Ovlivňují teroristické útoky výsledky voleb? Na první pohled je odpověď jasná: nálada se prudce změní, společnost zachvátí panika, ve výhodě jsou strany, které mají v agendě ochranu hranic, posilování domácí bezpečnosti a protimigrační politiku. Po teroristickém útoku před prvním kolem francouzských voleb tomu také titulky odpovídaly. Teroristický útok by mohl pomoci Marině le Pen, napsal Newsweek. I Donald Trump poznamenal, že teroristický útok “pravděpodobně pomůže” šéfce Národní fronty, protože “je nejsilnější v otázce ochrany hranic a nejsilnější v tom, co se ve Francii skutečně děje”.

Dnes už víme, že teroristický útok Le Pen nepomohl, její výsledek byl dokonce o něco slabší, než předvídaly průzkumy. V prvním kole zvítězil s náskokem zhruba 900 000 hlasů Emmanuel Macron, který je programově pravým opakem své národovecké soupeřky.

Časopis The Atlantic se na problém dívá důkladněji.  Rychle dochází k názoru, že na podporu běžně rozšířeného názoru, že teroristé nahrávají populistickým, pravicovým a konzervativním stranám, vlastně není mnoho dat. Útoky ve Francii v roce 2015 a 2012 rozhodně s předpokládaným výsledkem neudělaly vůbec nic.

Zřejmě nejkřiklavější případ, kdy teroristický útok skutečně dramaticky zasáhl do voleb, nabízí tragédie v Madridu v březnu 2004. Při útoku na příměstské vlaky tehdy ve Španělsku pár dní před volbami zahynulo 192 lidí. Všeobecně se tehdy předpokládalo, že  ve volbách zvítězí pravicová Partido popular (PP) tehdy dosluhujícího premiéra Aznara. Po útocích se ale Španělsko otřáslo, v ulicích propukly demonstrace a vítězem voleb se celkem překvapivě stal socialista José Zapatero a jeho PSOE.

https://www.youtube.com/watch?v=WLB3DVNQ9L4

Autor menu byl před lety ve Španělsku u toho, o dění psal reportáže a může potvrdit to, co tvrdí The Atlantic - že to tehdy bylo trochu složitější. Problém byl v tom, že Aznarova vláda se přidala do koalice George W. Bushe pro válku v Iráku a tento krok byl ve Španělsku hluboce nepopulární. V ulicích demonstrovaly milióny Španělů, autor na vlastní oči viděl stotisícovou demonstraci v Granadě (údaj policie), která má tři sta tisíc obyvatel.

Vláda pak následně naštvala voliče ještě během katastrofy ropné lodi ve vodách Galicie, velká část veřejnosti ji podezírala, že zatajovala informace. Když pak explodovaly madridské vlaky, Aznar a spol. zřejmě ze strachu, že si islamistický motiv útoků voliči spojí s iráckou intervencí, sveřepě tvrdili, že čin spáchali baskičtí separatisté z ETA. Na svém postoji vláda trvala i v okamžiku, když už bylo celkem jasné, že tomu tak není. V tu chvíli teprve propukly demonstrace, voliči přečetli chování vládních špiček jako další lhaní a poslali je od válu.

The Atlantic dodává, že průzkumy již před útokem ukazovaly, že se náskok lidovců rychle snižuje, socialisté tedy z různých důvodů měli vítr v zádech tak jako tak. I když teroristické útoky možná nakonec skutečně zvrátily výsledek, fungovaly v podstatě tak, že jenom podpořily a posílily trend, který již byl nastolen i bez nich. Španělská pravice by snad bez útoku volby těsně ustála, ale nebylo to tak, že by tragédie otočila politický vývoj vzhůru nohama.

Teď ve Francii, kdy se jednalo o podstatně méně spektakulární útok, se politická scéna rozhodně nijak neotřásla. The Atlantic dodává, že “teroristické útoky se staly tak běžnými, že veřejnost alespoň nad těmi menšími už jenom krčí rameny. Vidíme to i na finančních trzích, které už sotva registrují i útoky středního rozsahu”. Takže se vlastně zdá, že aspoň pokud jde o terorismus, chovají se voliči vlastně rozumněji, než by se čekalo.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Reuters tvrdí, že francouzské prezidentské volby ukazují zatím nejzřetelněji nový rys západní demokracie, konec stranické politiky. Jasně to ukázal už loni na podzim Donald Trump, který sice formálně kandidoval za americké republikány, ale ve skutečnosti nejdřív celou stranu převálcoval a ponížil, často na účet zasloužilých stranických kandidátů, jakým byl Jeb Bush. Na opačném konci neměl k podobnému výsledku daleko Bernie Sanders, který se rovněž stal “demokratem” čistě účelově krátce před volbami, když předtím většinu politické kariéry působil jako nezávislý senátor.

Ve Francii bylo nedělní první kolo zesíleným opakováním téhož. Jistě, Marina Le Pen stojí v čele “rodinné” strany sahající zpět několik desetiletí. To se tradičnímu stranickému pojetí blíží, ale zároveň je jasné, že Národní frontu - alespoň zatím - nelze právě oddělit od fenoménu rodiny Le Penových. Není to rozhodně klasický politický subjekt definovaný kolektivním zájmem.

Reklama
Reklama

Jean-Luc Mélenchon a Emmanuel Macron ale představovali nový trend v plné síle. Hrdý trockista Mélenchon svoje hnutí Nepoddajná Francie (France Insoumise) založil terpve vloni. V kampani žádal divoké věci: obrovský stimulus, zastřešení příjmů pro nejbohatší a ve své skepsi k Evropské unii se přiblížil k Marine Le Pen tak blízko, že bylo těžké najít rozdíl. Mélenchon ostatně zcela a veřejně odmítl jakékoliv dělení na pravici a levici - je to možná první evropský politik, který otevřeně žádal, aby byl označován za populistu (řekněte něco takového třeba českým Realistům a začnou vám okamžitě klást “sofistikované” otázky typu: Co je to populista, definujte to prosím. Mélenchon to ví; populista je on a je na to hrdý).

Emmanuel Macron, head of the political movement En Marche !, or Onwards !, and candidate for the…
Emmanuel Macron • Autor: REUTERS

Macron rovněž v kampani kopal v podstatě jen sám za sebe. Měl vágní program, v podstatě opak toho, co říkali Le Pen nebo Mélenchon, i on opakovaně odmítal pravicovou a levicovou nálepku - politika se teď podle něj dělí pouze na “zavřenou”, tedy v podstatě obranný postoj proti globalizaci včetně EU, a na “otevřenou”, která oslabování hranic vítá a kterou ve francouzském kontextu představuje on. Připomeňme si, že podobně mluvil už před lety Tony Blair, ale ten se ještě stále opíral o klasickou politickou stranu (labouristy) a tvářil se, že reprezentuje stranické zájmy.

To už dnes podle Reuters neplatí. “Noví političtí selfmademani symbolizují pouze individuální slib voličům a program, nikoliv něco, co vychází ze stranické politiky,” píše Reuters. “Strany voliče žádaly o důvěru s tím, že byly založeny aktivistickými skupinami, aby prosazovaly jejich sociální a ekonomické zájmy. Noví individualističtí kandidáti naopak žádají o důvěru proto, že z žádné strany nepocházejí, nebudou prosazovat stranické zájmy a zcela a bez jakýchkoliv omezení se oddají zájmům veřejnosti.”

Dodejme, že tenhle přístup je jako stvořený pro prezidentské volby - a že v těch parlamentních pak zjevně nastupuje za záda kandidáta jakási pseudostrana/hnutí. V zcela zapadají do ducha doby neschopnost či neochota českých stran postavit stranického prezidentského kandidáta, stejně dominance Andreje Babiše a jeho osobní pseudostrany v průzkumem před parlamentními volbami.

Čtěte také: Francii možná čeká paralela s hnutím ANO

Reklama

Donald Trump tento týden dosáhne pověstné hranice sta dní v úřadu, o hodnocení tedy v průběhu nejbližších dní nebude nouze. The Washington Post si pospíšil a přinesl již o víkendu rozsáhlý průzkum spokojenosti. Jak je u Trumpa zvykem, výsledky jsou rozporuplné.

Na jedné straně je Trump nejméně oblíbeným prezidentem v této fázi úřadování od začátku podobných měření, to jest od éry Dwighta Eisenhowera. S jeho výkonem je spokojeno 42% lidí, nespokojeno je naopak 53% Američanů  (a z toho 43% silně).  Obama ve stejnou chvíli vykazoval poměr 69 ku 26. Na druhou stranu ti, kteří Trumpa volili, jsou nadále spokojeni a pravděpodobně by své rozhodnutí nezměnili - jen 2 procenta dotázaných litují svého rozhodnutí; naopak 96% Trumpových voličů by ho poslalo do Bílého domu podruhé.

Výsledek je vlastně pozoruhodný, protože se nedá říci, že by toho Trump během prvních tří měsíců mnoho dokázal. Nepodařilo se mu prosadit jediný významný zákon a jeho pokus o zrušení Obamovy zdravotní reformy spektakulárně ztroskotal. The Washington Post za jediný úspěch označuje jmenování konzervativního soudce Neila M. Gorsucha do Nejvyššího soudu. Když se voličů ptali, kdo za dosavadní neúspěchy může,  svalovalo 47% vinu přímo na Trumpa, 47% na republikány v Kongresu a jen zbývajících 6% na demokraty. Zajímavé také je, že voliči by znovu volili Trumpa  přesto, že ho zjevně nepovažují za důvěryhodného: pouze 38% odpovídá, že je možné věřit tomu, co říká.

Zdá se, že Američanům celkem vyhovují silové postoje prezidenta v zahraniční politice. V otázce Severní Koreje, zřejmě největší a nejnebezpečnější krize těchto dní, 46% Američanů Trumpovy postoje schvaluje, 37% je považuje za příliš agresivní a 7% za příliš opatrnické. Úplně nejvíc se však Američanům líbí Trumpův tlak na americké firmy, aby vyráběly a vytvářely pracovní místa ve Spojených státech. V tomto bodě je s prezidentem spokojeno 73 % dotazovaných, dokonce i 54 % demokratů.

Shrnuto a podtrženo, při sledování hlavních amerických médií může mít člověk snadno pocit, že Trump je úplně mimo, dokonce se začíná rozmáhá termín syndrom trumpovské vyšinutosti (Trump Derangement Syndrome) označující stav postihující komentátory a novináře, kteří propadají záchvatům nepříčetnosti, kdykoliv mají o prezidentovi ztratit slovo. Mimo média však stále přetrvává relativní vstřícnost - navzdory tomu, že z mnoha vyslovených slibů toho prezident zatím moc nesplnil. A kdyby byly volby zítra, nejspíš by Donalda Trumpa Američané zvolili podruhé.

V rámci spolupráce s webem demagog.cz vám budeme přinášet novou rubriku, kterou teto projekt odstartoval. Vždy v pondělí v ní najdete tři vážné i méně vážné věci, které factcheck politických událostí v minulém týdnu nejvíc zaujaly. Úvod připadl symbolicky prezidentu Zemanovi, ambicím politických stran v podzimních volbách plus krajskými koalicím. A právě blížícím se parlamentním volbám by se měla rubrika poměrně často věnovat.

Kampaň nekampaň Miloše Zemana

Když Miloš Zeman 10. března oznamoval, že bude znovu kandidovat na prezidenta, řekl kromě dalšího následující: “Závěrem bych vám chtěl říci, že jsem se rozhodl při další kandidatuře nevést žádnou osobní prezidentskou kampaň.”

Od 16. března pak na TV Barrandov běží každý týden pořad Týden s prezidentem, kde má Zeman v podstatě neomezený prostor pro sdělování svých postojů a názorů. Nakolik jde o kampaň, může být diskutabilní. Nicméně v uplynulém týdnu se v souvislosti s pořadem ukázal jeden zajímavý faktor, který jej s kampaní přímo spojuje. Konkrétně FB stránka „Zeman Znovu 2018“ založená již před vysíláním zvala fanoušky ke sledování pořadu, ve kterém se měli dozvědět, jak lze kandidaturu podpořit.

Nu - a stalo se. Na webu dané stránky lze také kontaktovat petiční výbor, který pro hlavu státu sbírá podpisy. To už na ne-kampaň (slovy klasika) úplně nevypadá. Jako šéfka Zemanova volebního týmu se právě představila jeho manželka Ivana.

 

Kolik procent dostaneme?

Některé subjekty aspirující na volební úspěch už odhalily programy. Tak například Realisté si během tohoto představování poměrně sebevědomě vytkli za cíl získat 20 % hlasů. Nakolik jde o „realistické“ očekávání, lze těžko hodnotit. Nicméně s některými programovými cíli by nemuselo jít o nepřekonatelnou překážku.

Realisté
Realisté

I některé další subjekty již veřejně mluví o metě, jíž chtějí dosáhnout:

TOP 09: “Pod 12 % nejdeme.”

Piráti: “Míříme na 10 %.

Zelení: “Důležité bude, aby se nám do léta podařilo v průzkumech překročit pět procent (…) Pokud se nám to podaří, pak máme reálnou šanci získat mezi sedmi a osmi procenty.”

To jsme tedy na 50 procentech hlasů. Snad zbude něco i na ANO, ČSSD, komunisty, ODS, Lidovce + STAN či Tomia Okamuru. Ti své ambice ještě nekvantifikovali, ale jistě nebudou se nebudou držet při zdi.

 

Nová koalice v jižních Čechách

Představy stran jsou jedna věc, nicméně suverénem je volič a ten v říjnu rozhodne. Na základě těchto výsledků se teprve bude skládat koalice. Ovšem už nyní můžeme třeba v regionech sledovat, nakolik spolu subjekty umějí žít. Kauzy kolem hejtmana Zimoly nastartovaly rozpad koalice v Jihočeském kraji, nicméně podepsána už je koalice nová - a to ve složení ČSSD, KDU-ČSL, Jihočeši 2012 a Pro Jižní Čechy.

Z řady vyjádření celostátních politiků může volič získat dojem, že mezi některými stranami leží nepřekonatelné příkopy. V politické realitě to ovšem tak horké není. Jedno z nejznámějších klišé české politiky zní: “Chodníky nejsou pravicové ani levicové.” Jinými slovy, že na úrovni krajů či obcí vlastně nejsou ideové rozdíly mezi stranami tak podstatné. Aktuálně nepravicové a nelevicové chodníky (nebo tak slovy krajských politiků dvojky a trojky, tj. silnice 2. a 3. třídy) v krajích spravují tyto sestavy.

Středočeský krajANO, STAN, ODS
Jihočeský krajČSSD, KDU-ČSL, Jihočeši 2012, Pro Jižní Čechy
Plzeňský krajČSSD, ODS, Starostové
a Patrioti, Koalice pro Plzeňský kraj
Karlovarský krajANO, ODS, Hnutí
nezávislých za harmonický rozvoj obcí a měst, SPD-SPO, Piráti
Ústecký kraj KSČM, ČSSD a SPD-SPO
Liberecký kraj STAN, ANO, ČSSD, ODS
Královéhradecký krajČSSD, ODS,
Koalice pro Královéhradecký kraj, Starostové a Východočeši, TOP 09
Pardubický krajČSSD, Koalice pro Pardubický kraj, ODS, STAN
Kraj VysočinaČSSD, ANO, ODS,
STAN
Jihomoravský kraj ANO, ČSSD, TOP 09 s Žít Brno, STAN
Olomoucký krajANO, ČSSD, ODS
Zlínský krajKDU-ČSL, ANO, STAN, ODS
Moravskoslezský krajANO,  KDU-ČSL, ODS
Reklama