V globálních časech platí, že volby v zahraniční zemi jsou mnohdy důležitější než ty domácí.  Letos to sedí i pro tak velkou zemi, jakou je Německo. Kdo bude příštím francouzským prezidentem, je pro budoucnost Německa důležitější než výsledek zářijových voleb do berlínského Spolkového sněmu.

Že přeháníme? Francie a Německo jsou zásadně provázané, obě země stály na počátku evropské integrace a bez jejich spolupráce Unie nemůže fungovat. V základním zájmu Německa je, aby Francie pomohla udržet pohromadě eurozónu a podílela se na společné evropské zahraniční, obranné i migrační politice. Skoro všichni němečtí politici se na těchto cílech shodují, proto prakticky nezáleží na tom, zda kancléřem bude Martin Schulz nebo Angela Merkel.  Osmdesát procent německých voličů podpoří politiky, kteří se velmi podobají Emmanuelu Macronovi.

To ve Francii jsou - jak známo - na výběr dvě mnohem odlišnější alternativy a týdeník The Economist popisuje, co bude výhra té které z nich znamenat pro Německo. „Němečtí úřednicí jsou si jistí, že Le Pen prohraje,“ píše dopisovatel britského týdeníku. V šuplíku na berlínském ministerstvu zahraničí není ukrytá žádná složka s nouzovým plánem pro případ výhry Le Pen - ačkoli by její výhra vyvolala novou krizi EU a oslabila by například společnou evropskou politiku vůči Rusku. „Německo by pak mělo méně moci, ale ještě více odpovědnosti v Evropě,“ dodává The Economist. Pokud k tomu přesto dojde, britský magazín očekává, že Berlín bude v prvních dnech vyčkávat, mlčet a maximálně okolí ujišťovat, že euro může přežít.

Čtěte také: Francii možná čeká paralela s hnutím ANO

Poté se střetnou nejspíše idealisté a pragmatici v týmu nejbližších spolupracovníků Angely Merkel – první tábor bude argumentovat ve prospěch jednoznačné izolace Le Pen, druhý tábor bude prosazovat navázání spolupráce. Výsledkem bude pravděpodobně kombinace. Tedy snaha komunikovat a vytvořit vzájemnou důvěru s Marine Le Pen, těsnější spolupráce se státy v sousedství Francie (stoupl by zvláště význam vazeb s Itálii a Španělskem) a zároveň tichá podpora protilepenovské většiny, která nejspíše zasedne ve francouzském parlamentu. Byla by to každopádně nejvážnější diplomatická krize v dějinách znovusjednoceného Německa.

Naopak výhra Emmanuela Macrona by byla splněným snem většiny tvůrců německé politiky. Chce v německém duchu reformovat francouzskou ekonomiku, podporuje sankce vůči Rusku, chválí uprchlickou politiku kancléřky Merkel.  Macron má v Německu i slušné kontakty: dvakrát již letos navštívil Berlín (na rozdíl od jiných francouzských prezidentských kandidátů) a dobře zná tamní politiku, má podporu z německé sociální demokracie i od konzervativního ministra financí Wolfganga Schäubleho. V březnu si například na přátelské debatě na jednom pódiu o budoucnosti Evropy povídal s ministrem zahraničí Sigmarem Gabrielem a nejslavnějším žijícím německým filozofem Jürgenem Habermasem.

Stoprocentní však není ani tato shoda. Macron navrhuje těsnější ekonomickou provázanost eurozóny, například zřízení funkce evropského ministra financí a silnější společný rozpočet, což konzervativci na berlínském ministerstvu financí odmítají. Kritizuje též velký německý obchodní přebytek coby zdroj ekonomické nerovnováhy v Evropě. Požaduje „nový deal“ ve vztazích mezi Berlínem a Paříží, který by mu umožňoval více investovat do ekonomiky i na úkor dalšího zadlužení.

Je otázka, jak dalece mu po případné výhře příští německá vláda vyjde vstříc. „Macron chápe, že Francie musí z berlínského pohledu působit důvěryhodně, že to je podmínkou větší vstřícnosti Němců,“ píše The Economist. Jeho nedávné cesty do Berlína a prohlášení „že je třeba získat si důvěru“ mají právě tento cíl. V německých novinách se už ostatně objevují komentáře - například někdejšího vydavatele a šéfredaktora Die Zeit Theo Sommera , podle nichž nestačí Macronovi blahopřát k úspěchu. Pokud vyhraje, je třeba ho ekonomickou politikou podpořit. Anebo už příště opravdu nastane čas Marine Le Pen.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

George Soros se pro nacionalisty a příznivce konspiračních teorií stal prakticky arciďáblem. Obviňují jej, že stojí v pozadí a svými penězi a skrze nevládní organizace řídí světovou politiku a vyvolává chaos, aby z něj sám nakonec finančními spekulacemi vydělal velké peníze. Sorosův životní příběh i to, jak zbohatnul a jak jím placené nevládky pracují, najdete v aktuálním Respektu v rubrice Téma; zde vám coby upoutávku a doplnění nabízíme ještě podrobnější vhled do jeho myšlení.

I_obalka_R17

Reklama
Reklama

Soros v Londýně padesátých let studoval pod vedením jednoho z nejvýznamnějších politických filozofů 20. století Karla Poppera. Tento původem vídeňský liberál učil, že lidé nedokážou s jistotou poznat okolní svět; skutečnost a naše představa o skutečnosti pro něj byly dvě různé věci. Proto také odsuzoval komunismus a nacismus, které se tvářily jako zjevení pravdy, takže v jejich logice bylo přípustné utlačovat nesouhlasné názory.

Namísto pevných ideologií hájil Popper otevřenost a svobodnou výměnu nutně neúplných vědomostí a postojů, jejímž smyslem je pomalý pohyb vpřed. A Popperovo myšlení se stalo pro Sorose kompasem. A právě filozofie - technokraty a inženýry zesměšňovaná disciplína - mu paradoxně pomohla stát se možná nejslavnějším finančníkem historie. Nedíval se na trhy okem ekonoma, ale okem skeptického filosofa.

„Začal jsem pracovat v bankách a zkoumat základní teorie o fungování trhů. A všiml jsem si, že investoři vycházejí z předpokladu, že všichni lidé mají perfektní informace o okolním světě. To bylo v naprostém protikladu k mému pohledu na svět,“ říká Soros. Jeho strategií se stalo vyhledávání „bublin“ na trhu, míst, kde se realita a představy investorů výrazně rozcházejí. Sázel pak na jejich prasknutí. Bilance jeho kariéry ukazuje, že málokdo rozumí finančním trhům tak dobře jako Soros: jeho nejznámější fond Quantum počátkem sedmdesátých let začínal se 12 miliony dolarů od investorů a za necelých 50 let vygeneroval 40 miliard dolarů zisku.

Soros před osmi lety nabídl detailní vhled do svého myšlení. V sérii přednášek na Středoevropské univerzitě v Budapešti, které v tištěné verzi vycházely na stránkách deníku The Financial Times, nabídl bilanci svých životních zkušeností. Je to fascinující výlet do myšlení finančníka, který rád vstupuje do role veřejného intelektuála. A kdo ví, třeba objevíte s jejich pomocí nějakou tu “bublinu”.

 

Zde je první díl věnovaný jeho obecné teorii reflexivity:

https://www.youtube.com/watch?v=oCaCrWzFPYY

 

Ve druhé přednášce Soros svou filosofickou teorii aplikuje na finanční trhy, jde jakési shrnutí jeho životních zkušeností získaných na Wall Street:

https://www.youtube.com/watch?v=RHSEEJDKJho

 

Ve třetí přednášce vysvětluje své uvažování o politických a společenských tématech. Je to obhajoba otevřené společnosti, v jejíž prospěch skrze své nadace vydal dvanáct miliard dolarů.

https://www.youtube.com/watch?v=DFyfYBcbbac

 

Čtvrtý díl se zabývá vztahy kapitalismu a svobodných otevřených společností: přednáška je Sorosovou kritikou deregulovaných trhů.

https://www.youtube.com/watch?v=bDrTkvFB6Zk

 

V poslední dílu z konce roku 2009 se George Soros pokouší o výhled do budoucna a zabývá se zvlášť rostoucí roli Číny ve světové ekonomice a politice:

https://www.youtube.com/watch?v=Nr4sOlahCqc

Reklama

Realita Poslanecké sněmovny nezklame.  Kupříkladu na případu vládního zákona o celostátním referendu lze s mírným pobavením sledovat, jak vládní koalice brání tomu, aby se projednával zákon, který jí byl předložen.

Strany koalice si do programového prohlášení (.pdf, str. 44) daly bod, že předloží ústavní zákon o celostátním referendu. To skutečně vláda učinila. Zákon do Sněmovny poslala v červenci 2015, v březnu 2016 se začal projednávat. A to dokonce za účasti prezidenta Zemana, který před Sněmovnou vystoupil při této příležitosti s projevem na jeho podporu.

Okamura

První čtení ale bylo přerušeno a od té doby… se nestalo nic. Znovu už sněmovní vládní většina nezařadila projednávání na pořad schůze. Ale je tu Tomio Okamura, který jen od začátku roku do dnešního dne navrhnul osmkrát, aby se tak stalo. A dodejme, že opakovaně navrhuje, aby se projednával právě vládní návrh zákona. Proti čemuž opakovaně hlasuje právě vládní koalice. Život je plný paradoxů.

Nejblíže tomu, aby se zákon projednával, byl Okamura 14. března. Ovšem nejblíže s velkou nadsázkou. Získal 48 hlasů a potřeboval jich 77. Z řad vládní koalice tehdy podpořilo návrh pouhých devět členů (5 ČSSD, 4 ANO, 0 KDU-ČSL).

Aniž budeme hodnotit, zda je myšlenka celostátního referenda správná, je zajímavé, že vláda se snaží vlastní zákon neprojednat a tlačí ji k tomu opoziční poslanec. A je na něj spolehnutí. Jednak v tom, že přemýšlí o problémech, které nás trápí v České republice, ale také v tom, že během úterního jednání poslanců znovu načetl svůj návrh. Opět neúspěšně (pikantní je, že se při hlasování zdržel i poslanec SPD Jaroslav Holík).

Jak poslanec Okamura doprovází své návrhy - a také o jeho ověřování dalších slibů - se dočtete více na webu Demagog.cz

Láska je komplikovaná věc. Ale ve finále jde jen o chemii, které se dá přijít na kloub, věří experti z Oxfordu. V dohledné době slibují konkrétní výsledky, otázkou ovšem zůstává, jak s nimi naložit.

Anders Sandberg není žádný šarlatán, v Oxfordu přednáší „neuroetiku“, což je kombinace neurologie a přemýšlení nad tím, jak daleko zajít při vědeckém bádání mozku. A pochopit – a případně ovlivnit – to, co se děje v hlavě zamilovaného člověka, je jedním z témat, která Sandberga zajímají. Dá se láska uměle vyvolat? A chceme to? Doba, kdy na první otázku půjde odpovědět kladně, není podle Sandberga daleko. Vyrobit elixír lásky, o kterém jsme si zatím četli v pohádkách, je prý jen otázkou let.

„Všechny naše emoce stojí na základech neurovědy,“ cituje Sandberga list The Independent.  To, jak láska vypadá a funguje uvnitř mozku, už vědci začali zkoumat, tím pádem jsme na cestě k tomu, abychom tyto neurochemické procesy mohly začít i ovládat. „Zatím sice nemáme nic, co by už mělo razítko a šlo koupit v supermarketu, ale blížíme se k bodu, kdy se takové věci začnou objevovat,“ míní vědec.

Jak by elixír lásky měl fungovat? Určitě nepůjde o kouzelnou látku, kterou stačí někomu nalít do pití a probudí se tím okamžitá vášeň. Vzplanutí na začátku vztahu je i pro vědce zatím příliš ošemetná záležitost. Pokud skutečně někdy vznikne něco, co by mohlo náklonnost mezi lidmi ovlivnit, pak půjde spíš o jakýsi doping pro zdárné fungování dlouhodobějších svazků. Tato chemie je pod vlivem jiného mozkového systému a podle Sandberga je to mnohem přijatelnější i z hlediska etiky. Vědci jsou v této oblasti už na dobré stopě díky studiím zvířete jménem hraboš prériový, u kterého existují dva poddruhy, z nichž jeden je monogamní a druhý není. Výzkumy ukázaly, že rozdíl tkví v hladině hormonu oxytocinu.  Uplatňuje se během početí, porodu i mateřství, ale má také vliv na důvěru.

A na člověka podle některých studií funguje i tak jako na hraboše. Na tomto využití oxytocinu se už dokonce pracuje a podle Sandberga lze v dohledné době očekávat výsledky. Bude prý k dispozici látka, jež dokáže mozku napovědět, že právě toto je osoba, se kterou chci žít, a tedy pomoci tuto vůli udržet při životě.

Je ale taková věc správná? Etických otázek existuje řada, třeba ta, zda poznatky ohledně chemie lásky půjde využít i opačně, a zda půjde náklonnost k někomu konkrétnímu naopak potlačit. Buď proto, že se někdo potřebuje dostat ze vztahu s násilníkem, nebo proto, že by někdo jednoduše rád překonal to, že o někoho přišel.

A pokud jde o dopování v delších vztazích, kdy má něco takového smysl? „Pokud by oxytocin byl jediná cesta, jak vztah udržet, pak asi nejde o příliš kvalitní svazek a stálo by za to jej raději vzdát,“ filozofuje Sandberg. S jemnou chemickou stimulací solidního partnerského soužití ale žádný etický problém nemá – byť si uvědomuje, že ne všichni to musí vidět stejně. Proto varuje, že jestli něco stojí elixíru lásky v cestě k sériové výrobě, pak to budou právě etické otázky tohoto typu. „Lék může být z mnoha důvodů spíš tou snazší částí. Skutečná výzva bude přijít na to, jak tyto věci přináleží do našich životů,“ uzavírá oxfordský neuroetik.

https://www.youtube.com/watch?v=PdjbnC3m-Fk

Reklama