Donald Trump se chystá na velký projev před Kongresem a přichází se svým prvním návrhem rozpočtu. Jeho hlavním rysem je dramatické desetiprocentní zvýšení výdajů na zbrojení vybalancované škrty v jiných, dosud nespecifikovaných oblastech. Pokud návrh projde (musí ho schválit Kongres, v němž mají většinu “Trumpovi” republikáni), půjde o nejvyšší navýšení obranného rozpočtu od roku 2008, kdy kvůli válce v Iráku něco podobného předvedl George W Bush. Za Baracka Obamy zbrojní rozpočet USA klesal.

Návrh zcela odpovídá rétorice, se kterou dnešní americký prezident vystupoval během kampaně. Ta se zaměřovala především na obnovení jistot a bezpečí Američanů, k čemuž jistě patří posilování bezpečnostních složek a navýšení jejich rozpočtu o zhruba 54 miliard dolarů. Trump zároveň oznámil, že nebude škrtat v sociálních programech, čímž dodržel další část svých předvolebních slibů. Právě absence reformy sociálních programů je nicméně v rozporu s dlouhodobou politikou republikánské strany a byla během kampaně označována za jeden z originálních rysů Trumpova “pravicového” populismu. Deník Financial Times cituje amerického rozpočtového experta Stana Collendera, podle nějž je Trumpova šance uspět v Kongresu nanejvýš padesátiprocentní.

Přidávat se tedy bude armádě a policii, nebude se ubírat důchodcům ani se nebudou krátit státní zdravotnické programy. Kde se tedy bude škrtat? Podle britské BBC , která tvrdí, že se USA vrací blízko k “válečnému režimu”, téměř jistě přijde o zásadní balík peněz americké ministerstvo životního prostředí (EPA), ale to vzhledem k pouze osmimiliardovému rozpočtu může i při drastické redukci nabídnout jen drobné.

Jako obětní beránek prý také může posloužit ministerstvo zahraničí, zvlášť šťavnaté porce jeho rozpočtu určené k zahraniční rozvojové pomoci. Jinak jsou škrty celkem nejasné - a jak bývá v podobných případech zvykem, schovávají se za fráze jako “nalezení úspor” a “zefektivnění byrokracie”. 70 procent amerického rozpočtu tvoří mandatorní výdaje určené právě na sociální programy a splátky úroků z amerického dluhu. Tady je porovnání amerického obranného rozpočtu v porovnání s jinými zeměmi světa podle BBC:

eeee

Zde totéž v podání The Wall Street Journal, který připomíná, že vojenský rozpočet USA představuje více než třetinu planetárních zbrojních výdajů. List zároveň upozorňuje, že v očích části republikánů nebude Trumpem navrhované navýšení zbrojních programů dostatečné: John McCain, jinak jeden z klíčových oponentů současného prezidenta na americké pravici, například žádá ještě o 37 miliard dolarů víc.

Trumpovo vládnutí je samozřejmě mírně řečeno rozporuplné. Tentýž The Wall Street Journal však přišel s průzkumem (uskutečněným společně s NBC), který pro prezidenta nevyznívá zase tak špatně. S jeho výkonem je spokojeno pouze 44% Američanů, nespokojeno je 48%, a to z Trumpa dělá prvního poválečného prezidenta, který je v této fázi úřadování v negativních číslech. Deník upozorňuje, že Baracku Obamovi trval pád z povolebního vrcholu na srovnatelná čísla 32 měsíců - tedy téměř tři roky! - Georgi W Bushovi dokonce 44 měsíců. Na druhou stranu, situace je výjimečná už tím, že Trump postupně mírně stoupá, a zdá se, že část Američanů ho začíná nahlížet v lepším světle.

Nový obrázek

Prezident také dost možná vyhrává válku s médii: 53% dotazovaných souhlasilo s výrokem, že média problémy jeho administrativy zveličují a 45% bylo proti. A když Trump prohlašuje, že “zapomenutí” Američané po jeho nástupu do Bílého domu konečně našli svůj hlas, může se také opřít o konkrétní čísla: ve Spojených státech teď výrazně klesá počet lidí, kteří mají pocit, že stávající systém nefunguje v jejich prospěch.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

The New York Times také přináší trochu nostalgie, ale úplně z jiného soudku. Latinskoamerický zpravodaj Simon Romero už byl v amazonském pralese mnohokrát, avšak tentokrát poprvé dorazil do míst, kde se s džunglí utkal slovutný propagátor pořádku a lidské racionality, velký americký průmyslník Henry Ford.

Utopeny mezi červeným bahnem a zelenými liánami uprostřed pralesa přežívají zbytky projektu utopické průmyslové osady, již Ford se skromností sobě vlastní nazýval Fordlandií, tedy Fordovou zemí. Jednalo se o snahu vybudovat v lidmi nepolíbeném kraji civilizované osídlení založené pěkně od počátku podle inženýrských plánů a s vizí lidského rozvoje. Osady měly dodávat kaučuk na americká auta a nahradit divokost přímkami ulic, pravými úhly nároží a spořádaností ušlechtilé lidské mysli.

Reklama
Reklama

Úplně to nevyšlo. Reportáž a pohledné tropické fotografie líčí rozpadlé domy, vybitá okna a zvláštně uhrančivou estetickou kombinaci zašlého betonu a křiklavé zeleně, typickou pro brazilská města v jakémkoliv stavu úpadku či vzestupu. Mezi tím vším žijí zhruba dvě tisícovky Brazilců - část z nich dodnes v domech postavených před sto lety Fordovými inženýry.

Proč přesně to s projektem nevyšlo, je dodnes trochu záhada, kterou neřeší jenom zmíněná reportáž - do hloubky je celý projekt zmapován v knize Fordlandia. The Rise and Fall of Henry Ford’s Forgotten Jungle City (Fordlandie. Vzestup a pád Fordova zapomenutého města v pralese) od Grega Grandina. Plány byly smělé - manažeři přinesli kromě moderních řídících postupů také zřeknutí se alkoholických nápojů, zahradničení, pospolitý život třeba v podobě nácviku tanců a četby americké poezie. Myslelo se na vyspělou zdravotnickou péči a hygienu - běda toulavým psům i kalužím, v nichž se mohli líhnout komáři. Dělníci se povinně podrobovali prohlídkám, aby byly včas zachyceny pohlavní choroby.

51ujR5Va8xL

Všechno ale nelze naplánovat. Kdosi vynalezl umělý kaučuk. Do místní flóry se pustila sněť. Dopravní infrastruktura z odlehlé džungle selhávala. A lidé se z nějakého důvodu nevěnovali pouze práci, zahradničení a četbě poezie. Dnes je Fordlandia běžné, polodivoké městečko na venkově. Fotografie ukazují, že jistě má svou zvláštní krásu, tedy pokud si dokážete přivyknout na vedro, hmyz a nějakého toho krokodýla.

Pro Čechy není bez zajímavosti, že o něco podobného se pokusil i jejich velký rodák Jan Antonín Baťa, který - pravda o dvacet třicet let později a spíše kvůli vlastní tíživé situaci než z idealismu - budoval podobná města v dnešních brazilských státech Mato Grosso do Sul a Sao Paolo. Jmenují se také po něm: třeba Bataypora (Baťova dobrá voda) nebo Batatuba (Otce Baťi). I o tomhle příběhu existuje kniha, byť se ji autor menu trochu zdráhá doporučit, napsala ji totiž jeho lepší polovička. Přesto, zájemci se víc dozvědí třeba zde.

https://www.youtube.com/watch?v=m8zOIBLxb0Q

Reklama

Odbourání vysoké příjmové nerovnosti je možná ušlechtilý sen, ale do praxe vstupuje obvykle za dosti ohavných okolností. Magazín The Atlantic přichází s textem, podle nějž je vyrovnání majetkových rozdílů mezi lidmi téměř zákonitě spojeno s válkami, katastrofami nebo krvavými revolucemi.  “Tlaky plynoucí z totálních válečných konfliktů se staly unikátním katalyzátorem rovnostářských reforem, podpořily rozmach odborů, rozšíření voličských práv a vytvoření sociálního státu. Během války a po ní vymazaly agresivní vládní intervence do soukromého sektoru a spolu s narušením kapitálových holdingů bohatství horních vrstev a nasměrovaly zdroje směrem k pracujícím,” píše autor analýzy Walter Schidel.

Jeho pohled se nepříjemně přesně překrývá se závěry zneklidňující knihy Forged Through Fire: War Peace and the Democratic Bargain (Kaleno v ohni: válka, mír a obchod s demokracií), o níž jsme v menu psali již dříve - a která pro změnu ukazuje, že demokracie a přesun moci směrem k širokým vrstvám jsou od dob starověkého Řecka rovněž spojeny s válečnými konflikty masových rozměrů.

Dnešní Amerikou a Západem obecně prostupuje nostalgie po druhé polovině dvacátého století; éře, která následovala po letech 1914 - 1944, jež američtí ekonomové obvykle nazývají Great Compression a myslí tím prudký úpadek nejbohatších tříd. Pokud takovou dávku smutného vzpomínání na časy optimistických středních tříd toužíte vychutnat v sofistikovanější podobě než z úst Donalda Trumpa, dejte si Krugmanovu starší knihu The Conscience of a Liberal (Svědomí liberála) nebo třeba nejnovější špalek Thomase Friedmana Thank You for Being Late (Díky, že jste přišel pozdě).

Japonská kapitulace
Ministr zahraničí Mamoru Šigemicu podepisuje na palubě lodi USS Missouri japonskou kapitulaci. Podpisem listin formálně skončila 2. světová válka. • Autor: US Army

V každém případě zmíněný text v The Atlantic dodává, že zlaté časy rovnosti a pospolitosti byly - jako téměř vždy předtím - vykoupeny předchozím válečným konfliktem, jehož ekonomické důsledky postupně slábly, až někdy koncem 70. a začátkem 80. let zcela vyprchaly. Nerovnost je zkrátka hluboce zakořeněna v podstatě společnosti a “v průběhu dějin se pouze masivní otřesy, jež rozvrátily stávající pořádky, ukázaly být dostatečně silné k tomu, aby vyrovnaly rozdíly v příjmech a majetku”. A je celkem jedno, jestli se jednalo o 2. světovou válku, bolševickou revoluci nebo mor.

Autor textu je navíc toho názoru, že nic podobně převratného bojovníci za majetkovou rovnost nemohou v dohledné době očekávat. Vysoké daně vyšly z módy, odbory jsou k smíchu a globalizace frčí dál, i když na ni všichni nadávají. “Síly nutné k vyrovnání se hned tak nevrátí,” prorokuje Schidel.

„Technologie způsobily, že masové válečné konflikty jsou zastaralé (myslí se nasazení obrovských pozemních armád) a násilné revoluce ztratily přitažlivost. Většina států je dnes stabilnějších v minulosti a pokroky v genetice zabrání budoucím epidemiím,” píše - pro někoho optimisticky, pro někoho méně. Navíc, dodává, jsou tu nové síly, které spíše nahrávají dalšímu prohlubování propasti v příjmech: technologie, jež vymažou pracovní místa, genetické a kybernetické vylepšení lidského těla, jež mohou celkem zanedlouho vést k vytvoření privilegovaných vrstev vlastnících zdokonalené - a pořádně drahé - tělesné schránky.

Takže hurá do budoucnosti. Jak se tohle všechno rýmuje s temným duněním dnešního populismu, to se teprve dozvíme.

Reklama