Slavný britský spisovatel Ian McEwan prohlásil, že referenda jako Brexit mu připomínají praktiky Třeří říše. V Barceloně na turné k  nové knize nazvané Nutshell oceňovaný autor nazval britský plebiscit o vystoupení z Evropské unie opravdovou katastrofou. A položil si otázku, zda by o takových věcech neměl rozhodovat raději parlament - než vše ponechávat na „toxické“ debatě.

,,Šestnáct milionů Britů chce zůstat v EU a sedmnáct milionů chce odejít. Existuje tu ale malá a velmi energická skupina tvořená neklidnými a neprůhlednými politiky, kteří se tváří, jako by ta půlka národa, která chce vystoupit, byla celou zemí,“ řekl listu McEwan El País.

Jednání o konečné podobě Brexitu vzbuzují v Britech stále silné emoce. Minulý listopad vrchní soud zkomplikoval vládě plány a nařídil, aby parlament musel formálně schválit začátek jednání o vystoupení. To se následně stalo a britský ministr pro Brexit David Davis prohlásil, že proces vystupování Velké Británie spustí do konce letošního března.

Část tisku zmiňované rozhodnutí soudu napadla - například Daily Mail soudce označil za nepřátele lidu. McEwan to nyní připodobnil k Robespierrovu teroru za dob Francouzské revoluce. A dodal, že politici, kteří chtějí mluvit „jménem lidu“, reagují čím dál agresivněji vůči těm, kdo jejich názory nesdílejí: „ Jejich militantní křídlo, bulvární média, začala šťourat do životů soudců, kteří prohlásili, že Brexit může znamenat ztrátu lidských práv; pátrala, jestli jsou homosexuální a podobně. Ovzduší v mé zemi je dnes velmi zkažené.“

Svá tvrzení pak spisovatel ještě dovysvětlil v rozhovoru v El Confidencial, kde mimo jiné řekl, že přese všechny slabiny a nedokonalosti nám Evropská unie pomohla přežít šedesát let v míru. Podle analytiků chce ve skutečnosti odejít pouze jedna třetina Britů, v souvislosti s Brexitem se řeší i otázka budoucnosti Skotska a jeho případného odtržení od Velké Británie.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Už jste nejspíš zaslechli, že stroje jdou po vaší dobře placené práci. Novináři ze serveru Quartz - prozatím živí lidé, ale i to se brzy změní - pro ilustraci posbírali pár ukázek, kdo přijde první na řadu. Roboti už umějí otáčet hamburgerydělat skladníky,vyřizovat pojistky,vést účetnictví,spravovat investiční portfolio,nabírat lidi nebo zpracovat základní právní služby. Zdá se, že lidstvo nemá šanci. Všudypřítomná automatizace nás žene do záhuby. Obstojí jen ten, kdo vládnou mimořádnými schopnostmi nebo patentem na umělou inteligenci.

Ale dřív než začnete horovat pro základní příjem (financovaný zdaněním robotické práce – zatím posledním fanouškem je Bill Gates) nebo kopat bunkr, vězte, že není třeba vidět všechno tak černě.  Strach, že nám stroje seberou práci, není novinka. Nejdřív dělníci rozbíjeli tkalcovské stavy, pak přišla fobie z počítačů a dnes se totéž opakuje s roboty a umělou inteligencí. Technologický pokrok nikdy v historii nešel proti zaměstnanosti, tak proč by to tentokrát mělo být jiné, píše Quartz. Světlo naděje uprostřed robotické apokalypsy prý přece jen existuje.

Reklama
Reklama

Už je to skoro 500 let, co anglický duchovní zkonstruoval automatický pletací stroj a snil o tom, jak ušetří lidem práci. Když zažádal královský dvůr o patent, královna Alžběta I. odmítla – kvůli strachu o pracovní místa. Prezident Johnson dostal v 60. letech na stůl varovnou zprávu, podle níž měly počítače přivodit masivní nezaměstnanost. Dnes se mluví o konci lidské práce kvůli nástupu robotů.

Pletací stroje nakonec o práci nikoho nepřipravily. Naopak, během průmyslové revoluce v 19. století se počet tkalců a tkadlen v anglických továrnách zečtyřnásobil. Každý člověk mohl díky strojům vyrobit dvacetkrát víc plátna než o sto let dříve. K čemu tedy čtyřikrát víc dělníků?  Podle optimistů to funguje tak, že továrny díky automatizaci ušetří náklady na práci, a díky tomu buď 1) sníží ceny, což vede k větší poptávce, k nárůstu výroby a následně i zaměstnanosti, nebo 2) vytvoří větší zisk nebo zvednou mzdy, což vede buď k větším investicím, nebo větší spotřebě, což obojí opět vede k větší produkci a zaměstnanosti. Amazon ukazuje, že stejně to může fungovat i dnes. V jeho skladech dnes pracuje 45 tisíc robotů, oproti 1400 před třemi lety. Nabírání lidí v Amazonu ale běží dál pořád stejným tempem.

Existuje řada studií o tom, jak počítače a technologie vedou k nutnosti zaměstnat víc lidí. Obvyklá námitka je, že nová pracovní místa jsou ovšem špatně placená, ale teorie i praxe ukazují, že to tak být nemusí. Pokud podnik vydělá víc peněz se stejným počtem zaměstnanců, má peníze na to, aby jim přidal. Pokud se díky automatizaci zlevní výrobky, zaměstnanci firem si jich mohou koupit víc. Přesně to udělalo během průmyslové revoluce z Británie nejbohatší zemi světa. Tkalci brali v roce 1900 na hodinu dvakrát víc než v roce 1830.

Když průmyslová revoluce dorazila do USA, polovina populace tam ještě pracovala v zemědělství. Dnes jich je kolem dvou procent; kam se všichni poděli? Nejdřív do továren a pak na místa, o kterých se lidem před sto lety ani nesnilo, jako je obsluha počítače nebo pilotování letadla. Zhruba třetina nových pracovních míst, která vznikla v USA za poslední čtvrtstoletí, předtím sotva existovala. Totéž se může stát v budoucnu díky robotům a umělé inteligenci. Znepokojivé je na tom jen to, že nevím, o jakou práci přesně půjde…

Reklama

Ceny akcií na burzách lámou měsíc co měsíc nové rekordy, kvůli kterým by se měl mít na pozoru každý, kdo má svoje úspory uložené rafinovaněji než na bankovním účtu nebo doma ve slamníku. Nic neroste do nebe a vlivný britský týdeník Economist přichází v nejnovějším čísle s varovnou prognózou, že na burzách se nafukuje nebezpečná bublina.

Důvody jsou dva. Za prvé, akcie jsou po dekádě levných peněz zjevně předražené. A za druhé, úspěch populistů v bohatých západních může být přesně tou roznětkou, kvůli které bublina praskne.

Kriticky uvažujícím investorům by měla před očima blikat varovná světla, protože tohle už tu přece jednou bylo. Teenagerovská sociální síť Snapchat sice pořád ještě nevydělává peníze, ale když začátkem března její mateřská firma Snap nabídla na Wall Street svoje akcie, prodalo se jich za 3,4 miliardy dolarů. Poptávka převyšovala nabídku v poměru 10:1 a cena vyletěla během dvou dnů ze 17 na 27 dolarů.


source: tradingeconomics.com

Snap přitom jen ilustruje euforii, která na burzách panuje už delší dobu. Nejznámější americký akciový index Dow Jones Industrial Average zdolal po Novém roce historický milník 20 tisíc bodů – a stačily jen dva měsíce na to, aby padla další hranice 21 tisíc. Na rekordní úrovni jsou i jiné důležité indexy, globální MSCI nebo britský FTSE.

Rekordní hodnoty burzovních indexů by samy o sobě ještě nemusely nic znamenat, kdyby pro ně existovalo ekonomické opodstatnění. Ale podnikům, o jejichž akcie jde, se nedaří tak znamenitě, jak by bylo potřeba. Stačí porovnat ceny akcií s tím, kolik firmy vydělávají.

Americký ekonom Robert Shiller z Yale University si na pozorování tohoto vztahu udělal jméno a jeho ukazatel „price-to-earnings ratio“ byl zatím výš jen třikrát v historii – před velkou krizí v 30. letech a na vrcholu internetové bubliny na konci 90. let.  Shiller počítá ukazatel jako poměr aktuálních cen akcií z indexu S&P 500, v němž je pětistovka nejdůležitějších amerických firem, k jejich průměrným ziskům za posledních deset let. Ceny akcií se v průměru blíží třicetinásobku zisku na akcii.

price-to-earnings ratio

Kde se taková euforie bere? Za prvé, růst akcií přichází po letech půstu. V 90. letech bývalo zvykem, kdy akcie nesly 20 procent ročně, takže pamětníci mohou brát dnešek jen jako návrat k normálu. Za druhé, globální ekonomika vykazuje celkem nadějná čísla, což ještě loni tak úplně neplatilo. A za třetí, Trumpovy sliby ohledně daňových škrtů, deregulace a investic do infrastruktury mají na investory hypnotizující efekt.

Jenže kdo nechce mít klapky na očích, musí vidět i rizika. Globální ekonomika možná roste, ale nijak oslnivě. Trumpovy recepty dopadnou kdovíjak a může se klidně stát, že v ekonomice převáží negativní efekty jeho protiimigrační politiky a obchodního protekcionismu. Měnová politika, díky níž se do světa už šest let pumpují miliardy, což akciím prospívá, se už brzy začne přiškrcovat – americká centrální banka (Fed) by mohla zvednout úroky už tento měsíc.

„Hlubším problémem ale je nesoulad ekonomiky s politikou,“ varuje Economist. Voliči v Nizozemsku, Francii a Německu dostanou letos možnost vytrestat tradiční strany a revoltu potáhne podobná vrstva lidí, jako jsou Trumpovi fanoušci v USA – tedy dělníci, kteří chtějí větší kus ekonomického koláče. Zvýšení jejich mezd ale nejde dohromady s předpokladem, že firemní zisky porostou rychleji než HDP -  což je podstata růstu cen akcií. A nacionalismus ani zpochybňování globalizace nijak neprospívá firmám, které profitují na volném pohybu zboží, lidí a kapitálu. „Těžko jde tedy zařídit, aby byli spokojeni voliči populistů na straně jedné a burzovní hráči na straně druhé. Akcie se možná budou ještě nějakou dobu vznášet v oblacích, ale investoři by měli mít po ruce padák,“ uzavírá Economist.

Reklama