Britský ex-premiér se David Cameron minulý týden vynořil z ústraní  - mimo jiné proto, aby ve světle oficiálního startu Brexitu znovu vysvětlil a obhájil svoje rozhodnutí vyhlásit referendum o odchodu země z Evropské unie. Řekl, že všelidové hlasování bylo nutné, protože „toto téma otravovalo britskou politiku celá léta“.

Jak však upozorňuje týdeník The Economist, není to úplně přesné, a dokládá to pravidelnými výzkumy veřejného mínění, které pro časopis vypracovává agentura Ipsos MORI. V březnovém výzkumu sice bezmála polovina dotázaných označila EU jako jedno z nejdůležitějších témat, které jejich země řeší - a je to pochopitelné, vzhledem k aktuálně probíhajícím událostem. Ještě na přelomu let 2015 a 2016, tedy pár měsíců před referendem, měla tento pocit ani ne desetina dotázaných. A na těchto často velmi zanedbatelných úrovních se nálady lidí držely celé roky předtím.

EU byla důležitá pro hlasité euroskeptiky, kteří měli obavy z konkurence antievropského hnutí UKIP. „Většinu voličů to ale téměř nezajímalo,“ píše Economist. „Cameron tedy neurovnal nějaké palčivé národní téma. Naopak se mu povedlo – když použijeme jeho slova – tímto neexistujícím tématem britskou politiku skutečně otrávit na roky dopředu.“

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Začátkem letošního roku, kdy byla Evropská unie na kolenou kvůli Brexitu a výhře Donalda Trumpa, poslali moji šéfové všem evropským zahraničním zpravodajům Weltu následující dotaz: „Všimli jste si ve vaší zemi někoho, kdo má politický talent a zároveň zájem na přežití EU? Rádi bychom z miniportrétů takových lidí poskládali jednu stránku.“

Ach bože, pomyslel jsem si. Vždyť Češi mají Unie plné zuby víc než kdokoli jiný! Po chvíli přemýšlení mě ale jeden kandidát napadl. Dominik Feri, mladý muž z Teplic s etiopskými kořeny, pořádnou kšticí a smyslem pro humor. V osmnácti se dostal do městské rady a záhy se pustil do debaty o „cizích“ arabských lázeňských hostech, aby vyhrocený konflikt pomohl uklidnit. V jednadvaceti chce kandidovat do parlamentu, mezi vrstevníky šíří zájem o politiku a na Facebooku má 60 tisíc fanoušků.

Reklama
Reklama

Především mě ale zaujaly jeho sloupky o životě „v Sudetistánu“, které jsem znal z časopisu LandesEcho vydávaného pro Němce žijící v Česku. Feri si tam nikdy nebral servítky. "U nás se neptáme Jak bylo v práci?, ale Máte práci?" poznamenal v jednom z textů, ze kterých je vidět, že svému kraji zatíženému uhelnou těžbou, znečištěním přírody, nezaměstnaností a nízkými platy rozumí.

Věděl jsem, že studuje v Praze práva, ale že si najde dost času na objíždění českých měst, kde se snaží mladé lidi získat pro veřejné dění. A samozřejmě uvažuje proevropsky – jinak by sotva byl v TOP09, jediné straně v dnešním českém parlamentu, které na budoucnosti Evropy skutečně záleží.

Čtěte také: A pak začala sranda

A tak jsem napsal krátký portrét Čecha, který pro dobrou pověst politiky u svých vrstevníků dělám možná víc než všechny velké strany dohromady.  Do takového textu, vedle kterého má vyjít ještě deset dalších (viz celý výběr „Let's make Europe great again!“), se toho moc nevešlo. Ale v redakci i tento „štěk“ vzbudil zvědavost, a tak si o Ferim objednali ještě jeden, větší text, který jsem jim s chutí poslal.

Po měsíci a půl si čeští kolegové všimli prvního krátkého portrétu, i když mezitím už ve Weltu vyšel i ten druhý - a příběh začal žít vlastním životem. Co s tímto zjištěním podnikli v Parlamentních listech? Jak to v Česku bývá, už fakt, že Feri pronikl do světa, přijali jako pokus o vtip. Také v Mladé frontě DNES si z mého textu víceméně dělali legraci. Přimysleli si, že Welt udělal cosi jako žebříček zachránců Evropy - a Feri v něm skončil na pátém místě.

Ve skutečnosti o žebříček nešlo. Jak je z originálu zjevné, šlo jen o výčet bez pořadí, kdy se kolegům v berlínské centrále prostě hodilo zalomit krátký textík o Ferim tak, že vyšel jako pátý od začátku. U normálních čtenářů bych takové nedorozumění pochopil, u „profesionálů“ v Babišových novinách bych čekal, že o věcech, jako je layout, už něco zaslechli. Ale očividně ne. A zjevně ovládají němčinu jen chabě, jinak by kolekci příběhů mohli sotva vydávat za žebříček.

Aspoň že byli tak fér, že si z mého článku jen nedělali srandu, ale zeptali se na názor i Feriho. Vyjádřil se skromně, prý že jsem ho velmi přecenil, nezapomněl ale podotknout, že ho nepřekvapuje, že jsem si vybral někoho z TOP09. A dodal, že evropská politika je pro něj ještě daleko a raději pojede debatovat se studenty na Jesenicko nebo do Sokolova než do panelu ve Štrasburku. Už si nechal pro sebe, že za stranu veřejně prezentuje témata týkající se mladých lidí - jako třeba povinný půlrok v zahraničí během studií na střední škole, aby všichni studenti mohli aspoň krátce okusit cizí vzduch.

Jak jsem upozornil v onom delším profilu, přirozeně ne vše, na co sáhne, vede k úspěchu.  Když navrhl městské radě v Teplicích schválit podobné prohlášení jako v Brně, ve kterém by město vyjádřilo lítost nad vyhnáním Němců po druhé světové válce, neuspěl. Odpor českých „patriotů“ se ukázal jako příliš silný, což ho ale zvlášť nermoutí. „Kdybych chtěl, aby mě veřejnost plácala po zádech, budu pomáhat starým lidem přes ulici,“ říká Feri a bojuje dál. "Politické diskuse jsou tvrdé. Jako Sudety, kde jsem vyrostl.“

O této části příběhu „Feri ve Weltu“ už se ale v MF DNES nepíše. Možná kvůli tématu vyhnání, které nynější vydavatel a jeho šéfredaktor nemají moc v lásce. Feri se těchto otázek nebojí, právě proto je pro mě nadějí na jinou politiku v této zemi. I když z něj v MF DNES nebo v Parlamentních listech mají legraci. Mimochodem, když čeští novináři píšou o zdejším politickém dorostu špatně nebo posměšně, prozrazují tím na sebe dvě věci. Za prvé politováníhodný nezájem o demokratický rozvoj země a za druhé typicky český komplex méněcennosti, kdy nevěří ani vlastním krajanům.

 Autor je českým dopisovatelem německého deníku Die Welt, žije v Praze

Dominik Feri

Ze sebevražedného atentátu na podzemku v Petrohradu, který zabil 14 lidí a desítky jich zranil, je podezřelý ruský občan kyrgyzského původu - tak zní nejnovější verze ruských úřadů spolupracujích s kyrgyzskou tajnou službou.

Muž jménem Akbarzon Džalilov by zapadal do jednoho z hlavních předpokladů ruských vyšetřovatelů, totiž že za atentátem stojí islamisté nebo lidé napojení islamistické skupiny. Střední Asie je jedním z hlavních zdrojů rekrutů islamistů včetně takzvaného Islámského státu.

Jedním z hrdinů záchranné operace je řidič napadeného metra. Po výbuchu neztratil hlavu a s poškozeným vlakem - bomba explodovala v tunelu: dojel do nejbližší stanice, čímž pomohl lékařům a záchranářům při pomoci obětem. V Rusku se truchlí a solidarizuje - ať už na praktické rovině, kdy si petrohradští občané nabízejí svoz po městě, protože městské metro obnovilo provoz jen omezeně, tak pochopitelně na symbolické. I rowdies fotbalového klubu Spartak Moskva kondolují obětem z Petrohradu. K “národní jednotě” vyzývají i kritici Kremlu, třeba bývalý magnát Michajl Chodorkovskij.

Což neznamená, že v Rusku panuje pouze tenhle sentiment. Už se vynořily - v zemi s mocnými a tajemnými tajnými službami nepřekvapivé - teorie, že za útokem stojí právě bezpečnostní aparát. Což jako většina konspiračních teorií, dává jistou logiku. Vladimír Putin má ověřeno, že v nejistých dobách je vnější ohrožení spolehlivý lék. A po mohutných protestech v ruských ulicích minulý týden panuje v Rusku velmi nejistá doba. Podobné úvahy ale i známí oponenti prezidenta Putina považují za nesmysl.

Konspiruje i druhá strana: nacionalisté už spojili petrohradské útoky se zmíněnými protesty a nejasně je označují jako jednu velkou snahu “destabilizovat zemi”. A pak je tu samozřejmě i věcná kritika. Proč město utratilo tolik peněz za bezpečnostní rámy, když na nich nikdo nic nekontroluje, stěžují si opoziční zastupitelé městské rady.