Oběti rozsáhlého kybernetického útoku WannaCry začínají sčítat škody. Ransomeware postihl stovky tisíc cílů včetně britských nemocnic nebo ruských úřadů.  V tuto chvíli se zdá, že nejhorší vlna vyděračských útoků je za námi, ale s jistotou to samozřejmě nikdo neví.

The Wall Street Journal hlásí, že cena za výpadky počítačů způsobené kybernetickými útoky půjde k osmi miliardám dolarů. Odhad pochází od firmy Cyence ze Silicon Valley a stojí na průměrné době, během níž je možné obnovit fungování zasažených systémů, a na typu podnikání, jemuž se tyto firmy a soukromníci věnují. Někteří postižení také vyhověli požadavkům útočníků a pokusili se zaplatit výpalné v bitcoinech, ale jedná se prý pouze o malou část postižených a celková částka nepřesáhne 50 000 dolarů.

Jiné komentáře ukazují, že rozsah útoku možná zatřásl klidem uživatelů internetu víc než cokoliv před tím. Steven Weber, profesor fakulty informatiky v Berkeley, a jeho kolegyně Betsy Cooper v The New York Times upozorňují, že přístup k internetu se časem může zcela proměnit. Mluví o jakémsi “novém normálním stavu”, kdy běžní uživatelé přestanou považovat internet za cosi “v podstatě bezpečného, pokud tedy neprovedu nějakou hloupost” - a to naopak v systém, jež je “v podstatě nejistý, nebezpečný a v němž jsem neustále v ohrožení”.

Pokud k takovému posunu ve vnímání technologie dojde, může se stát, že se spousta dnes běžných věcí změní: místo abychom internetové bankovnictví nebo elektronické zdravotní záznamy lékařů považovali za běžné, začneme jejich používání vnímat jako “děsivé, nebezpečné, a dokonce hazardní”. “Víme, co se stane, když se zhroutí bezpečnostní situace ve fyzickém prostoru: lidé si začnou kupovat trojité zámky, začnou si kupovat byty v ohrazených komunitách, ohlížet se přes rameno, když jsou po ulici. Představujeme si, že může nastat i digitální ekvivalent takové situace,” píší autoři.

V podstatě by to znamenalo návrat zpět. Vlády budou myslet více na to, aby se chránily, než aby se modernizovaly. Odvětví jako zdravotní péče nebo finanční sektor se začnou vracet k tužce a papíru. Ekonomice to určitě prospívat nebude. Možná začneme hledat sloveso, které znamená “vrátit se zpět k analogovému systému” - tedy pokud internetové firmy nezačnou do bezpečnosti svých systému podstatně více investovat.

Podobně běsní George Friedman, analytik, jehož před pár lety hackeři krádeží údajů o platících klientech jeho think-tanku připravili o reputaci. I on hází hodně viny na hlavu internetových firem, které se ženou za ziskem a inovacemi a kašlou na vratké základy, na nichž jejich systémy stojí. “Průmysl výpočetní techniky je dnes v pozici automobilového průmyslu v 60. letech minulého století. Nechce se mu nabízet bezpečnostní pásy, airbagy a další bezpečnostní opatření, na což tehdy vlády reagovaly zavedením regulací. A pak, když se regulace ujaly, začaly regulovat ještě mnohem víc než jen bezpečnostní prvky. Podle mého je celý sektor naivní, když ignoruje dlouhodobé důsledky své váhavosti inovovat v bezpečnostní oblasti”.

Friedman vysvětluje, že dnešní stav, kdy zranitelnost systémů láká nejen ke kybernetické válce mezi státy, ale také k masivnímu globálnímu organizovanému zločinu, nakonec může způsobit kolaps celého odvětví. “ Pokud by byla pravdivá představa, že jsme bezmocní tváří v tvář kybernetické válce, neutuchajícímu vandalismu a zločineckému vydírání, povede to ke zhroucení výpočetní techniky.

Ta se stala nenahraditelnou, ale právě její nenahraditelnost ve spojení s nepřetržitými hrozbami způsobí její zhroucení. Nemůžete být zároveň nenahraditelní a nekonečně zranitelní,“ píše komentátor a ukazuje prstem na miliardáře ze Silicon Valley.

https://www.youtube.com/watch?v=cZ543_0bjbw

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Britský spisovatel Ian McEwan neměl nikdy problém chodit za hranu a nemá ho, ani když se mluví o Evropské unii. Loňské hlasování Británie pro odchod z EU ho evidentně rozlítilo a nehodlá se s ním smířit. A vidí to celkem přímočaře. “V roce 2019 bude naše země už v úplně jiné náladě,” prohlásil o víkendu na konferenci podobně naštvaných spoluobčanů bojujících proti Brexitu. “Bude tady 2,5 milionu osmnáctiletých, většinou stojících na straně setrvání v EU a čerstvě vybavených hlasovacím právem. A bude tady 1,5 milionu starých lidí, většinou stoupenců Brexitu, čerstvě v hrobě.”

Čtete správně: McEwan tvrdí, že za Brexitem stojí generace nabručených nostalgiků, kteří tady za pár let již nebudou. A že mladí vidí věc úplně jinak. Takže pokud by se podařilo prosadit druhé referendum, jež by mělo schválit podmínky vystoupení z EU, jak je mezitím vyjedná britská vláda, může všechno dopadnout úplně obráceně. Spousta brexitářů si svoje postoje mezitím odnese na onen svět.

Reklama
Reklama

Jak upozorňuje The Guardian, který o konferenci referoval, McEwan neprovokuje poprvé. Již dříve musel vysvětlovat své výroky pro španělský tisk, vyznívaly v tom smyslu, že Brexit přirovnává ke Třetí říši. Teď o víkendu se s popisem počínání svých spoluobčanů taky dvakrát nemazlil: “Tahle země se chová jako depresivní adolescent se sklonem k sebepoškozování. Vzala si do ruky žiletku, rozdrásala si předloktí a teď zvažuje, co udělá s vlastním hrdlem. Brexit v nás nerozdmýchal něco hrdinského hodného oslavování, něco velkorysého, místo toho vytáhl na světlo z temných vlhkých hlubin nejnižší lidské pudy, omezenost, zákeřnost, agresi.“

Ian_McEwan
Ian McEwan • Autor: Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)

O tom, zda Britové vloni zažili chvilkový zkrat, nebo naopak projevili svou pravou povahu, se ještě dlouho povedou spory a za Kanálem si to budou muset vyříkat sami. Vlna populismu se prohání celým západním světem a Britové mají jistým způsobem smůlu, že k nim dorazila právě ve chvíli, kdy hlasovali v referendu, a nikoliv v klasických volbách. Na McEwanovu uvažování nicméně něco je.

Týdeník The Economist přinesl minulý týden text o mladé generaci Evropanů, jež se začíná stavět proti nacionalistickým tendencím svých spoluobčanů. Článek začíná reportáží z demonstrace hnutí Pulse Evropy, které se v Berlíně nedávno zúčastnilo 1500 lidí. Hnutí má kořeny ve Frankfurtu a pořádá pravidelně setkání ve 120 evropských městech. Jako druhý příklad týdeník zmiňuje jasný úspěch otevřeně proevropského Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách.

The Economist vlastně upozorňuje na tři souběžné jevy. Za prvé právě úspěch Macrona nebo rakouského kandidáta zelených Alexandera van der Bellena. Za druhé relativní úspěch otevřeně proevropských stran v parlamentních volbách - v Nizozemí zaznamenali největší zisky euronadšenci zelení a liberální federalisté D66. Totéž je vidět ve Finsku, Švédsku, ale také Polsku (strana Nowoczesna, která se ale propadla do vnitřních skandálů) a u španělských Ciudadanos.

A za třetí jsou tady hnutí jako Puls Evropy. K těm patří třeba maďarské protesty na podporu Sorosovy univerzity, demonstrace proti euroskeptické vládě ve zmíněném Polsku nebo britské konference podobné té, na které posílal seniory do hrobu Ian McEwan. Na tuto stranu politické scény se teď stahují často mladí, městští a vzdělaní lidé.

Vlastně se tu jasně formuje opačný pól dnešního populismu a evropská politická scéna se začíná rozpadat na dva jasně vymezené tábory. The Economist tvrdí, že eurofilové začínají používat taktické postupy okoukané u populistů, především sofistikované vyhledávání potencionálních stoupenců, osobní agitaci a progresivní typ vlastenectví. Jisté je, že ve Francii jsme před týdnem viděli zlom:  přechod od pasivní obrany v sebevědomý protiútok.

Víkendové newyorské Timesy přinesly velký kontextový materiál o čínském pokusu nastartovat druhé kolo globalizace. Ano, jedná se o akci, které se zúčastnil i prezident Miloš Zeman, ale podařilo se mu její význam aspoň v Česku celkem úspěšně zaclonit výrokem o likvidaci přemnožených žurnalistů. Americký deník o významu příliš nepochybuje - přirovnává čínský projekt “Jeden pás, jedna cesta” (OBOR) k americkému poválečnému Marshallovu plánu, mnohonásobně nafouknutému a bez vojenské podpory. Rozhodně jde o monstrózní pokus znovu rozdat globální ekonomické karty.

Rozměry obřího projektu jsou zřejmé: zahrnuje více než 60 zemí, v podstatě se jedná o infrastrukturní plány v hodnotě okolo jednoho biliónu dolarů. Většina chystaných cest, tratí, tunelů, přístavů či průplavů se soustředí na oblast Asie a Afriky, ale Evropa ale nepřijde úplně zkrátka. “Čínští plánovači mapují železniční tratě z Budapešti do Bělehradu, aby vytvořili další koridor, jímž bude do Evropy proudit čínské zboží z řeckého přístavu v čínském vlastnictví,“ popisují budoucnost američtí novináři. “Projekt zásadně slouží čínským ekonomickým zájmům. Ekonomický růst v Číně zpomaluje, země produkuje více oceli, betonu a strojů, než je schopna spotřebovat. Čínský prezident proto hledí ke zbytku světa, především toho rozvojového, s nadějí, že udrží vlastní ekonomický stroj v chodu.“

Dodejme, že to je situace, která se celkem podobá začátku první moderní vlny globalizace. I tehdy již Západ vyčerpal možnosti třicetiletého růstu po 2. světové válce, produkoval více, než byl schopen spotřebovat, a tlačil na prolamování hranic. Výsledkem bylo rozšiřování západního ekonomického vlivu a pravidel, vlastně paradoxně i sám vzestup Číny. Západ má dnes ze své vlastní globalizace “trochu” kocovinu. Čína nastupuje na jeho místo a ne všichni jsou nadšeni. “Spojené státy a mnozí jejich významní evropští i asijští spojenci zaujali k projektu opatrný postoj a obávají se strategických cílů Číny. Někteří, jako třeba Austrálie, žádost Pekingu o podpis účasti na projektu odmítli. Indie, navzdory investicím na vlastním území, nemá dobrý pocit z toho, že Číňany budované silnice protnou území Kašmíru, o něž se Indie pře s Pákistánem,” píší NYT.

Zároveň ale dodávají, že lákadlo je příliš velké. Do Pekingu vedle preludujícího Putina vyrazil také německý ministr pro ekonomiku a energetiku nebo zástupci firem Siemens nebo General Electric. I Američané, kteří pod prezidentem Trumpem naopak Číňany obsazovaný prostor vyklízejí, nakonec také zvýšili váhu svého zastoupení a vyslali významného člena Rady národní bezpečnosti pro Asii.

NYT tvrdí, že Číňané jsou tak hladoví po přístupu na nové trhy a tak spěchají, že v některých případech značně riskují. To ukazuje popis monstrózních projektů v zemích jako Laos nebo Indonésie, celkem bez jistoty, že se je podaří ufinancovat a že vůbec někdy přinesou ekonomický prospěch. V každém případě, Číňané se pokoušejí pohnout světem.

Tady je mapka čínských investic:

Čína investice

Aktuální vládní krize mezi koaličními partnery vtáhla do středu dění i prezidenta. Miloši zemanovi premiér Sobotka zaslal (po původně jinak avizovaných záměrech) návrh na odvolání ministra financí. K tomu se ale Zeman dvakrát nemá, což zapříčinilo, takže Bohuslav Sobotka vyjevil úmysl podat případnou kompetenční žalobu a také Senát zvažoval podání ústavní žaloby na hlavu státu. O jaké instrumenty vůbec jde?

Nejprve se podívejme na kompetenční žalobu. Sobotka v rozhovoru pro Novinky.cz uvedl: „Pro případ, že by prezident republiky nekonal, jsem připraven takovou žalobu podat.“ S ní má Miloš Zeman své zkušenosti. Jeho vláda se v roce 2000 obrátila na Ústavní soud ve věci jmenování Zdeňka Tůmy guvernérem České národní banky. Toho se rozhodl do funkce jmenovat Václav Havel i přes Zemanův nesouhlas. K rozhodnutí tehdy ústavní soudci potřebovali dva měsíce. Zeman odešel od soudu jako poražený.

Cílem vyřešení sporu je určit, do kompetence kterého ze sporných orgánů spadá vydání určitého rozhodnutí. Ačkoliv mají jednotlivé státní orgány přesně vymezené pravomoci, může dojít ke konfliktu, který může mít v zásadě dvě podoby: buď chce více státních orgánů rozhodnout v téže věci, nebo naopak dotčené státní orgány nepřipouští, že je rozhodnutí v jejich kompetenci.

Co se týče případné žaloby na Miloše Zemana, pak prezident republiky je podle české Ústavy neodpovědný za trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce. Stíhat ho lze pro velezradu a hrubé porušení Ústavy dle čl. 65 Ústavy. To se stalo doposud jednou. Že se jedná o naprosto extrémní možnost, popsal svým způsobem i sám Miloš Zeman během předvolební kampaně v roce 2012 pro časopis Ekonom, kdy řekl, že pokud by na něj taková žaloba byla podána (myšlena je velezrada, druhá možnost žaloby tehdy nebyla ještě v Ústavě), vzdal by se funkce.

Žalobu na hlavu státu podali senátoři po novoroční amnestii prezidenta Václava Klause v roce 2013. Pro podání žaloby Ústavnímu soudu hlasovalo tehdy 38 členů horní komory. Ústavní soud o žalobě nerozhodl s odůvodněním, že mandát Václava Klause vypršel krátce po podání žaloby. Se změnou volby prezidenta se v roce 2013 změnil i čl. 65, který v případě žaloby na prezidenta zapojuje do spolurozhodování o žalobě kromě Senátu i Poslaneckou sněmovnu. Krom toho došlo k úpravě jednacího řádu Senátu (§ 138), který nově k přijetí návrhu ústavní žaloby vyžaduje souhlas třípětinové většiny přítomných senátorů. Pokud by toto ustanovení platilo už v době rozhodování o velezradě proti Klausovi, žaloba senátorů by nebyla úspěšná.

Jak se dále situace vyvine, uvidíme po návratu prezidenta z Čínské lidové republiky. Senátoři prozatím svou kritiku mírní, navíc pro případnou ústavní žalobu by museli získat podporu 120 poslanců, což v současné sněmovní realitě fakticky nemožné.

Autory textu jsou Anna Kloudová a Jiří Uhlíř

Demagog.cz: Líbí se vám naše práce? Podpořte nás a pojďte hlídat politiky s námi!