Ve Sbírce zákonů bylo 2. 5. 2017 vyhlášeno rozhodnutí o datech voleb do Poslanecké sněmovny, které již dříve stanovil prezident Miloš Zeman na 20. a 21. října 2017. Volební kampaň tímto oficiálně začala. Proto jsme se rozhodli zaměřit na nová pravidla pro její vedení a na srovnání s některými evropskými zeměmi.

Podobu volební kampaně upravuje Zákon 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu České republiky, novelizovaný s účinností od ledna 2017. Změny se týkaly právě ustanovení o volební kampani (§ 16), jejího vymezení a financování. Stanovuje se např. limit výdajů na kampaň a zřizuje se úřad, který má korektní vedení kampaní dohlížet.

Za volební kampaň je podle zákona považováno období od vyhlášení data voleb ve sbírce zákonů po vyhlášení výsledků voleb, vedením kampaně je i agitace v neprospěch kandidáta či strany. Tuto novelu prohlasovala v Poslanecké sněmovně stále ještě vládní koalice ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL.  Z toho vyplývá, že do kampaně se bude počítat i následující plakát hnutí ANO, který reaguje na současnou vládní krizi.

590959dae4b0e2066a01e6ed

Resp. by se počítat měl. Zákon totiž uvádí: "Volební kampaní se rozumí jakákoliv propagace kandidující politické strany, politického hnutí nebo koalice, jejich kandidáta anebo nezávislého kandidáta nebo volební agitace ve prospěch kandidující politické strany, politického hnutí nebo koalice, jejich kandidáta nebo nezávislého kandidáta, zejména veřejné oznámení určené na jejich podporu anebo sloužící v jejich prospěch, včetně jakékoliv doprovodné akce, za které se poskytne nebo obvykle poskytuje úplata. Za volební kampaň se považuje i sdělení v neprospěch jiné kandidující politické strany, politického hnutí, koalice, jejich kandidáta nebo nezávislého kandidáta."

Zmíněný úřad se tak bude muset vypořádat v podstatě s novou situací. Kampaň pro volby do Poslanecké sněmovny je ohraničena limitem 90 milionů - a jistě se bude vášnivě debatovat, co do ní vlastně patří, a co ne, než si všechno takříkajíc sedne. Příkladem, který je často zmiňován v souvislosti s možným obejitím zákona, je reklama na Vodňanské kuře ze září 2013 (tedy měsíc před volbami).

https://www.youtube.com/watch?v=ymq426Dv7Bw

V ní vystupuje Andrej Babiš, majitel společnosti Vodňanské kuře, s Jaromírem Jágrem. Babiš, který se v té době ucházel o post poslance v Praze, se takto dostal v blízkosti populární osobnosti do televizního vysílání, ač si české politické strany nemohou (na rozdíl třeba od USA) nakupovat v televizích prostor pro svou agitaci.

Právě podobné momenty a příklady, které se během kampaní vyskytnou, by měl nově vzniklý úřad řešit. A je otázkou, nakolik a co posoudí za politickou propagaci dané osoby.

Jak kandidující subjekty, tak třetí strany (jako když v deníku Blesk vyšel před druhým kolem prezidentských voleb inzerát proti Karlu Schwarzenbergovi) budou nově limitovány částkou, kterou mohou do kampaně vložit. Nutností je nově i zahrnutí informace o zadavateli či zpracovateli reklamy (předvolební kampaně tedy nemůžou být anonymně namířeny proti jiným kandidátům, jak se stávalo v minulosti).

Co dalšího zákon zavádí? Jaký je nejznámější příklad nekalého vedení kampaně v ČR a jak to funguje v zahraničí? To zjistíte na webu Demagog.cz

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Francouze ve středu večer čeká finální duel prezidentských kandidátů a v neděli druhé kolo voleb. Zdánlivě jsou ve velmi podobné situaci jako v roce 2002 – z prvního kola prezidentských voleb postoupil společně s mainstreamovým kandidátem politik z okraje politického spektra. A očekává se, že se voliči levice i pravice sešikují na straně přijatelného kandidáta, byť by měli výhrady k některým jeho konkrétním návrhům.

Jenže o patnáct let později je v souboji Emmanuela Macrona s Marine Le Pen situace dramaticky odlišná. Jednak proto, že „hlavní proud“ nyní v souboji reprezentuje mladý politik, který stojí v čele nedávno vzniklého a nepříliš čitelného hnutí, nikoliv představitel zavedené partaje.

Na druhé straně sice máme opět osobu s příjmením Le Pen, jenže Marine Le Pen – na rozdíl od svého otce, který se v roce 2002 probojoval do druhého kola k překvapení země i zbytku světa – je političkou umírněnější, od níž neuslyšíme skutečně extrémní názory, třeba zpochybnění holocaustu. (Byť to za ni zvládl obstarat stranický kolega Jean-François Jalkh, který po odstoupení Le Pen z čela partaje Národní frontu krátce řídil. Než tedy na něj prasklo, že v roce 2000 v sérii prohlášení zpochybnil, že nacisté užívali v plynových komorách cyklon B.)

A navíc političku, která sice je řazena na pravý okraj, nicméně zejména v ekonomických otázkách, kde navrhuje antiglobalizační opatření škrtící volný obchod, se její pohled v řadě otázek protíná z názory z opačného extrému - levicového. Mimořádně zajímavé bude tedy sledovat, jak se rozhodnou voliči levicového kandidáta Jean-Luca Mélenchona, kterého s Marine Le Pen pojila i zvýšená skepse vůči Evropské unii a jehož v prvním kole podpořila bezmála pětina voličů.

Čtěte také: Marine Le Pen má větší šance než jí otec

A jak píše britský deník The Guardian, vypadá to, že dilema vyřeší protestním hlasováním nebo tím, že zůstanou doma. Mélenchovono hnutí uspořádalo anketu mezi bezmála půl milionem příznivců, přičemž odpověděla zhruba polovina. Dvě třetiny z nich buď plánují „zneplatnit“ svůj hlas (třeba chybným vyplněním volebního lístku) nebo k volbám vůbec nepřijít, zbylá třetina plánuje podpořit Macrona (je pozoruhodné, že na možnost, že by někdo volil Le Pen, se přitom dotazník vůbec neptal).

Mélenchon – na rozdíl do konzervativního Fillona – Macrona nepodpořil, byť vyzval Francouze, aby nevolili Marine Le Pen. Připomíná to mimochodem situaci z první přímé volby prezidenta v Česku, kdy řada voličů označujících se za levicové odmítla podpořit Karla Schwarzenberga, tehdy ministra „antisociální“ Nečasovy vlády. Někteří, byť s výhradami, podpořili Miloše Zemana. Ovšem řada voličů toto dilema vyřešila tím, že k volbám nešla.

Zajímavého posunu na levici si všímá také magazín Atlantic, když srovnává první strany levicového listu Libération: zatímco v roce 2002 na obálce doprovodili fotku Jeana-Marie Le Pena výrazným NON, letos umístili na titulku Macrona s neutrálním titulkem. Jinými slovy – zatímco před patnácti lety bylo potřeba se jasně vymezit vůči nepřijatelnému kandidátovi, letos není situace tak vyhrocená. Právě fakt, že Marine Le Pen není označována za stejné nebezpečí jako její otec, a také přesvědčení řady voličů, že Macronovo vítězství je víceméně jasné, může vést k překvapivým výsledkům.

Islámský extremismus na německém území jako první přivedl a podporoval císař Vilém II.  Autor tohoto menu sice polyká prášky proti nachlazení, ale neblouzní - jen na webu Aljazeera.com narazil na článek o vůbec první mešitě na německém území. V počátcích první světové války, v roce 1915, byla postavena v braniborském městečku Wunsdorf, které leží asi padesát kilometrů jižně od Berlína. Patřila do speciálního tábora pro muslimské válečné zajatce, tedy bojovníky z britských a francouzských kolonií v Africe a Asii a z muslimy obývaných oblastí carského Ruska.

V táboře ve Wunsdorfu bylo až pět tisíc vězňů, kvůli vysoké koncentraci muslimů se mu říkalo “Tábor půlměsíce”. Císařské Německo chtělo víru zajatých muslimů cíleně radikalizovat a přesvědčit je k boji proti svým zemím. Diplomat Max von Oppenheim sliboval, “že v boji proti Británii a Francii se islám stane jednou z našich nejsilnějších zbraní.”

https://www.youtube.com/watch?v=LmyxzZC_YZU

Proto byla postavena zmíněná první německá mešita, kde se pod dohledem císařského Německa kázal radikální výklad islámu. Byli to němečtí úředníci, kdo dohlíželi na přísné dodržování náboženských pravidel, třeba pravidelných pět modliteb denně. A byli to správci tábora, kdo vydávali propagandistické noviny zvané al-Jidad, tedy Džihád. Srdce muslimských zajatců si chtěli Němci získat též životními podmínkami, o několik řádů lepší než v jiných zajateckých táborech.

Plán však neuspěl: přes dva tisíce takto naverbovaných vězňů dezertovalo, další se chtěli z fronty raději vrátit zpět do poměrně příjemného tábora ve Wunsdorfu. V roce 1917 tedy Němci tábor uzavřeli a zbylé zajatce přesunuli do pracovních táborů na území Rumunska. Mešita byla po patnácti letech zbourána; ve Wunsdorfu, kde dnes žijí něco přes dva tisíce obyvatel, po ní zbyl jen název ulice - Mešitní. Je pouhých sto metrů dlouhá a jediná v Německu s tímto názvem.

Mimochodem, základy stol let staré mešity byly objeveny předloni při archeologickém průzkumu, který předcházel stavbě uprchlického tábora pro více než 600 převážně muslimských uprchlíků ze Sýrie a Iráku.

V Česku padá vláda, ve Francii se za pár dní rozhodne o budoucnosti Evropy, během čtvrté průmyslové revoluce většinu z nás o práci připraví roboti a umělá inteligence, takže nastal čas napsat o něčem skutečně podstatném – o módě. Tedy o jedné z nejsledovanějších událostí pop-kulturního světa: večera s oficiálním cílem podpořit finančně Metropolitní muzeum v New Yorku, konkrétně jeho sekci věnující se oděvům. Z akce se v posledních letech stala událost s mimořádně vysokou koncentrací slavných účastníků; pokud bychom slávu měřili na počty followerů, které mají všichni dohromady večera hosté na sociálních sítích, vydalo by to zřejmě na půlku planety.

Autorka by si nyní přála disponovat schopností psát o Met Gala s břitem a vtipem, jakými se vyznačuje psaní kolegyně Karolíny Vránkové. Bohužel nemá ani jednu dovednost v oslnivé kvalitě, takže se budou hodit postřehy, které v recenzi přinesl americký deník The New York Times. S Met Gala je totiž potíž. Co vypadá na první pohled jako oslava módy, je na druhý pohled především marketing módních značek, pro něž je večer mimořádnou příležitosti ukázat svoje výtvory zdarma mimořádně velkému publiku. Byť i pojem zdarma má své limity, protože většina značek naopak platí za to, že si slavní jejich šaty obléknou.

Nejméně tak byly paradoxně v úterý večer na červeném koberci k vidění šaty japonské návrhářky Rei Kawakubo, oslavě jejíhož díla je aktuální výstava v muzeu věnovaná (slavnostní večer každoročně přehlídku zahajuje). Právě její značka nikomu neplatí a celkově se vymyká z logiky módního světa. A ačkoliv byla hlavním tématem večera avantgarda, na tu skutečnou - právě v podobě extravagantních šatů od návrhářky Kawakubo tvořící pod značkou Comme des Garçons (CdG) - málokdo našel odvahu.

Jednak proto, že za avantgardu nikdo nezaplatí, a také může mírně nepraktická. Třeba modelka a designérka Helen Lasichanh (a rovněž manželka hudebníka Pharella Williamse, s nímž na Met Gala dorazila) si oblékla naddimenzovaný červený overal, který - kromě toho, že dramaticky změnil tvar jejího těla – neměl otvory pro ruce. Což se pro událost, jejíž součástí je večeře, příliš nehodí. NYT nicméně Helen, jejího manžela (v roztrhaných džínách z dílny CdG) a několik dalších hostů oceňuje za odvahu překročit hranice, tedy alespoň symbolicky naplnit „zadání“.

Většina hostů totiž nepodnikla nic ani vzdáleně připomínajícího avantgardu, pokud tedy nepočítáme soutěž v ploše odhalené kůže či délce vlečky.  Sama Rei Kawakubo pak přišla v bílé košili a černém saku, na nohou tenisky.