Nick Cave sedí ve svém hotelovém apartmá v Sydney. Židli otočenou směrem k oknu, za nímž se město koupe v přímém letním slunci. „Podívej se,“ odmlčí se a pečlivě hledá slova. „Na smutku a truchlení není nic dobrého.“

Člověk, který jej poslouchá, je Chris Heath, autor a novinář, který Cavea různým způsobem provází od poloviny osmdesátých let, kdy hudebník zakládal kapelu The Bad Seeds. Teď je leden 2017, před rokem a půl při pádu z útesu v Brightonu zemřel jeho syn Arthur, což byla událost, která Cavea poznamenala osobně i pracovně - a odrazila se jak na albu Skeleton Tree, tak především na dokumentu One More Time with Feeling z jeho natáčení, které sleduje ve stínu osobní tragedie. Od té doby Cave s veřejností nekomunikoval.

Až nyní Heath napsal strhující profil The Love and Terror of Nick Cave, v němž zpěvák poprvé hovoří jak o svých dojmech z dokumentu, který ho zachytil zcela bezbranného a v emocích, čemuž se po celou kariéru úporně bránil. Zároveň popisuje první koncerty nového turné, kdy předstoupil před publikum s písněmi ze Skeleton Tree, a to, jak se proměnily jeho pocity na pódiu.

„Pocházím z linie frontmanů, kterým je vlastní bojovnost. Vždy je to svého druhu útok na publikum. Tak to vždycky bylo,“ vysvětluje Heathovi. „Ale změnilo se to. Ta konfrontace tam je pořád, ale náhle cítím, jak mi publikum něco vrací. Nastala tu nějaká nová dynamika, výměna emocí – která je krásná. Vzniká tam nějaký společný pocit. Možná to takhle funguje pořád, když člověk hraje v Coldplay nebo co.“

https://www.youtube.com/watch?v=uWjZ85m1BKg

 

 

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Jaké to je být matkou rockové hvězdy? Jak silný pocit pýchy to je, když vašemu dítěti aplauduje vyprodaný stadión? Jak velké obavy ji zachvacují, pokud jde o sex a drogy, které jdou s rokenrolem ruku v ruce?

Na to všechno se pokouší se čerstvé knize From Cradle to Stage najít odpověď rocková máma Virginia Grohl, jejíž syn nejprve bubnoval v Nirvaně a nyní již přes dvacet let stojí v čele Foo Fighters. A nespoléhá se jen na své zkušenosti, byť ty jsou samozřejmě nejpoutavější. Ke slovu se tu dostanou i matky Pharrella Williamse, Mikea D z Beastie Boys, Michaela Stipea z R.E.M. či Amy Winehouse - a dojde i na pocity Wendy Cobain, matky Kurta Cobaina.

Reklama
Reklama

Davu Grohlovi bylo 17 let, když mu Virginia dala svolení vydat se s jeho první kapelou Scream na první turné do Evropy. Bylo to pro ni těžké rozhodnutí, sama byla učitelkou, ovšem u syna viděla pouze katastrofální prospěch spojený s kouřením marihuany a absolutní obsesí pro rokenrol a bicí nástroje.

Rozhodla se, že nebude stát v cestě jeho vášni, a přijme jako fakt, že její hyperaktivní syn se nehodí do školského systému, možná ani do žádného jiného. V té době jí bylo jasné, že Scream nebudou takový fenomén jako The Beatles, ale když se strhla mánie kolem Nirvany, už si tak jistá nebyla.

Když se kapela trmácí od města k městu, spí v dodávce a živí se hot-dogy, dá se to podle Virginie Grohl vydržet; opravdová síla a nával strachu přichází, když chudobu vystřídá sláva a bohatství. „Vždy jsem měla strach z žen. Je mi to až trapné přiznávat, ale největší strach jsem měla z toho, že ho svede Madonna,“ přiznává Virginia Grohl v článku How to Raise a Rock Star pro deník The Guardian.

Jiné matky ale měly jiné obavy: matka Mikea D, intelektuálka a sběratelka umění, nikdy nebrala aktivity svého syna příliš vážně, aktivistka Mary Morello zase přenesla svůj politický zápal na potomka Toma, který založil kapelu Rage Against the Machine. Největší obdiv pak Virginia chová pro Janice Winehouse, která nesla smrt své dcery s velkou statečností: mluví o ní jako o mimořádném člověku a talentu, s nímž měli coby rodiče tu čest se potkat.

https://www.youtube.com/watch?v=SBjQ9tuuTJQ

Reklama

Lana del Rey, královna nudy. To je titulek komentáře od Hazel Cills na serveru MTV, v němž se chytá nudy coby hlavní ingredience a emocionálního ladění populární zpěvačky. A není to myšleno v negativním slova smyslu. Otupělost, smutek, chladnokrevnost, apatie, odcizenost, nuda nebo znuděnost jsou sice nejfrekventovanější charakteristiky, které recenzenti v souvislosti s Lanou del Rey používají -  ale Cills si všímá toho, že tato nálada je v tradici ženského umění typická a především je znakem revolty vůči mužským principům.

Nuda hrdinek z knih Virginie Woolf byla symbolem omezení, které na ně uvrhlo maskulinní okolí. Nuda žen v domácnosti je ústředním, přitom nevysloveným problémem, který ve své přelomové studii The Feminine Mystique z roku 1963 popisuje Betty Friedan, vůdčí figura druhé vlny feminismu.

Stejně tak nedávná vlna mumblecore kinematografie se hemží hrdinkami, které jsou zdrcené nudou banalit všedního dne. „Nuda je důsledkem selhávajících očekávání. A to je pocit, který se dokonale hodí k dějinám ženské zkušenosti: neustále monotónní opakování a čekání na změnu ve světě, která přináší neustálé zklamání,“ píše Cills.

Právě tady může být nudné umění provokující, protože testuje, kolik toho člověk vlastně může snést, než se něco stane. „Lanina nuda je neúprosná,“ uzavírá Cills. „Může být vyčerpávající, ale má svůj účel. Vede nás do mimořádně fádních zákoutí sexu, krásy i Ameriky.“

https://www.youtube.com/watch?v=3-NTv0CdFCk

Reklama