Quartz zveřejnil vše vysvětlující (a zábavný) text s názvem Všechno je na draka a může za to internet (Everything sucks and it’s the internet’s fault). Autor vysvětluje omyl zahnízděný v základech původního nadšení z webu a ukazuje, proč je dnešní atmosféra tak podivná, jak je. A ukazuje to dobře.

Základem je tvrzení, že lidé se neřídí rozumem a touhou po pravdě, ale emocemi. To nemusí být nutně vždy na škodu, na počátku průmyslové revoluce bylo například spoustě lidí zima, měli hlad a byli strašně utahaní, což jsou skutečné příčiny, které je hnaly do měst a do továren - protože “vynález strojů a velkých měst a dělby práce a právního řádu a zastupitelské vlády hodně udělaly hodně pro to, aby se lidé chudoby a utrpení zbavili”. Co to všechno udělá s produktivitou práce a HDP, už tak úplně neřešili.

To je samozřejmě naprosto srozumitelná motivace, autor textu vidí nicméně problém v tom, že lidská touha po příjemných pocitech nikdy neochabuje. Když se vyřeší potřeby základní, nastoupí potřeby méně důležité, prožívané ovšem stejně palčivě. Teplo a plný žaludek nahradila v hitparádě tužeb touha po pohodlí, průmyslovou éru epocha spotřebního zboží.

I to bylo ještě docela fajn. “Životy všech lidí si byly více méně podobné. Dívali jsme se na stejné televizní kanály, poslouchali jsme stejnou hudbu, jedli stejné jídlo, váleli se na stejných kanapích a četli stejné noviny a časopisy. Tahle éra v sobě měla jistou kontinuitu a soudržnost, a ta byla zdrojem zvláštního pocitu bezpečí. A myslím, že právě tenhle pocit sociální soudržnosti je tím, na co dnes spousta lidí nostalgicky vzpomíná,“ píše autor.

A pak přišel internet. Nejdříve ho provázelo nadšení, jeho propagátoři popisovali svět, v němž jsou informace na dosah pro každého - pro všechny ty inteligentní, přemýšlivé lidi, kteří po informacích touží. Až na to, že v tomhle uvažování je menší chybička: “Na něco zapomněli. Zapomněli na to, že svět není poháněn informacemi. Lidé se nerozhodují podle toho, co je pravda a jaká jsou fakta. Neutrácejí peníze na základě dostupných dat. Základem světa jsou pocity (The world runs on feelings)”.

google
Autor: Milan Jaroš

A podle toho to v internetem prosyceném světě také vypadá. Představa, že se lidé budou pídit po pravdě, se ukázala být hodně naivní. Informací je na webu více než dost, stačí si vybrat tu, která vám nejvíce vyhovuje. Informace jsou trochu jako kečup v supermarketu, každý si vezme ten, který mu nejvíce chutná.

Jste trochu rasista? Dvě kliknutí myší stačí k tomu, abyste si našel diskusní fórum, kde vám přesvědčivě vysvětlí, proč se za to nemusíte stydět. Odešla od vás manželka a začínáte mít pocit, že ženy jsou přirozeně sobecké a zákeřné? Nepotřebujete bůhvíjak rafinovaný dotaz na Googlu, abyste se dozvěděli, že ženy jsou biologicky méněcenné. Slovy  autora: „Vlastně se ukazuje, že internet nebyl vynalezen, aby dal lidem informace, které potřebují, ale ty, které chtějí. Což je bohužel zásadní rozdíl.”

A situace je ještě horší. Informací je tolik, že se propadly do inflační spirály. Nikdo se v té záplavě nevyzná, je snadné věřit čemukoliv; proč se tím tedy vůbec zabývat. Stejně už nikdo nepozná, co je vlastně pravda, a co ne. Až na to, že demokracie stojí právě na tom, že pravdu poznat jde. Stojí na důvěře v instituce a právní řád. Pokud jim důvěřovat přestaneme, zhroutí se do sebe, zachvátí je rakovina. A jsme – jak konstatuje bez skrupulí text -“v hajzlu” (fucked). A děje se to nejenom v  trumpovské Americe, ale všude na světě.

Záplava informací nedělá lidi osvícenými, záplava informací je mate. A když jsou zmatení a ničemu nevěří, obracejí se ke svým základním impulzům – k tribálním instinktům a sobecké starosti o sebe samé. A jsme rázem v dnešní vlně nacionalistických populistů, obránců hranic a bojovníků s přistěhovalci (ať existují, nebo ne). Tohle není “narušení” starých pořádků, jak o něm rádi mluví technologičtí inovátoři. K tomu by staré pořádky muselo nahrazovat něco vyššího, lepšího. Místo toho nás zachvacují nejnižší pudy. Civilizaci trvalo stovky let, než se kmenové vidění naučila odbourávat. Internet nás vrací zpátky tam, kde jsme byli.

Napsáno je to vtipně, i když řešení text nenabízí. Ale, a to je důležité, autor menu má pocit, že si přesně tohle už delší dobu sám myslí.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Optimistům se může zdát, že vlna pravicového populismu dosáhla svého vrcholu a začíná se lámat. Rok 2016 působil děsivě; nejdříve Brexit a potom Trump. Od té doby už ale přicházejí spíše lepší zprávy. V Rakousku i napodruhé prohrál v prezidentských volbách nacionalista Norbert Hofer. V Nizozemí neuspěl - nebo uspěl hůře, než se čekalo - islamofob a euroskeptik Geert Wilders. A ve Francii všechny průzkumy tvrdí, že o víkendu prohraje Marine Le Pen, zřejmě nejnebezpečnější žena dnešní Evropy.

The New York Times ovšem přicházejí s komentářem, který tenhle popis událostí lehce zpochybňuje. Charlotte McDonald-Gibson v něm upozorňuje, že tohle všechno je sice hezké, ale spíš než na bod obratu to zatím vypadá jen na pomalejší vzestup. Radikálové stále zaznamenávají nebývalé úspěchy. Le Pen získala v prvním kole o 1,2 milionu hlasů více než v roce 2012 - a nezapomeňme, že další várku spolykal její levicový zrcadlový obraz Mélenchon.

Reklama
Reklama

Wilders sice nevyhrál volby, má ale v parlamentu 20 poslanců, zatímco v předchozích volbách získal jenom pět. Hofer získal 46% hlasů proti 15%, které získal kandidát jeho strany v roce 2010. Kromě toho se část ultrapravicové agendy přesunula do běžného života. Autorka připomíná posílení extrémního jazyka i rasově motivovaných útoků. Německo hlásí v roce 2016 deset takových ataků denně.

Zároveň se ukazuje, že proti zanícenému populismu možná existuje recept: stejně zanícený liberalismus a proevropanský idealismus. Komentář si totiž všímá, že největší zisky proti populistům nezaznamenali ti, kteří jejich rétoriku v umírněnější formě kopírovali, ale ti, který šli tvrdě proti nim. Nejjasnějším příkladem je v těchto dnech samozřejmě Emmanuel Macron, který proti euroskepsi a protipřistěhovalecké rétorice Marine Le Pen staví otevřeně proevropskou a multikulturní vizi společnosti. Žádné chození okolo horké kaše. Musíme se rozhodnout, zda chceme společnost otevřenou, nebo zavinutou do sebe - a Macron nabízí to první. Zatím to funguje.

Něco podobného se stalo i v Nizozemí. Premiér Rutte se pokoušel Wilderse napodobovat a zaznamenal oproti předchozím volbám propad. Největší vzestup si naopak zapsala strana Zelené levice, jež “se otevřeně přihlásila k nizozemské tradici tolerance a rozmanitosti se stejnou vervou, s jakou Wilders uplatňoval nenávist k muslimům”.

McDonald-Gibson pak upozorňuje, že právě podobné zanícení a vášeň zcela chyběla v kampani britských stoupenců setrvání v Unii, kteří občas vlastně působili jako umírnění brexitáři. A dodejme, že Hillary Clinton také zrovna nepřetékala zápalem.

Politika se tak vlastně po jistém přeskupení zase vrací ke dvěma srozumitelným pólům. Nikoliv ovšem levice versus pravice, ale otevřenost versus uzavřenost. A pokud chtějí liberálové vyhrávat, musí za svou vizi světa bojovat se stejným nasazením a stejně jednoznačně jako dnešní reakcionáři.

Respekt 18/2017 o Macronovi: Přišel a prorazil strop

Britský týdeník The Economist - se stejně jako americký server Quartz - minulý týden rozloučil s Arktidou, jak ji známe. Vše totiž nasvědčuje tomu, že zásadní proměnu severních končin naší planety již nelze zastavit, i kdyby lidstvo zítra hromadně vstoupilo do Greenpeace a do práce začalo jezdit výhradně na kole. “Ani úplné dodržování (klimatických) dohod z Paříže nezachrání Arktidu v její dnešní podobě,” cituje The Economist výkonného sekretáře organizace Arktická rada, jež sdružuje vědce a politiky osmi zemí, jejichž území zasahuje do oblastí za severním polárním kruhem.

Právě tato organizace minulý týden vydala zdrcující zprávu s názvem Sníh, voda, led a permafrost v Arktidě. “Hromadí se důkazy, podle nichž už změna klimatu posunula Arktidu nového stadia. Prudce stoupající teploty mění podstatu celého regionu. Rozpouštějí led na moři i na pevnině, způsobují intenzivnější lesní požáry, mění proudění vody v oceánech a rozpouštějí permafrost,” shrnul zprávu zmíněný Quartz. Otázkou prý pouze je, zda budou důsledky katastrofické méně nebo více.

Moc člověka se v severních končinách planety projevila skutečně drtivě. Za posledních třicet let se minimální rozloha ledu v letních měsících zmenšila na polovinu a jeho objem klesl o tři čtvrtiny. Do roku 2040 bude celá Arktida v létě v podstatě volným mořem.

Tím se ovšem na severu rozjíždí smrtonosná spirála. Tmavá hladina moře absorbuje větší množství slunečních paprsků než blyštivý led, který je naopak odráží zpět. Tím se jen zrychluje další oteplování této části planety. Pařížské dohody, pokud by se jimi opravdu státy řídily, předpokládají, že oteplování planety se zastaví na hodnotě o 2 stupně Celsia vyšší, než byla průměrná teplota před začátkem průmyslové revoluce. V případě Arktidy by to ovšem znamenalo rozdíl 5–9°C.

Arktida
Arktida • Autor: Globe Media / Reuters

A důsledky tak zásadního oteplení Arktidy mohou být prý ohromné. Zpráva upozorňuje, že větry čerpají energii z rozdílu teplot mezi polárními oblastmi a rovníkem. Ten se ovšem rychle zmenšuje, takže větry mohou zeslábnout - což se prý již beztak děje, za poslední tři desetiletí o 5–15%. Výsledkem jsou nepředvídatelné výkyvy počasí, kdy studený nebo naopak horký vzduch proudí tam, kde by ho v danou chvíli nikdo nečekal.  Podobně v důsledku změny hustoty mořské vody naředěné rozpuštěným ledem dochází ke zpomalení mořských proudů s klimatickými dopady na všechny světové oceány.

Nejděsivější prý ale je rychlost, s jakou se rozpouští grónský ledovec. Ten obsahuje 10% sladké vody na Zemi a jeho zásadní rozpad může dramaticky ovlivnit hladinu světových moří. Dění v Grónsku vědci úplně nerozumějí a neumí příští vývoj odhadnout; ale že taje rychleji, než se předpokládalo, považují za hotovou věc.

Na všem je nejdůležitější skepse: Arktidu coby ledem pokrytou oblast přitahující dobrodruhy a milovníky chladu už nelze zachránit. Míra změn ale jasná není - zpráva říká, že pokud by se Pařížské dohody dodržely, Arktida možná nalezne nějakou novou klimatickou rovnováhu. Pokud ne, dopady na celosvětové klima mohou být dramatické. The Economist v komentáři ještě dodává, že “dnešní stav Arktidy ukazuje, že lidstvo nedokáže klimatickou změnu prostě zastavit. Bude se jí muset přizpůsobit”.