O lidech, kteří loni na podzim volili Donalda Trumpa, koluje řada mýtů. Mají to být hlavně frustrovaní muži vyššího věku, nižšího vzdělání a bílé barvi pleti, kteří neunesli, jak dramaticky se proměňuje svět kolem nich a dali průchod (částečně oprávněné) nespokojenosti s establishmentem.

Americký magazín Foreign Policy se ovšem za Trumpovými voliči I voličkami vydal a v obsáhlém textu objevuje mnohem pestřejší a komplikovanější realitu. Zaměřil se zejména na ženy, které současného prezidenta podpořily a jež se podle titulku textu zformovaly do „jiného ženského hnutí“.

Text otevírá dáma, která stereotypy popírá snad ve všech ohledech. Asra Nomani je muslimka narozená v Indii a ke všemu novinářka (pracovala jako reportérka deníku Wall Street Journal), která v minulých volbách podpořila Obamu. Jako podporovatelka Trumpa nyní čelí otázkám, jak mohla hlasovat pro politika s tak stereotypním uvažováním o ženách, muslimech, novinářích i cizincích žijících v USA. „Pro mnohé to je nevysvětlitelné,“ říká Nomani, pak se o to vysvětlení nicméně pokouší.

S prezidentem souhlasí v řadě ohledů: stejně jako on má za to, že přehnaná politická korektnost brání liberálům čelit účinně radikálnímu islámu - aniž by tedy vysvětlovala, co přesně tím myslí.  Více než zobecňující negativní postoj k islámu, který je způsoben neznalostí, což se dá podle ní změnit, ji znepokojuje „muslimská pravice“, americké muslimské organizace prosazující konzervativní pojetí islámu. Tedy tlak na zahalování a obecně zdůrazňování ženské cudnosti či segregaci pohlaví.

Reportérka Foreign Policy mluvila také s republikánskou aktivistkou, která podporuje právo žen na potrat a oceňuje vytrvalost Hillary Clinton, s níž pro ženy bořila jednu bariéru za druhou, s černošskou akademičkou, která studuje rasismus v americké společnosti, s židovskou právničkou, která se narodila v uprchlickém táboře, nebo se studentkou, která pomáhá hendikepovaným dětem.

Trumpa podporovaly z nejrůznějších důvodů, některým třeba vadí údajná „hysterie“ kolem sexuálního násilí na vysokých školách. Mimořádně zajímavý je pak jejich pohled na rovnoprávnost - téměř všechny, s nimiž magazín mluvil, obhajují rovné postavení žen ve společnosti.

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Vidíme to kolem sebe čím dál častěji: někdy je opravdu lepší nechat demokracii spát a svěřit věci technokratům. Tim Harford ve Financial Times se snaží popsat, kdy nastává ten případ.  Právě v těchto dnech totiž  vyráží na svou první misi Lodička McLodivodní - ukázka majestátní síly demokracie. Jde o robotickou ponorku, která bude spouštěna z výzkumné lodi Sir David Attenborough k průzkumům mořských hlubin v Antarktidě. Na svých cestách se možná setká s panem Pocákané Trenky - keporkakem, který do těchto končin míří velmi často.

Obě jména vybrali občané v otevřené volbě - a obě narazila na velký nesouhlas a odpor v mateřských organizacích, které referendum vyhlásily. Britská Rada pro environmentální výzkum i Greenpeace původně vyzvaly veřejnost k návrhům jmen v naději, že to vzbudí zájem lidí o výzkum a ochranu přírody. V prvním případě o cestu lodi Sir David Attenborough, ve druhé o boj proti vybíjení velryb. Oba návrhy původně padly z publika jako vtip, ale když se je organizátoři rozhodli pominout, začali lidé sepisovat petice a na Facebooku, Redditu  a dalších stránkách vzniklo doslova hnutí volající po tom, aby „v zájmu demokracie a humoru“ byla tato jména opravdu použita.

Britští vědci odolali aspoň v tom, že vybraným jménem Boaty McBoatface nepojmenovali celou loď, nýbrž jen část jejího zařízení. Greenpeace ustoupil docela a z nic netušícího, vysílačkou vybaveného keporkaka se stal Mister Splashy Pants. Výsledek tohoto experimentu, píše Harford, nám připomíná, že i když je demokracie celkově naprosto skvělá, ve výzvách, aby lidé řekli, co si myslí, je vždycky jisté riziko.

Příčina tohoto rizika je zakletá ve slabém článku jinak báječného řetězu demokracie: mají-li se voliči vyslovit k jakýmkoli konkrétním návrhům, absolutní většina z nich nijak nedomýšlí, co je vlastně v sázce, a nemá chuť nad tím moc dumat. To není výtka či pomluva, to je konstatování stavu: proč bychom měli trávit hodiny času studiem každé politicky nadhozené otázky?  Všichni přece dobře víme, že hlas jednoho konkrétního voliče nic nerozhoduje.  Takže strávit půl noci studiem a přípravou na zítřejší volbu s pocitem, že právě já to můžu všechno otočit správným směrem, by mohl leda nějaký pošetilec.

splashy-pants

Takže faktem je, že voliči prostě nad nějakými detaily nepřemýšlejí. To by pro demokratický systém mohla být fatální chyba, ale zatím si s tím dokázal nějak poradit: obchází totiž voličskou nevědomost tím, že detaily dává k rozlousknutí expertům, technokratům. Ti však v dnešní době vycházejí z módy a to je škoda. Jednou z velkých výhod technokratů je, že omezují chuť politiků podléhat povrchním a pomíjivým lákadlům. Velká mnohostranná tělesa jako Světová obchodní organizace nebo Evropská komise zatím vždy dokázala srazit hřebínek populárním, byť v posledku sebezničujícím choutkám - a la zavedení různých státních ochran pro domácí průmysl a podobně.

Ano, experti dělají chyby, spoustu chyb. Ale to neurochirurgové taky. A to přece není důvod k domněnce, že by bylo lepší jim vzít skalpel a svěřit ho Borisi Johnsonovi. Demokraticky zvolení politici nejsou příliš uzpůsobeni k tomu dělat technickou práci - a voliči jakbysmet. Samozřejmě je jasné, že v posledku musí demokracie vládnout nad technokracií; a to se tady děje. Centrální banka kontroluje a prosazuje monetární politiku, ale musí se přitom - alespoň v Británii - držet cílů stanovených premiérem a schválených voliči.

Ale máme tu problém, píše Harford: zatímco technokraté se příliš nezabývají politikou, začíná se politika v řadě nečekaných zemí zabývat jimi. Politici je čím dál víc chtějí mít buď na své straně, nebo nemít vůbec. Nezapomenutelný příklad dala nedávno Británie: když většina tamních ekonomických autorit před referendem označila odchod země z EU za krok hrozící poškodit britské hospodářství, přirovnal je jeden z vůdců Brexitu Michael Gove k „nacistickým šarlatánům“.

Vtahování technokratů do politické arény je velká tragédie, varuje Harford s tím, že to slovo není přepjaté. Ano, každá demokracie musí diskutovat o velkých politických otázkách: do jaké míry chránit slabé, jak velký stát chceme mít, jaké hranice nastolit individuální svobodě. Ale technokratická agenda je jiná. Jak bezpečná je MMR vakcína? Způsobují lidé změnu klimatu?  Obsahují geneticky modifikované plodiny zdravotní hrozbu? Pokud na tyhle otázky začnou místo expertů odpovídat politici, ocitneme se v pěkném srabu. Komplexní problémy se prostě nedají vyřešit zbožným přáním.

„Nikdo nemohl tušit, že ty věci kolem zdravotní péče můžou být tak komplikované,“ prohlásil před pár týdny americký prezident Donald Trump. A britský ministr pro Brexit David Davis zase přiznal, že jeho úřad nevypracoval žádnou analýzu toho, co nastane, pokud Británie půjde dosavadním směrem „tvrdého Brexitu“ a opustí EU bez uzavření nových dohod.

Zatímco do Česka princip práce z domova teprve pomalu proniká, z ciziny přicházejí zprávy o obracejícím se trendu. Nejnověji se vynořila zpráva, že jedna z obřích IT firem – IBM – nejen plánuje tisícům zaměstnanců zakázat práci z domova, ale navíc se je chystá sestěhovat do několika centrálních kanceláří.

Jak píše on-line magazín Quartz, krok plánuje nová šéfka marketingu Michelle Peluso a v první vlně se bude týkat členů americké části jejího oddělení, což u firmy velikosti IBM znamená bezmála tři tisíce lidí (podobné změny už se dotkly fungování dalších oddělení firmy, třeba  designérského).

Zpráva je zajímavá proto, že právě IBM dlouhodobě patřila mezi propagátory práce z domova, kterou začala pro své zaměstnance zavádět od počátku osmdesátých let. V roce 2009 takto pracovalo čtyřicet procent z celkem 386 tisíc zaměstnanců (díky tomu společnost ušetřila sto milionů dolarů ročně na nákladech za kanceláře). Rovněž malé start-upy, které podnik postupně nakupoval, měl ve zvyku nevytrhávat z jejich „přirozeného“ prostředí. IBM v tomto směru nakonec byla součástí mainstreamu – podle výzkumu Gallupova ústavu zhruba čtvrtina amerických zaměstnanců pracuje buď částečně nebo zcela mimo kancelář. Kolika zaměstnanců celkem se nová politika dotkne, IBM odmítla komentovat; hlasy zevnitř firmy, které Quartz posbíral, ovšem informují o velkém znepokojení, které oznámení vyvolalo. Někteří zaměstnanci si začali hledat novou práci.

Text vysvětluje obrat tím, že nejde o tlak na produktivitu práce, ale o potřebu nových myšlenek a inovací, které jsou dnes rozhodující pro úspěch v celém IT odvětví. IBM se podobně jako konkurence začíná čím dál víc soustředit na složitější produkty, jako je například vývoj umělé inteligence. A s tím souvisí potřeba větší interakce zaměstnanců při jejich vývoji. „Práce doma byla skvělá v 80. a 90. letech. Ale ne v roce 2015,“ říká John Sullivan, profesor managementu a HR strategií na San Francisco State University.

Studie Harvardovy univerzity uvádí, že z pracovišť, kde se vědci víc setkávají, vycházejí zásadnější objevy. Jev dostal název podle nejčastějšího místa setkávání Water Cooler Efekt - česky možná něco jako setkávání v kuchyňce. Další výzkum pak dává do přímé úměry počet nápadů s tím, jak často se zaměstnanci neplánovaně potkávají. Ostatně nečekaným svoláváním mítinků byl proslulý třeba Steve Jobs.

V pondělí navštívil Miloš Zeman v rámci své výjezdní roadshow Olomouc, kde se nechal slyšet, že si opatřil vzdělanostní strukturu necelých dvou milionů migrantů, kteří dosud dorazili do Evropy. Takové tvrzení nás samozřejmě zaujalo, a proto bychom u něj rádi udělali několik zastavení. Ze svých zdrojů údajně zjistil, že 35 procent ze zmíněných migrantů má základní vzdělání a ten zbytek nemá vzdělání žádné.

Zastavení první: Kde brát informace

Předně je třeba říci, že žádný z úřadů mapujících migrační proudy nedisponuje veřejnou statistikou, která by se týkala čistě vzdělání migrantů putujících do Evropy, potažmo EU. Prověření vzdělání rovněž není úkolem hraničních kontrol. Není navíc úplně jasné, koho měl prezident na mysli, když hovořil o „migrantech, kteří dosud přišli“. Ke dvěma milionům ukazuje součet prvožadatelů o azyl na celém území EU, jenž dle Eurostatu činil za roky 2014 a 2015 celkem 1,818,320 žadatelů. Za rok 2016 ještě národní úřady data neposkytly, budeme tedy nadále vycházet z těchto let a z množiny žadatelů o azyl.

Dalším limitem je zdroj informace. I oficiální statistiky často vychází přímo z prohlášení osob, neboť ty s sebou zpravidla doklad o dosaženém vzdělání nepřináší. A stejně jako v běžných anketách, i zde může být odchylka mezi nasbíranými daty a realitou, potažmo možnost vzdělání neuvést.

Uprchlíci v Německu, Fischen, Bavorsko, 19.11.2015
Uprchlíci v Bavorsku, listopad, 2015 • Autor: Matěj Stránský

Zastavení druhé: Na věku záleží

Hovoříme-li přesto o konkrétních číslech, je třeba vytknout před závorku významnou proměnnou. Kritériem, které ovlivňuje dosažené vzdělání žadatele, je samozřejmě věk. Podívejme se na věkovou strukturu prvožadatelů ze zemí mimo EU. V letech 2014 až 2015 neměla víc než čtvrtina žadatelů ani reálnou možnost získat středoškolské vzdělání, neboť byli příliš mladí. V téměř pětině případů šlo dokonce o děti do 14 let. I pokud vezmeme v úvahu možnost odlišných věkových hranic pro studium v daných zemích, jde již o čísla, jež mohou posunout vyznění statistik.

Zastavení třetí: Vzpomínané Německo

Prezident konkrétně vytkl Německo, jež má podle něj imigrantů nejvíc. Právě Německo a Švédsko jakožto země, které evidují informaci o vzdělání, přijaly v letech 2014 a 2015 na 850 tisíc prvožádostí o azyl. Údaje však neukazují, že by dvě třetiny z nich neměly „žádné vzdělání“. Naopak. Vzdělanostní strukturu žadatelů bez zohlednění národnosti za rok 2014 převzalo OECD z dat národních úřadů. Dle dat za rok 2014 bylo úplně bez vzdělání pouze 11 % osob, které v Německu tento rok žádaly o azyl. Deklarované vzdělání žadatelů si ukažme na grafu:

QgvwT

Připomeňme znovu, že zde vzdělání bylo zjišťováno pouhou otázkou na žadatele. V průměru vyšší vzdělanost vykazovali syrští uprchlíci, kteří žádali o azyl v Německu v období od počátku roku 2013 do září 2014. 21 % z nich uvedlo, že navštěvovalo univerzitu, 22 % dosáhlo vyššího středoškolského vzdělání a 47 % osob odpovědělo, že dosáhlo buď nižšího středoškolského, nebo základního vzdělání. British Council uvádí, že okolo roku 2000 studovalo ve válkou zmítané Sýrii na zhruba dvacítce univerzit více než 100 000 studentů. Právě ze Sýrie přitom podle Eurostatu pochází největší část uprchlíků, kteří v rozmezí let 2015 a 2016 přišli na území Evropské unie.

V roce 2015 žádalo dle Eurostatu v Německu o azyl více než 441 tisíc osob. Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky disponuje částečnými socio-demografickými údaji žadatelů o azyl z roku 2015. Od předchozího roku se čísla příliš nevychýlila, přestože se drobně liší kategorie a dotaz směřuje na nejvyšší navštěvovanou školu:

QgGaY

Zastavení čtvrté: A jinde

Podle statistik Švédska, jež monitorují příchozí v roce 2014, dosáhlo minimálně středoškolského vzdělání více než 40 % Syřanů, 20 % Afghánců a 10 % Eritrejců. Takto nízké vzdělání, o kterém hovoří prezident Zeman, není ani dlouhodobým trendem. Data z roku 2010 uvádí, že 43 % uprchlíků ve Francii mělo nejméně středoškolské vzdělání, 14 % se dostalo vyššího vzdělání.

Nad prezidentem nehodláme vynést rozsudek na naší obvyklé hodnotící škále, data Eurostatu a OECD však o mnohém svědčí. Tento text má předně sdělit, že ač je možné najít některá data k žadatelům o azyl, není fakticky možné zjistit úroveň vzdělání migrantů, kteří v posledních letech přišli do Evropy.

Nezřídka je obtížné zjistit i jejich věk či národnost. Nikdo by tedy nemohl objektivně vinit prezidenta z toho, že tato čísla nezná. Ale výrok, že „35 % imigrantů má základní vzdělání a ten zbytek pak žádné“, je natolik posunutý, že i s bonmotovou tolerancí a pochopením pro nadsázku nemáme pro prezidentovo prohlášení mnoho porozumění. Což dalo vzniknout předchozím řádkům.

Autory textu jsou Jiří Uhlíř a Anna Kloudová.