zkoušky už si většina lidí zvykla. Ohledně (ne)smyslnosti společného testování ve formě, jak ji provozuje CERMAT, se tak diskutuje spíš v souvislosti s jednotnou přijímací zkouškou na střední školy, která se konala před měsícem.  Jak píše Tomáš Feřtek, podoba těchto jednotných testů určuje, co budou školy se studenty biflovat - což se ne vždy musí shodovat s tím, co žáci a studenti prakticky využijí.