V roce 1998 založilo pět newyorských kamarádů - Julian Casablancas, Albert Hammond Jr., Fabrizio Moretti, Nick Valensi a Nikolai Fraiture – kapelu, kterou pojmenovali The Strokes. O tři roky později debutovali albem Is This It, které nejenže upřelo pozornost k novým skupinám z jejich města, ale odstartovalo revival garážových kapel.

Vliv The Strokes na hudební terén byl zásadní a v jejich stopách se vydal nespočet epigonů. V roce 2009 označil britský týdeník NME Is This It za album desetiletí a americký Rolling Stone jej v rámci dekády dosadil na druhou příčku těsně za Kid A od Radiohead.

Příběh zmíněného šílenství, tak jak jej viděli a pamatují si sami aktéři, mapuje orální historie The Last Moment of the Last Rock Band, kterou připravila Lizzy Goodman pro server Vulture. Čtenář se v ní mimo jiné dozví, jak velkou sumu kapela odmítla, než by dala svou skladbu do reklamy na Heineken. Zavzpomíná se také na špatný vliv Courtney Love, která v začátcích s The Strokes často vymetala večírky.

Dojde i na to, jak velké personální rozpory v kapele způsobily drogy. A také vyjde najevo, proč byl na hvězdný status mnohem lépe připravený jejich souputník Jack White z White Stripes než parta kolem Jualiana Casablancase, kolem níž se sice vytvořil kult, ale nikdy zcela nevystoupla do první ligy šoubyznysu.

„Julian byl perfekcionista. Ale to byl Jack White také - a ještě mu navíc lépe sedlo to všechno okolo,“ zamýšlí se novinář Marc Spitz. „Vystupoval jako rocková hvězda. Rozbíjel auta, chodil s Renée Zellweger, zmlátil toho týpka z Von Bondies. Lépe to zvládal, měl silnou vizi a nebyl zatížený nálepkou umělce z New Yorku.“

https://www.youtube.com/watch?v=b8-tXG8KrWs

 

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

„Sedmnáct bude nejtvrdší rok tvého života. Donutí tě dospět, ať budeš chtít, nebo ne. V jediném okamžiku v přestřelce ztratíš svého nejlepšího přítele, kterého tak miluješ, a také během toho samého roku porodíš. Budeš vystrašená, ale je v pořádku, že nevíš, co na tebe budoucnost chystá. Někteří lidé tě odepíšou za to, že ses rozhodla přivést na svět nový život takhle mladá. Ale ty ses pro to rozhodla z lásky a budeš s tím rozhodnutím i v lásce žít.“ - To jsou jen některé řádky z dopisu, který zpěvačka Solange píše svému náctiletému já.

Zadání přišlo od časopisu TeenVogue -  a Solange, která se svou aktuální deskou A Seat at the Table vystoupí i na letošním ročníku festivalu Pohoda, jej vzala velmi vážně. Mladší sestra zpěvačky Beyoncé tu rekapituluje svoje dospívání a hledá klíčové momenty.

Reklama
Reklama

„Tvoji první láskou by mohla být slova. Někdy zvládneš celé hodiny psát, jsi tu jen ty a slova, která zaplňují stránky. Cítíš se být pochopená, i když se vlastně obracíš jen sama k sobě. Věř těm slovům, i když se sama cítíš hrozně nejistá. Schovej si ty deníky. Chraň je. Ulož je někam, později ti budu průvodcem a přítelem.“

https://www.youtube.com/watch?v=S0qrinhNnOM

 

 

Chris Cornell zpíval, jako kdyby nesl na ramenou tíhu celého světa. To je tvrzení, kterým Jon Pareles otevírá nekrolog pro The New York Times - a nemůže snad být výstižnějšího popisu tohoto zpěváka s grandiózním hlasem.

„Baryton s nekonečnými zásobami dechu a bublajícím napětím obrovské síly,“ líčí Pareles Cornellův téměř čtyřoktávový rozsah, kterým dokázal přehlušit jak robustní grungeový zvuk domovské kapely Soundgarden, tak jím propůjčil křehkým akustickým baladám existenciální rozměr. Hlas i figura z něj činily přirozenou rockovou hvězdu navazující na linii heroických frontmanů, jako jsou Robert Plant z Led Zeppelin nebo Paul Rodgers z Free. Ovšem jejich machismus a velikášství byly Cornellovi vždy vzdálené.

To je kvalita, které si v půli devadesátých let všimla a vyzdvihla ji i publicistka Ann Powers, když v dobové recenzi konstatuje: „Chris Cornell je mimořádně frustrující sexuální symbol: dívky na něj letí, ale on zřídka píše skladby, které jsou mířené na ně, či o nich vůbec pojednávají.“ I to byl jeden z faktorů, jímž Cornell pomohl ustavit grunge coby rockový žánr, který své posluchače zahrnoval spíš pochybnostmi, než by je chtěl pouze bavit.

A pokud je bavit chtěl, tak tím, že některé zavedené postupy ironizoval, což byl případ jedné z raných skladeb Big Dumb Sex. Podobně jako jejich seattleští souputníci z Nirvany, Pearl Jam nebo i Alice in Chains, také Soundgarden, kteří coby nejstarší na scéně všem zmíněným vyšlapali cestu, uspěli s hudbou, jež přepisovala zastaralá očekávání spjatá s rockem. Stále v sobě měla značnou agresi, ale už nebyla namířená na okolní svět, mnohem častěji směrovala dovnitř – jak vysvětluje Pareles. Pocity vlastního selhání a nedostatečnosti či sebepochybnost tu byly podobně hybnou silou, již pro předchozí generace představoval vztek.

https://www.youtube.com/watch?v=CPMyZ1ESTLs

Ačkoli Chris Cornell ve své generaci disponoval nejmocnějším hlasem, zhmotňoval za jeho pomoci nikoli pocity triumfu, ale tvrdého zápasu. Až mrazivě symbolicky může působit, že poslední skladba, kterou kdy na pódiu odehrál jen pár desítek minut před svou smrtí, byla Slaves & Bulldozers z alba Badmotorfinger (1991). „Tvrdé valivé blues plné výkřiků, píseň o upřímnosti až do naprostého konce,“ charakterizuje ji Pareles a pak už jen cituje její verše: „Vše, co jsem řekl, je, co si myslím. Vše, co jsem dal, je, co potřebuji.“

Z dalších textů připomínajících Chrise Cornella stojí za přečtení vzpomínka seattlského novináře a autora mnohých hudebních biografií Charlese R. Crosse. Ten se vrací k počátkům Soundgarden do roku 1987, kdy debutovali u vydavatelství Sub Pop nahrávkou Screaming Life.

Pozdější kapitolu exploze seattleské scény ke globálnímu věhlasu zase mapuje rozhovor s režisérem filmu Singles Cameronem Crowem pro Rolling Stone. Romantická komedie odehrávající se v tehdejším hlavním městě rockové hudby byla opatřena adekvátním a mimořádně úspěšným soundtrackem, na jehož podobě se Cornell podílel a stejně tak se mihl i ve filmu. Právě tento soundtrack vyšel v pátek ve výroční pětadvacetileté rozšířené edici.

https://www.youtube.com/watch?v=3mbBbFH9fAg