Před dvěma lety vzbudila velký ohlas unikátní reportáž o dívkách unesených extremisty z Boko Haram, kterou napsal Wolfgang Bauer původně pro týdeník Die Zeit a Respekt ji se svolením autora přeložil a otiskl. Od té doby se nigerijské armádě podařilo tuto brutální sektu v mnoha bitvách porazit, a dokonce vytlačit z obrovského lesa Sambisa, který byl jeho základnou.

Prezident Buhari říká, že válka skončila a Boko Haram jsou poraženi. Nigerijská armáda ujišťuje, že region, kde brutální sekta vznikla, je nyní vcelku bezpečný. Otevřely se mnohé silnice donedávna uzavřené z bezpečnostních důvodu. Stát začal obnovovat některé vypálené vsi. Milion uprchlých civilistů - tedy polovina z celkových dvou milionů utečenců - se dal do pohybu zpět do svých domovů. Jak začátek velkého návratu vypadá, zachycuje aktuální reportáž listu The New York Times.

Popisuje například návrat Idiho Hassana, jeho manželky a šesti dětí. Rodina žila dva roky v uprchlickém táboře závislá na potravinové pomoci, nyní se těší domů na rodinnou farmu. Hassan však ví, že v úplném bezpečí pořád není. Domů se vrací po silnici, na které skupina příznivců Boko Haram jen před několika týdny přepadla armádní vůz a sedm vojáků zabila.

V jiné oblasti, kterou armáda považuje za bezpečnou, pak islámští extremisté postříleli šestnáct civilistů - navrátivších se uprchlíků, kteří v lese nedaleko svých chýší sbírali dřevo na podpal. I humanitární organizace dobře vědí, že musí být opatrné: při dodávkách potravin si podle New York Times piloti helikoptér dávají pozor a létají dostatečně vysoko, aby na ně nedosáhly rakety vzbouřenců.

Životy venkovanů po návratu do domovů komplikují i doprovodné jevy úspěšné armádní ofenzivy proti Boko Haram: vojáci na některých místech zničili vysílače mobilních sítí nebo zakázali prodej nafty, aby zkomplikovali pohyb a komunikaci extremistů. Někteří farmáři po návratu zjišťují, že se v jejich chýších a domech ubytovali jiní uprchlíci, kteří utíkali z ještě méně bezpečných vesnic. OSN nyní požaduje miliardu dolarů na pomoc farmářům. V oblasti hrozí hladomor, protože se venkované minulé roky nemohli starat o své pole.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Přesně před rokem byla utěsněna hlavní uprchlická trasa do Evropy. V platnost tehdy vstoupila migrační dohoda mezi EU a Tureckem a rázem prakticky přestaly k řeckým břehům připlouvat gumové čluny plné žadatelů o azyl. V sedmi měsících před tímto ujednáním z Turecka na řecké ostrovy připlulo celkem skoro 800 tisíc žadatelů o azyl, v sedmi měsících poté celkově pouze 20 tisíc. Podobně dramaticky klesl počet úmrtí: v sedmi měsících před podpisem, o němž Angela Merkel jednala celou zimu 2015-2016, v Egejském moři utonulo 494 lidí; v sedmi měsících po dohodě 46.

Po celý rok se spekuluje o tom, kdy dohoda přestane platit. A je pravda, že spousta jejích částí pořád nefunguje - problémy jsou zvláště na evropské straně, píše se o nich například v aktuálním vydání The Economist. Turečtí politici rovněž pravidelně vyhrožují jejím vypovězením, třeba když požadovali bezvízové cesty tamních občanů do Evropy. EU se nikdy vydírat nenechala: bezvízový styk povolí, ale nejprve musí turecká vlády splnit tytéž požadavky jako všechny ostatní státy. A několik jich zatím nesplnila.

Momentální diplomatický konflikt Turků s Holandskem a Německem přináší další hrozby vypovězením. Patrick Kingsley v deníku The New York Times upozorňuje, že to mohou být hrozby prázdné. Ani konec dohody by přitom nemusel vést k obnovení masového exodu do Evropy, za poslední rok se totiž situace změnila. Migrace z Turecka do Evropy nestoupla v roce 2015 jen kvůli tomu, že zde mohli bez překážek působit převaděči. Důležité rovněž bylo, že syrští uprchlíci mohli velmi snadno z Libanonu, Jordánska či přímo Sýrie přicestovat do Turecka lodí, letadlem nebo ze severní Sýrie po zemi.

Reklama
Reklama

Mezitím však Turecko zavedlo pro Syřany víza a utěsnilo - částečně vybudováním zdi - syrsko-tureckou hranici. “Teoreticky by Erdogan mohl obě restrikce uvolnit, ale podle analytiků to je nepravděpodobné. Příchod dalších syrských Arabů by naštval turecké nacionalisty, jejichž podporu nyní Erdogan potřebuje v referendu o změně ústavy. Turecko by otevřením hranic také riskovalo, že se mezi uprchlíky vmísí bojovníci Islámského státu, s nímž je ve válce,” píše Kingsley, jehož reportáže o uprchlické krizi mimochodem právě vycházejí v českém překladu.

Turecko by tak náhle šlo proti své vlastní zahraniční politice v Sýrii, k jejímž cílům patří vybudování bezpečného území hned za tureckou hranicí, kde budou moci žít uprchlíci.  V Turecku už sice je kolem tří milionů Syřanů, ale jejich touhu pokračovat dál do Evropy oslabují i zoufalé podmínky, které na ně čekají v Řecku. “V Turecku je plno lidí, kteří by se mohli dát do pohybu. Ale nemají pocit, že by cesta teď dávala smysl,” říká Heaven Crawley z univerzity v britském Coventry, která zkoumá motivace uprchlíků směřujících do Evropy. “Nevidí smysl v tom, že zůstanou viset v Řecku.” Tamní situace je z jejich pohledu horší než v Turecku a cesta přes Balkán dále do středu Evropy je nyní uzavřená.

“Vypovězení uprchlické dohody je prázdnou hrozbou,” říká též Aaron Stein, který se na Turecko specializuje v think tanku Atlantic Council. Možná má pravdu - ale který zodpovědný politik by to zkoušel ověřit experimentem? Riziko, že od tureckých břehů opět začnou vyplouvat stovky člunů denně, je příliš vysoké. Zvlášť v roce důležitých německých voleb. Bude tak zřejmě pokračovat úsilí o udržení dohody s Tureckem za každou cenu - a jak jsme viděli loni, ta je pevnější, než zástupy kritiků předvídaly.

“Winston Churchill kdysi řekl, že na Balkáně vzniká více dějinných událostí, než tamní obyvatelé dokážou strávit… Bylo to právě na Balkáně, kde v 90. letech vznikl současný evropský řád: krvavý rozpad Jugoslávie přesvědčil tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona k rozšiřování NATO východním směrem a strach z šíření nacionalismu dotlačil tehdejší evropské lídry k urychlenému rozšíření EU. Dnes roste pravděpodobnost, že to bude opět Balkán, kde současné evropské pořádky projdou největší zkouškou,” píše Ivan Krastev v komentáři pro deník Financial Times.

Balkán na dlouho zmizel z českých, evropských i globálních médií. V posledních měsících se do nich však začíná vracet, obvykle v souvislosti s pronikáním vlivu Ruska a Turecka. Obě mocnosti mají na Balkáně staré kulturní vazby: Rusové k pravoslavným Srbům, Turecko k balkánským muslimským komunitám. Vladaři a diplomaté z obou těchto zemí cítí, že gravitace Balkánu směrem k EU slábne. Například proto, že je Unie zahlcena vlastními vnitřními problémy a v příštích letech je dost nepravděpodobné, že přijme nové členské státy.

“Na Balkáně rozdíl mezi optimisty a pesimisty ve vztahu k evropské integraci spočívá v tom, že optimisté věří tomu, že se Turecko stane členským státem EU během albánského předsednictví, zatímco pesimisté věří tomu, že Albánie přistoupí k Unii během tureckého předsednictví,” popisuje Krastev "nonsensový" tip, který se na Balkáně vypráví a který dobře ilustruje špatnou náladu i minimální šance na přistoupení k EU. “Mnoho Srbů, Albánců, Makedonců i Bosňanů není skeptických jen ohledně budoucnosti vlastní země v EU, ale i ohledně budoucnosti EU jako takové,” dodává už vážně bulharský politolog a popisuje beznaděj a pesimismus, které jsou v regionu na vzestupu.

“Naopak Moskva a Ankara na Balkáně aktivně posilují etnické a politické napětí,” píše. V Černé hoře koncem minulého roku proběhl neúspěšný pokus o převrat, Makedonie je v dlouhodobé politické krizi, bosenští Srbové hovoří o referendu za nezávislost. “Kvůli nezájmu Washingtonu za vlády Donalda Trumpa bude Moskva v pokušení dokázat zranitelnost NATO spíše na Balkáně než v Pobaltí. A také turecký prezident Erdogan by právě tady mohl nejsnáze udělit Evropě lekci,“ pokračuje Krastevův komentář a končí apelem směrem k Evropě: “EU musí z Balkánu učinit svou geopolitickou prioritu… Jinak se zde její vliv brzy rozplyne.“

 

Deník Financial Times se tématu začal intenzivně věnovat:

Reklama