Nejspíš kdokoliv, kdo se kdy ocitnul na sociálních sítích, na ně narazil – internetoví trollové. Britský deník The Guardian se vydal prozkoumat, kdo jsou lidé, kteří běžně ostatním na internetu vyhrožují, zastávají rasistické či xenofobní postoje, vyzývají k násilí či jej schvalují, jsou agresivní a sprostí. A vydal se je prozkoumat ve formátu, v němž tento tradiční britský deník vstupuje do nových žurnalistických vod.

Dvacetiminutový „multiportrét“ představuje deset lidí z Británie, Norska, Spojených států, Ruska či  Libanonu (přesněji Syřana žijícího v libanonském exilu). Jsou různého pohlaví, socioekonomického postavení i vzdělání; co však tyto „internetové válečníky“ spojuje je to, že svým projevem „testují hranice svobodu projevu“, jak to Guardian shrnuje.

Dokumentaristé s portrétovanými nepolemizují, nicméně na detailech z jejich životů ukazují paradoxní vztah mezi postoji, které šíří on-line, a jejich reálnými životy. Brit Robert veřejně vyzývá k zabíjení syrských uprchlíků, za ženu má však cizinku. Stejně tak Norka Sina, jejíž manžel je imigrant; detaily se nedovíme, ale v jeden moment mu říká: „Jsi imigrant, ale nejsi terorista.“ Američan Pete útočí na přistěhovalce z Latinské Ameriky, protože „nerespektují naši vlajku“, a má u toho oblečené tepláky a tričko se vzorem této vlajky.

Jejich společnou vlastností je i nedůvěra k vládám, tradičním médiím, u některých také naznačená osamělost a sociální izolace či ekonomické potíže. Krátký film nicméně končí mírně optimisticky, sebereflexí jednoho ze zpovídaných. Nor Kjell před lety tweetoval o tom, že byla chyba ukončit kolonizaci neevropských zemí, protože jedině tak je možné muslimy zcivilizovat, nicméně dnes přiznává, že s muslimem pracuje a že je to fajn člověk.

„Mám teď práci, takže imigraci už tolik neřeším,“ říká Kjell. „Nejtvrdší kritici imigrace obvykle žádné imigranty neznají. Když nějaké poznáte, pochopíte, že to vlastně není problém. Kdybych se v diskusním fóru potkal se svým dřívějším já, určitě bych se s ním pohádal.“

 

https://www.youtube.com/watch?v=8JyTW4Rg2tE

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

O rozdílu v platech mužů a žen i o tom, že na ženy je v pracovním prostředí často nahlíženo jako na ty méně schopné a profesionální, víme delší dobu. Výzkumníci ze tří amerických univerzit nyní dodali další dílek do skládačky přetrvávající genderové nerovnosti.  Publikovali studii, podle níž mají ženy, které se živí jako finanční poradkyně, na kontě méně prohřešků než jejich mužští kolegové, zároveň však mají tyto přešlapy závažnější dopady na jejich kariéry. Jednak jsou přísněji trestány, navíc mají větší problém si po propuštění najít novou práci.

Vědci ze stanfordské univerzity ve spolupráci s kolegy z Chicaga a Minnesoty zkoumali 1,2 milionu registrovaných amerických finančních poradců. Sedm procent z nich má na kontě prohřešek proti pravidlům – od těch méně závažných po překročení zákona. Nejenže jich mužští poradci páchají více, což nelze vysvětlit prostým faktem, že jich je mezi poradci více než žen, ale jejich firmy také za jejich chyby více platí. Přesto ženské poradkyně častěji přicházejí o práci a jsou jinak za chyby trestány.

Reklama
Reklama

Jak píše on-line magazín Quartz, který na studii upozornil, výzkumníci nenašli jiné vysvětlení tohoto stavu než sexismus a předsudky. Což potvrdila i jiná zjištění: zatímco na mužské poradce si častěji stěžovali jejich klienti, poradkyně častěji kritizovali jejich nadřízení ve firmách. Quartz tuto studii zasazuje do kontextu finančního světa, v němž jsou rozdíly mezi platy mimořádně vysoké (a větší než v jiných profesích) a kde jsou ženy stále vystaveny sexistickému zacházení či obtěžování.

Reklama

Jak konstatovalo úterní vydání této rubriky, Brexit doopravdy začíná - a možná v té nejtvrdší mutaci. Politici, kteří po referendu získali v Londýně křesla, se zamračeně šikují do neústupných pozic a roztržka se zdá čím dál nevyhnutelnější. Přitom není jasné, proč premiérka Theresa May vede rozluku s Bruselem právě takto: poměr 17 milionů brexitářů ku 16 miliónům fanoušků spojené Evropy nevypadá zrovna jako mandát (a už vůbec ne coby důvod) k pálení mostů. A tohle navíc asi u mostů neskončí.

Pokud se brexitoví vůdcové opravdu rozhodnou jít na krev a vyvedou zemi z jednotného evropského trhu, stane se pro ně existence silné EU nepříjemnou komplikací - a představa rozdrobené Evropy menších poddajných státečků naopak lákavou vizí snadno dojednaných „výhodných“ smluv. Takže z těch, kdo chtěli „jen zpátky svoji zem“, se logicky (i když třeba v skrytu) stanou bojovníci za totální rozklad celé Unie. A ne že by něco takového Angličané orchestrovat neuměli. Jejich dovednost v uplatňování římského hesla „rozděluj a panuj“ popisuje obeznámeným způsobem na příkladu někdejšího soužití své země s britskými vládci indický spisovatel Shashi Tharoor v Guardianu.

Podle autora, který je mimochodem poslancem indického parlamentu a populárním sloupkařem pro New York Times, ovládli Britové celý obrovský subkontinent především díky umění rozeštvávat různé skupiny a menšiny indické společnosti a popichovat je proti sobě.  Napřed k tomu využívali různé spory a averze mezi lokálními indickými vládci, později po tzv. první indické válce za nezávislost v roce 1857 obrátili pozornost k hlavním náboženským menšinám. Vyděsilo je totiž, že v této vzpouře stáli proti Britům hinduisté a muslimové bok po boku. „Staří Římané ovládli svět pomocí maximy Divide et impera, rozděluj a panuj, a my bychom měli postupovat stejně,“ napsal do Londýna v roce 1859 tehdejší guvernér Bombaje, lord Elphinstone.

Větší a nábožensky motivované konflikty mezi hinduisty a muslimy se podle Tharoora v Indii objevily až v době koloniální správy; do té doby tam hlubinná „hinduistická“ nebo „muslimská“ identita zřejmě ani neexistovala. „Takže stvoření a rozfoukávání náboženských sporů je tím nejviditelnějším úspěchem britské imperiální politiky,“ cituje Guardian indického spisovatele. Strategie divide et impera nakonec přinesla ty nejtrpčí plody v době zhroucení britské moci v roce 1947. Rozdělení země na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán přineslo milion mrtvých, 13 milionů lidí vyhnaných z domovů a plameny nenávisti, která neuhasly dodnes. „Neexistuje větší důkaz, jak zhoubná byla vláda Britů nad Indií, než je tragické zakončení této moci,“ píše Tharoor.

Robert Clive a Mir Jafar
Francis Hayman, 1760: Po bitvě o Palásí. Ta znamenala skutečný počátek vytvoření britského impéria v Indii. • Autor: National Portrait Gallery London

Patří k populárnímu mýtu Britů o sobě samých vidět svoji koloniální vládu nad světem jako něco pozitivního - nejen pro vládce, ale i pro ovládané. Ano, byly nějaké nepěkné věci, nějaké to střílení domácích barbarů, drancování surovin a všeho, co se dalo ukrást, ale koneckonců, v posledku po nás zůstala železnice, angličtina, vláda zákona, demokracie, čaj, kriket… To není tak špatný handl, ne? Tharoor tento mýtus nesdílí. „Je opravdu trochu přehnané, když někdo po 200 letech útlaku, deportací, tortury, znevolňování a diskriminace ještě žádá pochvalu za to, že lidé, na něž to všechno naložil, jsou po tom všem demokraty,“ píše. A pak vyvrací „britský přínos“ ovládaným kolonií jeden po druhém.

Například tu největší pýchu – vládu zákona. Nechme stranou skutečnost, že v době příchodu Britů představovala indická společnost starší a celistvější civilizaci, než přiváželi kolonizátoři. A i když svůj koncept tvrdým nátlakem prosadili, nešlo o slepě vládnoucí zákon. Zločiny spáchané bílými na Indech se trestaly minimálně. Za zastřelení indického sluhy dostávali Angličané šest měsíců kriminálu a drobnou pokutu sta rupií, zatímco Ind dostal za pokus o znásilnění Angličanky dvacet let nejtěžšího žaláře. Za celých 200 let britského panství jsou známy pouze tři případy Angličanů popravených za vraždy domácích lidí, zatímco tisíce dalších britských pachatelů vražd odešly od soudu bez trestu.

Smrt Inda britskou rukou byla povětšině vždy „náhodná“, zatímco naopak šlo výhradně o hrdelní zločin. Když britský pán kopl svého indického sluhu do břicha -  což byl v koloniálních časech docela běžný způsob řízení – a Ind pak vzápětí zemřel na následky prasklé sleziny, mohl si za to sám, protože měl slezinu napuchlou po malárii.

Politický nesouhlas s imperiální mocí byl trestán podle řady zákonů, které byly nesrovnatelně tvrdší než jejich předlohy v Británii. Trestní kodex obsahoval 49 článků týkajících se politických provinění proti státu (a pouze 11 týkajících se zločinů, jež způsobily smrt). Stejné je to s dalšími vymoženostmi britské nadvlády - třeba s „darem“ angličtiny, jejíž znalost Indii obohacuje dodnes. Což je fakt, který má jenom jeden háček: nebyl to žádný dar, ale nástroj koloniálního drancování, který se Indům propůjčoval jen v nezbytných případech souvisejících právě s tímto drancováním.

Britové nijak netoužili učit svůj jazyk zástupy běžných Indů, a už vůbec se jim nechtělo do toho vrážet peníze z rozpočtu. To, o co šlo, bylo najít vhodné překladatele, kteří by předávali rozkazy dolů. Jak to v roce 1835 formuloval britský politik lord Macaulay: „Našim cílem musí být vytvoření nevelké sociální třídy Indů, kteří se stanou tlumočníky mezi námi a masami, kterým vládneme. Bude to třída lidí, kteří budou Indy svou krví a barvou kůže, ale Angličany svými názory, morálkou a intelektem.“

Když byla v roce 1600 založena britská Východoindická společnost, produkovala Británie necelá dvě procenta světového HDP, zatímco Indie zhruba pětadvacet procent. V roce 1940, po 200 letech britského koloniálního panství, byla Indie počítána mezi nuzné země „třetího světa“, zatímco Británie produkovala desetinu světového HDP. Odcházející Britové za sebou nechali společnost s pětinovou negramotností, očekávanou délkou života 27 let a s 90 procenty obyvatel žijícími pod hranicí chudoby.

To všechno jsou důvody, proč je britská ztráta paměti ohledně historické role sehrané „impériem“ v Indii tak ohavná, píše Guardian. Stejně jako řadu postkomunistických společností pronásledují různé formy nostalgických vzpomínek na jednoduchou a přehlednou totalitní minulost, Britové zase procházejí záchvatem smutné pýchy na skvělou koloniální dobu. Průzkum agentury YouGov v roce 2014 odhalil, že 59 procent občanů Velké Británie považuje britské impérium za „něco, na co můžeme být pyšní“ a jen 19 procent „cítí hanbu“ za tehdejší zločiny.

„Nic z toho, o čem byla řeč, by nemělo zatěžovat současné indo-britské vztahy,“ píše Tharoor. „Dnes už se všechno odehrává mezi dvěma suverénními rovnocennými národy, ne mezi imperiálním vládcem a utlačovaným poddaným. Koneckonců – britská premiérka May nedávno přijela do Indie hledat investice do své post-brexitové ekonomiky. Je to prostě tak, jak často říkám: nemusíte se snažit o pomstu za historii. Historie si pomstu zařídí sama.“

Reklama